Už si nevíte rady s dítětem? Zaměřte se na sebe

30. března 2016

„Nepřicházím jen, abych někoho učila, jak pracovat se svým dítětem, protože to dělám dost ve svém běžném profesním životě (smích). Zajímá mě spíše druhý úhel pohledu – tedy, co v nás se probouzí, když vedeme dítě? A jaká je to velká práce na sobě. Tradičně si myslíme, že tím oříškem jsou děti. Ale ten oříšek jsme my. Doporučuju neřešit tedy výchovné situace z pozice jak na dítě, ale naopak jak na sebe, abychom se my jako rodiče posouvali. To mi ve výchově připadá klíčové,“ prozrazuje Kamila Balcarová, zkušená Montessori pedagožka a maminka tří dětí.

Když se staneme rodiči, jsme zároveň pořád dětmi svých rodičů a jejich vliv se do nás chtě nechtě zapsal. Jak poznat ten „aha“ moment, kdy si uvědomím, že jedu ve vzorcích svých rodičů?

Kamila Balcarová

Všimla jsem si časté tendence dospělých řešit problémy výchovy dětí u dětí a ne u sebe. Během mé práce s dvojicí rodič-dítě často objevíme, že problém je u rodiče, v jeho postoji, či v systému jeho přesvědčení. Pokoušíme se o to na našich seminářích, kde si rozkrýváme běžné situace. Každý si přinese své téma, co ho zrovna trápí, a každý si tam objeví typicky něco ze své výchovy. Buď je to tak, že zásadně nesouhlasíme s tím, jak to dělali naši rodiče s námi – a pak dost často nejsme uzemnění, spíše v protestu – a stejně nevíme, jak efektivně v některých situacích reagovat a děti se po nás prostě vozí, protože nenastavujeme dobře hranice. Nebo naopak jsme ve výchově v souladu s tím, co dělali naši rodiče, ale narážíme taky, protože dnešní děti jsou jiné, i společnost je jiná. Když zajdeme za únosnou mez, je to znamení, že musíme něco začít dělat jinak. Většinou jsme ve velkém stresu a vzteku. Přistihneme se třeba při tom, že své děti nemůžeme snést, že je nepřijímáme takové, jaké jsou, protože se nám výchova nedaří.

Takže jsme vzteklí sami na sebe, ale házíme vinu na dítě…

Ano. S tím bych chtěla právě víc pracovat. Mám pocit, že se moc řeší, jak přistupovat k dětem, a vždycky se zastavíme v bodě, kde zjišťujeme: „Aha, tohle jsem já. Potřebuju s tím něco udělat, ale CO?“ Stává se mi často, že se mi i nějaká maminka rozpláče, vyplaví se jí její dětství a ptá se: „No jo, ale jak dál? Co pro tu změnu můžu udělat?“ Určitě chci pro rodiče nabídnout víc - jak my s tím můžeme pozitivně pracovat? Co si všechno v sobě musím jako rodič a dítě zároveň přijmout a zahojit? Dokud to v sobě nezahojím, budu to pořád promítat do svého dítěte.

Co si všechno v sobě musím jako rodič a dítě zároveň přijmout a zahojit? Dokud to v sobě nezahojím, budu to pořád promítat do svého dítěte.

A co když už několik let jedu v tom nevědomém modelu a chtěla bych změnu? Není pozdě, i když už je dítěti třeba osm-deset let? Mám ještě šanci napravit jeho vzory chování?

Pořád ještě šance je. Je pravda, že se říká, že dítě se formuje do šesti let jeho věku, tam je ten základ. Na druhou stranu, děti jsou citlivé. A vezměte si, že i nám v dospělosti se stává, že když se znovu něco otevře vůči rodičům a pozitivně se to zpracuje, tak to zafunguje. A jestliže to zafunguje mezi šedesátiletou a osmdesátiletou paní, tak proč by to nezafungovalo mezi mladší generací? Když se TADY A TEĎ začne něco měnit, tak hurá. A když se nám to povede v těch prvních letech, je to o to větší radost, protože tam se všechno tvoří. Úplně nejlepší je, když rodiče vědí od začátku, že jsou velkým vzorem a svými postoji i chováním modulují své dítě. Ano, vrozený genetický základ, tvoří cca 50%, ale zbylých 50% ovlivníme naším přístupem.

http://eshop.maitrea.cz/

Nehrozí pak ale druhý extrém, že se to snažíme dělat vědomě a přemýšlíme o tom tolik, že nás to nakonec limituje až příliš?

To je ale přesně ta cesta! Když jsme ochotní naslouchat, jsme ochotní s každodenními chybami pracovat. Není to tak, že si tady zahojím nějaké trauma a všechno se mi pak daří. To vůbec! Děti nám každý den chystají malé situace a někdy i velké krizovky, ze kterých se musíme dostávat víc týdnů. Moje zkušenost mě však vede v tom, že je to účinná cesta. Dokud žijeme, je vše komunikace a interakce.

Přicházíte z Montessori prostředí. Jak to ovlivnilo váš přístup k dětem?

Montessori pedagogika je přirozená, proto jsem se jí chytla a ona se chytla mně. Vnímá dospělého jako průvodce dítěte na jeho cestě. Je o znalosti a následování přirozeného vývoje dítěte, kdy se snažíme nedávat mu v životě překážky, které ho zbytečně zastavují v jeho vývoji, naopak citlivě připravujeme prostředí, které dítě podporuje v samostatných dovednostech. A zároveň jde o to, znát dobře hranice. To, že dáváme dítěti prostor a připravujeme pro něj prostředí, aby všechno mohlo samo dokázat, není svobodou bez hranic. Je to též znalost kulturního kontextu, znalost sebe – kde až to dítě chci mít a kde už mi není dobře. Takže dítě vedu vědomě a zodpovědně, ale nenásilným způsobem. A naučit se to je na celý život! (smích)
Děláme spoustu chyb. Já mám tři děti a dělám dennodenně chyby, ale co je důležité, že od té doby, co jsem na téhle cestě (deset let), tak si umím své chyby zpracovávat, brát si z nich zpětnou vazbu jak dál. A vnímám, že se posunuji.

Cesta rodičovství, které není uchopené vědomě, kdy jen nějak zvykově reaguji a jsem vláčená životem, neprospívá rodičům, ani dětem.

Někdy vzniká rozpor, kdy zasáhne kolektivní vědomí, že by se věci přece měly dělat ve výchově takto, ale vnitřně cítím, že to můžu uchopit i po svém. Co je však pro dítě to dobré? Rozhodování bývá těžké.

Nejlepší jsou ty situace, kdy to jde vyzkoušet a případně vzít rozhodnutí zpátky. (Např. do školky bude dítě chodit jen 3x týdně, protože se ukázalo, že 5x týdně je to zatím pro něj moc.) Když tuhle možnost nemáme, tak je důležité působit na naše dítě stabilně, dávat mu najevo, že mu důvěřujeme, že to zvládne, i když má třeba teď problémy. Nejhorší je, když dítě cítí, že to může být tak, anebo celé jinak. Jedna věc je přiznat: „Ono se to nepovedlo. Zkusíme to jinak.“ Ale něco jiného je to, když s dětmi zacházíme jako se šachovými figurkami a cítí z nás nejistotu. Sama jsem si z dětství odnesla, že zásadní je pocítit ze svých rodičů pocit jistoty a bezpečí. Protože když to dítě do šesti let často necítí (a nemusí se to týkat rozpadlé rodiny, tyhle situace vznikají i v úplných rodinách), tak si z dětství neodnese základní jistotu, že je v rodině správně, že se může o rodiče opřít… takže tohle si všechno neseme dál.

Sama jsem si z dětství odnesla, že zásadní je pocítit ze svých rodičů pocit jistoty a bezpečí.

Ano, to máte pravdu. Už jsem ve stadiu, kdy si říkám, ať to dopadne jakkoliv, tak chci zažít klid, protože ve finále si poradím s každou situací – když budu v tom klidu.

Přesně. Naše postoje dětem pomáhají, aby to ustály.

A jak ustát připomínky a „dobré rady“ nejbližší rodiny, která nesdílí mé nadšení pro tento typ výchovy? Jak jednoduše to rodině vysvětlit?

http://eshop.maitrea.cz/

Jde to. Učím, aby se dospělí sami uměli podívat jinak. Souhlasím s vámi, že je to nejtěžší v té nejužší rodině. Všichni si na sebe děláme domněle láskyplné nároky. Různě se citově vydíráme. A do toho nás naše matky často vysávají svými postoji a špatně snášejí, když to děláme jinak. Nepřiznají to, nechtějí o sobě slyšet něco ošklivého. Mají pocit, že to dělají z lásky k nám. A ještě jsou někdy vedeny pýchou, že s námi se to přece povedlo. A nechtějí, abychom měli z našeho dítěte „fracka“ a trpěli tím.

Když alespoň trochu chtějí uvidět věci jinak, tak funguje kouzelně, když starší generaci vedete cestou pozorování dítěte a empatie do dítěte. Naučit se na dítě dívat jinak. Mají totiž často pocit, že všechno vědí, všechno znají a ten fracek se jen vzteká. Je dobré to rozebírat (ne před dítětem): „Víš, proč se teď vztekal? O čem tato situace byla?“

Řeknu jednoduchý příklad: Babička přijde na návštěvu, pětileté dítě je protivné, babička ho pozdraví, natěšená, a dítě se otočí zády, ani nepozdraví a odejde. A babička na to: „No to snad není ani možné. Přijedu na návštěvu, celý týden se těším, vezu mu dárky a ani mu nestojím za pozdrav.“ Co se stane? Pokud babička z této role nevystoupí, tak to dítě v životě samo nepřijde. (Jedině když jej budeme manipulovat: „Pojď sem! Omluv se babičce! Pozdrav!“ Docílíme toho nátlakem a výsledkem je ponížení dítěte. Tohle není cesta.) Cesta je říci babičce. „On tě nepozdravil, protože než jsi přišla, tak jsme tady něco řešili a má to teď v sobě. Je teď naštvaný na mě a neodpojí se tak rychle od té emoce. Myslím, že když si spolu vypijeme kávu a dáme mu čas, sám pak přijde, pozdraví a možná Tě i obejme. Jen mu to teď říkat nebudu, aby tě zdravil. To se mine účinkem. Potřebuje jen odstup a mít čas vylézt z těchto emocí.“

Nejhorší mi v té situaci připadá, že se ta babička staví nad autoritu matky. Takže tam pak stojí dvě ponížené děti…

Hm, to je vůbec síla. Nejtěžší je dodržování Čtyř dohod, že opravdu se v tu chvíli nerozčílíme, nenecháme se vysát, jen řekneme v klidu svůj názor a necháme toho člověka, jak si s tím naloží. Často to ty naše rodiče vytočí, že jim nejdeme na ruku a jsme „umínění.“ Může to mít dramatický průběh – babička se urazí, odjede a pak doma čeká na telefon, že se jí omluvíte. Nejlepší je pár dní to nechat uležet, pak zavolat a říct: „Tak co, myslíš, že už je to mezi námi dobré? Můžeme se zase normálně bavit? Vím, že jsi čekala, že ti v té situaci půjdu naproti a já jsem to neudělala. Ale neudělala jsem to proto, že jsem věděla, že to nepomůže ani mě, ani tobě, ani dítěti.“

Co se vám osvědčilo v práci s rodiči nejvíc?

Většinou je to o tom, že vidím zvenku, jak změnit postoj k určitým situacím (např. dítě se nechce naučit chodit na nočník, nechce samo jíst či spát) a jak celkově pozměnit atmosféru vztahu. Věnuji se i poradenství, jak uspořádat prostředí doma tak, aby vyhovovalo rodičům i dětem. Do 14 dní nastane třeba obrovská změna. A co je nejlepší – když tohle vidí zbytek rodiny, tak se ostatní přidají a jsou paf z toho, že jejich dítě konečně „funguje“.

Kontakt: http://cestouditete.cz/

Akce lektorky v Maitrei najdete ZDE.

 

 

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku