Umění BÝT využijeme v každém okamžiku

20. září 2010

Bezhlavá cesta je jeden ze způsobů a konceptů, který poukazuje na to, že nejsme jenom lidským tělem. "Pocit vlastní existence je v podstatě pro nás velmi přirozená věc. Jenže nevíme, že to, co cítíme, je naše vlastní existence bytí, kterou cítíme skoro v každém okamžiku. Nikdo nám na ni totiž neukázal...," říká Joshi. Přečtěte si, jak k tomuto poznání a především prožitku dojít.

Již delší dobu nabízíš v Domě osobního rozvoje MAITREA večery s názvem Život v přítomnosti – oč konkrétně jde?

Tyto večery pořádáme jednou za měsíc a každý má nějaké „podtéma“ (například „být sám sebou“, „spontánnost a svobodná vůle“, „stres a uvolnění“ apod.). Tématu se můžeme, ale také nemusíme pevně držet. Volím jej předem podle toho, nač se lidé často ptají nebo co přicházejí řešit v individuálních konzultacích.

Nabízíš i individuální konzultace?

Ano, nabízím i možnost sejít se individuálně. Tyto konzultace jsou určeny každému, kdo má zájem. Nejčastěji ale přicházejí lidé, kteří se zúčastnili skupinového setkání. Máme tak na sebe více času pro společné sdílení toho, s čím dotyčný člověk přichází. Individuální setkání lze kombinovat i s Esenciálním léčením, což je „práce“ na masážním lehátku, která umožňuje uvolnění v hlubokých vrstvách našeho těla a vědomí.

Uvažuješ i nad delšími akcemi?

Už jsem vyzkoušel jednodenní seminář, který se účastníkům hodně líbil, takže bych v delších akcích chtěl pokračovat. Když máme na sebe celý den, člověk se do toho může víc „položit“, a také jsme zkoušeli experimenty Bezhlavé cesty, což je další věc, kterou bych chtěl s lidmi dělat. Pozval jsem lektora Bezhlavé cesty z Anglie k nám do MAITREI a časem vzniknou určitě další setkávání, protože experimenty Bezhlavé cesty jsou otevřené techniky, není na ně potřeba žádný výcvik – myslím, že se budou postupně šířit.

Co je Bezhlavá cesta?

Bezhlavá cesta je jeden ze způsobů a konceptů, který poukazuje na to, že nejsme jenom lidským tělem. V Bezhlavé cestě se pracuje s faktem, že celý život žijeme s tím, že jsme tělo s hlavou a hlava je ústřední bod naší bytosti. Když se na to ale podíváme z vlastní zkušenosti, je hlava vlastně jediným místem našeho těla, které nevidíme. A když zaměříme svoji pozornost tím směrem, zjistíme, že místo, kde myslíme, že běžně máme hlavu, můžeme vnímat jako obrovský prostor.

Když zaměříme svoji pozornost tím směrem, zjistíme, že místo, kde myslíme, že běžně máme hlavu, můžeme vnímat jako obrovský prostor.

Na práci s prostorem, který vnímáme v oblasti hlavy, existují určité velmi jednoduché techniky (experimenty), které pomáhají k tomu, aby člověk energeticky pocítil, že je obrovskou, nekonečnou a svobodnou energií.

Co se změní, když tohle člověk pocítí?

Dochází k přesunu vnímání. Člověk se třeba cítil strnule, stísněně, v hlavě plné myšlenek a najednou ho to úplně obrátí a je v prostoru, který je tak obrovský, že se všechno to, co bylo stísněné, může uvolnit a postupuje to dál, takže se celý svět stává jeho součástí. Experimenty, které k tomu napomáhají, jsme již zkoušeli na jednodenním semináři a byly na to výborné odezvy. Lidé se totiž často v různých duchovních knížkách setkávají s informací, že jejich pravou podstatou je prázdnota nebo nekonečné bytí, nebo se o tom baví na nějakých seminářích, jenže v realitě se cítí býti pouze tělem.

Neumíme si to představit, že?

Představit možná ano, ale nedokážeme to cítit, vnímat. A experimenty Bezhlavé cesty jsou tak jednoduché a přímé, že to dost lidí může cítit nebo si uvědomovat vlastně okamžitě.

Je to skutečně cítit?

Ano, protože pocit vlastní existence je v podstatě pro nás velmi přirozená věc. Jenže nevíme, že to, co cítíme, je naše vlastní existence bytí, kterou cítíme skoro v každém okamžiku. Nikdo nám na ni totiž neukázal... Je to „věc“, která nemá žádný tvar, není vidět, a přesto se na ni dá při experimentech Bezhlavé cesty ukázat a dá se „spatřit“, i když jinak než vše ostatní, protože se „díváme“ sami na sebe.

Na tvé večery Život v přítomnosti chodí pokaždé jiní lidé, nebo se vytvořila stabilní skupina?

Oboje. Přicházejí stále noví lidé – koneckonců i název Život v přítomnosti jsem směroval tak, aby oslovil širší okruh zájemců. Každý si pod ním samozřejmě může představovat něco jiného a může přijít s čímkoli, co by v této oblasti chtěl řešit. A mnozí pak přicházejí opakovaně.

Poslal jsi mi nedávno nahrávku tvého večerního setkání, a tam jste v úvodu dělali experiment s budíkem, který měl ukázat, že žijeme neustále v přítomnosti – můžeš ho přiblížit?

Zapnuli jsme budík na mobilu tak, aby zazvonil za půl hodiny, tedy v budoucnosti. Chtěl jsem účastníkům ukázat, že minulost a budoucnost vlastně neexistují, že žijeme neustále v přítomnosti. Když vzpomínáme na minulost, vzpomínáme v přítomnosti a stejné je to, když mluvíme o budoucnosti. Proto jsme dělali ten jednoduchý „experiment“. Budík za půl hodiny zazvonil a ukázal, že zvonění nepatří ani minulosti, ani budoucnosti, že ho můžeme slyšet jen v přítomnosti. Prostě cokoli vnímáme, je v přítomnosti.

Takže když někdo stále vzpomíná na člověka mrtvého dvacet let, je to přítomnost?

Přesně tak.

Ale říká se přece, že takoví lidé žijí v minulosti.

Můžeme to říci, proč ne. Ale všichni máme zkušenost, že to, jak vzpomínáme na minulost, není přesný záznam toho, jak kdysi událost proběhla. Dnes vzpomínáme nějakým způsobem, za rok můžeme na totéž vzpomínat úplně jinak a i ta událost může vypadat jinak. Protože naše vzpomínka vždy probíhá v přítomnosti.

Co si na tvé workshopy přicházejí lidé řešit?

Přinášejí spoustu různých témat – třeba že chtějí žít v přítomnosti, což je dáno i knihami, jichž dnes vychází spousta a které nabádají, abychom byli „tady a teď“, abychom neřešili minulost, kterou nemůžeme změnit, ani budoucnost, protože nikdo neví, jak to bude. Lidé se často trápí tím, co bylo, nebo co bude, když je toho moc, tak je to doslova otravuje. Proto se zajímají, jak žít v přítomnosti. Já jim ukazuji, jak se jednoduše uvolnit do bytí a spočívání „tady a teď“ a hlavně ukazuji, že nejde o to, jak se sem dostat a udržovat se v tom úsilím, protože vždycky jsme tady a teď, jinak to opravdu nejde.

Takže si jenom myslíme, že nejsme v přítomnosti?

Ano. Ale může to být i proto, že člověk někdy špatně pochopí to, co si přečetl v knize, nebo je to v knize z mého pohledu nešikovně popsané. Právě snaha dostat se do „tady a teď“ totiž přináší nový problém.

Jasně, protože je to zase o „snaze“! I když třeba meditujeme, abychom se dostali do „tady a teď“, vytváříme další činnost, takže nemůžeme být svou pozorností tam, kde jsme chtěli být – dá se to tak říci?

Ano, tato snaha vždycky vytváří místo hledaného uvolnění určité napětí. Také jsem to zažil, také jsem se „snažil“. Ale nakonec jsem zjistil, že jakákoli snaha být „tady a teď“ nebo spočívat ve svém bytí, je do jisté míry zbytečná, protože když se budu dvě hodiny snažit, tak to celé dvě hodiny odsouvám a „tlačím“ neustále před sebou. Jako když se pes točí neustále za svým ocasem.

Nemá valný smysl vstupovat do procesu s určeným cílem. To se pak zabýváme budoucností, která neexistuje.

Pokud nás v určitém momentě trošku pošetile napadne, že chceme být tady a teď, tak stačí okamžitě být s tím, co tu právě je. Nemá valný smysl vstupovat do procesu s určeným cílem. To se pak zabýváme budoucností, která, jak jsme již zmiňovali, neexistuje. (usmívá se)

Jak jsi k tomuhle všemu vůbec došel?

Od puberty jsem se zajímal o různé alternativní věci, o východní filozofie, buddhismus. Začal jsem meditovat, a jednoho dne jsem zjistil, že vlastně není třeba vcházet do nějaké meditace za účelem stát se nebo být prázdným prostorem, být čistým vědomím, spočívat v pravém já apod. Protože toto vědomí, bytí je neustále přítomné a díky němu jsme schopni vnímat a být si vědomi všeho ostatního.

A také jsem zároveň s tím došel k tomu, že netvořím svoje myšlenky, že je jen vnímám. A stejně tak je to s pocity, ani ty si člověk nevytváří, ty se prostě objeví a my je vnímáme. Nejsme prostě tím, za co se celou dobu považujeme, jsme tím co hledáme.

Takže třeba strach si člověk nevytváří?

Samozřejmě, ten se prostě objeví. Je dobré, když se v určitém okamžiku naše tělo napne a je ve střehu, protože můžeme situaci lépe vyřešit. Ale my jsme zvyklí, že takové reakce jsou nežádoucí... Neučíme se, jak se strachem být. Asi nám někdo říkal, že kdo se bojí, je „srab“, tak to začneme „řešit“, a tím to jenom živíme. Nakonec se bojíme strachu samotného, a to i když tu ještě není, bojíme se, že přijde.

Máš nějakou zpětnou vazbu od klientů – co si z tvých setkání odnášejí?

Někteří lidé říkají, že jim tato setkání změnila život (usmívá se), jiní chodí opakovaně, aby si tu mohli odpočinout. Často totiž na začátku říkám, že se nebudeme nic učit, že příjemně strávíme večer a budeme relaxovat, protože mnohdy neumíme ani to nejzákladnější - odpočívat.
Ze všech zpětných vazeb, které od lidí dostávám, mám radost, ale největší bod je, když v sobě člověk rozpozná nezrozenou podstatu, to vědomí, svoji duši, bytost, kterou si všichni nějak přejeme, abychom ji měli, abychom jí byli, ale přesně nevíme, jak vypadá a jestli jí jsme nebo ne. Když tohle člověk objeví, což se občas stává, je to moc pěkné...

Vypadá to, že naše bytí, existence je jednoduchá věc. Proč nám připadá tak složitá?

Protože jsme vyrůstali s tím, že je to hodně složité, že život je těžký nebo že klid a osvícení je jenom pro usilovně a dlouhodobě meditující mnichy někde v klášterech.

Upřímně řečeno, kdo z nás, když vyrůstal, dospíval, slyšel, že má žít v přítomnosti. Slýchali jsme jen „uč se, ať se jednou dostaneš na vysokou školu, musíš myslet na budoucnost“ apod.

Natož, aby nám říkali, že jsme nezrození a nesmrtelní... (směje se)

Tuhle jednoduchou věc, žij „tady a teď“, máš jen přítomný okamžik, jsem opravdu nikdy od svých rodičů nebo učitelů neslyšela.

Já zase občas na semináři slyším: „Co máte proti plánování?“ Ale to není žádné „proti“. Můžeme si teď užívat, že něco plánujeme, a když víme, že to možná bude, možná nebude, nebudeme se hroutit, když to nevyjde. Bohužel jsme byli vychovávaní, že když si něco naplánujeme, měli bychom to splnit aspoň na 300 procent.

Jak to vše ovlivnilo tvůj vlastní život? Jak vedeš své děti?

Jak to ovlivnilo můj život? Možná tak, že ho již nepovažuji za svůj. Jsem životem, který spontánně proudí a patří sám sobě. U malých dětí mě vždy fascinovala jejich absolutní přirozenost. Když se směje miminko, směje se tady a teď, naplno a celou svou bytostí. A stejné je to, když pláče nebo když se vzteká. A tyto stavy si „nedrží“, volně a plynule z nich přechází. Větší děti a dospělí se pak mohou v této spontánnosti navzájem inspirovat a myslím, že to tak doma máme. (směje se)

V současné době mají lidé na výběr z mnoha seminářů na různých místech. V čem považuješ svoje semináře za „unikátní“?

V současné široké nabídce různých seminářů a akcí takovýchto podobných setkání není mnoho. Když otevřeš jenom nabídku našeho domu, můžeš si vybrat seminář, na kterém budeš řešit peníze, nebo vztah s matkou či partnerem apod. Nebo můžeš řešit nějaký vnitřní problém, třeba že neumíš zpívat, že se neumíš vyjadřovat, neumíš se soustředit – na to vše existují více či méně účinné techniky.

Moje semináře jdou na úroveň bytí a takových opravdu není mnoho, i když samozřejmě nepřicházím s něčím novým a i u nás v Česku je podobných setkání více. Je hodně důležité tuto úroveň bytí, existence v sobě objevit.

Na minulém setkání mi jedna slečna řekla, že neví, k čemu je dobré „umět být“. A ptala se, proč tady třeba nezpíváme. Z našeho rozhovoru pak vyplynulo, že výhodou umění být oproti umění zpívat je, že v mnoha situacích prostě nemůžeme zpívat, ale BÝT můžeme pořád. V tom je obrovská výhoda umění být a pokud dokážeme být sami se sebou a s tím, co zrovna probíhá, můžeme tohle umění využít naprosto v každém okamžiku. A úplně největší výhodou je, že bytím se nemusíme stávat, že jím jsme, právě TEĎ.

NÁŠ TIP

Zaujal-li Vás Joshiho seminář, podívejte se na nejbližší termín toho dalšího.

Autor článku: Helena Chvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku