Proč se v partnerství chováme jako děti?

31. srpna 2016

"Na léčení svého vnitřního dítěte je krásné, že si začnete uvědomovat, co jste potřebovali jako děti. Tím začnete chápat, proč se chováte tak, jak se chováte. Uvědomíte si zároveň, co potřebují vaše děti a začnete jinak vnímat své partnery i rodiče. Najednou chápete, co se ve vaší rodině dělo, a je mnohem snazší odpustit svým rodičům, co neudělali dokonale. A řešení? Prostě to vzít tak, jak to bylo, a pak se s tím snažit udělat to nejlepší, co můžete sami za sebe,“ vypráví o svých terapeutických zkušenostech Monika Nisznanská.

Moniko, zmiňuješ, že impulsem pro tvou terapeutickou praxi byla tvá vlastní zkušenost, kterou jsi prošla. Jak tě konkrétně život k tématu léčení vnitřního dítěte navedl?

Moje dětství nebylo bůhvíjaké. Dokud jsem ale v dospělosti nezačala pátrat, proč se mi to děje, tak jsem si neuvědomovala, jak moc mě to ovlivňuje a jak moc mi to zasahuje do života – v oblasti partnerství, v rodině, v úrovni mého sebevědomí a sebedůvěry.

A co se ti konkrétně dělo v životě? Co tě paralyzovalo?

Byla jsem neskutečně žárlivá. A přišlo mi to v pořádku. Jak to, že se můj chlap dívá po jiných ženských? Neměl by… Způsobovalo to velká dusna ve vztahu, až jsem svého partnera dohnala k nevěře právě díky tomu, jak jsem ho pořád držela. Když jsem to zjistila, řekla jsem si: „Jak se to stalo? Čím jsem k tomu přispěla já?“ To byl ten moment, kdy jsem začala pátrat a pomalinku nacházet.

Je fakt, že momenty mi přicházely už dřív. Na vysoké škole jsem měla docela těžké období, díky kterému jsem si našla kineziologii a začala jsem si zpracovávat smrt mojí maminky, která mi umřela, když mi bylo deset let. A v partnerství se zase projevil chybějící táta. Začalo to prostě vystrkovat růžky v různých situacích a oblastech. Muselo jsem začít se sebou něco dělat, aby se to začalo hýbat.

Existuje spousta metod a také spousta důvodů, které mohly být u tebe příčinou. Jak jsi došla právě k tématu vnitřní dítě?

Zabývám se osobním rozvojem už 16 let. Zkusila jsem ze začátku spoustu různých metod a terapií. Všechny se toho dotýkaly, ale nepojmenovávaly to přesně. Před pěti lety jsem se na jednom hodně intenzivním semináři retraumatizovala. Dotklo se to mého největšího zranění - opuštění. A jak to tak bývá, najednou mi začaly chodit informace. Na stránkách Jana Bílého jsem se dočetla o vnitřním dítěti, jak se v základech projevuje: obrovský strach z opuštění, všechno mít pod kontrolou, velké závislosti v různých oblastech. A tak jsem si říkala: „Aha, to je ono. Jsem doma.“ Bylo vtipné, že můj přítel, díky kterému se to celé semlelo, měl doma knížku Návrat domů od Johna Bredshawa. Začala jsem si ji číst a všechno to najednou do sebe zapadalo. Bylo to něco! Po těch 11 letech, kdy jsem na sobě už pracovala, mi tohle najednou začalo dávat hlubší smysl.

Když si uvědomíš zpětně, jaké situace tě v životě potkaly, tak tomu najednou začínáš rozumět, co jsi tehdy potřebovala, co ti chybělo, a proč se chováš tak, jak se chováš. Za těch pět let se u mě dějí zázraky.

Monika Nisznanská

A jak vše vnímáš s odstupem?

Sama koukám, co jsem vše dokázala v sobě napravit. Když jsem byla dříve žárlivá, stačilo, aby se jen přítel podíval na jinou ženu a u mě už probíhal proces, že mě opouští. Dneska jde můj přítel s nějakou kamarádkou na večeři, nebo je na nějakém semináři, nevím, co se tam děje, ale jsem v pohodě. To jsou u mě velké věci! Rozhodně přišla úleva.

A co naše další podosobnosti – vnitřní muž a vnitřní žena? Věnuješ se jim taky na svých seminářích?

Pro mě je základem vnitřní dítě. A mám pocit, že je to úplným základem pro vše další, aby to mohlo vyrůst. Protože pokud nemáme poléčené naše vnitřní dítě, těžko můžeme stavět naše ženství nebo mužství. Ty naše nenasycené potřeby nás vláčejí. Obzvlášť v partnerství a v rodině pořád voláme: „ Já chci, já chci.“ A máme pocit, že to musíme dostat. Pak se chováme spíš jako děti než jako dospělí lidi.

Jaké „aha momenty“ jsi při léčení tvého dětství vlastně objevila?

Byla to zajímavá cesta. Rozjíždím právě semináře v oblasti ženství, protože si uvědomuju, jak moc vzorce v rodině ovlivnily to, jak jsem se já postavila ke svému ženství. Už jenom to, že jsem se měla narodit jako kluk a to, že máma nechtěla holku, způsobilo prvotní odmítnutí mého ženství. Rozehrálo to v mém životě dost zajímavé věci. Stála jsem mojí mámě a následně mojí tetě, která mě vychovala, jako partner. Nebyla jsem vůbec ženská. I díky všem různým zásekům v životě jsem musela být vždycky silná a všechno zvládnout. Když u nás v rodině „haprovala“ nějaká žena, snažila jsem se ji zachránit. Do mého života nebyl schopen přijít žádný chlap, protože jsem byla ta silná holka, která nikoho nepotřebuje.
Ve vztahu jsem si uvědomila, že partnerovi hraju spíše mámu. To, že bych měla být jeho partnerka, bylo hluboko zakopané. Řekla jsem si, že to takhle nechci. Někde vevnitř jsem cítila, že partnerský vztah může vypadat úplně jinak. Takže to šlo vlastně opačně. Tím, že jsem pátrala v oblasti ženství, jsem došla až k vnitřnímu dítěti. A naopak, dokud jsem nezačala řešit základy ve vnitřním dítěti, tak nemohlo rozkvést moje ženství.

Dokud jsem nezačala řešit základy ve vnitřním dítěti, tak nemohlo rozkvést moje ženství.

Vnitřní dítě vlastně zasahuje do všech oblastí v životě. V partnerství vylézají velmi intenzivně na povrch naše nenasycené potřeby v podobě různých závislostí. Pokud se nenaplní to, co jsme už potřebovali v dětství, přichází scény jak z Itálie. A pak to vyžadujeme i od svých dětí, krásně nám to pak zrcadlí.

Přijít si na to, musí být ohromně osvobozující. Ale než nám to dojde…

Vnímám, že to důležité je cesta k sobě. Já jsem hodně dlouho hledala venku. Kdo by mi to mohl vyřešit a kdo za to může? Takže všechny ty semináře mi přinesly hlavně uvědomění, že hledám u sebe. Vše mnou předtím protékalo, bylo to jen hledání, ale nedalo se to chytit. Ve chvíli, kdy jsem našla svůj střed, respektive své dno, začínám vnímat, jak se pohár plní. Začínám se sytit a už nic neprotéká ven. Už je to spojené s vědomím toho, proč se to dělo. To jsou ty zázraky, které se mi dějí za posledních pět let. Kudy chodím, tudy to šířím. (směje se)

Určitě to má pak vliv i na našem vztahu s rodiči?

Ano! Řeknu docela čerstvý příběh. Mám klientku, která byla už jako novorozeně adoptovaná, protože ji její biologičtí rodiče odložili. Věděla to už od raného věku, ale tento otisk se u ní projevuje doteď. S adoptivními rodiči měla dost problematické vztahy. Došlo to až do stádia, kdy se spolu přestali bavit. A teď, co spolu pracujeme, mi klienta říká: „Představ si, že mi moje máma dala pusu na tvář… Nechala se obejmout… Sama mi zavolá… Přinese mi koláč.“  Ale ta máma se sebou nic nedělá! Řeší to jen moje klientka. A najednou to otevřelo pole pro velké pochopení, porozumění a do velké míry i odpuštění. Najednou je tu prostor i pro druhého člověka. Přestanou být očekávání, co máme od druhých dostat.

Vždycky mě zajímalo, jak to v případě adopcí funguje. Pouta s biologickými rodiči jsou jasná, ale jak fungují vazby v případě substituce rodičů?

Už v těhotenství, když maminka ví, že své dítě nechce nebo nemůže mít, vznikají tělesné otisky, primární zážitky odmítnutí, opuštění. Popisuje to Arthur JanovPrimární terapii (vydala Maitrea, 2014 - pozn.red.). Je to primární zásek, který ohrožuje základní důvěru toho malého človíčka v život; důvěru v to, že je vítaný a že je to tady pro něj bezpečné. Už odmalinka bývá dítě stažené a pak je těžké si vybudovat důvěru k dalším lidem.

Náš psycholog Matějček říká, že hodně důležitá je právě pečující osoba. Tím, že náhradní péče může být velmi láskyplná, se dá ve vývoji dítěte dost věcí poléčit. Nicméně mechanismus, který tam vznikl na začátku jeho vývoje, ovlivňuje člověka i dál v dospělosti, dokud se na to nepodívá.

No nemáme to jednoduché.

Mezi svými klienty mám dost těžké případy – například znásilnění od svých vlastních rodičů. Ale symptomy zraněného vnitřního dítěte vnímám u všech lidí, úplně všude! Tohle kdyby se vyučovalo na školách, tak jsme mnohem dříve spokojení ve svém životě, máme harmoničtější vztahy a nepřenášíme to dál na své děti.

Symptomy zraněného vnitřního dítěte vnímám u všech lidí, úplně všude!

Často, když vnímám např. texty písní a vidím reakce lidí, tak žasnu, kolik se nás nechá unášet problémem, který v nás rezonuje. Často se ve svých problémech a emocích ještě víc utvrzujeme.

K zakoupení na eshop.maitrea.cz

To je právě ono! My hledáme ty podněty, které by nám to konečně spustily. Chceme si to odžít a nechceme se tím trápit. Podvědomě to víme a hledáme si ty spouštěcí situace. Volají nás k tomu, abychom si to vyřešili. Když je to písnička, nebo partner, který funguje dost podobně, jak to fungovalo v naší rodině. A záhadným způsobem nám chodí pořád ti samí partneři – bude to chodit pořád dokola, dokud si to neuvědomíme.

A ono máme dost věcí v zásobě, v čem se zlepšovat.

Mně se líbí přirovnání k cibuli. Člověk si postupně odlupuje slupky a dostává se hlouběji a hlouběji k jádru. Mám to teď jako badatelskou činnost sama na sobě. Říkám si: „Jé, co ještě? Jaké souvislosti tam ještě jsou?“ Dnes už to skoro vnímám jako hru. To moje dítě se už cítí bezpečně. Ta kotva je ve mně, v dospělém člověku. Díky tomu už chodím do situací odvážněji, nebojím se, že přijde rána. Je to hodně o postoji. Buď se nechám vláčet a pak mě to unaví, anebo vědomě jdu do prozkoumání. Ta hranice je tenká, ale důležitá.

Když se vrátíme k semináři, který bude u nás v Maitrei, jak budeš s tématem pracovat?

Bude to rozhodně prožitkový seminář. Mám zkušenost, že dokud se to nedotýká těla, tak se nic moc nemění. Všechny zkušenosti máme uložené v paměti ve formě svalového napětí. Když se nedotkneme toho, aby se to začalo postupně rozpouštět, tak se ten prožitek do běžného života moc nepřenese. Tím, že nemáme odžité naše bolesti, tak zároveň nemůžeme v životě prožívat moc radostí. Je to propojené. Život není jenom o tom hezkém, nebo o tom náročném. Zkušenosti, které z toho získáme, se můžou stát živnou půdou pro další vnitřní vývoj.

Tím, že nemáme odžité naše bolesti, tak zároveň nemůžeme v životě prožívat moc radostí.

Když si lidi šáhnou na citlivou část v sobě, která se v určitém okamžiku rozpustí či uvolní, tak se zároveň uvolní pocit radosti. Ta první cesta je o tom, jak v životě vnímat mnohem víc energie, více se radovat a dovolat si to, po čem toužím.
Ta druhá část je o tom, v čem nás naše bolestné dětství ovlivňuje, a co se s tím dá dělat tak, aby to přinášelo uvolnění a léčení.

To zní jako velký úkol.

Vypadá to neuvěřitelně složitě, když to člověk rozpitvává, ale je to jednoduché. Vnímám to u sebe, i u klientů, kteří do toho jdou aktivně. Je opravdu hodně znát, když člověk přijde s požadavkem: „Vyřešte to za mě.“ Tak se toho moc neděje. Ale jakmile přijde člověk s tím, že opravdu chce něco udělat, jen potřebuje vědět, jak na to, dějí se pak neuvěřitelné věci.

Zažila jsem nedávno konstelaci na podosobnosti. Bylo skvělé nahlédnout na to, kde mají v té triádě muž-žena-dítě místo. Uvědomila jsem si na tom, kde je to moje místo v životě…

Dítě se narodí čisté, s jasným postojem k tomu, jak vypadá harmonie. Ale jakmile přijdou děti do systému, který nefunguje, mají tendenci do toho naskočit. Takže nefunkční táta – šup, a narodí se kluk. Nefunkční máma – šup, a je tam holka. Nefunkční partner – naskakuju k mámě jako kluk/partner. Nefunkční partnerka – naskakuju tátovi jako holka/partnerka. Jakpak můžu v tom svém životě být plnohodnotný člověk pro někoho druhého?

Dítě má potřebu pomáhat rodičům, nebo se jim obětovat.

Ano, a děje se to z obrovské lásky. To je neuvěřitelné.
Jsem teď na výcviku konstelací u Bhagata. Stavíme si tam všichni konstelace a žasnu, do kterých rolí se tam sami automaticky stavíme. Hned se tam vše rozkryje.
Další velké téma, kterého se to dotýká, je sexualita. Všechny naše neodžité vnitřní vývojové fáze a ta sexuální fáze je sakra důležitá! Není to o tom, být hypersexuální, ale vnímat proud této své energie jako životodárné, něco, co nás okořeňuje, co nám dává kreativitu. Když to dopadá hodně špatně, tak tátové znásilňují svoje holčičky, které začínají projevovat svoji ženskost. Ideálně potřebují tátu, který si to ustojí a má pořešenou sexualitu a má funkční vztah se svojí partnerkou.

Znám spousty příkladů, kdy naopak rodiče své děti ani neobjímali, nehladili.

Co je na tom zajímavé: možná zaplať pánbůh za to. Někteří lidé jsou si moc dobře vědomi, že kdyby do toho naskočili, tak z toho nejsou schopni vystoupit. Takže to radši neudělají, než aby něco udělali špatně.  Vnímám, že každý máme v sobě svoji hlubokou moudrost.

Každý máme v sobě svoji hlubokou moudrost.

Když jsem si uvědomila, co mě v životě potkalo, tak si uvědomuji, jak obrovský „dar“ ve svém pokaňhaném dětství mám. Protože tomu najednou rozumím. Vím, co jsem potřebovala, jak si to můžu doplnit, jak to rozehrává úplně jiné hry ve vztazích. Vlastně žádné hry, je to dost načisto. Pak už do toho člověk jde s hlasem srdce a s vědomím: „Já jsem potřeboval a nedostal. Rozumím tomu, proč jste mi to nedali, ale dneska už vím, jak si to doplnit.“ Je to neskutečně osvobozující záležitost.

Některé věci je holt potřeba odžít. Neplakat nad výdělkem, ale udělat z toho výdělek…

Přesně tak. A vidím to i u klientů, protože vědí, že jsem si tím sama prošla, takže jim rozumím.

No kéž by se to učilo i na školách.

Říkám si, aby byl aspoň jeden předmět, který by byl o duševní hygieně. Když si uvědomíš, že je to mainstreamová společnost, 95% lidí, kteří žijí tyhle prohnilé vztahy a kompromisy, tak už se z toho stal normál. A proti tomuto velkému publiku dělat změny chce vytrvalost a čas. To se nezmění ze dne na den, ale už se to pomalu děje.

Kontakt: http://monikanisznanska.cz/
 

Akce lektorky v Maitrei:
08.09.2016   S vnitřním dítětem za radostí
10.11.2016   Jak nám zážitky z dětství komplikují dospělý život

 

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

Život ve svých rukou I.

12. – 15.9.2019

TANEC DUŠE

15. – 17.11.2019

QUODOUSHKA 1

18. – 22.3.2020