Velká dokonalost

13. července 2016

„Jednou Namkhai Norbu vyprávěl, že za ním přišla po přednášce paní. Řekla mu, že viděla spoustu buddhistických učitelů a mistrů, ale že z něj necítí žádnou vibraci. Tak se na ni podíval a řekl: ,Sorry, I have no vibration. Promiňte, nemám žádnou vibraci.' (smích) ,Jestli je pro tebe vibrace tak důležitá, tak odjeď zpátky, kde jsi ji cítila, jestli si myslíš, že vibrace je důležitá.' Dostal obrovský záchvat smíchu. Když zvážněl, začal mluvit o tom, co je doopravdy důležité. Lidi si permanentně ulítávají,“ vypráví Ondřej Olšiak postřehy ze své buddhistické pouti.

Ondro, zkus nám říct, jak to všechno začalo, že ses dostal k praktikování dzogčhenu?

Ondřej Olšiak

Začal jsem se věnovat tibetskému buddhismu asi v osmnácti letech. Můj brácha přinesl tehdy domů Tibetskou knihu o životě a smrti od Sogjala Rinpočheho. Byla to taková buddhistická pohádka. (smích) Dnes jsem se dozvěděl, že to ani nepsal on, ale jeho žáci. Přečetl jsem si to a poprvé v životě jsem si zkusil sednout do meditace a od té doby jsem věděl, že už to budu dělat navždycky.

V osmnácti letech většinou mladíci většinou řeší jiné věci. Copak ti to tehdy dalo?

Mně v životě tehdy nic nechybělo. Byl jsem zrovna v takovém uměleckém rozkvětu, celý svět jsem prožíval nádherně. V devadesátých letech to byla taková nová vlna a já jsem se do té vlny narodil. Při té první meditaci jsem si jen rovně sednul a zažil jsem zklidnění. Ale vlastně spíš bych to nazval naplněním. Taky bylo zajímavé zjistit, že člověk nemusí následovat všechny ty pocity, které v sobě má. Že se můžou od těch situací a stavů uvolnit.

Dalším zlomem bylo, když nám známí řekli, že do Evropy jezdí lama Ole Nydahl, představitel Diamantové cesty. S bráchou jsme za ním jeli stopem do Varšavy. Předtím jsem si přečetl nějaké knihy a začal jsem tajně meditovat. (smích) Byly tam popsány přípravné praxe, které se mají dělat. Byla to pro mě tehdy zajímavá zkušenost. Seděli jsme v hale, neuměl jsem moc anglicky, ale přesto jsem mu všechno rozuměl. Bylo to fascinující!

Je důležité žít v této realitě a přizpůsobit se podmínkách, které jsou… v dnešní době se už nedá duchovní život prožívat tak, jak se to prožívalo v Tibetu.

Pak jsem asi osm let meditoval s lamou Olem, zvládnul jsem všechny ty přípravné praxe (očisty, poklony…). V roce 2002 jsem byl poprvé na přednášce Namkhai Norbua.Moc si z té přednášky nepamatuju, jenom to, že na mne udělal obrovský dojem. Připadal mi trochu jak indiánská babička. (smích) Fascinoval mě jeho silný hlas. Jediné, co si však pamatuju, je, že říkal: „Time is money. Čas jsou peníze.“ (smích) Říkal, že je důležité žít v této realitě a přizpůsobit se podmínkách, které jsou. Že v dnešní době se už nedá duchovní život prožívat tak, jak se to prožívalo v Tibetu. Nějak intuitivně jsem věděl, co dzogčhen znamená, i když jsem na rinpočheho postupně zapomněl. (Rinpočhe znamená ctihodný a používá se v buddhismu pro oslovení lamů. Pozn. red.)

Esence tam byla.

Ano, přesně tak. Po nějaké době se mi začalo o rinpočhem zdát. A po souhře událostí jsem se najednou ocitl ve čtyři hodiny ráno v Táboře v jednom bytě, kde se simuloval přímý přenos rinpočheho transmise. Tehdy ještě internet nebyl tolik rozšířený, takže nás tam asi deset sedělo před videem. Nejprve na videokazetě ukazoval očistné dechové techniky a pak začal zpívat praxi. Ve stejnou dobu to samé prováděl Namkhai Norbu i doma. Bylo to neskutečné, jakou to mělo sílu i skrze video! A když jsem ráno v pět odcházel domů, tak jsem věděl, že se mi v životě všechno změní. Tady v Čechách jsem se vším skončil a odjel jsem do Francie malovat do buddhistického kláštera. Myslel jsem si, že je to na celý život, protože jsem si to přál. Odjel jsem se tam učit za jedním mistrem, jak malovat a opravovat staré tibetské obrazy. Vize se stala realitou a najednou jsem se v té vizi přestal cítit svobodně. Až tak, že jsem od toho musel utéct a odjel jsem do Itálie, abych se mohl potkat s Namkhai Norbuem.

Vize se stala realitou a najednou jsem se v té vizi přestal cítit svobodně.

Žije v Itálii?

Ano. V Toskánsku má centrum. Nádherné místo. Ale když jsem tam přijel, tam mě vyhodili, že jsem neměl žádné peníze. (smích) Byl jsem zvyklý z kláštera ve Francii, že jsem byl všude hostem díky tomu, co jsem dělal, ale tady to tak nefungovalo.

Hezké uzemnění.

Byl jsem trochu v šoku. Ale jel jsem někam na pláž a tam jsem udělal pískovou sochu, vydělal jsem si tam peníze a už to bylo v pohodě. Pak jsem se vrátil do Čech. Praktikuju u rinpočheho a taky tady v Maitrei a starám se hlavně o výzdobu restaurace.

K dostání na eshop.maitrea.cz

A co na to vaši, když jste se vydali na tuhle cestu i s bratrem?

Určitě to pro ně bylo ze začátku náročnější. Meditoval jsem fakt hodně. Pamatuju si, že když jsem jednou seděl sedm hodin v meditaci a mamka kolem mě chodila a spíš by si přála, abych vyluxoval, tak to bylo náročný. (smích) Čas běží, tak už si zvykli. Tenkrát jsme meditovali všichni: já, sestra, brácha. Já jsem u toho zůstal. Mamka to přijala úplně, je léčitelka, a myslím, že mě chápe líp než já sám sebe. (smích) Takže poslední dobou mě spíš podporuje. A táta je rodinný typ, takže tomu bych potřeboval naplnit ty světské věci.

A zkus prosím trochu přiblížit čtenářům dzogčhen. Mnozí budou znát hlavně dalajlamu.

Dalajlama je sám praktikující dzogčhenu. Rozdíly popisovat nebudu, to je spíš pro buddhistické filozofy. V překladu to znamená velká dokonalost. Tím se myslí, že člověk v tomto stavu je dokonalý. Vše uvnitř i vně je dokonalé. V celém Vesmíru se nedá najít nic, co by nebylo dokonalé. A je to skutečné poznání prvotní čistoty všech jevů. Je to objevení své skutečné přirozenosti, skutečné podstaty mysli. V Tibetu to byla tajná nauka, ke které se praktikující dostávali postupně, až prošli praxemi, tak je mistr uvedl do stavu dzogčhenu.

A jakou roli v dzogčhenu hraje Namkhai Norbu?

Namkhai Norbu se narodil v Tibetu. Rozpoznali v něm inkarnaci  velkého mistra Pema Karpa (zakladatel Bhútánu – pozn. red.). Získal vzdělání v tibetském buddhismu. V sedmnácti letech, během okupace Tibetu odjel do Itálie, kde celou dobu žil a nikdo tam ani o něm nevěděl, že je dzogčhenový mistr. Až později ho začali mistři prosit, aby začal učit. Dlouho odmítal, ale pak se do toho pustil a celý svět tibetského buddhismu se vyděsil. Bylo z toho velké haló, protože začal učit lidi dzogčhen napřímo, bez jakýchkoliv přípravných praxí. Ostatní mistři mu měli za zlé, že učí tajnou nauku nepřipravené lidi. Jenomže rinpočhe tomu rozumí trochu jinak. Říká, že tady na Západě ani není možné jinak nauku učit. Je tady důležité jít do esence, protože nikdo tady nemá čas dělat všechny ty obtížné přípravné metody. Proto to učí napřímo, protože vnímá, že to může přinést užitek.

V různých náboženstvích i buddhistických směrech jsou různá omezení, co se má dělat a co ne. V dzogčhenu nic takového neexistuje. Jde jen o to poznání, ze kterého by se neměl rozptylovat.

Celá praxe probíhá tak, že učitel uvede žáka do prvotního stavu. Není to žádná magie. Při společné meditaci se učitel uvolní a spočine ve skutečné podstatě mysli a jevů a ukáže žákovi, jak se do tohoto stavu také dostat. A když se to žákovi povede, tak to objeví a tím pro něj začala praxe dzogčhenu. Ale dokud to neobjeví, tak se té cestě nemůže ani přiblížit.

Co bys ještě na rinpočhem ocenil?

Knihu v českém překladu vydalo nakladatelství MAITREA.

Rinpočhe je něco jako tertӧn, objevitel pokladů/nauk, a dostává celý život nauky ve snech. V nich navštěvuje různé dimenze, osvícené bytosti, od kterých dostává nauky, které pak učí tady na Zemi. Moc se to o něm neví, ale vše, co učí, má ze snů. Objevil také praxi dlouhého života, mandarávu, díky které se uzdravil z těžké nemoci.

Namkhai Norbu se letos chystá do Prahy. Pověz mi k programu něco víc.

12. - 14. srpna bude mít v Praze v Průmyslovém paláci na Výstavišti. Jsme rádi, že se k nám po 14 letech vrací. Dlouho jsme vymýšleli, jak se celá akce bude jmenovat. Zjistilo se, že má každý z nás úplně jinou představu. (smích) Na hlavních billboardech máme nakonec Přímé uvedení do stavu poznání. Ale je možné, že to objevíte i pod jinými názvy, jako třeba jen Čhӧgjal Namkhai Norbu v Praze, nebo Velká dokonalost. Shodou okolností, dny, kdy bude rinpočhe v Praze, tak je celosvětová transmise dzogčhenu, kterou rinpočhe dává třikrát za rok.

A proč se nepracuje se slovy tibetský buddhismus?

Moc to nechceme zdůrazňovat. Samozřejmě, že to má tibetské kořeny, ale v tom samotném poznání tam o nic tibetského nejde. Soustředíme se na tu podstatu, ne tolik na kulturu. Dzogčhen pochází původně z oblastí Pakistánu a a Afghanistánu, které byly historicky buddhistickými královstvími. Po muslimských převratech se nauka uchovala pouze v Tibetu.

A bude ještě něco netradičního na setkání v Praze?

Bude. Rinpočhe miluje tibetské tance (např. radostné tance Khaita). Začal je poslední roky učit. Říká: „Všichni by chtěli jenom meditovat, pořád by seděli a dělali praxe jako v klášterech, ale my nejsme v klášteře, meditovat se nebude.“ Takže místo meditace se s ním teď tancuje. Už naučil lidi asi dvě stě různých tanců a písní.

V dnešní době zaniká tibetská kultura a Tibeťani přestávají vědět, že jsou Tibeťany. Pokud ztratí svůj jazyk, tak zmizí všechno a dopadne to jak v Afghanistánu – přestane to existovat. Někteří mladí v Tibetu to začali vkládat do písní, takže dnešní hudební scéna je spíš taneční lidové disco. (smích) Ale není o ničem jiném než o tibetských hodnotách a to jejich prožívání mi přijde dětsky čisté.

 

12. - 14.8. 2016   PŘÍMÉ UVEDENÍ DO STAVU POZNÁNÍ

 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku