„Udělátka“ vaše dítě v přirozeném pohybu nepodpoří

8. dubna 2015

„Rodiče i lékaři umisťují děti do nejrůznějších „udělátek“, která se vyrábějí, aby dětem pomohla ve vývoji. Co ale děti skutečně potřebují, je svým vlastním tempem najít vlastní způsob, jak si vytvořit vztah se zemí, a tím přijmout, že jsem její součástí,“ říká pohybová terapeutka v oblasti kojeneckých pohybů Ellynne Skoveová.

Co mi na Ellynnině práci přijde asi to nejpodstatnější, je naprosto dokonalé propojování toho nejfyzičtějšího, co můžeme ve svém životě prožívat – naše vlastní tělo, s duchovním přesahem našeho bytí: „Pokud si přejeme žít na mírumilovné planetě a chceme být šťastní, soucitní a láskyplní, potřebujeme, aby takoví byli především rodiče pro své děti. Potřebujeme je podpořit, aby se jejich tělo mohlo naplnit endorfiny a oxytocinem a oni mohli svou lásku sdílet se svými dětmi,“ říká Ellynne. Ale hezky od začátku...

Ellynne, tvou specializací coby mnohaleté pohybové terapeutky a původně tanečnice jsou kojenecké vývojové pohyby. Proč je podle tebe důležité se tímto tématem vůbec zabývat?

V děloze se dítě vznáší ve stavu beztíže a jeho smysly jsou velmi ztlumené. A aby se mohlo v ten správný okamžik narodit, musí být schopné se z dělohy vytlačit. A právě v tomto okamžiku se do dítěte doslova otiskují vzorce tří základních pohybů jeho života: tlačení, tažení a dosahování něčeho, uchopování.

Během běžného, vaginálního porodu se dítě s pomocí děložních stahů postupně samo vytlačí ven, pak odpočívá na břiše matky a může probíhat bonding. (vytváření pouta mezi matkou a novorozencem těsně po porodu, pozn. red.) To je ideální případ, během kterého má dítě dostatek času přepsat svůj program z života ve vodním vznášejícím se prostoru na život, který je najednou plný smyslových prožitků a ve kterém je najednou gravitace.

Navíc člověk je jediným suchozemským savcem, který po porodu není schopen postavit se na nohy. Jednoduše proto, protože nemá plně vyvinutou páteř a také mozek; oboje se vyvíjí ještě během prvních let života. Děti se rodí s téměř rovnou páteří, ale dokud se nevyvinou její typická dvojitá esovitá zakřivení, není zkrátka možné dosáhnout vertikální polohy. Páteř je to, co člověka spojuje s nebem a zemí.

Dokud se nevyvinou typická zakřivení páteře, není možné dosáhnout vertikální polohy. Páteř je to, co člověka spojuje s nebem a zemí.

Prvním pokusem o vertikální polohu kojence je sezení. Je tento pohyb nějak specifický?

Uvědomme si, že při sezení to jsou sedací kosti, které vlastně kojenci suplují první „nohy“, kterýma se dotýká země. A díky tomu může jeho páteř podpírat jeho velkou a těžkou hlavu. V tento okamžik si každé dítě musí nají svůj vlastní způsob, jak se vyrovnat s gravitací a také s napětím celé řady svalů podél páteře, které si tím současně musí vytvořit. Pak musí tlačit nohama do země, aby postupně dosáhlo cíle: zaujmout vertikální polohu, zvednout hlavu a tím propojit nebe se zemí. (usmívá se)

Jak si udržet v životě balanc...

Kojenecké vývojové pohyby se tedy snaží dítě více vtělit do jeho fyzického těla: tím, že se v něm snaží dále posilovat tři základní pohybové vzorce našeho života: tlačení, tažení a uchopení něčeho; tím, že se mu velmi jemnými pohyby snaží zvědomit začátek a konec jeho páteře, hlavu a „ocásek“ (kostrč) jako jakousi spojku mezi nebem a zemi; a také tím, že ho podporují v přetáčení. (u nás v Čechách „válíme sudy“, pozn.red.)

Přetáčení je také velmi důležité, protože studie ukazují, že děti, které se v kojeneckém věku dostatečně nepřetáčely, se později potýkají s dyslexií. Zjistilo se, že přetáčení dětí má vliv na vývoj té části mozku, která má na starosti paměť, vyjadřovací a jazykové schopnosti a později tzv. sociální dovednosti včetně toho dosáhnout toho, co chci a po čem toužím.

Přetáčení má vliv na vývoj části mozku, která má na starosti paměť, vyjadřovací schopnosti a a dovednost dosáhnout toho, po čem toužím.

Naznačila jsi, že kojenecké pohyby, jako je tlačení, tažení a uchopování, dosažení, mají přesah do následného dospělého života.

Ano, obrovský! Jak ve vývoji samotného mozku, tak později v psychologické rovině. Proto je možné tyto vývojové pohyby úspěšně používat i u léčení nejrůznějších potíží starších dětí, teenagerů nebo dokonce dospělých lidí, kterým například mozková mrtvice zasáhla centrum řeči v mozku. Spousta dospělých

Používáš nějaké speciální techniky?

Překvapivě hodně pohybových technik (smích), také dechové techniky z jógy, zpěv a u novorozenců hodně často masážní techniky. Jak už jsem zmiňovala, jejich smysly se plně „probudí“ až po porodu, s čímž souvisí i jejich velmi citlivý nervový systém. Proto masáže - aby dokázali dobře cítit svoje tělo a aby se jejich nervový systém adaptoval na všechno, co se nově narozené dítě potřebuje naučit.

Ellynne, vzhledem k vývojovým pohybům kojenců, jaké jsou podle tebe nejčastější chyby, kterých se rodiče, byť v dobrém úmyslu na svých ratolestech dopouštějí?

Asi největší chyba je, když umisťují dítě do statické pozice, například ho posadí místo toho, aby ho nechali najít si vlastní způsob, jak se k tomu dostat. Když to uděláte s dítětem, které na to ještě není připravené, co se stane? Vrávorá ze strany na stranu, padá mu hlava, protože ta je o hodně větší a těžší než zadeček. Aby ji udrželo, potřebuje k tomu mít nejdřív vyvinuté ono zakřivení páteře.

Největší chyba je, když umisťují dítě do statické pozice, například ho posadí místo toho, aby ho nechali najít si vlastní způsob, jak se k tomu dostat.

Musí si nejprve osvojit správné pohybové vzorce: ležet na bříšku a cítit se v tom pohodlně (k tématu období „na bříšku“ doporučuji Ellynnin zajímavý článek - anglicky zde), zpevnit břišní svaly, plazit se po zemi, odstrkovat se nožičkama, sám od sebe se přetáčet a postupně se začít zvedat do sedu a pak na nohy. Jakmile tohle dítě udělá, je to obrovská událost pro jeho život, protože se tím stává součástí nového světa: světa, ve kterém každý zaujímá vertikální polohu. Spolu s tím se také objevuje hrdost na sebe sama a výrazné vědomí „já“, „já sám za sebe“.

Abych se ale vrátila na začátek, rodiče i lékaři spíš umisťují děti do nejrůznějších „udělátek“, která se vyrábějí, aby dětem pomohla ve vývoji. Co ale děti skutečně potřebují, je svým vlastním tempem najít svůj vlastní způsob, jak si vytvořit vztah se zemí, a tím přijmout, že jsem její součástí. A to je nejspíš tou největší chybou, kterou mohou rodiče udělat: tlačit dítě do takové tělesné pozice, ve které ještě nemají být, na kterou vývojově ještě nejsou připravené. Tlačit je do tělesných pozic, které z vývojového hlediska dítěte pro něj nemají v danou chvíli smysl.

Jedna z věcí, kterou na svém dubnovém výcviku v Praze předneseš, bude o klíčovém významu smyslů pro vývoj kojenců. Můžeš toto téma alespoň trochu přiblížit?

Když si chceme uvařit kávu nebo čaj, nejdřív sáhneme pro hrnek. A toto uchopení vychází z naší ruky, alespoň tak to vypadá při pohledu zvenčí. Pravda je ale taková, že hrnek „uchopíme“ nejdřív svým pohledem – svým zrakem si vybereme, který chceme, a tím v mozku vznikne impuls pro naši ruku, aby po něm sáhla. Takže jakékoliv „uchopení“ (ve smyslu fyzickém i kognitivním, pozn.red.) skutečně začíná na rovině našich tělesných smyslů: zrakem uchopujeme vizuální efekty a sluchem zvukové efekty.

Co nejvíce podnětů pro dítě.

Jak tuhle znalost využít v praktickém životě s dětmi?

Při této smyslové práci s dětmi povzbuzujeme jednotlivé smysly tak, aby motivovaly dítě k akci. Představ si například dítě, které má potíže s krční páteří a v důsledku toho preferuje otáčení hlavičky jenom jedním směrem. Vhodně zvolené zvukové signály, například zvoneček, povzbudí dítě, aby zvuk zachytilo nejenom sluchem, ale „uchopilo“ ho i vizuálně, protože ho chce umístit  v prostoru. Proto se začne za zvukem otáčet, a pokud zvuk pro něj záměrně přichází z druhé, opomíjené strany, můžeme ho tím motivovat otáčet hlavičku právě tímto směrem. A nejenom hlavičku; postupně se tak může začít otáčet celé.

Pro dítě skutečné „uchopování“ světa a života vůbec začíná na rovině smyslů: sluchu, zraku, čichu, hmatu a chuti. Fyzické tělo teprve následuje. Proto je dobré malým dětem poskytovat co možná nejvíc smyslových podnětů, a tím je podpořit ve vytvářeních základních pohybových vzorců tlačení, tažení a uchopování.

Pro dítě skutečné „uchopování“ světa a života vůbec začíná na rovině smyslů, fyzické tělo teprve následuje.

Co tě vlastně přivedlo k práci, kterou děláš?

Řekla bych, že to byly tři klíčové okamžiky v mém životě: Prvním byl můj tatínek, který měl velké potíže s páteří, a přesto se snažil svůj život žít naplno. To mě už ve velmi mladém věku inspirovalo k hlubšímu zájmu o vzájemném propojení těla a duše. Toto poznání se později prohloubilo po setkání s mou učitelkou pohybové terapie, jejíž technika dynamické anatomie přímo vychází z vývojových pohybů lidské páteře. Mně samotné pomohla plně a do jednoho celku integrovat své tělo, mysl a duši. Teprve od toho okamžiku jsem dokázala tančit „zevnitř ven“.

Třetím pilířem pak byla moje terapeutická práce s dětmi. Díky ní jsem se začala víc zajímat o otisky a vzorce, které dítě pro svůj život získává před samotným početím, během početí, v prenatálním období a během porodu. Všechna tato období - a ještě první tři roky života – jsou naprosto zásadní, protože v něm vznikají základy pro náš pozdější život.

Je tvůj dubnový výcvik určen i pro rodiče nebo skutečně pouze pro profesionály pracující s dětmi?

Nemusí pracovat vyloženě s dětmi, mohou to být odborníci pracující s lidmi obecně, mých programů a seminářů se s úspěchem účastní pracovníci na poli body worku. A to proto, o čem jsem právě mluvila: v našem raném věku se vytvářejí všechny základy pro náš pozdější život. Takže je jedno, jestli metodu vývojových pohybů použijeme u malých dětí, dospívajících nebo u osmdesátiletého člověka, který se potýká s depresemi.

Náš tip:
Poslední prodloužený víkend v dubnu 30.4. - 3.5. přijede Ellynne k nám do Čech a na Druně povede Výcvik v oblasti kojeneckých vývojových pohybů.

Po skončení výcviku Ellynne také poskytne zájemcům individuální terapii. „Spousta dospělých se ve svém životě potýká se stresem, který ale velmi často zasahuje až na buněčnou úroveň z období, kdy byli v lůně své matky, která prožívala jakýkoliv druh stresu. Ale i to se dá výrazně zlepšit,“ připomíná Ellynne jeden ze silných faktorů ovlivňujících naše zdraví. Více informací o individuálních terapií získáte přímo na Druně.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku