Vím, co chci, a umím si o to říct

7. září 2016

Přišel ke mně klient, že má problém mluvit na schůzích a prezentacích a že veřejnou komunikaci fakt nesnáší. Prošli jsme si strukturu toho, jak se nenásilně v komunikaci prosadit, prošli jsme si tím, co je to manipulace, jak říct ne. A bylo pro mě obrovským zadostiučiněním, když přišel a řekl: „Jitko, když na tom pracujeme, zjistil jsem, že komunikaci miluju,“ vypráví pro Magazín Maitrea Jitka Ungerová, koučka a lektorka komunikačních a partnerských seminářů.

Jitko, jak jste se dostala ke koučování?

Dostala jsem se k tomu tak, že jsem musela řešit vlastní životní problémy a hledala jsem cestu, jakým způsobem to nejefektivněji vyřešit. Prošla jsem si různými poradnami, ale bez efektu. Tak jsem si řekla, zkusím ten koučink, když o tom pořád všichni mluví. (usmívá se) A bylo to první místo, kde někdo poslouchal jenom mě a kde řešil, co chci a potřebuju já. Řekla jsem si: „Jo, tohle chci dělat.“

Takže láska na první pohled?

Rozhodně! Koučování je proces a kouč je odborník na ten proces. Klade klientovi otázky, tak, aby si člověk pro sebe uvědomil, co potřebuje a našel tak své jedinečné a osobní řešení. Je to o obrovském naslouchání, pozornosti, otevření se a vzájemné důvěře.  Přirovnávám to ráda k tanci. Klient je ten, který vede. Řekne co, kde a jak chce tančit. Kouč je jeho taneční partner, který společně s ním hledá řešení, jak to udělat a při tom hlídá, aby nevypadli z parketu.

A kolik lidí ví, co chce?

Myslím, že je jich strašně málo. Dobré ale je, že lidi vědí, co nechtějí. A já je prostřednictvím otázek dovedu k tomu, aby si uvědomili, co chtějí. Oni to tuší, co je rozčiluje, ale sami nevědí, jak to uchopit.

Potřebuju vzít zodpovědnost sám/sama za sebe.

V Maitrei budu mít semináře na téma, jak si najít partnera podle svých představ a jak zvládat partnerskou komunikaci.  Je to přesně o tom, že hledáme uvnitř sebe.
Chceme se seznámit, ale nevíme s kým. Víme, jakého partnera nechceme, ale neuvědomujeme si, jakého chceme. Nevíme, kdo jsme my, a koho k sobě potřebujeme. Chci vlastně někoho? Co mi v tom brání?
A když už máme vztah, tak je to začátek. Spousta lidí si možná řekne, že nemusí dělat nic dál. (smích) Ta práce na vztahu vlastně teprve začíná. Potřebuju s partnerem komunikovat a říkat mu to, co chci. Mnohdy to víme, ale neumíme to správně podat a divíme se, že nám partner nerozumí. 
Například ženy jsou hodně emoční a někdy reagují přehnaně, nebo naopak své emoce potlačí. Myslí si, že chlap jim musí rozumět. Ale nerozumí. Navíc je to i o tom, že mozek nejvíce vnímá první 2-3 slova ve větě. Takže je dobré umět říct, co chci, v prvních 2-3 slovech tak, aby to ten druhý slyšel. Na semináři se budeme učit jednoduše formulovat, co chci, co nechci, co potřebuju. Tím si to pro sebe i ujasníme. 

To zní jednoduše. Je to skutečně jednoduché?

Jitka Ungerová

Když člověk ví, jak na to, tak ano. Není v tom žádná věda. Chce to se jen naučit využívat základní prvky asertivity a nenásilné komunikace. Tyhle dovednosti se dají aplikovat na cokoliv: Jak si říct v sexu, co chci; říct ve vztahu, co nechci… A když to potřebujete zformulovat do jednoduché věty, tak už musíte přemýšlet o tom, co vlastně chcete.  Musíte se vyhnout vatě a omáčce kolem.  

Často se lidé chtějí například naučit, jak si říct o vyšší plat. Naučím klienta jednoduchou žádost, maximálně přidáme krátké odůvodnění. Pak mi přijde zpětná vazba, jak to bylo nakonec skutečně jednoduché.
Je důležité si v komunikaci uvědomit, že můžeme mít jakékoliv požadavky. Ten druhý ale nemusí naše požadavky přijmout. Když odmítne náš požadavek, tak odmítne jen to, co po něm chci, ale neodmítne mě jako takovou. A to je osvobozující.

Kde se to v nás vzalo, že nemáme dost sebevědomí v komunikaci?

Hádám, že si to přinášíme z dětství. (smích) Odmalička jsme málo kdy vedeni k tomu, abychom říkali, co chceme. Je nám podsouvané: jez tohle, dělej tohle, kup si tohle, hraj si s tímhle… takže my přijímáme vnější svět, aniž bychom se zamýšleli nad tím, co chceme. Malé děti vědí moc dobře, co chtějí, ale postupně jsou formovány představami dospělých, takže jak rostou, tak to postupně vzdají.

Kdo je tvůrcem mého života? Já nebo mé okolí?

Ono je vlastně v určitém momentu pohodlné, když přijímám, co mi ostatní říkají, protože nemusím zapojovat vlastní hlavu. Ale když přijde na řadu to, že se mám sama rozhodnout, co vlastně chci, tak to nevím. A to docela děsí. Nesu si v sobě pocit, že se rozhodnu špatně a odskáču si to.
Své klienty učím, že mají právo chybovat a že jsou to oni, kteří nesou zodpovědnost za své jednání.

Člověk si zvykne na to, že všechno mi řekne někdo zvenku…

Přesně tak. Taky je důležité, když zjistím, co chci, přijmout za to zodpovědnost. Říct si: "Ano, chci to takhle, protože mi to dělá dobře. A kašlu na to, co si o mne myslí či říkají ostatní.“

Mám kamarádku, která se pořád trápila tím, že by už měla mít partnera, až si jednou řekla, že být sama jí teď dělá dobře. A neskutečně se jí ulevilo.

Ano. Tohle probíráme v semináři o hledání partnera – na kolik toho partnera opravdu chci najít? Pro mě je důležité přivést druhého k sebeuvědomění. Takže jakmile si to člověk uvědomí, dokáže i svému okolí říct: „Dejte mi teď pokoj s těmito otázkami, kdy už budu mít chlapa a že už je čas mít dítě!“ Tím se opravdu vnitřně hodně uklidní. „To je váš problém, že vy si myslíte, že bych něco ve svém životě měl/a dělat. Ale já vím, že to teď nechci a jsem s tím v pohodě.“

Žijeme tady a teď, a pokud chceme něco změnit, je to jen na nás.

Většinou, když se člověk zklidní, tak se v tom klidu začnou možní partneři objevovat. Jako by vás svět kolem zkoušel a předkládal nabídky: „Fakt nechceš tuhle krásku?“ nebo „ Tenhle by mohl být dobrý…“ (smích)

A co na nás číhá v partnerské komunikaci za nástrahy?

Tam je past v tom, když si lidi říkají: „On je se mnou tak dlouho, tak tohle přeci ví, to mu nemusím říkat.“  Jenže ten druhý neví. Navíc se v průběhu času měníme a mění se i naše potřeby. Ten druhý může tušit, ale vždycky je lepší říct, co máme na srdci.

Plánovala jsem například seminář na téma „jak ve vztahu mluvit o sexu“, ale bylo to pro začátek asi příliš. Lidé si ještě nedokážou říct, co chtějí všeobecně, natož tak v sexu.  Měla jsem však individuální sezení s jedním postarším párem a až v tom našem bezpečném prostoru si začali po těch společných letech říkat z očí do očí, co chtějí, co se jim líbí. Padlo tam kolikrát: „Já jsem to tušila, že by se ti to mohlo líbit, ale nevěděla jsem. Díky, že jsi mi to řekl.“  Bylo to pro ně velmi osvobozující. Jde o to zažít si prvně tu zkušenost, že to není nijak těžké! A když druhý odmítne, zase platí, neodmítá mě, ale jen můj návrh!

Přijde mi paradoxní, že spolu lidi sdílí takové intimní chvíle, a přitom o tom nedokážou mluvit…

Ne každý má potřebu mluvit o vzájemném sexu. Pokud jsou oba spokojení a vzájemně naladění, tak to není ani nutné. Problém nastává, pokud tomu tak není.

Napadá mne, jak by to bylo fajn umět spolu komunikovat přes dotek. Jednoduše na toho druhého sáhnout a připojit se do jeho vědomí a podvědomí. Člověk by mohl hned vědět co se v tom druhém děje, jaké emoce prožívá, po čem touží. Slov by nebylo třeba. Krásná představa (usmívá se). 
Tak či tak, spokojený sex je 70% spokojeného vztahu. Přání a tužby, které ze studu či hrdosti nevyslovíme, stejně trvají a poté se cítíme frustrovaní, že partner nevyhověl. Lépe je požádat a vědět na čem jsme.

Myslím si, že je hloupé se jen vymlouvat na to, že jsme se to doma nenaučili. To je příběh dětství. Ale žijeme tady a teď, a pokud chceme něco změnit, je to jen na nás.

Spokojený sex je 70% spokojeného vztahu.

Znám spoustu příkladů, kdy lidi dávají hodně energie do odůvodnění, proč to nejde, než aby dali svou energii do změny…

Častěji dávají ještě energii do potřeby, aby se změnili lidi okolo nich. Každý sám za sebe má tu úžasnou moc, vzít svůj život do vlastních rukou a změnit ho ke své spokojenosti.  Když vím, že mi chutná citrónová a čokoládová zmrzlina, tak mi nevnucujte pistáciovou. Tečka.

Ano, tohle umí malé děti ještě dobře. (smích) A jaká další témata s klienty řešíte?

Pracujeme na tom, co klient potřebuje řešit a co ho tíží. Obecně jsou to většinou otázky sebevědomí, osobní spokojenosti, životní rovnováhy. Také často učím, jak si říct o to, co chci, jak říct NE nebo jak si říct o pomoc… Protože je to spojeno s tím, že když si řeknu o pomoc, dosadím si, že jsem slabý a naše sebevědomí klesne ještě níž. Další věc je přiznat si chybu. Já můžu dělat chyby! Chyba je jenom informace, že to můžu příště udělat jinak. Jak by se dítě jinak naučilo chodit?

Chyba je jenom informace, že to můžu příště udělat jinak.

Je dobré si to uvědomovat právě i v komunikaci s dětmi: „Když nechceš jahodovou, jakou teda chceš?“ Místo toho abychom říkali: „Když nevíš, tak ti koupím pistáciovou.“ Záleží hodně na nás, na kolik dítě podpoříme, nebo jej „zasekneme“. Pak se v něm totiž může prohlubovat postoj: „Proč dělat věci, co chci já, když mi okolí řekne, co mám dělat?“ A pak jsme z toho logicky jako dospělí nešťastní, že nám něco chybí.

Když se někomu rozpadá vztah, co klientům doporučujete?

Zjistit, kde je „jádro zakopaného pudla“, a jaký je cíl jejich vztahu. Stojí jim ještě za to ve vztahu být? A pokud řeknou jo, můžeme hledat prostředky, co proto udělat.  Řeknu příklad: Mladý pár, žena porodí dítě. Dává se dohromady se svým tělem. Je to nové pro ni i pro toho partnera, že najednou žena pečuje víc o dítě než o něj. A teď tam vznikají různé tlaky, potřeby a pocity. A pokud se v tom člověk nedokáže nějakým způsobem zorientovat, tak je to hrozně těžké. Žena po porodu nepotřebuje sex, ale jen obejmutí a sounáležitost. Partner ale neví.  Kdyby mu to rovnou řekla, potřebuju, abys mě držel v náručí a hladil ve vlasech, tak se rázem zklidní oba dva. Muž zase bude chtít na chvíli změnit prostředí, když přijde unavený z práce a do toho doma pláče dítě. Pokud si to neřeknou hned, tak to začne zahnívat. A pokud toho začne být moc, tak se ten plný kýbl jednou vylije.

Máte pro to radu první pomoci?

Mluvte jasně a srozumitelně o tom co se ve vás děje. Partner vám do hlavy nevidí. Nebojte se zajít za kýmkoliv, kdo je nezaujatý, dokáže mít odstup a umí vám pomoct k uvědomění si skutečností a souvislostí, které v daný okamžik nevidíte. I pouhé sdílení s někým nezaujatým dokáže být velice úlevné a léčivé. Někdy je náš život jako obraz v rámu. Proto se mi líbí přirovnání, že „obraz sám na sebe nevidí.“ K tomu je potřeba patřičný odstup. Tak si ho dopřejte.

 

Akce lektorky v Maitrei:
04.10.2016   Jak si najít partnera podle svých představ
23.11.2016   PARTNERSKÁ KOMUNIKACE - Jak říct partnerovi to, co chcete
 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku