Tělo jako kompas

23. září 2015

Povídání s lékařkou a bodyterapeutkou Adrianou Chytilovou o tom, jak jsme krásně celiství, i když se občas ztrácíme v našich životních rolích.

Jak jste, Adriano, sama dospěla právě k tomu, že učíte o ženských tématech, o porodech, pánevním dnu…? A proč je pro vás důležité to ženám předávat?

To hlavní, co mě na tom baví, že se moc dobře cítím mezi ženami. Ráda pracuju se skupinou tak, abych ze setkání žen vytáhla léčivý potenciál. Obohacuje a posiluje to pak celou skupinu i mě, takže i já z toho čerpám.  Samozřejmě mi pak taky dělá velkou radost, když dostávám zprávy, že moje semináře přinesly ženám užitek.

Osobně jsem se k tomu dostala tak, že jsem řešila ženská témata: jak se jako žena cítím a jak se usadit ve svém těle. Můj první porod skončil neplánovaně císařským řezem. Musela jsem si to projít, vyřešit v sobě.  Pak taky to, že mám malé děti a do toho práci, která je poměrně náročná časově. Jak být žena a matka a současně se cítit svobodná, toužit pracovat a mít uplatnění. Spojit ženu a muže v sobě.

To bude stálý vnitřní konflikt ženy, když bojuje s tím zvládat více rolí, a neví, ve které je přirozená a kterou si odepřít.

Není žena, která by se v tom nehledala. Ať už si ta žena vybere jakkoliv v těch krajních pozicích (buď děti ano, nebo ne), tak vevnitř stále teče ten proud, který chce i ten opak. Pořád je tam více nebo méně skryté napětí. Já jsem na to šla přes to tělo. Prošla jsem si výcvikem tělové terapie, pracovala jsem hodně s tělem -  se sebou i s klienty. Víc jsem si ujasnila, jak tělové ukotvení ovlivňuje spousty věcí a pocitů v životě. Dám příklad za sebe: Jsem docela úzká v pánvi a to odráží, že je ve mně kus muže, ale zároveň to není nic, co je úplně dané. Můžu s tím pracovat, vím to o sobě a můžu víc podporovat ty ženské kvality. Přes cvičení a práci s pánví, přes to, že se usazuju v pánvi v místě ženství, můžu se sebou pracovat. Proto jsem taky více do hloubky studovala a dělala cvičení pánve a zasadila jsem si to do kontextu práce s tělem. Co se týče práce s pánevním dnem, zajímalo mě to a měla jsem tu výhodu, že se tím tady začaly zabývat ženy, které jsem znala a ke kterým jsem měla vztah – Monika Sičová s Renatou Skálovou. Tak jsem to měla „pod nosem“.


Kresba klientky před zahájením terapie.

Můžeme pro zvládnutí a ukotvení v roli použít nějaké jednoduché techniky, nebo je to běh na dlouhou trať? 

Záleží, jak u koho. Čím hlubší má člověk konflikt, který většinou pochází z prostředí, kde vyrostl, tak pak už nestačí jednoduché techniky jako třeba vizualizace. Pak je to intenzivní práce a na dlouho. Na druhou stranu, jsou malá cvičení, vhodně zvolené dotazy a návody, které výrazně podpoří kladný vztah k ženství a mateřství i v těch složitějších případech. Když se bavíme o tom tématu mít děti, neznamená to, že by se ty ženy, když zjistí, že mají hlubší problém, měly tohoto tématu vzdát a nechat to. Ony v tom můžou pořád jít dál, ale můžou tomu zkusit současně pomoct na vnitřní úrovni, hledáním svojí vnitřní pravdy, harmonie a svých potřeb.

 (Žena) Jde proti sobě, protože nedokáže říct „ne“ a chce všem udělat radost a vyhovět.

Co se týká vztahů, často poznáváme ty samé moduly, ty samé chyby. Nevíme, jak z těch situací vyjít ven a říkáme si: „Kde dělám chybu?“ Co s tím?

Dám příklad: často přichází do skupiny nebo na konzultaci žena, která se neumí vymezovat. Jde proti sobě, protože nedokáže říct „ne“ a chce všem udělat radost a vyhovět. A někdy třeba stačí, když si tady přehráváme. Já jí hraju třeba manžela a říkám jí věci, které říká manžel, a ona mi má za úkol říct ne. A zkoumá, co se to v ní děje a jestli to může říct. A pak se vynoří i další věci, o kterých nevěděla. S tím nácvikem napodruhé, napotřetí zjistí, že už to jde zevnitř; že už se dokáže v polovině věcí vymezit.

Kresba klientky po třech letech bodyterapie.

Takže to spolu vytahujete z nevědomí nahoru…

Ano. Pak zase jiná žena nepotřebuje přehrávání, ale potřebuje, aby jí to téma prošlo přes svaly. Aby změnila sklon k pláči a slabosti v sílu a chuť bojovat. K tomu využíváme tělovou terapii. Základem jsou cvičení, kdy nabudujeme uzemnění, aby se klient cítil dobře a silně v těle. Některé ženy necítí svoji sílu, nemají zpevněné svaly…někdy dokonce ta žena začne chodit do posilovny a pak se posílí vnitřně i fyzicky. Je to propojené. Cítí se silněji v těle a může se prosazovat v situacích, kde předtím nemohla říct „ne“.
Zkoušíme přetlačování, často se i přes tělo dostáváme k vlastnímu porodu. To byl první moment, kdy každý člověk musel poprvé použít svou sílu a všichni jsme tím výrazně ovlivněni. To vše děláme, aby tělo dostalo „povolení“, že může jít do toho „ne“.

Připomíná mi to metodu NLP - neurolingvistické programování. A je skvělé, že už i tyto techniky existují.

Různým lidem vyhovují různé techniky. Někdo si to třeba zase nakreslí.  Na obrázku – na mapě vnitřního světa, se to najednou ukáže. Těch možností, jak to zpracovat, je celá řada. U někoho si s tím poradíme hladce během jednoho – dvou sezení; někdo se s tím pere už od prenatálu, nebo odněkud dřív, to je pak na dlouho. Ale pak je krásné, když tím dobře projdeme, jak se ti lidi vynoří úplně na jiném místě v životě; že je to jiný člověk.

Jste vystudovaná lékařka, ale děláte přesahy mimo klasickou medicínu. Zmínila jste, že vás ovlivnila Monika Sičová a Renata Skálová. Kdo vás ještě na této cestě ovlivnil?

Už od doby studií jsem obíhala kdeco a dostala se i na zvláštní místa, protože jsem hledala, co skutečně pomáhá a byla jsem ochotna překročit různé předsudky a meze. Jsem ráda za ty vlastní zkušenosti -  od každého jsem si něco vzala.Velký respekt mám hlavně k terapeutům, co dělají praxi hodně dlouho. Ti, co mají přes šedesát a pracují v oboru 20 – 30 let. A cítíte z nich zkušenost. To už pak ani není jen terapeut, ale i léčitel, šaman. Co se nám může jevit jako kouzlo nebo věda, to oni získali zkušeností. Za mnohé mohu jako inspirativní zmínit Yvonnu Luckou a Vendulu Junkovou. Ze zahraničních Gabrielu Hope. Ale musím dodat, že občas jsem to viděla i u některých starších klasických lékařů, to mě dost překvapilo, dřív jsem je podceňovala. Monika s Renatou mě zase inspirují zejména v tom, že se nebály otevírat tabu, vyvracet mýty.

 Základem je poslouchat svoje tělo.

Chystáte i seminář o tom, jak se sladit s biorytmy. To se mi líbí. Sladit se s biorytmy jsme možná uměli, máme to v sobě zakódované, ale už to neumíme načíst.  Jak lidem tuhle možnost otvíráte?

Jsem hodně praktik. Držím se základních věcí, které fungují. Základem je poslouchat svoje tělo. V rámci semináře hledáme způsoby, jak to dělat. Dávám několik možností. Někdo se víc slyší, cítí, vnímá, když je v pohybu, jiný, když leží a nic se kolem něj neděje, je v klidu. Někdo se nejvíc cítí, když nakreslí obrázek. Jiný když povídá.

Následující krok v terapii.

 

Ladíme se na dech, na hlas, na napětí a impulsy ve svalech. Jsou to jednoduché a přitom mocné nástroje. To vše si vyzkoušíme, abychom se sebou uměli navázat lepší kontakt. Čím víc jsem v kontaktu se sebou, tím víc jsem schopná dát prostor svým potřebám a potřebám svého těla. Pak už žádné takové rady nepotřebuju. Prostě cítím: „Chce se mi spát“, tak není diskuze.

Na druhou stranu mi přijde, že málo lidí to zatím umí. Spíše se pořád někam ženou.

Ano, hodně se o relaxaci mluví, ale málo se dělá. (smích)

Jak pracujete s lidmi, kteří prožili nějaký velký zlom v prvních třech letech života? To je období, které spíš zůstává uložené víc v nevědomí než ve vzpomínkách…

V rámci jednodenních seminářů to aktivně neotvírám. V tom jsem opatrná. Není problém někoho rozvrtat. Problém je ho pak dát dohromady. (smích). Ale když se to u někoho otevře spontánně (a ono skoro vždycky něco vypadne), tak je to potřeba samozřejmě zpracovat. Když není dost prostoru v rámci toho semináře, nebo je to něco většího, tak to pak řešíme individuálně nebo v návazné skupině.
Otvírá se to přes tělo, do toho skočíte rychle. Někdy stačí třeba upozornit na nějaké gesto a už v té situaci/ vzpomínce člověk je. Nebo dotekem, pohybem. Tělo to v sobě nese. Jsou typy lidí, kteří vám tam skočí v podstatě hned. A naopak někoho tam nedostanete, protože podvědomě ví, že v sobě má něco, čeho se nechce dotýkat, co nechce cítit. Organismus má svoji moudrost, a když není připravený, tak tam nejde. Spoustu věcí máme v sobě zamčených a je dobré mít někoho, kdo vás provede. A taky najít v sobě tu odvahu tam dojít a otevřít si to.

Není problém někoho rozvrtat. Problém je ho pak dát dohromady.

A jak můžeme pracovat s emoční energií? Kdy si ji můžeme dovolit vypustit, aby pro nás nebyla destruktivní?

Pokud je to pro mě zatím něco, s čím si nevím rady, tak ideálně s terapeutem, kterému už věřím. Když s tím chci pracovat sama, těch cest je celá řada. Často lidi učím, jak s tím pracovat. Že není jediná cesta jít a seřvat partnera, který mě štve. Ale můžu jít do vedlejší místnosti, bouchnout si tam do matrace, zatlačit do zdi a pustit tam to napětí, zadupat. Někdy si vezmu polštář a dám si ho před obličej a zařvu si do něj. Nikdo nic neslyší a já si výrazně ulevím. (smích) Jde o to, udělat si z toho návyk. Jako když se vám na oblečení chytnou vlasy, nebo smetí tak si je taky sundáte. A tohle je něco, co není vidět, ale ve své podstatě je to stejné. Je to hygiena.

Musí to proběhnout.

Tak. Musí to proběhnout a kdo je zvyklý, že toho na sobě nese hodně, tak je to pro něj nová věc, že by měl ze sebe sundávat emoce. Ale není to o tom, že bychom neměli nikdy na nikoho křičet. Spíš o tom rozlišovat, kdy, co, na koho.


Ztratila jsem důvěru, že svět je bezpečné místo.

Díky tomu, co jste sama prožila, můžete dnes pomáhat ostatním. Jaký byl ten váš „otevírací“ moment?

Na medicíně jsem se intenzivně zabývala vším, co je za hmotou a zákonitostmi, jak to vše funguje. Meditovala jsem, četla o tom knihy a byla s „tím“ v kontaktu (vnímala emoce, aury a vyzařování lidí… atd). Dospěla jsem pak k tomu, že medicína nebude moje cesta a chtěla jsem odejít. Ale byla jsem pod velkým tlakem, že bych neměla opouštět, co jsem pracně vybudovala a taky, že mě můj táta zavrhne. To byl nesmírný tlak. Zároveň jsem byla napojená na spirituální svět a chybělo mi dostatečné uzemnění - nedostatečný kontakt s tělem. To vše vyvrcholilo ve psychospirituální krizi. Sáhla jsem si až na úplné dno. Moje rodina, především můj táta, to tehdy považoval za zbláznění. Byl to velký vnitřní konflikt. Ztratila jsem důvěru, že svět je bezpečné místo, potkala jsem se s úzkostmi, depresí, panikou. Trvalo to měsíce. Nakonec mi nejvíc pomohlo, když jsem šla do psychoterapeutického výcviku a tehdy jsem si konečně sama dovolila přijmout pomoc zvenčí. Když jsem se začala v rámci psychoterapie poznávat a přijímat, to byl ten bod zlomu. Začala jsem mít postupně ve věcech pořádek, viděla jsem, kdo jsem, jak zvládat sílu, která do té doby ve mně byla v křeči a nemohla se projevit ven… Našla jsem si vlastní způsob cesty, kde se můžu k pacientům chovat, jak chci já, ne zavedený systém.  

Cílový stav - záměr terapie.

Je to úžasné, jak se člověk dokáže otrkat, zvednout se a jít dál. Přesto se pořád hodně lidí stydí za to, požádat o pomoc při psychických zátěžích. Když se děje něco na těle, spěchají k doktorovi, ale když se děje na duši….

Ano. Jsou tam velké zábrany a úzkost přiznat si: „Já na tohle nemám. To jsem nezvládnul. Cítím se slabě, potřebuju pomoct.“
Měla jsem to taky, a proto to chápu, když se mi objeví ve skupině někdo, kdo třeba nechce o sobě mluvit a svádí velký vnitřní boj. Tím vším jsem si prošla a byla to sakra práce. (smích)

Co můžou čekat lidi, když přijdou na váš kurz do Maitrei?

V poslední době mám záměr, aby kurzy měly vliv na běžný život. Čili malá cvičení, jednoduché postupy, jak třeba začít odpočívat. Nebo jak se spojovat s tělem. Tělo je jako kompas na cestě k sobě samému. Taky nabízím cvičení a techniky, kterými víc a víc otvíráme každý v sobě svoji pravdu a můžeme si zmapovat sami sebe. Mít prostor něco si pročistit. Ukazuju cesty, jak se přijmout a respektovat se se svými tématy.  Sebepřijetí a respekt k sobě je základ, abychom mohli věci posunout dál.

S Adrianou Chytilovou si můžete prožít tyto semináře v Maitrei:

29.09.2016   Psychosomatika pohledem psychosomatické lékařky a bodyterapeutky
27.10.2016   Psychosomatika pro ženy - Uzemnění - být nohama na zemi a přítomna v těle
06.12.2016   Psychosomatika pro ženy - Pánev a pánevní dno

Další akce lektorky na http://psychosomatika-psychoterapie.cz/


 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku