Prožitek je nejvíc

1. června 2016

„Když se lidí ptají, jak mají zjistit, kdo jsou, tak jim říkám: „Pokud neznáš svoje rodiče nebo s nimi máš pocit křivdy, výčitky, nespravedlnosti, nebo dokonce zášti, tak de facto nevíš, kdo jsi, protože rodiče jsou pro tebe nedostupní a nemůžeš se o ně opřít. Když jeden z rodičů je pro nás ten špatný, tak ten druhý rodič nám jde na piedestal a získává svatozář. A to taky není realita. Nejsme ani démoni, ani světci. Jsme lidi, kteří dělají chyby, a pro spoustu lidí je těžké si to přiznat,“ říká v rozhovoru pro Magazín Maitrea vztahový konzultant, kouč a průvodce Vladimír Münz.

Vladimíre, povězte, co vás přivedlo k tomu, co dnes děláte? Jaké životní okolnosti?

Je to tak, byly to životní okolnosti. Byl jsem kovářova kobyla, která chodí bosa. Pracoval jsem pro časopis Regena, který se zajímá nejenom o zdraví, ale i o alternativní přístupy sebepoznání. I přesto, že jsem tam byl skoro patnáct let, tak jsem většinu těch věcí bral s odstupem a moc jsem se k nim nepřibližoval. Na cestu sebepoznání mě hodila až životní křižovatka – krize v manželství, která ve finále dopadla rozvodem. V tu chvíli jsem naštěstí začal hledat v sobě a ne venku. Protože často hledají lidi viníky, co jim kdo provedl, a jsou ublížení. Ne že by se to u mě neobjevilo, nejsem svatoušek. (smích) Ale dokázal jsem přehodit výhybku a začít hledat. Tehdy se mi často objevoval výraz: „Chci vědět, z jakého jsem těsta.“ Zjistil jsem, že to nevím. Takže to byl můj nástup. Život mě kopnul a byl jsem tam! (smích)

A už jste zjistil, z jakého jste těsta? Nebo je to pořád cesta poznávání se?

Určitě to považuju za proces. Když ke mně přijdou klienti a chtějí návod, tak jim rád říkám, že život není sudoku, nemá řešení. Život se dá žít. V rámci sebepoznání se není třeba bičovat „ještě nejsem dost“, ale najít ten balanc. Ve všem je dobré najít míru a rovnováhu, neustrnout v tom, že už jsem na výši, jsem „osvícený“. V tu chvíli si člověk víc než koleduje. Ale na druhou stranu, jenom si říct: „Takhle to je a už nic jiného nechci…“ ono by se to taky mohlo splnit.

Jak tedy najít rovnováhu a nepřehnat to pitvání v sobě?

Pro mě je primární zeptat se, jak se mi život, který teď mám, líbí? Pokud opustíme snílka, který chce žít krásný život 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, jsem na zemi a připustím, že život má propady i výšiny, potom jsem už kus frustrace dal na stranu. Nechci šťastný život až na věky, to je možná u Boženy Němcové. Takže první krok je uvědomit si, že není pořád hezky. Mimochodem, ani bychom pak nepoznali, že je vlastně hezky. Musíme mít polarity. Těžko z tohoto polaritního světa vystoupím.

Vladimír Münz

Když člověka něco trápí, jak se má na to podívat? Co v té situaci sama se sebou můžu udělat jako první?

Vždy, ať už někam jdu, nebo to řeším sám, je prioritní pojmenovat to. Pokud si tam budu udržovat iluzi, neznalost, nevědomost, budu se tomu dokonce vyhýbat, ať už vědomě, či nevědomě, tak si snižuju šanci na změnu. Říkám velmi pregnantně lidem, že pokud mění iluzi, tak vytvoří jenom další iluzi.
Pro chlapa je většinou úskalí to, že to nechce moc prožívat a hned chce řešit a jít do akce. A ženy zase někdy uvíznou v prožívání a znesnadní jim to jít do akce. Dokáží se vcítit do sebe, do druhého, do dětí, do kolektivu. Pro muže je zase snazší se od těch pocitů odříznout a jít za výkonem. Má to plusy a mínusy jako všechno.

Když se dostanete k nehodě jako první a pustila byste pocity, tak možná neuděláte nic, budete v šoku, plakat, a v tu chvíli jste nepomohla nikomu. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy vaše dítě pláče a vy tam přijdete s  akcí: „Tak co se děje? Proč brečíš? Nebreč! Už to stačí!“ Bude to nepřiměřené. Pro mě je přiměřenost jedno z klíčových slov. Nemůžu ji ale najít, aniž bych víc zjistil o sobě.

Nemůžu říct, kam jdu, když nevím, kdo jsem. Pro chlapa se dá pojem ,kam jdu´ zamířit do slova vize.

Jak poznám, že se ptám správně; že správně pojmenovávám?

Neříkám, že nefunguje autoléčba nebo autoanalýza. Můj názor je, že od určitého stupně zátěže je to nesnadné, až téměř nemožné. Sám sobě nemůžu dát tak dobrou otázku jako dávám klientovi. U klienta mám odstup, u sebe ho nemám. Mám plný soucit a celé srdce u klientova příběhu, ale mám i ten odstup.

Ale abych neutekl z otázky. Je dobré začít sám. Na to vyjasnění jsou podle mě tři stupně: První je jenom nad tím přemýšlet. Je to však těkavé a neuchopené. Lepší variantou je si myšlenky psát. Tam už si lépe ujasním myšlenky. Např. „Cítím se divně v přítomnosti té ženy.“ Co to je divně? Znamená to vždycky? Když mi řekne „ne“? Když po mně něco chce? Prostě to chce jít po tom detailu.
Jako další metu v té jasnosti je mít přítele, se kterým to mohu sdílet. Když to říkám druhému, potřebuju, aby tomu rozuměl. Takže je tam ještě větší nárok, než když si to píšu pro sebe. Když se u toho vyprávění poslouchám, tak si mohu dost věcí uvědomit.

Mimochodem, kvízový dotaz, který dávám lidem – který vztah je pro vás nejdůležitější, končí docela zajímavými odpověďmi. Překvapivě hodně lidí jmenuje partnery, děti… Ne všichni řeknou, že vztah sama k sobě.

Říká se, že nejlepší doporučení, jak druhému pomoct, je jen vyslechnout, ale nedávat rady. Jak to vnímáte vy?

Já se díky své profesi učím pozorovat, analyzovat, hledat východiska. Ale měl jsem kdysi i období „věrozvěst“. Měl jsem pocit, že každého musím zahrnovat radami. (smích) Když už mám nutkání radit, tak se většinou zeptám: „Něco mě k tomu napadlo. Chceš to slyšet?“ To mi přijde jako zdravé. Takže úplně nejlépe mluvit za sebe. „Z toho, co mi říkáš, mám pocit…/ Mně když se tohle děje, tak…“ Scházíme se s lidmi, kteří s námi nějak korespondují. Tak někdy může být fajn pocítit tu opravdovost toho druhého.

Jakou roli pro vás hraje prožitek?

Kontext a porozumění jsou důležitými elementy proto, aby mysl hned nevymýšlela protiopatření. Ale prožitek je klíčový! Jestli chci změnu, tak změnu nejde vymyslet. Můžu o změnách číst, můžu je vidět ve filmu, slyšet o nich, získám inspiraci, nadechnu se, ale je to jen krok, který může/nemusí nastat. Prožitek je nejvíc.

Jak pracujete s odblokováním vzorců?

Často ke mně přicházejí klienti, že se určitých vzorců chtějí zbavit. Říkám, že zbavit se nejde ničeho. Nejde o to zrušit destruktivní vzorce, ale získat od nich odstup. Mám rád definici svobody jako možnost volby.
Návyk sám o sobě není špatný. Stal se špatným díky tomu, že je z něj zlozvyk; že ho dělám automaticky, většinou nevědomě a opakovaně. Mnozí lidé zapomínají, že to, co teď proklínají, tak jim s velkou pravděpodobností kdysi zachránilo život ve smyslu, že jim ten návyk dovolil projít nějakou těžkou situací, kterou by jinak neprošli. Jenom zapomněli vrátit se, protože ta nebezpečná situace už pominula. Vytvořili si z toho železnou košili a ta už svírá. Do boje je skvělá! Jenomže už nebojujeme.

Můžeme říct, že všechny problémy, které řešíme, souvisí se vztahy. Protože tam vždy bude obsažen vztah k sobě.

Musí to odebírat spoustu naší energie.

Zrovna včera mi klient sám použil větu: „Už mě nebaví bojovat s celým světem.“  Hodně soudů, většinu prohrál, trable. A tvrdil mi, že je citlivý, že se přece přestal soudit. Nepřestal kvůli tomu, že je citlivý, ale protože už na to neměl sílu.
Někdy je pro lidi moje otevřenost a přímočarost požehnáním, pro některé to není ono. Snažím se to eliminovat tím, že hned na začátku říkám – buď jsme v situaci, když už jste připravení a můžeme jít dovnitř a podívat se, co se tam děje, anebo nejste připravení, ztratili jste se už příliš sami sobě. Jste vyčerpaní, křehcí, nestabilní. A v tu chvíli otevřít Pandořinu skříňku by mohlo ten systém ještě víc zatížit. Pořád je potřeba balancovat.

Pracuju s praktickými věcmi. Mě je jedno, jak hluboko ten zážitek máte, mě zajímá, co s tím budete zítra dělat. Jak to podpoříte? Stačí drobnost. Těžko jít do extrému jako„od zítřka budu milovat celý svět.“ Nejdřív se snažím pojmenovat následky, tedy to, co se děje. Pak je ta druhá, klíčová oblast – najít příčiny.
Někdy mě dojímají floskule typu „mějte se rádi“, „udělejte si radost“. Jak si má udělat někdo radost, když byl zvyklý třicet let trpět? Většina lidí přežívá, protože nemají pocity, bojí se, že nemůžou projevit svoji zranitelnost. A vytvářejí iluzi síly nebo to hrají přes oběť. Těch možností a kombinací je spousty.

A čemu se věnujete poslední dobou nejvíc?

Už tři roky pracuju pro seznamku Náhoda, kde dělám vztahového konzultanta. Tak jsem si vyjasnil to, že my si vybíráme partnera z pohledu toho, co chceme (inteligenci, krásu, veselost, bohatství…) To je ta vědomá složka. A pak si taky současně vybíráme partnera pro to, co potřebujeme. A to je ta nevědomá složka. Vypadá to tak, že si vzájemně zrcadlíme naše nejhlubší strachy. Buď to vidím jako příležitost a řeknu si „aha“, nebo svádím boj či uteču do jiného vztahu.

Ve chvíli, kdy získám odstup, strachy ztratí na síle. Ne nadarmo se říká, že strach má velké oči.

Řekněte mi ještě něco o vaši práci s mužskými kruhy.

Prošel jsem dvouletým výcvikem mužského sebepoznání. Jmenovalo se to Mužská síla. Pak jsem si dal druhé kolo jako asistent a teď tyto tréninky vedu. Jsou to dvouleté sebepoznávací tréninky pro muže pod názvem Žij své mužství. Rozdělil bych to na dvě fáze. První rok zjišťuju, kdo jsem, a druhý rok zjišťuju, kam jdu. Věřím tomu, že jedno bez druhého nejde.
Věnujeme se rodičům i dětství a systému vnitřního trojúhelníku: vnitřní žena – vnitřní muž – vnitřní dítě. To, jak to vevnitř orchestruje, se promítá do vnějšího světa. K tomu používám metodu konstelací na tuto vnitřní rodinu. Ten druhý rok se pak věnujeme hledání vize a tomu předchází rituál iniciace – přechod do vědomého mužství.

Jsem praktik. Nebojím se prožitku, slz, křiku. Ale vždycky mě zajímá: „Co s tím budete dělat?“ Je pro mě důležité tu práci v sobě vždy uzavřít.

Kontakt:
http://www.zijsvemuzstvi.cz/
http://www.vladimirmunz.cz/

TIP od Vladimíra:
V létě budeme dělat akci Mužská inventura – pro muže, kteří by se chtěli pustit do sebe a podívat se, jestli je vše, jak má být. Na to bude navazovat víkendová akce Obnova sil, jejíž součástí bude meditace AUM.
http://www.zijsvemuzstvi.cz/muzska-inventura60

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku