Svoboda jako chůze na ostří nože

11. září 2013

Ramana Mahariši a duchovní učitelka Gangaji – dvě nejvýraznější osoby, které přivedly Kosi, duchovní učitelku z USA, k probuzení. Své nezastupitelné místo na této cestě k osvobození mají také určité dvě knihy... A kam tato cesta vede? Nejspíš ke svobodě. „Je to jednoduché..., ale zároveň to není lehké. Vyžaduje to skutečně velké odhodlání a naše jasné STOP neustálému vnitřnímu dialogu,“ říká Kosi.

Pořádáte satsangy, setkání v Pravdě, kde účastníky přivádíte do okamžiku plného prožití štěstí a svobody. Takové každodenní samádhi. Vzpomínáte si, jaké bylo to vaše první?

(smích) Stalo se to spontánně při čtení knihy Arthura Osbornea (anglický autor biografie duchovního učitele Ramana Maharišiho, pozn.red.), ve které zmiňoval učení Ramana Maharišiho včetně toho základního: neustálého sebedotazování „Kdo jsem“. Tak jsem to zkusila také ... a najednou to přišlo: tak hluboký vhled sebe sama, že jsem se několik hodin nemohla ani hnout.

I přesto bych to ale nenazvala „probuzením“, to přišlo až později, opět při čtení, tentokrát knihy Pravda je (The Truth Is): Stále dokola jsem četla větu „Dívej se, kdo se dívá“... A tato věta naprosto zastavila proud mých myšlenek. Jen jsem tam byla a dívala se na toho, kdo se díval mýma očima. A právě až tento prožitek byl „probuzením“ - rozpoznáním toho, čím ve skutečnosti jsem.

Za ty roky, které jsem prožila se svou duchovní učitelkou Gangaji, jsem se totiž naučila, že i když má stav samádhi obrovskou sílu, přesto je to pouze stav vědomí, který přichází a zase odchází. Skutečné probuzení a realizace sebe sama ale není stav, který by přicházel a odcházel; je to rozpoznání naší skutečné podstaty – která taková už je! Nemusíme ji hledat ani se do ní dostávat jako do stavu samádhi. Naše skutečná podstata tady s námi už celou dobu je.

Zmínila jste svou učitelku Gangaji z duchovní tradice Ramana Maharišiho. Říká se, že když je žák připraven, učitel se vždycky najde. Platilo to i ve vašem případě s Gangaji?

Na své duchovní cestě jsem měla řadu učitelů. Je ale pravda, že Gangaji přišla dva týdny poté, co jsem se skutečně velmi hluboce modlila za to, aby do mého života vstoupil duchovní probuzený učitel, který by mi pomohl na mé cestě osvobození. Aby to byl můj poslední učitel, který mi ukáže cestu „domů“, do živoucí přítomnosti v mém srdci.

Skutečné probuzení je rozpoznání toho, co už tady dávno je.

(přemýšlí) Ramana Mahariši učí, že není zapotřebí žádného učitele ani gurua, protože ten základní Zdroj je stále přítomen v nás samotných. Doslova říká „Není žádný učitel, žádný žák, žádné učení. To je skutečné učení.“ Toto učení totiž ve skutečnosti nic neučí; pouze objevuje (zdůrazní) to, co už tu dávno je. Také proto se já sama ani učitelkou nenazývám, protože vás nemohu nic naučit – pouze poukázat na živoucí přítomnost ve vašem srdci. S tím také přijíždím k vám do Prahy.

Toto učení totiž ve skutečnosti nic neučí; pouze objevuje to, co už tu dávno je.

Abychom to ale mohli rozpoznat, musíme utišit svou mysl a nevěnovat pozornost svým myšlenkám, které jsou pouhými mentálním představami. Co ale v případě, když reaguje tělo? Pocity úzkosti, stažení, pot, třes, zvýšený tep...To je přeci skutečný stav, nikoliv mentální představa.

Ano, naše tělo reaguje, ale pouze v reakci na naše myšlenky. Jenže ty jsou zase jenom reakcí na naše pocity... Tento mechanismus se děje velmi rychle; máme za to, že prvotní jsou naše myšlenky, ale daleko častěji nejdřív něco cítíme (zdůrazní) a až poté začne naše mysl vymýšlet scénáře, proč cítíme zrovna to, co cítíme. A tím, že těmto myšlenkám věnujeme pozornost, si způsobujeme utrpení – nejenom v mysli, ale následně i v těle.

Například cítíme úzkost a tíhu na prsou. Naše mysl začne okamžitě analyzovat, proč tomu tak je, a přijde s vysvětlením, že to je náš strach z dalšího zranění. Už jsme byli zraněni tolikrát... A tak začne vyvíjet strategii, aby se to už nikdy neopakovalo. Je to velmi komplexní mechanismus, ve kterém jsou propojeny naše pocity, myšlenky, reakce našeho těla a také samotná genetika.

Zdá se tedy, že náš život v přítomnosti nic neovlivňuje tolik jako právě naše minulost a představy o budoucnosti. V jednom ze svých rozhlasových příspěvků jste řekla hezkou věc: „Otáčet se do minulosti je jako vrtat se do země na hřbitově...“

Ano, je to tak! Pokud věnujeme pozornost své minulosti, doslova „věnujeme“ veškerou svou živoucí sílu něčemu, co už neexistuje! Ano, daná bolestivá událost se skutečně kdysi stala, ale to, proč má naše mysl tak mocný vliv na náš život, spočívá v její schopnosti si to pamatovat. A je na nás, abychom svou pozornost obrátili na skutečný Zdroj v sobě.

Proto Ramana Mahariši tak zdůrazňoval rozvinout v sobě neustálé sebedotazování „Kdo jsem?“ do takové míry, aby všechny naše pocity, myšlenky a také jednotlivé vrstvy naší osobnosti, našeho ega a naší karmy doslova shořely. Jedním ze záměrů, které totiž naše mysl má, je udržet naše fyzické tělo naživu, což ovšem také obnáší představu (zdůrazní) o tom, jaké by mělo být. A to v sobě zahrnuje i naši minulost.

Utrpení je velmi komplexní a účastní se ho spousta proměnných. Naproti tomu svoboda a Pravda jsou tak jednoduché; nemůžeme je nikterak praktikovat, protože tu celou dobu už jsou. Jsou nám tak blízko, na vzdálenost našeho dechu... Důležitá je jenom naše ochota utišit svou mysl a ptát se. A to může udělat každý! Každý může prozkoumávat sám sebe a hledat v sobě, ve svém srdci onu živoucí přítomnost!

Je to jednoduché (odmlčí se), ale zároveň to není lehké. (usmívá se) Vyžaduje to skutečně velké odhodlání a silnou touhu po konečném osvobození. Vyžaduje to naše jasné STOP neustálému vnitřnímu dialogu. Teprve potom se můžeme dotknout svého vnitřního Zdroje, teprve potom se dostaneme do míst, ve kterém sídlí skutečná svoboda.

Je to jednoduché, ale zároveň to není lehké. Vyžaduje to velké odhodlání a touhu po konečném osvobození.

Bylo zajímavé sledovat reakci mé mysli na vaše slova o totálním shoření a jasném STOP myšlenkám. To, co se v ní objevilo, byl strach a panická myšlenka: Proboha, co potom budu dělat?!...

Ano, tento strach mysli je obrovský, dokonce bych řekla, že to jsou pro ni hotová muka. Protože to pro ni v podstatě znamená smrt... Zastavením všech myšlenek umírá celá budoucnost, jak si ji mysl vybudovala. Smrt nás ze všeho na světě děsí nejvíc, protože smrtí ztrácíme naprosto všechno: své vztahy, své drahé věci, které jsme v životě nasbírali... Všechno ztrácíme a ještě ke všemu neexistuje žádná budoucnost...

Když se ale těmto mukám otevřeme a tímto způsobem se setkáme se svou smrtí ještě během života, uvidíme, že ani minulost ani budoucnost nejsou skutečné. Jediné, co je skutečné, je živoucí, obrovské a nepopsatelné TEĎ A TADY. A jak jsem říkala: Nejde o to ho praktikovat nebo se do něj snažit dostávat; jde o to pochopit, že my jím už JSME! My JSME svoboda, klid a mír! A to i tehdy, když jsme zrovna smutní nebo se zlobíme... Čím více budeme této hluboké přítomnosti svého srdce věnovat svou pozornost, tím šťastnější budeme.

Všechno se to stále dokola točí kolem naší pozornosti, čemu nebo komu ji věnujeme. Tím vytváříme realitu. Jen kdyby se nám to dařilo praktikovat v běhu každodenního života.

Je to jednoduché, jak poukázal Ramana Mahariši: Nemusíme kvůli tomu vstupovat do meditace. Můžeme to provádět kdekoliv a kdykoliv, právě teď, ať zrovna myjeme nádobí, pracujeme nebo vyřizujeme emaily. Jediné, co je zapotřebí udělat, je věnovat svou pozornost té nekonečné Přítomnosti, která to všechno dělá a která se dívá našima očima. A právě tohle je zdroj nekonečného štěstí - právě proto, že to není pouhý stav vědomí, který by přišel a zase odešel...

Probuzení je záležitostí několika vteřin, ale skutečné ovládnutí mysli a skutečná svoboda vyžaduje pevné odhodlání být bdělá v každém okamžiku. Papaji (duchovní učitel a žák Ramany Maharišiho, pozn.red.) jednou řekl: Svoboda je jako chůze po ostří nože: I pouhá jedna jediná myšlenka je na to příliš těžká... Jen si představte, jakou tíhu má v takové chvíli i jedna jediná myšlenka! Protože pokud jí věnujeme pozornost, dokáže nás na našich bosých nohou pěkně poranit... Jde o to zůstat klidný, ať se děje, co se děje, a nerozptylovat se představami, které naše mysl vytváří.

Váš satsang v Maitrei se bude věnovat tématu opravdové svobody. Kosi, řekněte mi, jak být opravdu svobodný v současné společnosti, v níž touha po kontrole sebe sama, potažmo nás všech dosahuje svého vrcholu?

(smích) Gangaji jednou řekla, že svoboda je umění zůstat klidný v tsunami kulturních a společenských podmínek. Naše společnost je samozřejmě na kontrolu a vybudování pevné struktury přímo zaměřená, odpovídá to přirozenosti naší mysli a její touze uchopovat a uchovávat. Všechno to, co bychom „měli“ nebo „směli“, jsou jen do nás otištěná společenská očekávání.

Naše společnost je na kontrolu přímo zaměřená, odpovídá to přirozenosti naší mysli a její touze uchopovat a uchovávat.

Jednou z věcí, které na svých satsanzích s účastníky také dělám, je, že se spolu dotýkáme své dokonalosti a celistvosti, ve které rozpoznáváme svou přirozenost. Tu hlubokou a slovy nepopsatelnou přítomnost, nezávislou na jakémkoliv hodnocení zvenku. Dotýkáme se svobody, která je vždycky klidná a ničím a nikým nerušená a kterou roztěkaná mysl nikterak nerozptyluje. Svoboda je tady a teď. Vždycky. Nenajdeme ji ani v minulosti ani v budoucnosti; jedině teď a tady.

Náš tip:

Milí čtenáři, chcete-li se spolu s Kosi dotknout zázračného Tady a teď, přijďte 26. září k nám do Domu osobního rozvoje MAITREA na její satsang věnovaný Opravdové svobodě. Bude-li tento prožitek alespoň zčásti takový, jaký byl přes skype během natáčení rozhovoru, pak je opravdu na co se těšit...

Slovo na závěr – který vlastně žádným závěrem není, spíše naopak..:

„To je podle mě jeden z největších mýtů o osvícení: Neustálé hledání STAVU osvícení a snaha se do něj dostat namísto rozpoznání, že my už ono osvícení samo o sobě dávno JSME... Není to stav, který by se dostavil a zase zmizel; je to něco, co je tu stále.“ /Kosi/

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku