Spokojené partnerství? A jak na to?

30. listopadu 2016

S Lucií Němcovou a Petrem Kochem jsme se sešli v kavárně ve stylu Jamese Bonda. V bondovkách se vztah mezi muži a ženami vykresluje krapet jednostranně. My jsme se zaměřili na pravý opak – na to, jak spolu muži a ženy můžou efektivně komunikovat a fungovat dlouhodobě. „John Gottman, psycholog a autor sedmi principů pro spokojená partnerství, se ze začátku ptal, co dělá třetina párů dobře, že se jejich vztah nerozpadne? Co dělají jinak? Z těchto pozorování vzešly poznatky, které najednou začaly dávat smysl. Byť je jasné, že každý vztah je individualita“, vysvětluje Petr Koch.

Jaký byl váš příběh, který vás dovedl až k Mapám lásky?

Petr: Můj příběh se poskládal tak, že do něj zasáhla má tehdejší přítelkyně Silvia. Skrze svého kamaráda a kolegu narazila na Johna Gottmana a nadchla ji jeho práce. Silvia přišla s tím, že bychom mohli tento projekt dělat spolu. Já byl tehdy zrovna ve fázi, kdy jsem pracovně přemýšlel, co dál. Tak jsme odjeli do Ameriky absolvovat certifikační workshop.

Když jsme procházeli tím, o čem mapy lásky, tedy první a základní princip je, tak jsem se ve spoustě věcí viděl. A hodně v negativních vzorcích, které Gottman vyjmenovává. Právě ony často zapříčiňují, že vztah spěje ke konci. Pozná příznaky, na základě kterých ví, jestli ten vztah má budoucnost nebo nemá.

Jen jsem si pro sebe říkal: „Je něco, co nedělám?“ (směje se) Ale je dobře, že v metodě je i sedm principů, co dělat, aby bylo zase všechno fajn, takže mi jeho koncept začal dávat smysl. To byl ten důvod, proč jsem to chtěl zprostředkovat více lidem než jen sobě.

Asi to je to běh na dlouhou trať, pokud jste do toho šel s přítelkyní, se kterou už dnes nejste. Objevují se stále nové roviny?

Petr Koch a Lucie Němcová

Byla to poslední věc, kterou jsme spolu udělali. Oba dva jdeme touto cestou, akorát že každý po svém. Když jsem se vrátil, oslovil jsem pro spolupráci Lucku, se kterou jsme již nějakou dobu byli přátelé, protože jsem to nechtěl dělat sám. Vnímal jsem, že tam chci mít obsažený ženský element. Dnes už je to skoro dva roky. A loňský rok koupil Jan Melvil práva na knihu Sedm principů spokojeného manželství a vydal ji v češtině. Byli jsme potěšení, že můžeme být součástí její přípravy.

(Na stole se přede mnou objevuje výtisk knihy.) „Je to docela tlusté,“ směju se.

Lucie: Ano, ale nejde pouze o suchou teorii, je obsažná a současně hodně praktická. Nabízí spoustu cvičení.

Spíš si říkám: „Taková bichle, zvládnu toho tolik?“

Lucie: Určitě ano. Poskytuje určitý ucelený rámec a není psaná vůbec složitě. Samozřejmě je potřeba mít chuť dělat kroky tímto směrem. Vztahy jsou tématem, které nás trápí všechny, a vůbec se nám do toho obecně nechce. Dotýká se spousty citlivých míst.
V konečném důsledku existují benefity, které člověk nemusí ihned vidět. Většinou chceme udržet situaci v klidu a nesahat do toho, abychom náhodou nevytáhli šroubeček a celé se nám to nezhroutilo...

Jenže pak to hibernuje a nežije to.

Lucie: Přesně tak. Uvědomujeme si, že to, co učíme, není jako lákavý bonbón. Někdy to vyžaduje odvahu a opravdovost. Ale stojí to za to.

Přijde mi, že často vyžadujeme rychlá řešení. Co ale nabízí tento koncept?

Sedm principů knižně.

Lucie: Sedm principů mi dalo základní vhled do celé problematiky vztahů. Poznala jsem nástroje, jak o vztah pečovat, abych v něm byla dlouhodobě spokojená, aby fungoval a byl pro mě naplňující. Je to hodně o péči na každodenní bázi. Co jsou základy? Na čem to stojí? Co na tom můžu budovat? Co jsou moje hlavní komunikační vzorce, které mě destruují, aniž bych si to uvědomila?
Především jde o komunikaci, která je nástrojem, skrze který si zprostředkováváme svět našich emocí a potřeb.

Nehrozí, že získám dojem, že jsem totální vztahový břídil a na žádný spokojený vztah nemám šanci dosáhnout?

Petr: Moje zkušenost je, že všechno si můžu vyložit jako problém a překážku, nebo jako příležitost. A to já za ty lidi neudělám. Když to budou chtít vidět jako něco, co jim brání v tom, aby měli dlouhodobě šťastný vztah, to je jedna možnost. Nebo si řeknou: „Jenom tohle dám pryč a uvolní se to,“ uvidí světlo. Pak je super, že to vím a můžu si dát pozor. Vyčistím si cestu a nemusím zakopávat tak často.
Nikdo mi předtím neukázal, co jsou ty kameny na cestě a jak je dát pryč. Pak už je to moje práce, jestli chci ty balvany odstraňovat nebo si je budu dál živit. Při procesu pročišťování se člověk víc a víc nadechuje. Pro mě to byl velký aha moment.

Ale je to jako s každým jiným návykem. Chvíli to trvá a ten starý návyk se pořád ještě ozývá, než si ho člověk přeprogramuje.

A co vás na té cestě překvapilo? Co jste si tam objevili?

Lucie: Pro mě je znovu a znovu překvapující, jak úplný základ, což je vzájemné poznání, je moc zásadní. Problémy pramení často z domněnek a z toho, že jsme každý jinde. Potřebujeme to jinak a teď si bojujeme o to svoje. Tím, že člověk jde dál, poznává, proč to ten jeho partner tak má. S tím jde ruku v ruce porozumění: „Chápu, že tady tě v minulosti něco zranilo, takže je to pro tebe téma.“
Všechny další principy jsou vyživovány tímto elementárním. A když je problém, tohle je řešení: „Proč to tak máš? Tak mi to vysvětli blíž, abych mohl/a pochopit tvoji perspektivu?“ S tímto pochopením přichází respekt a vzájemné uznání. To je platforma, ze které se funguje ve vztahu mnohem líp.

Nástroj ptaní se toho druhého je důležitý a vzácný.

Když začne člověk tohle dělat, tak okamžitě může čerpat výživu. To není o tom, že musím ujít strastiplnou cestu a až na konci mě čeká nějaká odměna.

V knize jsou sice pojmenované čtyři destruktivní komunikační vzorce, které je fajn si zvědomit, ale pak je tady sedm vyživujících principů, které když začnu okamžitě aplikovat v každodenním životě, tak mi to začne přinášet energii, která mi začne můj vztah dotovat. Začne se tvořit pohodová atmosféra, ve které se můžu uvolnit. Mizí mi pocit bitevního pole, kdy nevím, jestli šlápnu na minu. Tím vzniká prostor pro hlubší intimitu, protože vím, že na mě partner nezaútočí, když ukážu svou zranitelnost.

Vnímám, že páry si nesou tu negativní energii jako balíky pořád s sebou. Avšak touhle prací krůček po krůčku se pole čistí. Princip je nevršit frustraci, ale do vztahu vkládat pozitivní gesta. Je to pak jako molitanová platforma, která mě nese, ať se stane cokoliv. Může dojít k jakémukoliv extrému, konfliktu, ale vždycky dopadnu na molitanový polštář, který mi umožní měkce dosednout.

Jak to komunikovat, aby ten druhý neměl pocit, že ho chci školit?

Lucie: Já mám svých padesát procent, své pole působnosti ve vztahu. A to není málo. Můžu vytvářet bezpečné, uvolněné pole a tím inspirovat a otevírat partnera. Pokud ale vytvořím i na nevědomé rovině nátlak, reakce nejspíš nebude pozitivní.

Nepopírám, že to vyžaduje trpělivost a vlastní práci na sobě. Já se otevírám tím, že partnerovi popisuju, co se ve mně děje, on cítí to bezpečí – že nehrozí útok. Partner nemusí být třeba tolik komunikativní a není mu blízké tolik věci rozpitvávat, to nevadí. Elementární věci lze rozvinout.

Je to o tom ukázat, co je hodnotou, když spolu vzájemně sdílíme. Každý pár si vytváří svoje cestičky, které jim pak fungují. Ta míra se může lišit. Je to alchymie.

A co když je na tento typ komunikace připravený jenom jeden z páru?

Petr: Vždy je tam nějaký důvod, „proč“ to nebere. Cílem je si pomoct to najít, ale ne terapeutickou formou, to není moc partnerské. V momentě, kdy se to podaří a ten druhý cítí, že jsem jeho spojenec, může se to, co nám staví bariéru, víc rozmělnit. V „aha“ momentu přichází velké uvolnění. Ale pravda, musejí to chtít oba dva.
Pochopil jsem například, proč to ten druhý má a skrze to jsem přestal tlačit na pilu. Došlo mi, že to „naše“ může být najednou víc než jen to „moje“.

V aha momentu přichází velké uvolnění.

Často jsem se ptal argumentačním tónem. Uvědomil jsem si zpětně spoustu jízlivosti a ironický humor. My chlapi si často děláme legraci z žen, ale je to regulérní shazování jejich důstojnosti. Sám to taky nemám v lásce. Máme pocit, že když jsme silnější, tak si to mezi muži zahrajeme a zavtipkujeme. Ale na energetické rovině jsem cítil, že to nechci dělat. Nechci se vyvyšovat. Takže často jde i o tu energii, se kterou pokládám partnerce otázku.

Je rozdíl, když povím: „Můžeš mi teda laskavě říct…“ nebo když řeknu: „Mě to zajímá. Rád bych se o tobě dozvěděl víc. Co cítíš? A co je to za tím, proč tohle říkáš? Cítím teď útok.“

Většinou jsem měl tendenci partnerkám vysvětlovat, jak to mají ony, místo jak to mám já.

Dodnes se učím zastavovat momenty, kdybychom si jen pinkali výhrůžky. Učím se vnímat: „Co se děje? Vylívá si teď zranění? Potřebuje jen vyslechnout?“ Až se to vylije, objevíme to důležité, co je potřeba pořešit.

Co vám to přineslo nejvíc?

Petr: Umět se zastavit. Nejít do odpovědi hned s tou prvotní energií. Aby naše soužití nebylo destruktivní, ale vyživující.

A jak najít tu správnou míru, abych nezadržovala pocity v těle?

Lucie: Naučit se pracovat s emocemi je naprosto elementární. Emoční inteligence hraje obrovskou roli a je to něco, co nás nikdo neučil. Nevyjádřený emoční náboj způsobuje frustraci. Určitě to není o tom, že emoce potlačím. Můžu je vyjádřit, ale taky si vybrat, jestli přilévám olej do ohně a eskaluju situaci, nebo z toho vystoupím, protože si uvědomím, že tohle už jsem zažila a nefungovalo to.

Během vědeckých studií se aplikovaly testy. Zjistilo se, že nad 100 tepů za minutu se mění naše chování. Mozek přepíná do jiného módu. Je malá šance, že výměna názorů skončí konstruktivně. Jsme pak už v takovém emočním zaplavení, že nad emocemi ztrácíme kontrolu. V těchto momentech začínají pracovat destrukční komunikační vzorce: kritika, pohrdání, defenzivnost a „zazdívání“ (tj. člověk se odpojí a nekomunikuje, protože má strach, ze silných emocí a ztráty kontroly).

Místo výše uvedených způsobu je dobré říkat: „Já cítím tohle… Mám potřebu…“ Energie zůstává u mě, potřebuju vyjádřit, co se u mě děje. A tohle je možný způsob. Je důležité říct „já“ a říct, co potřebuju. Tím partnerovi ukazuju cestu, kterou můžeme jít.

To mi připomíná metodu radikální upřímnosti.

Lucie: Ano. Nevyšlu jedovatý šíp a tím nevyvolám reakci vůči mně. Přirozený reflex je, že se začneme bránit a už v tom jedeme. Je to o velkém sebeuvědomění a sebeovládání neskočit na „špek“, když na nás někdo zaútočí. Občas se samozřejmě neubráníme, takový je život. Ale to zásadní je to, co se děje mezi konflikty, to každodenní. To, že se jednou ostře pohádáme, nám netvoří kontinuitu.

Co je zásadní udělat během konfliktu?

Lucie: V momentě vyhrocené situace je dobré se jít zklidnit, aspoň na dvacet minut. Když jsme emočně zaplavení, jenom by to eskalovalo a nevedlo ke smíru. Co skvěle funguje u konfliktu, je tzv. pokus o nápravu, který vychází od jednoho z partnerů. Může to být cokoliv: gesto, nebo smluvené znamení. U někoho to nemusí fungovat, u někoho ihned, až se tomu třeba i zasmějí. Funguje také, když přijmu část své zodpovědnosti: „Dobře, já si uvědomuju, že jsem to mohl udělat jinak.“ To neuvěřitelně zklidňuje napjatou energii.

Jaké jsou další osvědčené postupy?

Lucie: je dobré, když se hned nevystartuje s kritikou, ale začne se pozvolna rozkrývat palčivé téma: „Vím, že toho teď máš hodně, ale v této situaci jsem se necítila dobře.“ Lepší je být diplomat, než vybouchnout. Další zodpovědností je říkat věci včas, aby se z nich nestala časovaná bomba, ze které vyroste něco, co nás nakonec přeroste.
A pokud se ta situace opakuje, v čase klidu si k tomu sednout a projít si, co se vlastně děje.

Petr: Určitá šablona v Gottmanově metodě je jedna věc, ale emoční inteligence je věc druhá. Jsme v tom opravdu každý sám za sebe, každý s tím svým balíčkem prožitků, a to vše se ještě propojí s minulostí a zkušeností našeho partnera. Když se oba dva díváme na stejnou věc, rozhodně nevidíme tu stejnou věc.

Když se oba dva díváme na stejnou věc, rozhodně nevidíme tu stejnou věc.

Napadá mě u toho slovo opravdovost. Podporovat sebe i partnera ve své opravdovosti.

Lucie: V momentě, kdy toho člověka víc znám, tak s ním můžu být víc spojená. Prostor pro vzájemnou intimitu se úplně jinak otevírá, než když se schováváme za masky. Když vidím svého partnera i v jeho slabých stránkách, je vlastně hodně silný, že se mi takto dokáže ukázat.
Nejvíc je pro mne, že mě ten druhý vnímá a je v mých pocitech se mnou přítomen. Tohle se může dostat i do vztahů přátelských, rodinných… Když jsem to použila ve vztahu s mámou a zkusila se třeba víc ptát, nestačila jsem se divit, co se vlastně ve světě toho druhého člověka odehrává.

Kontakt: http://www.mapylasky.cz/


PS: Stejně jako Robert Moss miluju synchronicitu. V rádiu během rozhovoru právě zpívá Madonna píseň Secret:
It took me much too long to understand
How it could be
Until you shared your secret with me…
Until I learned to love myself
I was never ever lovin' anybody else.

Český překlad ZDE.


Akce v Maitrei:
09.01.2017            Ochutnávka partnerského workshopu MAPY LÁSKY
28.-29.01. 2017    Mapy lásky – Partnerský workshop 
01.02.2017            Ochutnávka partnerského workshopu MAPY LÁSKY

 

 

Autor článku: Barbora Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku