Proč nejdeme do katarze?

10. ledna 2019

S Janem Bílým jsme se sešli, abychom si popovídali doslova o životě a smrti. Jan je již dlouhá léta výraznou osobností ve sféře konstelačních technik. Kromě toho, že školí terapeuty, dělá konstelace ve firmách, vydává knihy, píše divadelní hry a má spoustu zajímavých projektů, má také báječný smysl pro humor a člověk vedle něj nemusí cenzurovat slovník.

(úvodní foto: Jan Bílý s Adélou Stodolovou, Divadlo v Dlouhé, foto Zdeněk Čižinský)

Jane, nadchlo tě v poslední době něco, o co se s námi chceš podělit?

Nedávno jsem měl s Dejvickým divadlem čtyřhodinové konstelační sezení. Mám pocit, že konstelace a divadlo mají hodně společného, ale i hodně rozdílného. Dělal jsem v minulosti dva či tři divadelní projekty se zabudovanými konstelacemi a zjistil jsem, že je to velice těžké. Konstelace jsou unikátní, jedinečné a divadlo je založené na možnosti, že ho můžu hrát za měsíc znovu. 

Jak to tedy probíhá, když divadlo můžeš opakovat a do toho chceš mít unikátní konstelaci?

To vlastně nejde. Před 5 lety jsem dělal s režisérem Petrem Reifem zajímavý divadelní projekt na základě poměrně drastické události. Pojali jsme to jako dokument s výpověďmi dvou osob, které bylo možno dohledat a třetí, o které nebylo nic známo. Na konci jsme postavili konstelci, aby se ukázalo, o co tam vlastně šlo.

Totálně zajímavý projekt. Jenomže nefungoval! Lidi totiž šli na představení. Když jsem potřeboval dobrovolníky do rolí, vůbec nikdo se nepřihlásil. Uvědomil jsem si, že mezi konstelacemi a divadlem je jeden zásadní rozdíl.

V divadle jsi v bezpečí, ale když se přihlásíš na seminář, musíš se otevřít a vystavit se svým pocitům a nekontrolovatelnosti.

V té roli nejsi herec, nevíš, co se s tebou stane. Můžeš upadnout do deprese, může se pootevřít trauma, může se ti dařit výborně. Diváci do dnešního divadla  chodí s cílem „Vy tam mě budete bavit“. Ale tak to nebylo vždycky; třeba v Antickém Řecku během her zachvacovala diváky katarze a prožívali emoce. Dnes je veliký příkop mezi jevištěm a hledištěm.

Ale kdo na to má „ty koule“,  jít do katarze v divadle?

Já dělám semináře a také můžu říct: „Kdo na to má ty koule jít na seminář?“ Dnešek osobnímu rozvoji přeje a pro něj už člověk nemusí mít obzvlášť velkou odvahu. A jasně – situace, kdy jdu do divadla a tam chci zůstat v jisté anonymit, v bezpečí, je jiná, než situace na semináři. Ale to je tak vždycky. V Česku je přes 200 lidí, co dělají konstelace, ale jen 50 je v organizaci, sdružující konsteláře. Lidi si prostě nechtějí nechat vidět do karet.

Nechci od lidí, aby tam recitovali básničku, to jsou takové trapné situace. Jen chci, aby se něčemu vystavili.My máme pocit, že když se vystavíme, musíme na něčem aktivně participovat. To nemusí být nutně pravda. Můžu vylézt na horu, pozorovat západ slunce, a když budu opravdu otevřený, můžu se rozbrečet. Nemusím tomu západu slunce recitovat Shakespeara.

Chápu to dobře, že se děsíme vlastní otevřenosti?

Děsíme a zároveň po tom toužíme. Podívej se na elektronická média. Pomalu sdílíme, jestli jsme se ráno dobře vyčůrali. Fotografujeme co jíme, kde a s kým spíme. Obrazovka je taková clona mezi námi a mezi světem. Doufám, že nedopadneme jako Japonci, kteří nemají sex, protože je to unavuje. Mají roboty a virtuální sex. Při seminářích musím jít do jisté míry s kůží na trh. A přiznávám, to není jednoduché.

To mi připomíná Dating v osmi..

Dating v osmi, Divadlo v Dlouhé. Adéla Stodolová režie, Jan Bílý text. (foto Zdeněk Čižinský)

Ano, Dating... Hrál se v Divadle v Dlouhé déle, než to bylo v plánu. Jsem sice autor, ale napsal jsem tak 70 procent a důležitých 30 procent se objevilo během zkoušení a během práce. A s Adélou a herci mi ta práce dělala opravdu radost. Všechny ty gagy bych si nemohl sám vymyslet. Stane se, že při zkoušce se v nějaké situaci neví jak dál a na tuhle situaci pak můžeme postavit konstelaci. Konstelace rozšíří úhel tvého pohledu a najednou se ten kreativní proces zase dá do pohybu. A totéž se děje v konstelačním semináři. Mám pocit, že my všichni podvědomě toužíme po proměně.

Takhle začala toužit po proměně i moje máma, ale cítila se v konstelaci šikanovaná a rozhodla se dál nepokračovat.

Škoda, že to nevzala jako výzvu něco změnit. Nebo se ozvat. Mě takhle  na začátku jednoho semináře vybrali do role nebožtíka. A samozřejmě – kdykoliv byl pak někdo zapomenutý nebo mrtvý, tak jsem tam stál já. To se tě trochu dotkne.

První Tvá knížka, která se mi dostala do ruky se jmenuje Co se stalo s popelkou po svatbě. Jak tě napadlo konstelovat pohádky?

Celý život se aktivně zajímám o mýty. Z jedné náhodné konstelace pohádky se vyvinul formát, který je pro mě jeden z nejdůležitějších. V pohádkách nejdu do osobního příběhu, ale lidé jednotlivě vypráví svou zamilovanou pohádku a já jim postavím na jejich verzi konstelaci. Ta pak se týká jak archetypálních hlubin, tak i jejich příběhu.

Stavěl jsem konstelaci na Šípkovou Růženku. Sudička, co nebyla pozvaná na křest byla 13. Dříve bylo v lunárním kalendáři 12 a 3/4 měsíce, podle lunace, a když se přešlo na kalendář solární, a potažmo z matriarchátu na patriarchát, tak se stal 13. měsíc tabu. Nevěděli jsme, jestli sudička nebyla pozvaná díky tomu, že byla 13. Ukázalo se však, že tahle sudička byla nepřiznanou milenkou krále. Proto ji tajil a nepozval. A to se děje v tomto typu konstelací – ukazují se nečekané souvislosti a tajemství.

Znáš pohádku Královna Zloba? Tam byl král pojatý jako nekalá postava a sudička jeho oběť. Nakonec si oblíbila Růženku a vychovala ji.

No vida, třeba si přečetli moji knihu. (Smích) Pohádkové konstelace jsou bezpečné, nevyhrabávají se tam traumata. Jsem obezřetný až odmítavý k tomu, když lidé pracují v konstelaci s traumaty. Nepovažuji to za bezpečné. S traumatem potřebuješ pracovat v bezpečném prostředí a potřebuješ mít s klientem pravidelný kontakt, protože práce s traumatem je na dlouho.

Pohádka řeší to, co v reálném životě nemá řešení. Mýty jsou návodem, co dělat, když Tvůj rozum selže.

Pohádky říkají, „I když jsi s rozumem v úzkých, neboj se, stane se zázrak.“ A to je to krásné. 

Nedávno jsem dělal konstelaci na Císařovy nové šaty, klientku zajímalo, jestli ten císař absolvoval přehlídku až do konce a co bylo dál. Na to nikdy nezapomenu. Císař tam stál a bylo jasné, že ve své roli nemůže říct: „Ups, sorry!“

Koukal přes všechny do dálky a začal být velmi vážný. Co tam viděl? Pak mi došlo, že je nahý, a že tam vidí smrt. Tak jsem mu ji tam postavil a on se dal do pohybu. Kdybys v sále pustila špendlík, byla by to řacha. Pomaličku došel ke smrti a prosil smrt, aby ho přijala. Normálně tě smrt vždy přijme a tím se něco uvolní. Ale tady smrt odmítla. Císař třikrát poprosil a smrt mu řekla: „Ne. To celé, ten těžký osud, to si musíš ještě párkrát zopakovat.“

Co ty a tanec?

Jan Bílý (foto Magdaléna Holancová)

Já jako Oshovec jsem byl zvyklý každý seminář začít tancem, aby se něco rozpohybovalo. Když jsem začal konstelovat, zjistil jsem, že si lidé přišli něco vyřešit, a ne se pohybovat. Do dneška si myslím, že je to škoda. Tanec, výraz těla a jeho pohyb souvisí s konstelacemi. Před rokem a půl jsem si udělal volno na stárnutí (Smích). Přemýšlel jsem, co budu dělat. Došel jsem ke dvěma věcem. První je změna konceptu mého výcviku. Takže nyní je tam hodně drama, rituálu a pohybu. A taky mě napadlo, že bych měl tady v Maitrei rád takovou malou „diskošku“Pouštěl bych hudbu, která mě animuje k pohybům, ne přímo disco. Nikdy jsem nechápal lidi, kteří poslouchají jen jeden směr. 

Tanec samotný není můj hlavní směr, ale velmi mě baví. Doma si někdy, když se nikdo nedívá, pustím nějakou poměrně nezvyklou hudbu a tancuji si. Mám vizi, spojit taneční výraz s dramatickým výrazem konstelací.

Vždy mě fascinoval balet, nový výrazový tanec. Ale tady jsme zase u odděleného hlediště a jeviště, a to je trochu nuda. V novém výcviku se hodně pohybujeme, ale vidím, jak někteří studenti mají problém se hýbat. A stejné je to s hlasem, lidé často v konstelacích kuňkají, že jim vůbec nelze rozumět. A to pracujeme s rituálními větami, kde je důležitou částí intonace a jakási „jasnost“. 

Dokážu si představit, že výrok, který pronesu svým pravým hlasem, bude mít zcela jinou váhu.

Ano. Ale my se toho bojíme. Od narození slyšíš: „Nedělej to, nekřič, nekopej nohama!“

Dospělý svět nás neustále usměrňuje, abychom nedávali najevo opravdovost.

Kamarád mi říkal historku, jak se v Americe stále bojí, když někdo začne křičet. Možná ještě z doby Divokého západu, kdy křičící člověk vzápětí vytáhl pistoli. Kamarád, který tam žil, toho hojně využíval, když chtěl něčeho dosáhnout. Ve většině případů mu raději hned vyhověli.

Je ještě něco, co bys rád zmínil?

Tak třeba mě napadá, že jsme vyměnili jistotu za svobodu a kreativitu. Globalizace, tak jak právě probíhá je dost nešťastná, je to vlastně nivelizace.

Z toho mi bylo vždy smutno; různorodost je prostě kouzelná. Myslíš, že je to kvůli nějakému falešnému pocitu bezpečí?

Unifikace je touha, vše kontrolovat. A za tím je náš děs ze smrti, protože tu prostě pod kontrolu nedostaneš. Je to poslední opravdové tabu. Můžeš mluvit o veškerých úchylkách otevřeně, stejně je to na internetu. Ale o smrti se nemluví. Přitom je smrt životu imanentní. Život je životem právě proto, že smrt je v něm předem, bytostně, zafixovaná.

Jsme civilizace, která je fascinovaná kontrolou. Smrt je to jediné, proti čemu není a nebude léku.

I když se nechám zmrazit. Smrt se vždy vymkne kontrole. Osha se neustále ptali na život po smrti a on odpovídal: „Zapomeň na smrt, žij teď, zcela, naplno.“ 

Když usneš a nic se ti nezdá je to Nic/smrt, když se povede meditace, také je to Nic/smrt. Smrt je tady každý okamžik. Ale protože se jí bojíme, tak si neustále vytváříme pseudo jistoty. Znám lidi, co se v Praze bojí jezdit metrem, kdyby tam byl náhodou teroristický útok. Do auta pustí každého idiota, ale v Norsku mi zakázali do letadla nůžtičky na manikůru, protože bych mohl ubodat letušku. Jsme prostě posedlí pseudo-bezpečím.

Prozraď mi na sebe ještě něco osobního, ať trochu odlehčíme atmosféru. 

Něco osobního? Že stárnu. 

Stárneš? Jak to vypadá?

Je mi 64, dostávám se stále blíž smrti. Po padesátce si začneš uvědomovat stárnutí. A to je tak trochu, jako zmoudření a umírání zároveň. Existuje 5 kroků umírání a snad i 5 kroků zmoudření. Já jimi procházím a zrovna se nacházím v nějakém smíření. Mám takový osobní koncept reinkarnací a teď přemýšlím, jak bych to, co je pro mě spirituálně důležité, mohl přetáhnout do příštího života. Ale má to i úžasné stránky. Spousta situací mě už nerozhodí a to se promítá i do mojí práce. Lidi si musí vymýšlet něco nového, čím by mě rozhodili.

 

 

Akce lektora v Maitrei: https://seminare.maitrea.cz/jan-bily

Autor článku: Barbora Jirsová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

Výcvik celostní terapie SAM

29.5. – 17.11.2019

MUŽSKÁ A ŽENSKÁ ENERGIE

22. – 23.6.2019

Poznejte sami Sebe

2. – 3.2.2019