Znovunavázání vztahu s tělem

22. března 2012

Roba Preece netřeba představovat; jeho spojování jungiánského pohledu na naši psýché s buddhistickou tradicí se u řady z vás dočkalo velmi kladného přijetí. Tentokrát jsme si spolu povídali o tématech, kterým se Rob věnuje ve své knize The Psychology of Buddhist Tantra.

Tantra je v naší západní kultuře a tradici často spojována čistě se sexualitou. Jenom o ni ale v tantře nejde...

Ano, podle mě je ale toto zúžení poněkud nešťastné, protože se tím pokřivuje pravá podstata tantry. Součástí tantry je i sexuální energie, to ano, ale je to jenom její malá část. Podle mě byla tato sexuální část tantry, a to především z její indické tradice, ne buddhistické, zdůrazněna záměrně, protože spousta lidí má potíže se sexualitou. Možná tím hledali prostředek ke zlepšení svých vztahů. A je to naprosto pochopitelné! Ale když se zaměříme čistě na sexuální prvek tantry, přijdeme tak o obrovské spektrum toho, co tantra ve skutečnosti je.

Tantra tedy hodně pracuje s tělem, možná víc než jiné techniky. Proč je v ní práce s tělem tak důležitá?

(přemýšlí) Z pohledu tantry tvoří naši přirozenou podstatu tři samostatné části (vypočítává na prstech): jednou je přirozenost mysli, druhou naše fyzické tělo a třetí je něco, co stojí mezi oběma. Tibeťané to nazývají lung, Indové prána, Číňané čchi a Japonci ki. Pro zjednodušení  tomu můžeme říkat energetické, vitální tělo. A i když trochu váhám, jestli to můžeme srovnat, domnívám se, že to je to samé jako duch, jak toto slovo používáme tady na Západě.

To důležité na tantře je, že zaměřuje svou pozornost ponejvíc právě na toto energetické tělo. Protože každý stav naší mysli má svou energetickou složku a každý stav mysli se projeví v našem energetickém těle. Pozornost tedy můžeme zaměřit na procesy psychologické spojené s myslí nebo na energetické spojené s energetickým tělem. V tantře se právě zaměřujeme více na ty energetické, všímáme si, co se děje v energetickém těle a co to s naším tělem dělá.

Najdete na našem e-shopu: http://eshop.maitrea.cz/

Obě roviny, psychologická i energetická jsou ale spojené...

... ano, dokonce bezprostředně spojené. A to znamená, že pokud k něčemu dochází během energetického procesu, projeví se to někde na fyzickém těle. Když nám tedy chybí vztah k fyzickému tělu a hluboké povědomí o vnitřních procesech, pocitech, emocích a vitalitě svého těla, chybí nám naprosté základy pro praktikování tantry.

Bohužel se to v západní tradici stává, že někteří lidé někde během svého života ztratí vztah ke svému tělu a tím k jeho energetickým procesům, a pak začnou praktikovat tantru. Tím ale celá praxe zůstává pouze v hlavě, pouze v mysli. Skutečná přeměna přichází až tehdy, když se podaří znovunavázat vztah s tělem.

Mluvili jsme o tom, že všechny tři části, ze kterých se skládá naše přirozená podstata, jsou vzájemně propojené. Objeví-li se nějaký problém, záleží tedy na tom, na které rovině se na něm pracuje?

Jakmile tyto tři části rozpoznáme, uvidíme, jak jsou vzájemně závislé... Čili když budu se svým tělem zacházet opravdu špatně, budu ho krmit strašným jídlem nebo budu  mít fakt nezdravý životní styl, projeví se to v mém energetickém těle. A to začne stagnovat, objeví se v něm bloky, což zase ovlivní stav mysli.

Během historie se oddělila spiritualita a tělesnost. Tibetský buddhismus a tantra tyto dva světy, svět ducha a těla, spojuje.

Funguje to i opačně. Budu-li si v rovině psychologické udržovat naprosto zmatené vzorce myšlení, přímo to ovlivní moje energetické tělo a to se opět promítne do mého fyzického těla. V něm máme uzavřeno spoustu emocí...  Je tedy zapotřebí do sebe integrovat všechny tři části a nepracovat pouze s jednou.

A tohle tedy dělá tantra... Protože řada praktik pracuje pouze na spirituální úrovni a tělo z tohoto procesu odděluje.

Přesně tak. Nevím, jak je to tady v České republice, ale ve Velké Británii se během historie naprosto oddělila spiritualita a tělesnost. Nejspíš to je součást dědictví, které v ní zanechalo křesťanství... Proto jsou tam tyto dva světy, svět ducha a těla, tak oddělené. Buddhismus, konkrétně tibetský buddhismus a tantra, naopak tyto dva světy spojuje.

Někteří lidé se od svého těla odpojili záměrně, z nejrůznějších důvodů. Nechtěli vnímat bolestivé pocity, vidět svoje stíny... Proč na svoje stíny vůbec nahlížet? Není to vždycky příjemná podívaná...

To tedy není, to je pravda. (přemýšlí) V oblasti psychologie v Anglii jednu dobu, bylo to v počátcích tzv. skupinových terapií, převládal názor, že má-li někdo nějaký vnitřní problém, kterému nechce čelit, je třeba ho k tomu donutit. Přinutit ho, aby se mu postavil tváří v tvář, aby se na něj podíval... Tento přístup byl příliš důrazný, až agresivní. Protože ti, kdo nemají vyvinutý vztah ke svému tělu, ke svým stínům nebo emočním zraněním, úspěšně a záměrně používají tuto strategii k tomu, aby přežili. Vytěsnili to z vědomí úmyslně. Potkal jsem spoustu takových lidí.

Takže když je postavíte do situace, že tomu všemu musejí čelit napřímo, může to pro ně být šok. Naprosto a doslova. Protože je to může znovu vyděsit. Takový člověk nejdřív potřebuje pocit bezpečí. A jakmile se cítí bezpečně, může všechny své strachy nebo vytlačené emoční zranění začít zkoumat. V tom okamžiku si vybírá sám, je to jeho volba, není nikým a ničím nucen. On sám se rozhodne, že si řekne: „Tak jo, myslím, že nastal čas, abych to udělal. Cítím, že to potřebuji udělat.“  A teprve potom se začne něco dít, začne změna. Je to pomalý proces, ale musíme jít krůček po krůčku, pomalu se otáčet...

A o to vlastně jde, otočit se k tomu, co se skrývá za námi. Jsme tolik zvyklí dívat se dopředu a pryč, že ani nevnímáme, kolik toho všeho máme za sebou a čemu bychom se měli věnovat. A tím začne pomalý proces znovuspojování se se svým tělem nebo svými pocity...

Teď možná trochu osobnější otázka. Pocházíte z křesťanské kultury; později jste odešel do Indie, kde je se setkal s naprosto odlišnou tradicí, než v jaké jste vyrostl. Jaké to bylo odložit všechno to, v čem jste dosud žil a co vás formovalo, a vlastně si poskládat celý svůj systém hodnot znovu?

Vlastně to nebylo tak těžké... Pozoruhodný byl pocit, jako bych se vrátil domů. (přemýšlí) Přišel jsem na to, že i když jsem vyrostl v křesťanské kultuře, celou dobu svého dospívání až do svých jednadvaceti jsem měl neustálý pocit, že něco ve mně sem, do téhle kultury nějak nepasuje. Cítil jsem se s něčím jakoby spojený... V jedenácti letech jsem měl svůj první silný zážitek. V lese, kde jsem nikdy v životě nebyl... tedy, v tomhle životě (směje se) ... jsem přišel na místo, kde se něco ve mně probudilo. Tehdy jsem tomu nerozuměl, ale o mnoho let později, na univerzitě při studiu Junga, jsem to pochopil. Byl to přesně obraz toho, co Jung nazývá Já...

To byl ten obraz z mého snu! A najednou to bylo tady: Přišel jsem domů...

Podruhé se mi zase zdál sen o malém asijském muži sedícím na vysoké židli a obklopeném barevnými obrázky. Když jsem potom po škole cestoval po světě, dostal jsem se do Nepálu, do jednoho tamního kláštera a uviděl jeho představeného, jak sedí na vysoké židli... To byl ten obraz z mého snu! (směje se) A najednou to bylo tady: Přišel jsem domů... To je to, kam patřím. A způsob, jakým Tibeťané nahlížejí na svět a na život, a tantra mi prostě přišly přirozené.

O něco později jsem měl malovat thangky (vyšívané nebo malované svitkové obrazy používané především v tibetském buddhismu, pozn.red.). Zeptal jsem se svého učitele, jestli na to mám jít do nějaké umělecké školy a  naučit se malovat. A on mi odpověděl: Ne, prostě maluj. A ono to opravdu šlo, něco se ve mně naprosto přirozeně vyjevilo. Tak jsem prostě maloval.

Vykládám si to tak, že něco z mého předchozího života, možná několika předchozích životů, se teď znovu vrátilo. Na určité úrovni mi to přijde velmi přirozené, tibetský buddhismus a tantra. Co je pro mě trochu komplikovanější, je to, jak já jako Zápaďan mohu tohle všechno přinést na Západ.. Jak o tom mluvit s lidmi ze Západu? Nejsem Tibeťan a nevyrostl jsem v tamním prostředí. A tak jsem to uchopil jako svůj úkol tady; přemostit tyto dva světy a přenést na Západ zkušenosti v podobě, jaká pro něj bude přijatelná. (směje se)

Koupíte na: http://eshop.maitrea.cz/

Napadá mě, že to, že pocházíte ze Západu, z jeho kulturních tradic a ne právě z Východu, je právě darem pro tento váš úkol... Právě proto to můžete udělat...

Rozumím, co myslíte... Nebylo lehké propojit tyto dva světy. Srdce mé bytosti žije v kultuře Východu, fyzicky a duševně ale žiji na Západě. Musel jsem proto najít způsob, jak tyto dva světy propojit. Můj první tibetský učitel nějakým způsobem vycítil, že právě Jung tím, co nám zanechal, je dobrým mostem. A toto téma mě naprosto pohltilo.

Dostali jsme se k Jungovi a jeho konceptu lidského ega. Jak najít spojení mezi jím a buddhismem, který nám říká, abychom se od svého ega osvobodili?

Jedna z věcí, která je pro nás na Západě velmi snadná, je nesprávné pochopení buddhistické „bezpodstatnosti ega“. Tento pojem, když se dostal na Západ, se posunul do významu nemít žádné ego. Z hlediska západní psychologie ale velmi dobře víme, že pro náš smysl identifikace sebe sama potřebuje ego růst a vyvíjet se, abychom se stali stabilním jedincem v tomto světě. Takže na jedné straně psychologie říká, že potřebujeme ego, abychom byli, řekněme, psychicky zdraví, a na straně druhé máme pocit, že z Východu zaznívá něco ve smyslu „vzdání se ega“.

Ve skutečnosti si to zase tolik neprotiřečí. Buddhistický význam  této „bezpodstatnosti ega“ neznamená, že nemáme žádné ego. Ve skutečnosti to znamená, že začneme vidět, že něco jako ego, tedy uspořádání identity, jejíž je ego centrální částí, má sklon mít dvě části. První je obecný, běžný a normální pocit a uvědomění si „já“: já tu teď sedím a my teď spolu mluvíme.

V rámci toho ale současně od našeho raného věku začne narůstat silný a stahující pocit „to jsem já“... (stáhne ramena do sebe a zatne pěsti) To je ta druhá část, ve smyslu pevného, hutného „já“, staženého „já“, „mého ega“. A to je v nejvíce případech základem našich emočních reakcí, když nás například někdo urazí nebo se „nás“ jinak dotkne. A právě tohle vznikají bolesti a utrpení ze zmatení.

Takže nejde o to nemít obecný smysl pro to, „já tu teď sedím“, o identitu ega v tomto smyslu. Jde o stažení ega, o naše instinktivní přesvědčení, že existuje něco jako toto pevné „já“, které musím chránit. Za každou cenu... Mezi tyhle naše představy patří třeba myšlenky, že jsme k ničemu a bezcenní. A právě na tento stažený pocit ega se snažíme nahlédnout, že ve skutečnosti neexistuje. (odmlčí se) Nemá žádnou podstatu, žádné pevné jádro, je prázdné... Proto když se na Východě říká, že je ego prázdné, myslí se tím přesně toto. Je prázdné, protože nemá žádný obsah, žádné jádro. A když přijmeme čistě obecný pojem sebe sama „teď tu sedím a je mi dobře“, objeví se tam najednou obrovský prostor, ve kterém je víc plynulosti a proměnlivosti. A my v něm můžeme daleko lépe relaxovat!

Tento pocit našeho pevného já vytváří naše mysl?

Částečně také naše úzkost...

Úzkost?

Ano. (přemýšlí) Pro člověka je velmi bolestivé a zraňující žít s pocitem volného prostoru. A tak se začne stahovat do úzkosti do něčeho pevnějšího a ne tak volného. To je to „Já jsem tady“, „Já existuji“, „Jsem skutečný“... Také to jsou naše zkušenosti a nejrůznější zranění, často z dětství, které nám dávaly stále silnější a silnější pocit, „tohle jsem já“, „takový jsem“ a „takový nejsem“, „nejsem dost dobrý“... Když potom dospějeme, definujeme sami sebe skrze tento hutný, pevný pocit „já“, které na samém počátku tak pevné nebylo, ale postupem času se takovým stalo.

Můžeme říct, že tento pocit pevného a staženého „já“ je zdrojem takzvaných vnitřních osob? Tedy osob, které žijí uvnitř nás a mají svou vlastní podobu, tvář, charakter...?

(přemýšlí) Ve svém nevědomí máme spoustu emočních vzorců, které vznikly skrze traumata či emoční zranění a ovlivňují náš vědomý život. Místo aby zmizely, zůstávají v našem nevědomí. V našem běžném životě se to projevuje tak, že se čas od času objeví spouštěč, jehož působením tyto emoční vzorce vyplují na povrch. Reakcí na to se naše ego začne stahovat.

Ve svém nevědomí máme spoustu emočních vzorců, které vznikly skrze traumata a ovlivňují náš vědomý život.

Nejlépe to je vidět na případě zraněného dítěte v našem nevědomí. Žijeme si běžným životem, děláme běžné činnosti, pracujeme ... A pak nás něco vyděsí, něčeho se lekneme, z nevědomí se vynoří emoce tohoto našeho zraněného vnitřního dítěte a co uděláme my? Zadržíme v sobě tento pocit jako skutečně silný pocit sebe sama, že jsme takoví, a tím se dostaneme do stavu zraněného dítěte a cítíme jeho pocity typu „bojím se“, „cítím se zraněný a naštvaný“ a „ty mě už nemáš rád!“. A plně se s nimi identifikujeme.

Z buddhistického úhlu pohledu se snažíme udržet si odstup. Když se nějaká tato osoba objeví, řekněme ono zraněné dítě, tak místo toho, abychom se jím stali, ho pozorujeme. (udělá gesto odstupu) Řekneme si „Aha, jasně, zase se objevilo vnitřní dítě a všechny jeho emoce...“  Ale jenom proto, že se objevilo, se jím nemusím stát a v jeho emocích se ztratit! Jako pozorovatel mohu jenom pozorovat, jak mnou procházejí. A často to mohou být velmi silné emoce a pocity zranění, naštvání nebo opuštění. V psychologii k tomu používáme pojem odosobnění. Myslím, že případ zraněného dítěte je dobrým příkladem k popisu těchto emočních stavů....

To je pravda, zrovna včera jsem měla možnost vyzkoušet si neidentifikovat se s jeho silným pocitem opuštění a emocemi s tím spojenými. Nějak se to ale nepovedlo... (smích)

Nemusíme uspět...! (směje se) Například jedna z mých podosobností je ta, které říkám táta-bručoun. Mí dva malí synové nechávají po domě válet svoje hračky. Takže celkem běžně na některou z nich šlápnu, na její ostrou hranu nebo se o ni kopnu do palce ... a v ten okamžik přichází na scénu táta-bručoun. Hned ve mně začne bublat, „proč jste si po sobě neuklidili ty hračky?!“ ...  Někdy to pouze pozoruji, „Ááá, táta-bručoun je zase tady...“, ale čas od času se projeví v plné parádě. (směje se)

K čemu nám ale tenhle přístup odosobnění dává příležitost, je to, že například v případě onoho zraněného vnitřního dítěte místo abychom se jím stali, tak se o něj postaráme. Měli bychom k němu mít dostatek pochopení a soucitu, jako skutečný rodič. A nechtít po něm, aby se chovalo jako dospělé, aby ho nic nebolelo a mělo rozum. „No tak, buď přeci rozumný...“ To nefunguje. Naopak funguje, když pochopíme my jeho. „Chápu, že tě to bolí, že trpíš, ale já se o tebe postarám. Ty to teď nemusíš dělat, udělám to místo tebe...“

TIP: Rob Preece v Praze 1.-4.12. 2016 - ESENCE BUDDHISTICKÉ TANTRY

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku