Rafaelova škola – poznání esence

1. března 2017

Chtěli byste studovat na škole, která vás učí poznávat esenci přírody? Škola, která vás zavede k duši rostlin, zvířat, vody, stromů, kamenů, keltských tradic… Taková škola vznikla díky fantazii spisovatelky Renaty Štulcové. Maitrea právě vydává její Rafaelovu školu, cyklus příběhů pro malé i velké.

Téma netradiční internátní školy ukryté v lesích mě zaujalo. Vybavila jsem si Harryho Pottera. Jak moc je váš příběh podobný?

Dost lidí má z toho podobný pocit, ale v příbězích je velký rozdíl. Stejné je, že se příběh odehrává ve škole a že se tam dějí některé věci mezi nebem a zemí. Ale nejsou tam čarodějové s hůlkami, to ne. Je to trochu jiný svět – navíc hlavní hrdinkou je holka.

Jak stará je hlavní hrdinka v příběhu?

Knížka začíná, když jde do šesté třídy. Co jeden školní rok, to jedna kniha. Zatím mám hotové čtyři díly, takže v posledních příběhu je jí už patnáct. Kromě dětí tam vystupují lidi z našeho světa, i z toho „zvláštního“. Kniha je tedy pro všechny, pokud vás baví tohle téma.

Je to tedy prolínání skutečného světa se světem snovým?

Když jsem přemýšlela, do jakého světa bych tu svou hrdinku ponořila, řekla jsem si: „Proč já nepíšu o škole, když v ní učím a znám to prostředí velmi dobře?“ Pořád jsem se tomu vyhýbala. A možná i proto, že jsem předpokládala srovnání s Harrym Potterem… nakonec jsem to v sobě překonala. Pak přišla na řadu otázka, jaká škola? Čarodějové už jsou zabraní (usmívá se), vlkodlaci mě neberou, až jsem si vzpomněla na keltský svět. Pomyslela jsem si: „Co kdybych vzala postavy z tohoto světa? Nic moc o nich nevíme, někdo na ně věří, někdo ne…“ Tak jsem si tento svět vytvořila. Ale objeví se i mýtické postavy z celé Evropy, vše se tady prolínalo a prolíná.
Při studiu sama zjišťuju, kolik máme společného s Francouzi a Řeky…. Při každém díle objevím něco nového, co mi krásně zapadá do toho mého vytvořeného světa. Příběh bude ještě pokračovat až do maturity,  jsem sama zvědavá, kdo se mi tam objeví dál.

Nechtěla jsem, aby hrdinka zachraňovala svět, takových příběhů jsou spousty. Leitmotivem je, že zachraňuje svoji lásku a zároveň bude žít také ten normální život, který žijeme. Čtenáři v příběhu objeví i odkazy na ezoteriku, ale volila jsem způsob, aby to netlačilo na lidi, aby vše bylo příjemné a mohl si to člověk uchopit. Nerada něco vnucuju, spíš nabízím.

První díl už v prodeji na eshop.maitrea.cz

Něco si lidi uvědomují sami, vy jim to jen vypíchnete…

Ano, píšou mi často čtenáři, že si všímají v přírodě a v životě stejných věcí.

A nejdřív jste napsala první díl a pak jste se rozhodla pokračovat v dalších dílech?

Já jsem nápad tehdy asi tři měsíce nosila v hlavě a přemýšlela jsem o struktuře a základní lince příběhu. Do toho jsem už vymýšlela prvky, které knihy oživí, aby působily reálně. To bylo před sedmi lety. Je pro mě důležité, aby čtenáři byli v očekávání a napětí dalšího pokračování, co se bude dít dál. Dokonce mi některé čtenářky posílaly své fikce, jak by to viděly ony. 

Je skvělé, že jste ty dívky dostala ke čtení a k vlastní tvorbě s fantazií.

Dříve jsem psala knihy, které se týkaly historie, byly vážnější. Ale člověk, když si chce číst, chce taky číst pro zábavu. Chtěla jsem, aby to holky bavilo a zároveň si při čtení i spoustu věcí uvědomily. Příběhy však čtou i kluci. Dokonce se ozývají, ať neoslovuji lidi na blogu pořád jen „milé čtenářky“ (usmívá se)

A jakými ústředními tématy čtenáře provázíte?

Psala jsem o lese, o kamenech, o ohni, o květinách a vílách. Nebudu psát příručky ezoteriky, to nefunguje. Čtenáři takto sami zkoumají, co se k těm tématům váže dál. Například ve čtvrtém díle jsem psala o vodě. A je to fajn, když si tu esenci vody uvědomí skrze příběh o vodní říši.

Každý ročník studují jinou říši?

Ano. V pátém díle bych chtěla psát o říši Dryád, to jsou zase lesy a stromy, a spojit to s římskou mytologií, s bohyní Dianou. V dalším pokračování se chci věnovat sirénám. Jsou to vlastně harpyje – z říše ptáků a vzduchu. A také mě zajímají siločáry, studovala jsem geografii. Potom mám v hledáčku kentaury, to by bylo téma starodávného vědění. Nakonec v posledním díle by se každý student vrátil do své říše, i když by žil i v našem světě.

A jak poznají, která říše jim náleží?

Oni tam už patří, jen se zpátky převtělují mezi nás a s tou svou říší seznamují čtenáře. I v životě máme někdy pocit, že je někdo elfík nebo víla. Píšou mi čtenáři: „A kam bych patřila já?“ (usmívá se) Připodobňuju to k elementům, které nás přirozeně přitahují. Často jim píšu i o očích, jak na mě působí zorničky.

Každý hledá to svoje místo v životě, kde mu bude dobře a kde načerpá energii.

Dlouho jsem se třeba snažila, že budu vegetarián, že nebudu jíst maso. A pak mi volala lékařka, jestli ještě dýchám. Brali mi odběry krve a neměla jsem téměř vůbec žádné železo! „Vy skoro vůbec nemáte v krvi kyslík!“ říkala mi. A skutečně jsem se tehdy zadýchávala i po chodbě v práci. Už to vypadalo, že pojedu do nemocnice. Od té doby zase jím červené maso a je mi dobře. Takže hlava by říkala nějaká moudra, proč nejíst maso, ale tělo si řeklo jinak.

Jaký byl vlastně váš první krok k tomu odvážit se psát literaturu?

Když mi bylo asi devět let, tak jsem doma oznámila, že chci psát knížky. Doma na mě koukali, co to je za nápady. (směje se) Pak jsem ale to své přání vytěsnila, protože jsem šla studovat matematiku, geografii, angličtinu, jezdila jsem po světě. A pak jsem se ocitla na nějakém školení angličtinářů na Britské radě, kde byla jedna ukrajinská učitelka. Měli jsme si povídat o svých plánech, tak jsem jí řekla, že budu psát knížky. Zeptala se mě: „A kdy?“  A já říkám: „Až budu v důchodu.“ To mi bylo asi 29 let. Podívala se na mě a řekla vážně: „Než to napíšeš, než ti to vydají, to budeš dávno v hrobě.“  No měla pravdu, nač čekat?

To jsou ti správní andělé na správných místech.

Ano. Byla jsem vděčná, že jsem ji potkala a že mi tohle řekla. Tak jsem vytáhla starý počítač, že jdu psát. Zjistila jsem ale, že mi počítač vadí. Nakonec jsem vzala papír a napsala jsem ručně na papír trilogii a pak jsem ji jen přepsala do PC, to už šlo rychle (Nemetonburk aneb Tajemství ve skále – pozn. red.)  Pak jsem měla to štěstí, že se první kniha v Albatrosu zalíbila a řekli: „Jo, to bereme.“  Tímhle to začalo.

Člověk zažije spoustu věcí, které si neumí vysvětlit. Leccos je mezi nebem a zemí, tak proč nenapsat i knížku o tom, co nás zajímá a láká?

Zaujal mě v popisce i leitmotiv hledání matky – člověk hledá sebe skrze hledání své matky…

Hrdinka je dcerou vílí královny. Víly tady v Evropě byly dokumentovány skutečně. Nikdo sice už teď neví, jestli to byly jen vědmy. Ale ještě v době bájných Přemyslovců se mluví, že některá manželka byla víla. Dokonce ve Francii v prvním tisíciletí například i Lucemburkové odvozují svůj původ od víly Meluzíny. V mé knize tato vílí matka z určitých důvodů nechala dceru na Rafaelově škole v Křivoklátsku, ale neví se proč. Celou dobu se v příběhu mezi matkou a dcerou motá kletba, takže až dál v příběhu se dozvíme, co za tím stojí. Ale když hrdinka stárne, zjišťuje okolí, že je úplně stejná jako její máma, že reaguje stejně.

Trochu mi to připomíná krásný animovaný film Píseň moře.

To jsou ty příběhy, které nás vtáhnou do děje. A hezky jde vidět i rozdíl mezi mužským a ženským světem. Její tatínek je velmi racionální přírodovědec a na víly nevěří. (směje se)

Takže na každého čeká v příběhu určitá transformace?

Ano, pro někoho menší, pro někoho větší. Ale celá rodina si projde velkou změnou.

A proč volba padla zrovna na Křivoklátsko?

Jsem původně z Rakovníka a ty okolní lesy mě učarovaly. Za každým rohem je tam schovaný nějaký menhir v trávě, prostě to tajemno tam je. Líbí se mi moc i ilustrace paní Marešové, které kreslí tuší. Úžasně podporují atmosféru příběhu.

Přijde mi škoda, že taková škola v reálu neexistuje. Když si vezmu, co se děti učí za věci, které v životě nebudou potřebovat…

Hodně mi píšou čtenáři: „Já bych se tam hned přestěhoval!“ (směje se)

Je fakt, že ve školství to funguje tak, že seshora pošlou nějaké osnovy zvané RVP a každý je musí splnit. Když je nesplní, tak se vše sveze po učitelích. Každý se bojí, že něco nesplní, a že bude odvolaný. Určitě by to mohlo alespoň na základní škole být příjemnější v předmětech jako je biologie, zeměpis...

Dá se dělat spousta aktivit okolo témat z knihy. To by se děti vyřádily! Když třeba vyšel díl o rostlinné říši, vytvářely si děti herbáře. Vnímaly najednou lépe svět rostlin kolem sebe, barvy i vůně… Když jsem psala o moři, inspirovala jsem se knížkou z Maitrey Delfíni, láska a osud (napsala Ilona Selkeová  – pozn.red.), protože jsem skrze delfíny chtěla dětem přiblížit podmořský svět. V tématu vody jsem nastínila, jak voda absorbuje emoce podle studií Masaru Emota. Ty úžasné krystalky a vločky, které voda tvoří podle vibrací slov! V knize se objevují i vážnější témata, jako je šikana. Je dobré, aby to děti uměly rozpoznat.

Ze začátku se na mou knihu díval první nakladatel zděšeně. Nevěděli, co s tím a jak to uchopit, jak to bylo jiné. Zájem však byl velký, kniha se rozprodala. Vytvořila jsem blog a máme už velkou skupinu na facebooku, kterou zřídily fanynky. Začaly vyrábět i virtuální záložky s  kolážemi, které vyjadřují postavy z knihy a ostatní se je snaží poznávat. Rafaelova škola si sama už žije svým životem a to je skvělé.

Kontakt: www.renatastulcova.cz

Knihu Rafaelova škola můžete koupit ZDE.

 

Autor článku: Barbora Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku