Transformace černého stromu - uzdravení sebe sama

25. června 2014

Jak přetvořit svůj strach v něco krásného, s čím bude člověku dobře? Jak jej zakomponovat do svého každodenního života? To Vám prozradí sochařka a arteterapeutka Jaroslava Šicková-Fabrici, která na tomto principu založila svou metodu Transformace černého stromu.

Mohla byste v krátkosti shrnout, v čem vaše metoda Transformace černého stromu spočívá a jaké jsou její výhody?

Metoda Transformace černého stromu je jednou z metod Spirituálně-ekologické existenciální arteterapie, jak jsem svůj přístup v arteterapii nazvala. Spolu s ostatními metodami takto chápané arteterapie, kterými jsou koncentrace, rekonstrukce, restrukturalizace a animace, tvoří strukturu procesu, který člověku pomáhá s jeho potížemi.

V jakém smyslu?

Vede ho k tomu, aby prostřednictvím výtvarné aktivity nejprve nalezl a koncentroval se na svůj nejaktuálnější a nejpalčivější problém a naučil se ho přetransformovat nebo restrukturalizovat. Nebo ho také rekonstruovat v nové podobě, podívat se na něj v jiném kontextu, z jiného úhlu pohledu a takto přetransformovaný ho potom integroval do svého života jako jeho součást.

Strach nemusí vždy vypadat hrůzně...

Jak jste na tuto metodu přišla?

Inspirovaly mě asi dva okamžiky: Jednak to byla výpověď člověka, se kterým jsem se ve své praxi setkala a který po ztrátě blízké osoby prohlásil, že se cítí, jako by se jeho život rozpadal na kousky, které se snaží znovu poskládat do původní podoby, ale bohužel se mu to nedaří. Tak jsem mu nabídla možnost poskládat fragmenty jeho rozbitého světa do nové podoby, a tak najít nový obraz, tvar, který pro něj může představovat novou příležitost a šanci najít novou, pozitivní hodnotu i v těžkých situacích.

(...) Jako by se jeho život rozpadal na kousky, které se snaží znovu poskládat do původní podoby, ale bohužel se mu to nedaří.

Druhou důležitou inspirací při vzniku této metody byla nepochybně i intenzivní vizuální vzpomínka z mého dětství na starý obraz vytvořený neznámým umělcem z fragmentů, střípků z rozbitých porcelánových hrníčků a talířů s nápisem „Hle, činím vše novým!“. Už tehdy jako dítě jsem jím byla fascinovaná, přestože jeho poselství jsem pochopila až později až v dospělosti. Tento obraz také zmiňuji ve své knize Základy arteterapie.

Zmínila jste ještě další metody, které v arteterapii používáte. Jaké to jsou?

Je to například Hildegarda a její kruhy, Útěk z vězení, Hledání mého tvaru, Postava a její stín, Pět chlebů a dvě ryby a další. Všechny tyto metody, které jsem vytvořila a které ověřuji v praxi, navazují jedna na druhou a prolínají se. Snažím se, aby se jak v mé vlastní výtvarné tvorbě, tak v arteterapeutické praxi rozvíjela hlavní myšlenka či motiv více směry a rovinami. Např. od vizuální přes haptickou (dotekovou, pozn.red.), ale zároveň zasahovala i do filozoficko-duchovní dimenze. V arteterapii vždy začínám metodou koncentrace - vytvořením mandaly vycházející z psychomotorických možností a aktuálního emočního naladění člověka. Čáry, tvary a barvy prozradí hodně.

Čáry, tvary a barvy prozradí hodně.

Zaujala mě metoda Hildegarda a její kruhy, v čem tato metoda spočívá?

V hledání a nalezení svého středu, jakéhosi „centrum securitatis“ („bezpečného centra“, pozn.red.), jak nazval J. A. Komenský bezpečné ukotvení člověka v jeho světě a životě. Jde o to vytvořit svoji vlastní mandalu. Tvoří se tak, že člověk nejdřív kreslí čmáranice, potom v nich hledá nejvíce zauzlované a problémové místo a nakonec se snaží toto místo rozvázat.

Jakým způsobem se dá toto místo rozvázat?

Je to jako podívat se na problém pod mikroskopem. Dílo se následně přetvoří do harmonické, kruhové podoby a hledají se v něm asociace a barevná a tvarová symbolika v individuálním kontextu kreslícího člověka.

Dílo se následně přetvoří do kruhové podoby a hledají se v něm asociace a symbolika.

Mohla byste nám přiblížit osobnost Hildegardy?

Hildegarda z Bingenu, která žila v 11. století, komunikovala přes kruhovité tvary-mandaly nejen se sebou samou a svým okolím ale i s Bohem. Skládala i hudbu a byla všestrannou umělkyní. Byla taky vědkyně, neboť mimo jiné položila i základy ekologie. Pochopila, že člověk je součástí přírody a vesmíru, a pouze pokud si tuto jednotu uvědomuje, je doopravdy šťastný a integrovaný.

Která metoda se vám u druhých osvědčila nejvíce? Existují různé skupiny lidí, u kterých funguje ta či ona metoda lépe?

Jak jsem už naznačila, pracuji vždy podle posloupnosti. Je zajímavé pozorovat, jak někteří lidé inklinují k té či oné metodě víc, jiní se najdou v jiné… Dávám lidem možnost vyzkoušet si více technik či metod. Některé metody je vhodné po čase zopakovat, protože to nám pomáhá dokumentovat terapeutický posun. Pro mě je ale vždycky důležitější vytvořit blízký a důvěryhodný vztah mezi terapeutem a klientem než pouhé použití určité, byť jakkoliv dobré metody.

Zmínila jste i svou vlastní tvorbu. Aplikujete někdy také při ní své terapeutické postupy?

Ano, je to tak, jak se ptáte. Svoji tvorbu od své arteterapeutické praxe moc nerozlišuji. Umění u mě obě polarity vzácně sjednocuje. Sama jsem několikrát na vlastní kůži pocítila, že umělecká tvorba může být terapií.

Napadá vás konkrétní příklad z vašeho života?

Naposledy jsem to prožila loni v Jižní Koreji, byla jsem tam právě během nejexponovanějších měsíců, kdy každý den hrozilo, že začne válka mezi Jižní a Severní Koreou. Vytvořila jsem tam tři velké plastiky s názvy Dveře věčnosti, Kotva - svitky a Ženské torzo. (fotografie díla Kotva-svitky viz níže, pozn.red.)

Práce s kamenem byla pro mě odreagováním i sublimací (přeměnou, pozn.red.) existenciálního ohrožení, které jsem tam prožívala během celého pobytu. Umění člověka může přenést do jiného světa, dává mu možnost přetransformovat svůj strach do výtvarných poloh, do individuálních i univerzálních symbolů, které posilují autorovy obranné mechanismy v období prožívání strachu ze smrti a odloučení od blízkých.

Inspirace pod tlakem okolností

Toto všechno jsem prožila na vlastní kůži v Koreji a bylo to pro mě nejen léčivé ale i zajímavé a obohacující pro můj emocionální, racionální i spirituální rozměr osobnosti. Pomohlo mi to kromě jiného naučit se lépe vcítit do svých klientů, kteří často trpí zmíněnými pocity v intencích principu „wouded healer-healing healer“ („zraněný léčitel-uzdravený léčitel“, pozn. red.), jak říká C. G. Jung.

Pomohlo mi to naučit se lépe vcítit do svých klientů ; zraněný léčitel-uzdravený léčitel.

Jak ze sebe dostat strachy, kterých si člověk není zcela vědom? Jak na ně posvítit a vytáhnout je ven?

Velmi se mi v terapii osvědčuje pracovat v 3D prostoru, zejména s keramickou hlínou. Hledat a nacházet svůj tvar a vytvořit si v reálném prostoru např. i svůj strach, který může být často i zdánlivě neuchopitelný. Když se ocitne v rukách člověka jako kousek hlíny, je možné ho korigovat, ubírat z něho, přemodelovat ho, měnit z něčeho děsivého na dobré, dotknout se jinak nedotknutelného, dokonce výtvor „pohřbít“ zpátky do hlíny. Tento proces obvykle lidem přináší osvobození a úlevu…

Jak postupovat a co dělat, když člověk se svým novým výtvorem, přetransformovaným strachem není spokojen?

V tom případě transformujeme dále až do té doby, než se člověk svého strachu nebo jiné negativní věci či zážitku nezbaví. Strach ale i jiné negativní pojmy či atributy je možné transformovat nejenom výtvarným způsobem, ale také dalšími jinými uměleckými aktivitami, například hudbou, tancem... Umění je schopné změnit špatné věci na dobré. Imaginace nás v rámci arteterapie může přenést do jiného, lepšího světa, do jiných dimenzí… a nakonec vždy člověk najde úlevu i od svých strachů.

Může tyto arteterapeutické metody člověk aplikovat i sám na sebe například v tichosti svého domova?

Spíš je vhodnější je používat v terapii pod odborným vedením. Jak jsem už zmínila – arteterapeutický vztah je podle mého názoru důležitější než jakákoliv metoda. Terapeut je totiž důležitý jakožto bezpečný element terapie, protože má požadovaný odstup od celé situace a může klienta vést. To není v autoterapii možné, protože člověk je obvykle až příliš „ponořený“ do svého problému, třeba strachu, a proto se nedokáže střízlivě a s nadhledem podívat na svou situaci. Je to podobné, jako kdyby ten, kdo se propadá do bahna, se z něj pokoušel vytáhnout sám.

Jaroslava Šicková-Fabrici, původním povoláním akademická sochařka, arteterapii se věnuje od roku 1984. Zakladatelka organizace Terra Therapeutica, sdružení slovenských arteterapeutů, organizátorka arteterapeutických dílen a seminářů, autorka několika knih o arteterapii (česky např. Základy arteterapie).

Náš tip:

Zaujala-li Vás metoda Transformace černého stromu, podívejte se na stránky Terra Therapeutica. Najdete zde odkazy na další arteterapeutické kurzy paní Šickové-Fabrici, ale i semináře a další publikace k tématu. A jinak v Praze se s touto metodou můžete potkat také v centru Tribalka pod vedení Petry Malé.

Autor článku: Kateřina Narwová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

MAGICKÉ SNĚNÍ

31.1. – 3.2.2019

Toto je má realita

23. – 24.2.2019