V každém okamžiku máme možnost volby

13. dubna 2016

„Zkušenost, která je nepřenositelná, ti pomáhá být tím, kým jsi, když se toho správně chytneš. Často se ptám lidí, jestli vnímají, že existují jisté křižovatky. Na té křižovatce se dáme buď doleva, nebo doprava. To, na jakou stranu se dáme, nás hodně změní v tom, kým budeme,“ vypráví pro Magazín Maitrea terapeutka Jitka Eichner.

Jitko, jaká životní etapa tě dovedla k tomu, co děláš dnes? Jaká zkušenost?

Před 18 lety jsem se rozhodla vydat se na novou cestu, ale ne cestu odplaty. Byla jsem do té doby plná nenávisti. Byla to taková nenávist, která stravovala tělo i mysl. Nemoce přicházely, aby mi pomáhaly zvědomit, že tudy cesta nevede.

Jaká nenávist to byla?

Změna je možná!

Tehdy to byla nenávist vůči otci, vůči sama sobě. Od čtyř let jsem byla sexuálně zneužívaná asi deset let. A to ti doslova pokřiví nastavení vůči světu, vůči sobě. Tehdy jsem našla kluky, kteří by měli tátu zbít do bezvědomí. Až tak se obrátila moje nenávist vůči němu a tím vůči sama sobě. Dokonce jsem si několikrát sáhla na život. Alkohol, drogy, muži… nevážila jsem si těla. Pak u mě nastal zlom. Přišlo rozhodnutí, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. A tím se započala cesta rozpomínání se kým sem, ne cesta odplaty. To mi bylo možná 18 let. Zrovna dnes před rozhovorem mi došlo, jak mocná a důležitá jsou naše rozhodnutí. Když se rozhodneš jít do svého středu, tak nikoho nepotřebuješ k tomu, aby se to začalo měnit. Protože tvé rozhodnutí vůči celému vesmíru posílá informaci, že se to všechno krásně může dít.

Zajímá mě, jak se to vlastně stalo, že jsi začala vnímat tu možnost změny, to velké a zásadní rozhodnutí, které začalo fungovat?

Ne náhodou se rodíme do konkrétních podmínek. Tyto podmínky nám dávají nové zkušenosti a na nás je, jak to uchopíme. Protože nikdo jiný, jen já sem tím, kdo tomu všemu dá náboj plus anebo mínus. Já jsem tím, kdo má v každém okamžiku volbu. V jeden okamžik jsem si řekla: „Dost! Už nechci hrát oběť, brát se tak vážně.“ Tak se to začalo hodně měnit. Počátky však byly hodně těžké, protože jsem neuměla mluvit. Nedokázala jsem mluvit o svých pocitech, o tom, co se dělo. Asi do svých 15 let. A tehdy jsem začala pít. Jako když se natrhne pytel, jehož obsah je potřeba vysypat. Když jsem se opila, tak jsem mluvila. Ale nemluvila jsem na správných místech. Svých jednáním jsem volala o pozornost, které se ze strany rodičů nedostalo.

Říkám si, co způsobí, že nechceme vidět?

Pak jsi odjela do USA, je to tak?

Ano, asi ve dvaceti jsem se rozhodla odjet do Států se svým tehdejším přítelem. Byli jsme spolu pět let a on potom umřel při nehodě. A dva měsíce na to umřel i můj otec. Bylo to pro mě období Saturnu, období transformace, která přichází většinou skrze těžké události. Když otec zemřel, už tam nebyla nenávist. Už tam byla láska, odpuštění a pochopení, proč jsme se já a můj otec tuto zkušenost rozhodli prožít.

Saturn je učitel. Říká nám, abychom stavěli na zdravých základech. Co nefunguje, to je potřeba  změnit.

Co se pro tebe odehrálo důležitého v Americe?

Bylo to jako přechodový rituál. Za hranice naší země, za hranice sebe sama. Odcházíš z domova a stavíš se do své síly. První krok po návratu z Ameriky byl, že jsem navštívila kinezioložku. Zásadní, co mi řekla, bylo, že musím začít odpouštět. Nejdřív sama sobě a poté rodičům.
V rodině otce bylo zneužívání, sebevražda, týrání dětí, takže těžká nálož. Byly to jeho těžké zkoušky, které zvládl tak, jak zvládl. Dělal to nejlepší, co uměl, lépe to neuměl. Stejně jako maminka a každý z nás. Začala jsem odpouštět sama sobě – to bylo asi nejtěžší. Čehokoliv se dopustíš vůči druhým, tak se dopouštíš vůči sama sobě. Tolik, kolik dáš, dostaneš zpátky ze všech stran.
Další zlom nastal, když jsem pracovala jako asistentka ředitele v jedné bance. Stála jsem v kanceláři a jako každé léto jsem vnímala intenzitu slunce, které přicházelo z venku. Uvědomila jsem si, že se nechci dívat na slunce jenom zpoza okna kanceláře. Co máš z toho dne, zavřená v kanceláři? Co máš z toho ty? Kde jsi za tím vším? Došlo mi, že jsem se nenarodila proto, abych vedla někomu diář. Začala jsem se ptát: „Co mám dělat? Kam mě to směruje?“ My se neptáme, a tudíž nepřichází odpovědi. Proto moc ráda hraji hru Tajemství srdce a mysli, která je postavená na otázkách.

A jak to dopadlo s prací sekretářky?

Měla jsem hypotéku, pracovat jsem „musela.“ Všichni přeci musí pracovat a vydělávat, i když je to nebaví, aspoň tak jsme to někteří jako děti slýchávali.  Zažila jsem si poprvé pocit domova. Potřebovala jsem to. V bezvýchodné situaci mi jednou karty vyložené kamarádkou řekly, že jediné, co mi brání udělat krok kupředu, je strach odejít z práce díky hypotéce. „Za tím vším chceš svobodu, ne hypotéku. Je to závaží.“ Tak jsem se ze dne na den rozhodla dát výpověď. Bez našetřených financí a s hypotékou na krku. Ale tehdy jsem dokonce dostala i odstupné 4 měsíce. Bylo tam obrovské požehnání, velká síla vesmíru, která mě podpořila. Protože když uděláš rozhodnutí, které je dobré pro tebe, celý vesmír tě podpoří.

Naskočila mi teď při tom úplně husí kůže! (smích)

Ano, protože když jdeme vstříc tomu, kde je lehkost a v čem se cítíme dobře, přichází velká podpora. Ještě mi poslali peníze z úřadu práce, takže jsem měla devět měsíců prostor pro sebe. Báječné! Studovala jsem regresní terapii. Bylo to jako velký boom. Všechno jsem hltala, pořád samé kurzy, až jsem se přesytila. Najednou víš, že to všechno máš v sobě a musíš začít hledat u sebe. Regresní terapii sice mám v portfoliu, ale téměř ji už nedělám. Byl to takový odrazový můstek. Teď a tady je tvé bytí schopné zpracovat vše, co bylo předtím. Teď a tady jsi schopná na to všechno najít odpověď. A proto pracuji s tím, co si přeje být teď a tady osloveno a podpořeno.

A jak jsi to měla s přijetím svého ženství?

Mužské období Jitky Eichner

Dříve jsem své ženství úplně potlačovala. V pubertě jsem si připadala jako ošklivé káčátko, ani sukně jsem nenosila. Chodila jsem pořád v černé, četla jsem Kafku a vnímala jsem jen to špatné a pořád jsem to živila. A samozřejmě jsem to přitahovala v podobě partnerů. A když jsem si sama sebe začala víc všímat, oblékla si sukni, najednou jsem slyšela, že mám pěkné nohy.
Jednu dobu jsem chodila v kravatě a klobouku, s doutníkem, a užívala jsem si tu mužskou energii. (smích). Pak se to začalo měnit, přišel mi naštěstí do cesty muž, který měl naopak hodně ženské energie a mě přitáhla jeho „ženská“ gesta. Vážně mě strašně přitahoval! (smích) Byla to nádherná a nesmírně moudrá bytost. Někteří se nás ptali: „Jste sourozenci, partneři nebo přátelé? Protože vy jste si tak podobní!“ Stalo se, že jsme se tak vzájemně podpořili, že on se začal stavět do mužské roviny a já do ženské. Byla to obrovská harmonie. Jakmile se to narovnalo, věděla jsem, že je potřeba odejít.

Vím, že jsi zažila i terapii tmou. Jaké to bylo? Co ti to dalo?

Ano, nechala jsem se zavřít nejprve na pět dnů a potom na devatenáct dnů. Bylo to transformační. Po 14 dnech, kdy jsem nemohla sedět, ležet, meditovat, chtěla jsem odejít. Měla jsem toho dost, ale cosi se prolomilo. Bylo s tím spojeno hodně bolesti, ale také lehkosti, že můžu začít stavět znovu, ale na pevnějších základech.

Když obdivuju, že je někdo odvážný, je to i moje neprojevená vlastnost. Vše zvenčí se mě nějak dotýká.

To musel být silný zážitek!

Já totiž potřebuju pořádné rány, silné zážitky, aby se vědomí prolomilo. Šla jsem například také sama do lesa na týden do hor, bez jídla. Vůbec jsem to tam neznala a hned první den jsem se ztratila! Bylo to na chaloupce u polských hranic. Šla jsem na houby, na které normálně nechodím, protože je prostě nikdy nenajdu. (smích) Při tom hledání jsem nevnímala čas. Až po delší době hledání mi došlo, že jsem se ztratila. Najednou se začala valit mlha, nikde nikdo. Řekla jsem si: „Já to vzdávám.“ Jako když si klekneš na kolena a všechno to pustíš. A nebylo to jen o tom, že nevím cestu. To moje bytí všechno pouští… A ta cesta byla přímo předem mnou! Je to, jako když překleneš nějakou realitu. Tehdy jsem věděla, že jsem se vydala na tu svou Cestu.

Hlava to často pochopí, jen projít tím procesem skrze srdce je mnohdy obtížné…

Víš, co mi vždycky pomáhá? Důvěřovat, že jsem na správném místě, teď a tady. Že vše je v naprostém pořádku. Vyšší moudrost nás vede. Božský princip se projevuje skrze tebe a on ví. Jenom ta naše hlava pořád pochybuje. A tím, že se pořád díváme očima a ne srdcem, tak zapomínáme.

A jak přišlo rozhodnutí pracovat se ženami?

Nejprve jsem se tomu vyhýbala, protože jsem dlouho nepřijímala ženský aspekt v sobě. Ženy pořád přicházely, ale já jsem to nechtěla vidět. Jak já mohu vést ženy, když nemám ani děti? Hodně jsem to sama za sebe odsuzovala. Ale díky tomu, že mi byl dán velký dar vnímání a touha se ženami pracovat je velká, tak jsem se rozhodla, že jdu do toho!

Pro rok 2017 se mohou ženy těšit na roční cyklus Život v radosti, který začíná Odpuštěním. Díky odpuštění si dáš jeden z největších darů a tím je svoboda. Odpustit druhým znamená odpustit předně sama sobě a stát se tak více uvolněnou a svobodnou. Navazují poté témata jako je například výživa svého vnitřního dítěte, přijetí stínů anebo také jak správně užívat darů své mysli. Jsou to základní témata v životě každého z nás. Pracuji předně s tím, aby si každá žena sama za sebe uvědomila, že právě ona je tím, kdo tvoří svou realitu, ona má veškerou hybnou sílu vesmíru ve svých rukách a postačí hluboké vnitřní rozhodnutí, aby se začala orientovat k tomu, co chce a co ji pomáhá, ne naopak a síla skupiny ji v tom krásně podpoří. Jednotlivé víkendy nejsou na sobě závislé, nicméně jako celek přinese cyklus díky intenzivní a pravidelné práci na sobě velké dary. 

Co bys doporučila ženám, pokud mají pocit, že jsou málo ženami? Jak se mohou cítit víc žensky?

Každý má svůj jazyk lásky. Když bude mým jazykem lásky dotyk, tak začít ten dotyk sama sobě dávat. Hodně to jde přes přijetí našeho těla. Jestli mi dělá dobře pozornost, tak si dávám pozornost – dám si koupel, udělám si svoje rituály a třeba si obléknu triko, kam napíšu tužkou na textil, jak moc se mám ráda. Je to o pravidlených krocích den za dnem, krok za krokem, vstříc k sobě. Vnímám to tak, že ženy sem na Zem přicházejí žít a předávat lásku a muži nám ženám ukazují, kým ve své podstatě jsme.

Kontakt a akce: http://www.e-sence.cz/

Rok 2017 v Maitrei:

1/  21. 01.  -  22. 01.   CYKLUS Život v radosti - Odpuštění
2/  04. 03.  -  05. 03.  - CYKLUS Život v radosti - Sebepřijetí  
3/  01. 04.  -  02. 04.  - VNITŘNÍ DÍTĚ 
4/  29. 04.  -  30. 04.  - PRIJETÍ RODIČŮ 
5/  27. 05.  -  28. 05.  - VNITŘNÍ ŽENA a VNITŘNÍ MUŽ aneb zrcadlení ve vztahovém poli 
6/  24. 06.  -  25. 06.  - 
DARY NAŠICH STÍNŮ 
7/  26. 08.  -  27. 08.  - MOUDROST TĚLA 
8/  30. 10.  -  01. 10. - TVŮRČÍ MYSL 
9/  28. 10.  -  29.10. -  SEBELÉČENÍ 
10/ 02.12. -   03.12. - 
CESTA SRDCE aneb ŽIVOT V RADOSTI

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku