Zacházejme se svým tělem vědomě

16. dubna 2014

„V dětství jsme se naučili zacházet se svým tělem cestou nejmenšího odporu a podobně také myslet. Potíž je v tom, že některé tyto naučené způsoby nejsou úplně vhodné,“ říká Marko Janicki, učitel Alexandrovy techniky, kterou vystudoval v londýnském Alexander Technique Studio. Vyzkoušela jsem na vlastní kůži – a kostru. Jaké to bylo?

Vstupuji do místnosti, ve které pan Marko pracuje se svými klienty. Na první pohled mě zaujme knihovna plná knih a kopie obrázků lidské kostry a svalů nalepené na skříni. Jak se ukáže, ještě v našem setkání sehrají  svou roli.

Alexandrova technika je jedna z metod, která nás učí žít svůj život vědoměji. Jak to dělá?

Tím, že nás vede k propojení těla a mysli. Podstata je v tom vnést světlo vědomí do všech pohybů, které ve svém životě provádíme automaticky, a tímto způsobem je opravit. Není to žádná série cvičení... Snadnější by bylo říct, čím Alexandrova technika není, než čím je.

Tak do toho!

(smích) Lidé se často ptají, jestli je tato technika něco jako jóga. Není, i když některé prvky z jógy využívá; neobsahuje ale žádné předepsané cviky. Pak se ptají, jestli je to alternativní medicína, protože pomáhá zlepšit bolesti zad. Také není, i když bolesti opravdu mizí; není zde ale nikdo, kdo by léčil a kdo by byl léčený.

Jak to myslíte? Vy neléčíte?

Neléčím, jen ukazuji. Klient, který ke mně přijde, se musí naučit pracovat sám na sobě. Protože to je on (zdůrazní), kdo musí změnit způsob, kterým přemýšlí o svém těle. Protože to se zákonitě promítá do toho, jak jeho tělo funguje. A já mu v tom mohu jenom pomoci, nemohu ho ale změnit.

To je také to, co tuto techniku odlišuje například od masáží. Tam je to masér, který udělá změny, které jsou pro vaše tělo dobré. Změny jsou ale krátkodobé a pak se vše vrátí zpátky. A Alexander také objevil, proč tomu tak je: Protože něco děláme špatně - sami se sebou zacházíme špatně. Respektive protože jsme naučeni se svým tělem, se sebou zacházet určitým způsobem, který ale vždy nebývá úplně vhodný. A to se promítá do všech sfér našeho života: tělesné, duševní i emocionální.

Jsme naučeni se sebou, se svým tělem zacházet určitým způsobem, který ale vždy nebývá vhodný.

 Cítím v tom velké téma zodpovědnosti sám za sebe, za své zdraví.

Ano. Do určité míry, samozřejmě... (odmlčí se) Jak často si během dne uvědomíme, jak zacházíme se svým tělem? Málokdy. Třeba teď: Sice používáme židličku na sezení, ale zároveň také „používáme“ sebe, své sedací kosti, svoje tělo. Není to jenom židle coby nástroj, na kterém sedíme; jsme to také my sami. Nebo až budete přepisovat tento rozhovor a ťukat do klávesnice, nebudete „používat“ jenom počítač, ale také své prsty. A způsob (zdůrazní), jakým je budete používat, ovlivní v dlouhodobě perspektivě i vás, vaše zdraví.

Poznáváme se? Alespoň někdy?

Abych zůstal u analogie klávesnice: Budeme-li do ní bušit, můžeme za půl roku kupovat novou... Podobné to je s naším tělem: To, jak s ním zacházíme, nám umožňuje tu být dalších sto let .. nebo za dalších pět budeme muset kvůli bolestem vyhledat pomoc... Je to zvláštní paradox: Lidstvo ve svém vývoji velmi pokročilo, dokáže ovládat téměř celou zeměkouli, ale nezná samo sebe, své tělo a způsoby, jak s ním zacházet tak, aby to bylo pro něj přínosné.

Jak tedy lekce s vámi a s Alexandrovou technikou probíhá?

Předně je důležité, aby byl klient během ní maximálně přítomný. Když s ním budu pracovat, ale on bude usínat nebo bude myšlenkami bůhvíkde, tak se k němu prostě nedostanu. Bude z toho jenom přeskupování a pohybování částí lidského těla sem a tam, ale ztratí to svou podstatu, kterou je zaměřit svou aktivní pozornost na to, co se děje, a tím umožnit organismu, aby dostal nové informace, jak může fungovat jinak, nově.

Bude z toho jenom přeskupování částí lidského těla sem a tam, ale ztratí to svou podstatu.

To mi připomíná zázračnou moudrost a výhodu propojenosti těla a mysli: Pracujeme-li s myslí, změny se projeví na těle a naopak: Pracujeme-li s tělem, změny se projeví i v mysli...

Tato propojenost je zásadní. A můžeme si ji uvědomit dnes a denně několikrát, třeba při obyčejném uchopení sklenice (sahá po skleničce s čajem): Když budu nervózní, bude se mi třást ruka a sklenice s ní. Když budu hodně napjatý, můžu ji uchopit tak silně, až praskne. Nebo naopak budu v takovém vnitřním vágním rozpoložení, že ji neudržím a upustím...

(odmlčí se) Neustále spěcháme od jedné věci k druhé, nestíháme dodělat jednu věc a už přemýšlíme nad druhou, vždycky jsme o krok napřed, a proto ztrácíme kontrolu nad tím, co se v našem životě a s ním děje. Kdysi dávno, v dětství jsme se naučili nějakým způsobem – většinou cestou nejmenšího odporu - zacházet se svým tělem a nějakým způsobem myslet.

Vždycky jsme o krok napřed, a proto ztrácíme kontrolu nad svým životem.

Určitá automatizace je ale účelná, ne?

Ano, kdybychom měli pod kontrolou všechno, tak se z toho zblázníme. Potíž je v tom, že některé naučené způsoby jsou špatné. A další potíž, že my je bereme jako bernou mincí, jako „normální“ a  „správné“, takže když pak něco uděláme jinak, připadá nám to jako „špatně“. Zkuste si to: Zkřižte si ruce na prsou... Tak. A teď je zkřižte obráceně. Divné, že?

Síla zvyku, ne? Ale řekněte mi: Když jsou pohyby automatické, jak si vůbec uvědomíme, že jsou automatické?

(zamyslí se) Tím, že si nejprve dopřejeme čas a prostor, aby k nám mohl vůbec nějaký vjem přijít. A pak si říct: Nechci na další podnět reagovat dřív, než zjistím, jaká tato moje „chystaná“ reakce vlastně je. Protože naše reakce mluví o tom, jací jsme. Ale my se třeba takto vůbec projevit nechceme – pouze jsme tak naučení... Z rozjetého vlaku se nevyskakuje -  nejdřív je potřeba vlak zastavit. (odmlčí se) Jak si tu tak o všem povídáme, vypadá to, že je tato metoda hodně teoretická a filosofická. Ale je to spíš naopak! (směje se) Víte co? Pojďme si to vyzkoušet.

Už už se chystám sednout si na židli, kterou pan Marko směrem ke mně přisunuje. „Ještě ne,“ zadrží mě a nasměruje, abych se před ní postavila. Stojím, jak nejrovněji umím a zároveň abych se ještě cítila jako člověk, ne jako robot. Pár jemných srovnávacích „chvatů“, uvědomění si nepřirozenosti nového postoje, dokud mě Marko v jednu chvíli gestem a jemným tlakem do zadní části krku pozve k tomu, abych se posadila na židli za sebou.

To je divné... Když jsem si sedala, měla jsem pocit, že upadnu, když jsem vystrčila zadek... Že neudržím stabilitu.

To je ono! (zajásá) Zkusíme to znovu a teď zaměřte pozornost na oblast svého krku, kde se ho dotýká  moje ruka...

Zvedám se a znovu si sedám; všímám si, že při sedání vystrkuji krk dopředu.

Ano, na to také Alexander přišel: Stejně jako je tělo a mysl propojené, i samotné tělo je vzájemně propojené. Takže během jednoho pohybu se zapojuje spousta svalů a částí těla. Od čeho v takovém klubku začít, co udělat jinak?! Jinak vytočit kyčle, zatížit kolena, posunout hlavu...? Jeho objev spočívá v nalezení místa na těle, odkud začít. Je právě zde (ukazuje na vyznačený bod na jedné z kopií lebky), uvnitř hlavy v místě, kde hlava sedí na krku. To je počátek všeho...Protože zde je těžiště celé hlavy a od toho, jak držíme hlavu, se potom odvíjí držení celého těla.

Počátek všeho: místo, kde hlava sedí na krku (ilustr.foto)

Je možné, aby klient pokračoval sám doma?

To moc nefunguje. Jedna z hlavních funkcí učitele totiž je dát svému žákovi zpětnou vazbu. Proto se nelze naučit všechno jenom z knih nebo na semináři. Krásně to také ukázala vaše reakce na proces sedání: Vy jste to sama na sobě dobře identifikovala, co se děje... A někdy dokonce víme, co mám dělat jinak! Všechno je to jasné a vypadá to tak jednoduše...

A přesto děláme něco jiného. A to proto, protože se nám zdá, že to, jak držíme své tělo, je správně. Všechno, co děláme se zvykem, v nás vytvořilo pocit správnosti... Vzpomeňte si na pocit, když jste zkřížila ruce jinak než navyklým způsobem.

Všechno, co děláme se zvykem, v nás vytvořilo pocit správnosti.

V Maitrei chystáte seminář o Alexandrově technice. Co si z něj jeho návštěvníci odnesou?

Bude to spíše její úvod. Rozhodně nechci slibovat, že po dvou  hodinách budou schopni vystoupit ze všech svých automatických pohybů, ať už těla nebo mysli, když mně to stálo tři roky každodenní práce a ještě zdaleka nejsem v cíli. (směje se) Ale budu považovat za úspěch, když za tu dobu v sobě rozpoznají, že uvnitř nich existuje něco, co je „nutí“ pohybovat se, jednat určitým naučeným způsobem. Když uvidí, jaké automatické pohyby v životě neustále opakují. To je první krok k tomu s tím přestat a začít se ve svém životě „hýbat“ jinak.

Poznámka redakce: Možná Vás bude zajímat, že právě Alexandrova technika je jednou ze základních metod bodywork (tedy správného a vědomého "nakládání" s naším tělem), kterou pro svou práci využívají tanečníci (expresivního tance, baletu či Tance 5 rytmů) nebo herci.

Náš tip:

Od našeho setkání s Markem Janickim uběhlo několik dní – a já se stále častěji přistihuji, že držím hlavu jinak než dosud. Chcete-li si i Vy vyzkoušet, jaké to je zacházet se svým tělem „jinak – vědoměji“, přijďte 28. srpna nebo 4. září k nám do Maitrey na večerní ochutnávku semináře Vědomé propojení mysli a těla. A na stránkách Alexandrovy techniky se dozvíte o této metodě více.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku