Smrt je přirozená součást života

8. prosince 2008

Je-li nám něco nepohodlné, protože to neodpovídá našim představám, známe, my lidé, velmi elegantní způsob, kterým se "toho nepříjemného" zbavit: Děláme, že nevidíme. Takhle západní společnost ze svého zorného úhlu pohledu vyčlenila smrt. Kdo na vlastní oči viděl pohřební ohně v indickém Varanásí, pochopil, "že smrt je jen část života, kterou nelze ovládat," říká Bhagat.

Proč je podle tebe v naší současné společnosti zjevně takový strach ze smrti?

Jedním z důvodů je, že v posledních 100 letech proběhl obrovský technický rozvoj ve všech odvětvích, což platí samozřejmě i pro medicínu. A lidstvo jako celek má víc a víc pocit, že je možné život ovládat.

Dříve lidé přímo viděli, že smrt je přirozená část života, že každý člověk se narodí a každý člověk umírá a věděli, že sice můžou leccos udělat, ale že to má své hranice. Naše současnost ale přináší takové možnosti, že máme pocit, že můžeme nebo bychom měli ovládat všechno. Když ale přijde smrt, musíme prostě uznat, že situaci nemůžeme ovládat, že ztrácíme kontrolu a to je pro nás hodně těžké.

Určitě je problémem i to, že naše společnost uznává a vyzdvihuje jen mládí, krásu, sílu, úspěšnost – nejmarkantnějším příkladem z běžného života jsou televizní reklamy.

Ano, být mladý, zdravý, silný, úspěšný – kdo by to nechtěl? Dá se říct, že první polovina našeho života je o růstu, naše možnosti se rozpínají a v tomto období je to ještě přirozené. A to se samozřejmě velice líbí našemu egu a když přijde druhá část života a cítíme, že začínáme stárnout, to už vidět nechce. Dříve byli staří lidé důležití, protože něco věděli, předávali zkušenosti, teď už něco takového není oceňováno.

Myslíš tedy, že náš největší problém v tomto směru je strach ze ztráty kontroly?

Když si naplno přiznáme, že nemáme kontrolu, znamená to také, že přiznáme existenci nemoci a smrti. Přirozeně každý člověk by chtěl žít bez bolesti a bez problémů, ale život takový není. Dalším velkým tématem je strach z prázdnoty a neznáma. Smrt nám bere všechno, co známe.

Stárnutí ale nemine nikoho, kdo žije dostatečně dlouho – můžeme se nějak připravit na to, abychom běh života nesli přirozeněji?

V naší části světa jsou nemoci a smrt zavřeny za zdmi nemocnic a díky tomu dnešní děti nevidí, jak lidé umírají. Jdou možná na pohřeb – a někdy ani to ne. Je samozřejmě dobře, že máme nemocnice, sanitky a vše, co s tím souvisí, ale měli bychom si uvědomit, že člověk pak běžně v životě nemoc nevidí, pokud nemocí nemyslíme chřipku nebo angínu.

Existují však země, kde je to úplně jinak. Lidé ze Západu mají veliký šok, když přijedou např. do Indie. V Indii jsou velká města, kde lidé spí na ulicích, nemocní a chudí jsou vidět všude, doslova všude je vidět, že lidé jsou nemocní, staří a umírají.

Když vidíš denně, že smrt je součástí života, kterou nemůžeš ovládat, najednou se v tobě něco změní.

Zažil jsi to, o čem hovoříš?

Ano. V Indii je svaté město, Varanásí a hinduisté věří, že když člověk zemře právě tam, bude se mít v příštím životě lépe. A tam chodí lidé umřít. To město je plné hospiců jak pro bohaté, tak pro chudé. A ti nejchudší umírají na ulicích. Šel jsem tam takovou úzkou uličkou, jakých je tam spousta – na rohu seděl starý muž a já jsem viděl, že umírá. Teď – ne za hodinu, ne za tři dny, ale opravdu teď.

A když přijedeš z Evropy, z Německa, kde jsem to té doby žil, je to opravdu šok, který nějakou dobu trvá. Ale když vidíš denně, že smrt je součástí života, kterou nemůžeš ovládat, najednou se v tobě něco změní.

Nemáš tam ale pocit, že těm lidem musíš pomoci?

A jak bys to chtěla udělat? Je jich tam tolik, že to opravdu nemůžeš. Pomoci se dá jednomu člověku nebo třeba i deseti, ale tam chodí umřít tisíce lidí. Kolem Gangy je takový okruh a když se ohlédneš, vidíš všude hořet ohně – oheň vedle ohně, a na nich hoří mrtví... Tam opravdu pochopíš, že smrt je jen část života, kterou nemůžeš ovládat.

Ne každý z nás se ale vypraví do Indie.

Máš pravdu, většina lidí se tam nevypraví. Měli bychom ale více otvírat oči a vzít naplno na vědomí, že není pravda, že smrt přijde až někdy později, nebo že se to stává těm ostatním, ne nám. Vždyť to denně kolem sebe vidíme – když ráno odcházíme do práce, nikdy nevíme, zda se večer zase vrátíme domů. Je načase přestat se chovat, jako bychom byli nesmrtelní.

Co tedy můžeme udělat pro lidi, kteří jsou na odchodu z našeho světa?

Můžeme jim pomáhat, aby neměli neúnosné bolesti – je moc dobře, že se začíná stále více pozornosti věnovat paliativní medicíně. A příbuzným můžeme pomáhat, aby neměli tolik strachu. Oni se bojí, protože nevědí, co mají dělat, jak s odcházejícím člověkem mluvit – ale i oni, i ten, kdo umírá, můžou být ještě poslední čas naplno spolu, můžou si říct to, co považují za důležité, můžou mnohé nevyřešené věci ukončit.

Málokdo ale dá umírajícímu najevo, že ví, jak se věci mají. I když příbuzní vědí, že čas se výrazně krátí, často do poslední chvíle nemocnému tvrdí, že se uzdraví a ten s nimi většinou tu hru hraje – i když dobře cítí, jak na tom je...

Ano, umírajícím se často neříká pravda. Ta pro ty zúčastněné prostě bývá k neunešení.

Někdy je to i o tom, že spíš uneseme představu vlastní smrti, než smrt někoho blízkého, třeba dítěte.

Když odejde dítě, je to hodně, hodně bolestivé – ale i to se děje, i to je součást života. A je to o tom, zda naplno přitakáme životu se vším, co k němu patří, nebo řekneme, že život je v pořádku jenom tehdy, když se nestane to a to a to... Takže v důsledku nejde o to dítě, ale o podmínky, které životu klademe. Je to otázka odevzdanosti – a odevzdanost znamená zase jen to, že
nemáme život pod kontrolou.

Co ale můžeme pro ty, jimž odchází někdo drahý, udělat? Pracuji již skoro dva roky s rodiči, jimž těžce onemocnělo dítě a často i umírá. A v jejich očích čtu vždy otázku: Jak se to dá přežít, jak máme žít dál?

Bohužel dnes žijeme ve společnosti, kde nikdo nepodporuje člověka v tom, aby cítil přesné pocity a vyjádřil je. Všichni se učíme, že budeme akceptováni jen tehdy, když uděláme, co se od nás čeká, jen když se ovládáme – a tím se od malička učíme popírat své pocity. A také nás to učí žít v takovém úzkém prostoru. Ale když lidem těžce onemocní dítě, dostávají se do situace, kterou nemůžou řešit, když v tom úzkém prostoru zůstanou.

Máš zkušenost, jak se toto odehrává v méně vyspělých částech světa?

Nejvíce zkušeností mám opět z Indie. Tam když někdo umírá, je přítomna veliká bolest. Lidé nejen pláčou, ale hlasitě naříkají a křičí. U nás jsou lidé smutní, depresivní, ale pracují, fungují – nesou tak strašně těžký balvan, ale nemají možnost nic vyjádřit. V Indii se pozůstalí chovají tak, že nemají nic pod kontrolou, opravdu to pustí.

U nás jsme svědky toho, že někdo zemřel před dvaceti lety, a jeho blízcí to stále nemají zpracované. Ale není to jejich chyba.

A je zajímavé, že doba, kdy jsou zcela mimo, není dlouhá – nejhorší jsou tři, čtyři dny, a velmi často za dva týdny už mají to nejhorší za sebou. Jsou samozřejmě smutní, protože ztratili drahého člověka, ale ten smutek není zmrzlý, není jako beton – jsou smutní, ale přitom žijí, nejsou „mrtví“.

U nás jsme často svědky toho, že někdo zemřel před dvaceti lety, a jeho blízcí to stále nemají zpracované, ukončené. Ale to není jejich chyba – když žiješ ve společnosti, kde je smrt takové tabu, jak tomu u nás prostě stále je, když nemáš nikoho, kdo by ti ukázal, že to můžeš dělat i jinak, tak to nemůžeš vědět.

Měli bychom tedy pozůstalé povzbuzovat ve smyslu „nedržte to v sobě, pusťte to ven, nemusíte se stydět, že pláčete“?

Ano, ale pláč je jenom povrch – pod pláčem jsou ještě nesmírně hluboké emoce. To není jen pláč, to není jen smutek, ale i bezmoc a strach. A to je potřeba z hloubky své duše nejen vyplakat, ale skutečně vykřičet a když to může ven, je to potom už jiné. Jenže lidé u nás mají z takto silných pocitů strach a je pak smutné vidět, kolik lidí jenom funguje a po smrti někoho drahého přestává žít. Proto má tolik lidí deprese, nebo nemají energii, jsou vyčerpaní – a není divu, když v sobě nesou tak strašnou tíhu, kterou neměli možnost dostat ven.

Ale pro něco takového asi lidé potřebují i podporu.

Určitě! Potřebují pro sebe čas a prostor – aby se nemuseli o nic starat, aby nemuseli jít do práce, aby nemuseli vařit, pečovat o děti apod. Bylo by dobré, kdyby to někdo blízký udělal za ně a oni měli pro sebe týden nebo dva, kdy nemusejí fungovat.

Ale právě v tomhle období po nich chce naše společnost nejvíc – zařizovat pohřeb, obíhat úřady a většina lidí dokonce raději jde hned do práce, a zdůvodňují to tím, že by se doma „zbláznili“, nebo jim i ti nejbližší řeknou, ať jdou už do práce, aby „na to tolik nemysleli“...

A přitom ty pocity, které by se potřebovaly dostat ven, přijdou hned! Člověk nemůže říct – za dva týdny si na ně udělám prostor. Potřebuje ten prostor hned, ne za pár dní nebo za půl roku. Když člověk nemá prostor, aby ty pocity vyjádřil hned, když přijdou, tak za dva tři týdny budou „usazené“ a už nepůjdou ven.

Co s tím tedy v našich podmínkách můžeme udělat?

Můžeme ukázat lidem, že takové pocity jsou přirozené, a říct jim to ještě dříve, než k úmrtí v rodině dojde. Protože když to vědí dopředu, je možné leccos naplánovat, zorganizovat.

Mám pocit, že zvláště děti vědí, oč jde, a právě těm většinou všichni do poslední chvíle tvrdí, že se uzdraví.

Můj pocit je, že děti ještě nejsou oddělené od života, ještě jsou s ním v jednotě. Pláčou, když je něco bolí, ale neříkají, jak to být má a jak to naopak být nesmí. Strašný totiž není fakt, že někdo umírá, strašné je, když se to popírá, když se říká, že to není pravda nebo že to nemá být. Popírání to dělá tak těžkým.

To mi připomíná slova Reinholda Niebuhra – četla jsem je již v různých překladech, ale tento se mi asi líbí nejvíc: Bože, dej mi vyrovnanost, abych se smířil s věcmi, které nezměním, odvahu změnit věci, které změnit jdou, a moudrost, abych je od sebe rozeznal.

ANO...

Autor článku: Helena Chvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

10. října 2011

Smrt jako příležitost

TĚLO A EMOCE

1.9.-31.12.2018