Z herečky koučem našich emocí

14. října 2015

„Zjistila jsem, že systém, jakým se člověk učí hrát, je úplně nejlepší kurz komunikace, který existuje. A pokud se bavíme o vztazích, tak vztahy vždy stojí na komunikaci. Říká se, že kvalita vztahů určuje kvalitu našeho života, ale kvalitu těch vztahů určuje naše komunikace“, prozrazuje známá koučka a absolventka herectví na DAMU Magdalena Vokáčová.

Používáte nevšední koučinkové semináře postavené na herecké improvizaci. To se mi líbí.

Ona je to moje původní profese. Studovala jsem herectví, autorskou tvorbu a pedagogiku na DAMU.  To je to zázemí, ze kterého vycházím. Už tam jsem ale věděla, že samotné herectví mě neuspokojuje. A přemýšlela jsem, co s tím dál dělat, jak ho využít pro lidi. DAMU jsem studovala osm let a musím říct, že mě to hodně vnitřně posunulo. Původně jsem si myslela, že bych improvizační kurzy dělala jen tak pro radost, prostě herecký trénink. Ale zjistila jsem, že to vlastně neumím. Že tou psychologií jsem prolezlá natolik, že to vždycky má přesah.

A jaké se vám kupí zpětné vazby od klientů? To mě vždycky zajímá?

Já mám spoustu zpětných vazeb! Tu práci už dělám 15 let. Z poslední doby např. paní, která 25 let žije s manželem, mi řekla, že až po našem semináři, kdy se učila objevovat, všímat si a vnímat, si snad po dvaceti letech opravdu užila s manželem sex. Nebo mi nedávno klient poslal svatební oznámení s dopisem, že když ho po semináři konečně přestalo bavit dělat na ženy dojem a něco na ně hrát, tak našel tu pravou. A možná nejkrásnější zpětná vazba byla, když mi coby klientka přišla na zadání jejího šéfa paní, se kterou jsme měly pracovat na asertivitě. A šéf mi pak celý rozzlobený volal, že ona je opravdu asertivní, ale tu asertivitu využívá i na něj :-)
Mám za sebou spoustu různých experimentů. Dnes i nějaké oficiální úspěchy. Ale všechny ty úspěchy stojí na odvážných experimentech. (smích) Člověk se rozvíjí, experimentuje dál, ale už je to zárukou určitého standardu.
Je fajn, že si lidi můžou dát individuální zakázku: „Chci vědět, jestli umím říkat NE.“ Někdo si dá: „Chci najít partnera a vědět, kde to vázne.“ A odnesou si konkrétní odpověď na tu svou zakázku. Ale taky se mi stává to, že si lidi přijdou jen zablbnout a něco se o sobě dozvědět.  A jsou úplně otevření. 

Nejtěžší je, aby se člověk zorientoval.

Ono je možná někdy nejdůležitější umět si položit otázku: „Co vlastně mám za problém?“

Přesně. Nejtěžší je, aby se člověk zorientoval. Je spousta věcí, o kterých víme, že je neumíme. Můžeme jít někam na kurz a jít se je učit. Je hodně věcí, o kterých si neuvědomujeme, že je umíme a ty můžeme objevit skrze koučování. Jsou zdrojem našeho sebevědomí. Protože mi to jde tohle nebo ono snadno, tak mi nedošlo, že třeba ostatním to nejde. A že já jsem v tom jedinečný.
No a pak je tam ta oblast, kdy ani nevím, že něco neumím. A tam je prostor objevit naše nefunkční vzorce ve skupinových trénincích, kdy dostanete zpětnou vazbu nejen od kouče, ale i od ostatních lidí. A skrz herectví to vidím hned, mám publikum a ta zpětná vazba je rychlá.

A někdy dojde i na aplaus, když se něco povede, že? (smích)

Vždycky je aplaus! Je to neskutečné. Dost často jsou součástí tréninků i moji kolegové herci, které fascinuje a inspiruje, s čím jsou lidé, kteří neprošli žádným divadelním tréninkem, schopní přijít a co všechno mají za nápady! Baví je to a znovu se dostávají na počátek tvorby, kde to vzniká.

Herec tím, jak pracuje s tělem, zná tělo nadstandardně  - líp než „běžný uživatel“. (smích)

To jste řekla krásně. A nejen s tělem. I s emocemi, s celou svojí psychikou, ví, jak se sebou zacházet.

Tak u herců je docela předpoklad, že budou dobrými kouči; že už ví, co se tam odehrává.

Ano. Je fakt, že mi to hodně usnadnilo start a dalo vyniknout mému „talentu“.  Protože když jsem chodila do výcviků koučů, tak jsem nechápala, proč to podstatné na klientovi nevidí ti ostatní, ale nedocházelo mi, že už mám za sebou ty roky na DAMU. Tam jsme nedělali nic jiného, než jsme se jen dívali. Učili jsme se všímat, napojit se na druhého, být tam pro něj. Všechny tyto dovednosti, které jsou hercům přirozené.

A stalo se, že někdo z vašeho kurzu improvizace šel na herecké kurzy?

Stalo. Dokonce jedna slečna šla na kurz herectví. Pak s námi hrála v představení Úvod do neštěstí, které jsem napsala a udělala podle psychologa Paula Watzlawicka. Je to představení o komunikaci, o hrách, které na sebe hrajeme.


A každý den prožiju, jako kdyby měl být můj poslední!

Jak vás to přivedlo k potřebě lidi přivádět víc k sobě? To musela být nějaká vaše životní situace, kdy jste si řekla: „To ve mně rezonuje a chtěla bych to dělat“…   

Těch milníků bylo několik. Takový úplně první byl, když mi v osmi letech zemřel táta. Umřel hodně mladý. Máma zůstala s námi sama, se čtyřmi dětmi. Najednou jsem si uvědomila, že nikdo nevíme, kdy nám tady ten život skončí. Od těch osmi let jsem si říkala: „Tak! A každý den prožiju, jako kdyby měl být můj poslední!" I když jsem viděla učitelky, jak nás komandují, tak jsem si říkala: „No, stejně jsi taky smrtelná a vůbec ti to nedochází. Kdyby ti to docházelo, tak se k nám nechováš takhle.“ Tím bylo motivováno skoro všechno, co jsem pak dělala. Jestli jsem se za ten den něco naučila; jestli jsem udělala něco dobrého, proč mělo cenu prožít ten den. A vedu úplně stejně i svého syna.
Byla jsem tehdy po smrti táty asi půl roku rozhozená. Každý den jsem celé odpoledne brečela, protože jsem na tátovi hodně visela. Ale zároveň to v tomhle smyslu byl dar pro nějaké moje prožívání života.

Dalším milníkem bylo herectví. Jsem z hodně sociálně laděné rodiny a řekla jsem si, že udělám všechno naschvál a všechno jinak. Ve čtrnácti jsem se stala vegetariánkou, což bylo vystoupení z konformity. V osmnácti, když se mé spolužačky probouzely z těch svých snů o herečkách a baletkách a stávaly se učitelkami, šly na ekonomku apod., tak jsem si řekla, že půjdu na DAMU na herectví. Což byla pro moji rodinu další rána! (smích) V tu dobu jsem nevěděla, co to je odejít do Prahy. Tak jsem si řekla, že se budu živit modelingem.

A tam jsem viděla spousty krásných holek, chytrých, které ale zůstaly na povrchu. Které o sobě vůbec neví a neumějí se sebou zacházet. A do toho DAMU, která byla obráceně. Vedla člověka do nitra; do toho, kdo jsem.  To byl velký rozpor! Teď já sama jsem se v tom plácala. A jak jsem se styděla! Přišla jsem si hrozně nezkušená proti těm dětem, které byly z hereckých rodin. Ráda vyprávím historku, kterou to dokazuju: Když jsme měli první hodinu baletu a řekli nám, ať si přineseme piškoty, tak si všichni přinesli cvičky na balet a já si přinesla pytlík piškotů. (smích) A říkala jsem si: „To je divné. Co tam budeme s nimi dělat? Nějak na ně šlapat nebo co?“ A byly tam všechny ty holčičky, co chodily odmala na balet a já nechodila ani na žádné tanečky a rovnou jsem šla na DAMU. Myslím, že jsem byla žhavý kandidát na vyhození v prvním měsíci. (smích)
Čili to byl ten rozpor toho povrchního světa a světa do nitra. Věděla jsem, že jsem nucena se sebou zabývat a poznávat se. Hodně mě to zkvalitnilo jako člověka, moje vztahy i tu moji touhu, kterou mám od osmi let: žít každý den tak, aby to mělo smysl. A když jsem viděla, jaký efekt to má na mě, tak přišlo přirozeně i to, že bych to chtěla dávat dál.

Koučování nezačíná tehdy, když přijde klient na sezení, zaplatí peníze a odejde.

A co se vám naopak díky tomu ustálilo jako vaše životní hodnota?

Já si pořád myslím, že svět může být lepší tím, že lidi budou šťastnější. A to mám také odmalinka. A nepřešlo mě to ani v sedmatřiceti. Spousta mých spolužáků se na mě tváří, že teď už je to trapný (smích), ale nikdy jsem tomu nepřestala věřit. A věřím, že ta moje práce, ať už jde přes herecké techniky, nebo přes koučování, nebo přes další metody z arteterapie, tak ji pořád spojuje smysl: jak dělat lidi spokojenější. A také to učím i své kouče ve výcviku. Koučování nezačíná tehdy, když přijde klient na sezení, zaplatí peníze a odejde. To, jaký jsem kouč, je životní styl. A pokud někdo čeká ve frontě a je sprostý na lidi, tak to pro mě není kouč. Kouč je pro mě někdo, kdo opravdu má lidi rád a přeje si přispívat k dobru světa. To je pro mě ta vnitřní etika kouče: „mám rád lidi, chci jejich dobro a přeji si dělat svět lepším."

A stalo se, že jste potřebovala taky kouče?

No ježíš! Mockrát! (smích) Pravidelně! (smích)
Nedávno mi říkala jedna moderátorka v televizi, že se snažím klientů zbavit. Nejdřív jsem udělala „sebekoučovací karty“, aby lidi nemuseli platit drahé peníze za kouče. Pak jsem napsala knížku Zakázaná učebnice koučování, kde jsou ty hlavní techniky z koučování vyjmenované a jsou podané příběhem, aby si to mohl přečíst i laik. Ale přesto si myslím, že čas od času je skvělé mít osobní podporu, díky které se vlastně můžete slyšet nahlas. Člověk si málokdy věnuje tolik prostoru a pozornosti, jako když má někoho, kdo ho tím procesem provede.

Pracujete hodně s tématem sebevědomí.

On je to postupný proces. Se spoustou lidí se neshoduji, co to sebevědomí je. Hodně lidí si představí ty suverenní, namachrované borce, kteří jsou tzv. v pohodě a dokážou se prosadit. To třeba vůbec není to, na čem bych s lidmi chtěla pracovat. Vím, že lidé, kteří se takto prezentují, mají nejvíc vlastních problémů. Pro mě hraje prim, že člověk ví, co mu jde, co mu nejde, a umí se sebou zacházet tak, aby se podporoval. Jak to vypadá v praxi? Mám různé techniky. A vedu lidi k tomu, aby se sami sebe ptali: „Kdo jsem?“ Aby mohli zažít a vidět svoji vnitřní krásu, což je vzájemný proces. Když vidím krásu u druhých, vidím ji i u sebe. A k tomu jsou ta herecká cvičení, kdy si osvojujeme upevnění sebevědomí krok za krokem.

Pokud jsi smutný, tak je dobře, že brečíš.

Herec se vyjadřuje sám přes sebe, přes své tělo. V čem vidíte výhody?

Naše tělo nelže. Člověk si může nalhat myslí, co chce, ale tělo je hodně rychlé. To je to, proč mě s ním baví pracovat. Je to radostná technika. Na mých workshopech se člověk dostane k objevům, radostnou cestou. Líbí se mi, že se klient u toho hodně nasměje, pobaví, užije si a ještě si odnese stejně hodnotné objevy, jako kdyby někde jinde probrečel den. To mě na tom baví. I smutek si může člověk vychutnat a využít ho konstruktivně. Nejde o to, potlačovat jej. Což spousta lidí zaměňuje! Mylně chápou bestsellery pozitivní psychologie a myslí si, že nemohu připustit, že jsem vzteklý nebo smutný. Ale já pracuju s emocemi naopak. Dovolit si to, že jsem smutný. Prozkoumat, jak moc můžu být smutný? Jak mi v tom je? Co se ve mně mění? Jak se mění moje vidění okolí, když jsem smutný? Co přesně se děje v mém těle? Protože když se člověk snaží emoci překrýt, tak se nikam nedostane. Ale ve chvíli, kdy se snaží proplout tou emocí až na dno, tak se může dostat dál a něco o sobě pochopit. I tohle učím lidi na kurzech. Jak vůbec zacházet se svými emocemi. Jak si jich všímat? Jak si je uvědomovat? A jak jim dát prostor? A to samé říkám i synovi: „Pokud jsi smutný, tak je dobře, že brečíš.“

http://vokacova.com/
 

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku