Zlepšení ve vztahu? Nenásilná komunikace

1. listopadu 2018

Slyšeli jste už pojem Nenásilná komunikace? Dělat rozhovor s lektorem této metody Yoramem Mosenzonem bylo jako povídat si se starým dobrým přítelem. Naučit se jednat s druhým člověkem tímto způsobem, který mu dá pocit bezpečí a otevřenosti, podle něj můžeme všichni. Stačí jen přeprogramovat mozek a objevit principy Nenásilné komunikace, které fungují ve vztahu s partnerem, dětmi i v pracovním prostředí.

Pamatuješ si, kdy ses poprvé o Nenásilné komunikaci a jejím průkopníkovi Marshallu Rosenbergovi dozvěděl?

Jeho učení k nám domů přinesla moje přítelkyně. V té době bych sám od sebe na takový seminář nešel. Začal jsem se o to zajímat společně s ní. Čím více času jsem tomu věnoval, tím více mne to pohlcovalo. Tou dobou jsem se živil jako tanečník a choreograf a postupně jsem si začal uvědomovat, že velmi tvrdě pracuji ve studiu jen pro ten moment, kdy mi lidé po představení zatleskají. “Tlesk, tlesk“. A to je vše?  To všechno jen aby se mi dostalo takového ocenění?

Časem jsi tuto profesi opustil a začal se věnovat pouze Nenásilné komunikaci…

Komunikace je základ vztahu

Vše, co jsem kdy dělal, nějak souviselo a souvisí se vztahem s lidmi. Na této planetě pro mě není nic více fascinujícího než právě lidé a moje napojení na ně. Mám rád i jiné věci, zvířata, rostliny, ale tady je pro mě něco velmi přitažlivého, co mě absolutně pohlcuje. I teď, když sedím u počítače a povídáme si spolu přes Skype, v sobě cítím nervozitu. Neznáme se, je to nová situace a to mě okamžitě vede k jádru mé vášně - jsem posedlý lidmi.

Popravdě jsem byl dřív v jednání s okolím velmi nezkušený. Ve škole jsem se učil spoustu různých věcí, ale nikdo mě nenaučil zcela základní schopnosti, která stojí úplně za vším - jak jednat s lidmi. Nezáleží na tom, čemu se v životě věnujete, jestli máte rodinu, děti, protože všechno je v podstatě o komunikaci. A v tom jsem nikdy neuměl moc chodit. Jsem proto vděčný své přítelkyni za to, že tuto metodu přinesla domů a velmi jasně mi ukázala, v čem skutečně tkví má vášeň. Vydal jsem se na tuto cestu před osmnácti lety a i po této době se stále vnímám jako začátečník. Jsem posedlý nejen tím, jak jednat s jinými lidmi, ale i se sebou samotným.

„Popravdě jsem byl v jednání s okolím dříve velmi nezkušený. Ve škole jsem se učil spoustu různých věcí, ale žádná z nich mi v podstatě v životě k ničemu neposloužila. Nikdo mě nenaučil základní schopnosti, která stojí úplně za vším - jak jednat s lidmi.“

Bylo na začátku něco, co tě o sobě samém skutečně překvapilo? Co jsi o komunikaci nebo jednání s lidmi netušil?

Yoram Mosenzon

Nevěděl jsem nic. (Smích). Byl jsem jako nepopsaný list papíru. Pamatuji si, že mě má přítelkyně nazývala autistou. Až dnes chápu, co tím myslela. Vzpomínám si třeba na první moment, kdy jsem objevil sílu empatie. Bylo to v situaci s jednou tanečnicí, která se hodně rozčílila a v tu chvíli nenásilná komunikace znenadání vstoupila do mých úst. Pamatuju si na šok, když jsem viděl, jak její zlost zmizela a přeměnila se v jemnost, sladkost a pocit napojení. Ten potencionální konflikt nabral v mžiku zcela jiný směr, než na jaký jsem byl zvyklý. Myslel jsem si, že mě nenávidí, a že to bude konec našeho projektu. Skutečně si pamatuju ten šok v mém těle a myšlenky: „Páni! Co to je? A přitom jsem nic extra neudělal.“ Nenásilná komunikace není složitou vědou, je to jednoduchý nástroj. Jde o to uvolnit se a být lidskou bytostí, což nás vede k něčemu obrovsky vlídnému a najednou se vše děje bez úsilí.

Slyšela jsem z úst tvého učitele Marshalla Rosenberga, že klíčem je empatie jako ta nejdůležitější věc v jednání s druhým.

Nenásilná komunikace není o tom být za každé situace milý a usměvavý, je o tom stát se opravdovým. Polovina práce je empatie a to, jak druhým naslouchat, a druhá půlka spočívá v tom, jak sebe sama vyjádřit způsobem, že lidé se hned nestáhnou do obrany nebo nezačnou soudit, útočit zpět nebo neutnou vaše spojení.

Být zcela sám sebou není vždy zcela jednoduché. Kdykoli jsem s lidmi, okamžitě začínám skrývat některé své části, což mě v podstatě naučila společnost. Nemůžu být dokonale upřímný, protože pak mě lidé budou nenávidět nebo se dostanu do konfliktů. To je důvod, proč mě má přítelkyně nazývala autistou. Raději jsem zůstával sám, protože být s lidmi znamenalo schovávat některé své části. To bylo nudné a ubíjející. Tuhle hru už jsem nemohl hrát. Nenásilná komunikace mi skutečně dala dva zásadní nástroje. Možnost být zcela upřímný a neschovávat žádnou svou část a empatii vedoucí ke spojení s lidmi, spolupráci, lásce, soucitu a otevírání srdce.

„Nenásilná komunikace není o tom být za každé situace milý a usměvavý, je o tom stát se opravdovým. Polovina práce je empatie a to, jak druhým naslouchat. Druhá půlka spočívá ve schopnosti vyjádřit sebe sama tak, aby se lidé hned nestáhli do obrany nebo nezačali soudit, útočit nebo utínat spojení.“

Znamená to, že pokud se chci učit Nenásilné komunikaci, musím nejdřív začít u sebe? Poznat sebe samotnou skutečně dobře, abych se mohla druhým otevřít?

Neřekl bych, že to „musíš“ udělat. Každý člověk, který se učí tuto metodu, je jiný a má zcela odlišný způsob postupu. Neexistuje žádné „musíš“. Lidé ke mně přicházejí, když se chtějí naučit komunikovat s dítětem či partnerem. Když se do toho hlouběji ponoří, zjistí, že je to o umění  komunikovat se sebou samotným a umění pojmenovat své potřeby. Občas lidé popisují své pocity, to je ale jenom začátek. Lidé často neví, co vlastně chtějí a proč. Skutečně existuje určité tajemství ohledně našich niterných potřeb. Je to velmi jemnohmotný a tajný jazyk vedoucí k napojení na sebe samotného, na naši podstatu. Tělo reaguje zcela jinak, když vycházíme ze svých skutečných potřeb a ne ze svých myšlenek.

„Skutečně je tu určité tajemství ohledně našich niterných potřeb. Je to velmi jemnohmotný a tajný jazyk vedoucí k napojení na sebe samotného, na naši podstatu. Tělo reaguje zcela jinak, když vycházíme ze svých skutečných potřeb a ne ze svých myšlenek.“

Jak tedy účastníky vedeš k Nenásilné komunikaci?

Nejdřív je učím, aby objevili své potřeby a přiznali si, že nějaké mají. Můj způsob učení tkví v objevení sebe sama.

Je to obecně známá bariéra v komunikaci, že lidé nejsou schopní se nejdříve se svými potřebami ztotožnit?

Je to tak. Například velmi dobře vím, že když chci, aby moje přítelkyně umyla nádobí, a řeknu jí to slovy: „Proč jsi neumyla to špinavé nádobí? Už jsem ti řekl asi tisíckrát, abys po sobě umyla talíř.“ Na to konto ona začne odporovat: „Nechci mít dalšího rodiče, který mi doma bude povídat, co mám a nemám dělat.“ Následně můžeme strávit hodiny, dny a roky tím, že se  budeme vzájemně přetahovat a naše komunikace bude příšerná.

Když ale například řeknu: „Moc si přeji odpočívat. Když přijdu domů a trávím čas v kuchyni, chci jen relaxovat.“ Tady nastává velmi nenápadný, ale drahocenný zázrak. Povím totiž, že hledám způsob, jak odpočívat a nic neřešit. Sděluji své přítelkyni, že s ní opravdu rád trávím čas a nesnáším být podrážděný, tudíž hledám cestu, jak společně relaxovat. V tu chvíli přebírá roli slovíčko „jak“. Namísto slovní přetahované se touto cestou můžeme stát skutečnými partnery a říct si, jak můžeme jeden druhého podpořit. Jde o to pohnout se z nepřátelského postavení do prostoru, ve kterém fungujeme jako partneři. Jedná se o velmi jemné přenastavení a mnoho lidí neví, jak to udělat.

…protože neznají své skutečné potřeby?

Jazyk potřeb je důležitý. Má co dočinění s lidským uznáním a vede do prostoru vnitřní nezávislosti. Tato metoda se dá aplikovat doma i v politice. Pokud na chvíli vstoupíme o úroveň hlouběji do daného problému, staneme se s protějškem partnery, ne nepřáteli. Vzniká zcela nová tvořivá situace, jak spolu kooperovat. Připadá mi například hrozivé pracovat v nadnárodních korporacích, kde je vše postavené na tlaku a přetahování se. Výsledkem je, že spousta lidí nenávidí chození do práce a víc než polovina jejich života je proto noční můrou. Tomuto přístupu nerozumím a přijde mi to děsivé. Nejsem ochotný strávit můj život v takovém nastavení společnosti. Proto se zabývám tou druhou možností – Nenásilnou komunikací. Věřte, že je tato technika velice jednoduchá, ale potřebujeme v ní lehce přenastavit náš mozek.

„Připadá mi hrozivé pracovat v nadnárodních korporacích, kde je vše postavené na tlaku a přetahování se. Výsledkem je, že spousta lidí nenávidí chození do práce a víc než polovina jejich života je proto noční můrou.“

K tomu používáte dva pomocníky - šakala a žirafu.

komunikace s pomocí žirafy

Šakal reprezentuje určitý násilný jazyk. Řekl bych, že je to zdroj devadesáti devíti procent konfliktů a nedorozumění mezi lidmi. Nese v sobě podivný způsob, jakým jsme se naučili vyjadřovat naši upřímnost. Tento jazyk byl, podle výzkumu, o kterém jsem se nedávno dozvěděl, vynalezen teprve před osmi tisíci lety. Je to lidský vynález a připadá mi to trochu jako Matrix. Ten moment, kdy proniknete do Matrixu a uvědomíte si: „Proboha. Stále nás něco ovládá, aniž bychom si toho vůbec povšimnuli.“ Jestliže se z tohoto Matrixu dokážeme vymanit a mluvit upřímně, na hlubší úrovni vědomí, náhle se v nás všechno transformuje. Jenže jsme byli osm tisíc let vzděláváni jinak a celá společnost okolo nás mluví šakalím jazykem, takže to nejde změnit ze dne na den jako mávnutím proutku. I po osmnácti letech kdykoli moje přítelkyně neumyje nádobí, první myšlenka, která mě napadne, aniž bych chtěl, vychází ze šakalího přístupu: „Jak je možné, že je tak sobecká, myslí jen na sebe...“

A co na to řekne žirafa?

Poví si: „Páni, jsem teď vlastně ztracený. Moc bych chtěl odpočívat a nebýt podrážděný a hledám způsob, jak si naše společné bydlení užívat. Miluju tě a chci s tebou trávit čas. Jsi otevřená tomu hledat cestu, jak to můžeme vyřešit? Jsi pro? Nemusíš mimochodem souhlasit. Nejsi zodpovědná za mé blaho. To by pak pro tebe byla zátěž. Chci, aby ses cítila svobodně, ale pokud to nejde, zkusíme jinou cestu.“

Je tvá přítelkyně taky lektorkou nenásilné komunikace?

Ano. (smích)

Předpokládám, že výsledkem Nenásilné komunikace však není kompromis?

Ze slova kompromis se mi ježí vlasy na hlavě. Každý z nás zabíjí kompromisem upřímnost v sobě samotném. Život je víc svobodný a nádherný, když se tomuto vyhneme. Pokud utlumím nějakou část uvnitř sebe, tak za to časem zaplatím. Říkám tomu dělat věci s energií polovičního ano. Uvedu příklad. Muž navrhne, aby s partnerkou o víkendu navštívili jeho rodiče. A žena ze slušnosti, protože je jeho partnerkou, odpoví ano, i když se jí moc nechce. Je to přece „normální“, že půjde také. To je energie polovičního ano. Kompromis, za který zaplatím později. Po dvou měsících navrhne přítelkyně návštěvu jejích rodičů, a když muž odmítne, spustí se lavina výčitek: „Ale já jsem s tebou taky šla k tvým rodičům a to není fér, že ty teď nechceš jít se mnou.“ Platíte za své poloviční ano.

Marshall Rosenberg říkal, že pokud by vás někdy o něco požádal, například: „Byla byste ochotná mi pomoci v učení s matematikou?“.  Vzápětí nato by vám dal kartičku, na které by stálo: „Prosím, prosím, prosím, nedělejte to jen proto, že jsem vás požádal, pokud v tom nebudete cítit nadšení malého dítěte, které krmí hladovou kačenu v parku.“ Umíte si představit tu energii dítěte, to čisté nadšení? Není v něm žádné poloviční ano. Dítě vám energii dává na sto procent, protože chce, je to jeho potřeba. Pokud vy tu potřebu nemáte, prosím, nedávejte ji. Pozor na tyto nebezpečné hry, za které následně platíme. Je poté zasažena nejvíce vzácná věc ve vztahu, a tou je láska. Pokaždé, když děláme něco jen proto, že bychom jako přítel nebo přítelkyně měli, a že se to očekává, milujeme podmíněně a bude nás to zanedlouho trápit.

„Ze slova kompromis se mi ježí vlasy na hlavě. Každý z nás zabíjí kompromisem upřímnost v sobě samotném. Život je víc svobodný a nádherný, když se tomuto vyhneme. Pokud utlumím nějakou část uvnitř sebe, tak za to časem zaplatím.“

Byl to i jeden z důvodů, proč jste v Amsterodamu založil školu LIFE! pro děti od 4 do 21 let? Aby neztratily schopnost sebe sama autenticky vyjádřit?

Yoram s šakalem

Důvodů bylo několik, tento je jeden z nich. Děti nemusíte nic učit. Vidí a učí se samy. Děti samy o sobě už ovládají Nenásilnou komunikaci, je to s nimi velmi jednoduché. Pokud budou vzdělávány v šakalím způsobu, déle jim potrvá navrátit se ke své přirozenosti. Přeji si dětem umožnit, aby zůstaly obklopené žirafí upřímností. Děti chtějí přirozeně spolupracovat a milují lidi. Připadají mi trochu jako psi. Když vidí lidské bytosti, jsou prostě šťastné a říkají si: „Jé, lidská bytost. To je dárek.“ Za to dospělí, když vidí ostatní dospělé, mají spíš nedůvěřivý a otrávený pohled.

Rád bych v dětech zachoval tuto radost z pospolitosti. Vnímám také, že děti mají zájem se učit. Mají pro to vášeň. Jakmile vyvinete tlak a nutíte je, setkáte se s odmítavostí a zničíte nejvíce přirozený proces a jejich touhu po učení se. Zároveň chci vytvořit zábavné prostředí i pro dospělé. Když mluvím s učiteli, dozvídám se od nich, jak je hrozné být učitelem. Jsou vystaveni tlaku a dělají tolik věcí, kterým ani nevěří, jenže škola je po nich vyžaduje. Proto i mým učitelům v LIFE! chci umožnit, aby si to užívali, byli rádi s dětmi a neměli potřebu být jako policisté.

Jak být dítěti partnerem a ne policistou? Co bys učitelům i rodičům poradil?

Buďte především lidské bytosti. Hlavním úkolem je nebýt zodpovědný, pokud máte silnou potřebu být zodpovědní za to, jak se dítě chová. Často vidíme, že děti začnou vydávat různé skřeky a tomu odpovídá výraz rodiče, kterému se honí hlavou: „Jsem zodpovědný, aby se mé dítě chovalo slušně.“ A začnou se dít zvláštní věci typu: „Sedni si, sedni si!“ To je podle mě paradox. Znáte větu od Ghándího „Buďte tou změnou, kterou chcete vidět ve světě.“? Moje verze zní „Buďte tou potřebou, kterou chcete vidět ve světě.“. Naučme se být ohleduplní k sobě, k dětem i k ostatním. Cesta k této kvalitě je velmi hezká, jemná a bere v potaz i to, jak můžete svým chováním druhé zasáhnout.

Způsob, kterým se to běžně učí, je agresivní „pššššššt“. Tím vás ale učím něco jiného, než vlastně chci. Jdu vám příkladem k násilným pokynům, zatímco se snažím o opak. Děti se nejvíc učí imitací a tím, že kopírují nás samotné. Jakmile se dospělí snaží vychovávat děti, jdou na to většinou tragickou cestou. Zažil jsem matku, která vysloveně křičela na svého muže: „Proč jsi tak agresivní k našim dětem? Proč na ně vždy křičíš a jsi tak netrpělivý?“  Díval jsem se na to zpovzdálí a pomyslel si, že si nejsem si zcela jistý, že tímhle ta žena učí svého partnera vlídnému jednání, které vyžaduje vůči dětem. Proto buďte tou kvalitou, kterou chcete vidět i u ostatních. Lidé budou žízniví po tom, aby se od vás takovému chování také naučili.

„Znáte větu od Ghándího „Buďte tou změnou, kterou chcete vidět ve světě.“? Moje verze zní „Buďte tou potřebou, kterou chcete vidět ve světě.“. Naučme se být ohleduplní k sobě, k dětem i k ostatním.“

Jakým způsobem v LIFE! probíhá výuka?

Za prvé tam neexistuje žádné „musíš“. Společně s dětmi se snažíme přijít na to, co se chtějí učit, do jakých projektů se chtějí zapojit. Například pokud dítě touží vědět, jak něco postavit, podpoříme ho a najdeme někoho, kdo mu to vysvětlí. Vždy si přejeme uskutečnit jejich sny. Stejně tak respektujeme učitele. Když přijdou, že by chtěli dětem něco sami nabídnout, dáváme jim možnost to zrealizovat a vypíšeme třeba nový kurz.

Tyto způsoby vzdělávání jsou teď hodně populární…

Díky bohu, že je tu tolik nových možností. Snad všichni si neseme ze základní nebo střední školy nějaké trauma. Sám si pamatuji, jak to bylo hrozné, tak prosím, nedělejme to samé i našim dětem.

Potkal ses s Marshallem Rosenbergem osobně?

Ano. V roce 2008 a strávil jsem s ním devět dní. Naneštěstí už nebyl v nejlepší kondici, trápila ho nemoc, a tak to pro mě bylo smutné. Znám ho tak intimně, přečetl jsem všechny jako knihy, slyšel veškeré audionahrávky. Miluju ho jako bytost velmi hluboce a fascinuje mě, jak mohl přijít s takto jednoduchým a účinným nástrojem poznání. Jsem si jistý, že zůstanu tímto učením posedlý až do konce mého života. Je tu tolik věcí, které chci ještě pochopit. Znáte citát od Rumího „Někde mezi správným a špatným je prostor, ve kterém se setkáme.“? Slyšel jsem ho už dříve, ale nerozuměl jsem mu.

Jaký prostor, jak se tam dostat? Lidé mi radili, ať například nesoudím, ale vždyť přece všichni soudí. A pak nastal ten krásný okamžik prozření, že za mě doposud mluvil šakal a ne moje pravá podstata. Jsem velmi nadšený ohledně Nenásilné komunikace, protože mi ukázala konkrétní krok, jak vstoupit do Rumího prostoru, jinak řečeno jak si vzít meditační polštář do skutečného života. Nemusím se separovat od okolního světa meditací doma, protože každý moment se stane meditací. Jsem Marshallovi neskutečně vděčný, že s něčím takovým přišel.

Akce lektora v ČR 

Maitrea vydala na téma vztahů tyto publikace.

Mohla by vás také zajímat Radikální upřímnost

Autor článku: Lenka Nechvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku