Ryzí vědomí v tradici tibetského bonu

10. července 2013

Devět let studoval buddhismus, potom jako mnich strávil dva roky v bonistickém klášteře a další dva roky studiem šivaismu s původními guruy. „Věděl jsem, že musím do Nepálu jet. Za dva roky studia tam jsem získal učení, které bych tady získával deset, dvacet let,“ říká Martin „Matsyendranáth“ Melounovský, bývalý mnich tibetského bonu navrátivší se do rodného Havlíčkova Brodu.

Martine, jak byste v krátkosti popsal tibetský bon?

Opravdu velmi stručně by se dalo říct, že to je náboženství na tibetských náhorních plošinách, které si zachovalo velmi ryzí charakter. Vychází při tom z takzvaného prehistorického bonu, což je náboženství pracující s energií pěti elementů. Lidé v této oblasti dnešního Íránu, Afghanistánu, Mongolska a posvátné hory Kailás žili často kočovným způsobem života, a tak se řada duchovních praktik mezi sebou smísila.

Proto prvky bonu také najdeme v původním slovanském náboženství, které ale velmi utrpělo příchodem křesťanství a potom komunismu. Dalo by se říct, že nejvíce se prehistorický bon zachoval v dnešním sibiřském šamanismu. Podrobněji se ale historii tibetského bonu budu věnovat na červencové přednášce v Maitrei.

Tibetský bon a šamanismus – v čem jsou tyto dva směry podobné či dokonce stejné?

Především v kosmologii: Věří, že existuje „Horní Svět“, tedy něco jako nebe, potom svět „Svět Lidí“, ve kterém žijeme, a pod ním „Dolní Svět“ čili oblast vodních bytostí zvaných Nágové. Cílem šamanů či duchovních v tibetském bonu bylo mezi těmito oblastmi udržovat harmonii. Proto přinášeli oběma světům různé obětiny, které skrze element vody nebo ohně „dopravovali“ buď do Dolního nebo Horního Světa, odkud jim zase zpátky přicházely dary v různých podobách. Tímto způsobem energie volně cirkulovala a harmonie se obnovovala zcela přirozeně. Podobná gesta a snahu o udržení harmonie vidíme i v indických védách nebo v původním slovanském náboženství.

(odmlčí se) Bon se dá velmi dobře využít v praktickém životě, právě díky naznačeným rituálům a komunikaci s bytostmi z jiných sfér. Bonisté totiž věří, že řízenou interakcí s nimi je možné ovlivnit řadu dějů a událostí, podobně jako tomu věří sibiřští šamani nebo Tibeťané. Tyto rituály ale prováděli pouze ti, kdo k tomu byli vycvičeni – buď rodově předanou tradicí z otce na syna nebo ti, kteří projevili skutečně hluboký zájem stát se šamanem.

Říkáte, že se bon dá dobře využít v praktickém životě. Vy jste ale v Nepálu žil klášterním způsobem života. Co je tedy podle bonu smyslem života člověka?

Původní tradice bonu se svým náhledem na život člověka hodně podobala indickým védám: Pokud chtěl člověk žít „správně“ a završit své bytí na světě, měl se v každém období svého života plně věnovat tomu, co mu přinášelo. Bylo tedy zapotřebí projít obdobím vzdělávání, ať už to bylo řemeslo, zemědělství nebo věda, obdobím založení vlastní rodiny, obdobím aktivity a prospěšnosti svému okolí a společenství a nakonec obdobím odchodu do ústraní, ve kterém se připravoval na přechod do příštího života. S tím mu ale výrazně pomáhal celý duchovní systém, ve kterém vyrůstal a doposud žil, spolu s jeho duchovními učiteli a svými předky.

Bonistický chrám - vesnice Naradzong

Naproti tomu je dnešní moderní bon silně ovlivněný buddhismem, se kterým se během své historie také smísil, a proto klade důraz na spočívání v ryzím vědomí a následném osvobození a absolutní odejití z této existence. Ale i když budete v ryzím vědomí spočívat, přesto se budete stále potřebovat najíst, napít a mít nějakou sociální interakci! Tomu se člověk nikdy nevyhne... Proto, podle mě, je aspekt zřeknutí se světa v bonu spíš aspektem moderním. Původní bonističtí mistři totiž žili se svými rodinami, ať už jako nomádi nebo zemědělci, a meditační praxi se věnovali na osobní úrovni. Oni kladli důraz na efektivně a kvalitně prožitý život jak na úrovni lidské, tak duchovní.

Ale i když budete v ryzím vědomí spočívat, přesto se budete stále potřebovat najíst, napít a mít nějakou sociální interakci.

Život v klášteře, jak jste okusil na vlastní kůži, ale žádné takové soužití se svou ženou a dětmi neumožňuje.

I bon, podobně jako jiné náboženské systémy, se vyvíjel, čímž se také měnil jeho pohled na život člověka. Takže dnes je bon reprezentován především klášterní tradicí, kde se samozřejmě klade důraz na zřeknutí se světa. Nicméně to hlavní, o co se snaží, tedy dosáhnout prožitku ryzího vědomí a spočívat v něm, je všudypřítomné a je jedno, kde a kým jste: jestli mnichem, který se zřeknul světa a žije sám v jeskyni, nebo jestli člověkem plně zapojeným do života s plnou zodpovědností za svou rodinu.

(přemýšlí) Kdybych měl otázku smyslu života člověka shrnout, podle tradice bonu jím je dosažení nejzazšího poznání, ale nenuceně. Protože každá duše je jiná a v jiné fázi svého vývoje, takže ji jedna či druhá cesta vůbec nemusí zajímat. Jde ale o to najít tu svou cestu, byť by to byla „pouze“ kvalitní interakce se svým okolím v duchu hesla „neškodit“... Nebo potom ještě o stupeň výš „pomáhat“.

Proč jste vlastně odešel do kláštera?

Ve čtyřech letech mi zemřel dědeček a tehdy jsem poprvé prožil určitý duchovní vhled, zažil jsem velmi zvláštní a nepojmenovatelný vnitřní stav. To mě provázelo řadu let a později přivedlo k duchovnu, kterému jsem se věnoval řadu let. I když jsem se o něj zajímal dost intenzivně, dostavila se frustrace a nespokojenost ze svého vývoje. Nebyl jsem spokojený sám se sebou, ani po těch letech práce, meditací a pobytů v ústraní ... Cítil jsem, že se potřebuji dostat přímo ke zdroji a odjet do Nepálu. Teď vidím, že za dva roky studia tam jsem získal učení, které bych tady získával deset, dvacet let.

A co vás přivedlo zpátky do Čech?

Rodinné důvody. Bylo potřeba se postarat o maminku a jako nejstarší syn jsem intenzivně cítil, že to je můj „úkol“. Na druhou stranu bych se dříve či později stejně vrátil; přiznávám, že podmínky klášterního života pro mě nebyly dvakrát lehké. Ale pro studium a poloasketický meditativní život byly celkem vhodné!

Litoval jste někdy? Ať už toho, že jste odešel do kláštera nebo že jste se z něj vrátil?

Nikdy. (odmlčí se) Ale to víte, že to vždycky nebylo lehké; složit dvacet čtyři mnišských slibů a dodržovat je, od rána do večera praktikovat, samota a jakési dobrovolné umrtvení, odříznutí od života... Nejlepší způsob, jak se stát mnichem, je zaživa pomyslně projít branou smrti. Takový je tradiční pohled: mnich je mrtvý. Vědomě se rozhodnul zemřít už za svého života. (odmlčí se) Být mnichem bylo náročné. A představa, že se celý den díky meditacím vznášíte na vlnách blaženosti, je idealistická.

Večerní rituál čodu v bonistickém chrámu – vesnice Naradzong

Na druhou stranu mi to dalo určitý řád: v těch půl páté ráno jste prostě museli vstát a o žádné lenosti nemohla být ani řeč. Což je dobré! Teď, když je to jenom na mně, tak vidím, jak si tu polevím, támhle polevím... Je to dvousečný meč a má to své pro i proti. Ale určitě to je zkušenost k nezaplacení. Zároveň nemohu říct, že to všem doporučuji - protože to není (zdůrazní) zkušenost pro všechny. Ale za sebe říkám ano. A jsem sám sobě vděčný, že jsem se takto rozhodnul a odjel. Možná někdy lituji toho, že jsem neodjel dřív. Ale bylo to tak, jak to mělo být.

Možná někdy lituji toho, že jsem neodjel dřív.

Zmínil jste dvacet čtyři slibů. Co jste slíbil?

(směje se) Popravdě, ty sliby jsou tajné a jako mniši bychom o nich neměli mluvit. Ale v dnešní době se dají dobře najít na internetu, takže se s nimi klidně podělím. (usměje se) Základních slibů je pět, patří mezi ně naprostá sexuální abstinence, nekrást, abstinence alkoholu, zákaz usmrtit člověka a jakoukoliv jinou živou bytost a naprostý zákaz lhaní. Každý slib má určitou úroveň hrubosti, od té nejhrubší až po tu nejjemnější, takže například v případě lhaní je tou jemnější úrovní lhaní pouze náznakem. Ostatní sliby se týkají oblečení nebo například zákazu jíst po obědě. To se ale ne vždy dodržovalo... (usmívá se)

Teď už ale v klášteře nežijete. Přesto musíte dodržovat, co jste coby mnich slíbil?

Na to není jednoznačná odpověď. Někteří lámové tvrdí, že i když z kláštera vystoupíte, na vašich slibech to nic nemění a kromě slibu celibátu byste měli všechny ostatní dodržovat. Protože z lodi duchovní stezky, na kterou jste nastoupili, se už nedá vystoupit... Jiní zase tvrdí, že ve chvíli opuštění kláštera sliby vrátíte a už se na váš další život nevztahují.

Na začátku jste zmínil chystanou červencovou přednášku u nás v Domě osobního rozvoje. Co byste na ní ještě rád zmínil, kromě historie bonu?

Především bych rád víc otevřel téma, co to je tibetský bon s důrazem na jeho vývoj, a zaměřit bych se chtěl především na období střetu s buddhismem. Přednáška by mohla oslovit ty, kdo se zajímají o tibetský buddhismus a chtěli by se dozvědět víc o tom, co je jeho základem. Protože tibetský buddhismus je fúze indického mahajánového a vadžrajánového buddhismu a tradičního tibetského bonu. Je to spojení podobné tomu, kdy se smíchá olej s vodou. (usmívá se) A když dobře neznáte jednotlivé složky, nemůžete ani dobře poznat výslednou směs.

Náš tip:

Zajímá Vás tibetský bon a duchovní učitel Martin Matsyendranáth Melounovský víc? Rádi byste si jej poslechli „naživo“ nebo se zeptali, co Vás zajímá? Přijďte tedy příští čtvrtek 18. července k nám do Domu osobního rozvoje na jeho přednášku o tibetském bonu – a poslechněte si nebo se rovnou zeptejte...

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

QUODOUSHKA 1

18. – 22.3.2020

ZNOVUZROZENÍ

27. – 29.3.2020