Zpátky do hry a říkat pravdu

12. prosince 2012

Na našem videu se můžete podívat, co Alicia Hamm říká k roku 2013 v závislosti na svědectví, které podává Mayský kalendář. A v tomto rozhovoru si přečtěte, co nás ještě čeká do konce tohoto roku, jak se potkat se svým pravým Já, jaké „propasti“ je zapotřebí přemostit a proč nezůstávat dál ve sklepě.

„Co nás čeká do konce tohoto roku, teprve uvidíme. Jak už jsem říkala (v natočeném videorozhovoru, pozn.red.), i toto je otázka rovnováhy. Spousta lidí v dnešní době je plná strachu, že se stane nějaké neštěstí nebo že nastane apokalypsa. To ale ukazuje, že plně nerozumí významu tohoto slova; pochází z řečtiny, „apo“ znamená „bez“ a „calypso“ znamená závoj. Čili to je čas, ve kterém se odkrývá vše dosud přikryté závojem; tak jako ženy v dávných dobách, teprve až když si ho sundaly, viděly všechno jasněji.

A to je to, co se nyní děje. Řada lidí možná ztratí svoje iluze. Pro některé lidi dokonce očekávaná katastrofa představuje určitou úlevou. (přemýšlí) Nevím, proč si lidé tolik „hrají“ se strachem, k čemu ho potřebují mít, neustále s ním pracovat a předávat ho ostatním. My (v tradici Lakotů, pozn.red.) věříme, že strach je nepřítelem dítěte. (v medicínském kruhu je „dítě“ jedním ze čtyř světových stran kruhu; sídlí na jihu a představuje emoční stránku naší osobnosti, poznr.red.) Lidé, kteří pracují s konceptem strachu, buď zastrašují děti nebo jsou sami dětmi, které se bojí.

Ale to je přesně to, o čem mluvím: Brzy budeme v páté dimenzi a to znamená, že musíme (zdůrazní) být dospělí. Jedině tak budeme schopni dosáhnout svého středu. Musíme vystoupit z tohoto světa strachu, paranoií, apokalyps a představ, že skončí svět a co se stane potom... Nerozumím tomu, proč tato civilizace se potřebuje pořád něčeho obávat. Já jsem si vybrala důvěru. Cítím se daleko pohodlněji.“

Když máte z něčeho strach, jste lépe ovladatelná a kontrolovaná druhými...

Ano, ano...

... což také vystihuje vaše paralela s dítětem a dospělým.

Ano, odpovídá to medicínskému kruhu, ve kterém je všechno organizované do jednotlivých světových stran. Dítěti patří jih a jeho nepřítelem je emoce strachu. Severu odpovídá Bílý Muž, což je naše mysl (kreslí prstem ve vzduchu kříž mezi jednotlivými světovými stranami). A právě tyto dvě části kruhu se spolu střetávají, dítě má strach, zatímco dospělého muže máme ve své hlavě. To, co nám chybí, je západ a východ, tedy žena a duše. (doplňuje kříž zbylými světovými stranami ve sledu, v jakém je jmenuje)

Potřebujeme všechny čtyři směry kruhu dohromady, abychom mohli jít do jeho středu a tam se v jednom jediném, v pátém, se všemi setkali. Teprve tehdy budeme ve svém vlastním středu, teprve tehdy se můžeme setkat s Velkým Duchem a Matkou Zemí. Teprve tehdy budeme skutečně spojeni. A to je také první krok na cestě k rovnováze.

Během své první iniciace jste obdržela medicínské jméno „most“. To může mít řadu významů, např. most mezi odlišnými kulturami, most mezi muži a ženami, most mezi duchem a hmotou... Jakou největší „propast“ je podle vás zapotřebí v této době a v současném světě přemostit?

(přemýšlí) Podle mě to je koncept uvědomění si toho, kdo jsem. Po dlouhou dobu jsme žili v zapomnění, kdo doopravdy jsme, my jako lidstvo i každý z nás jako individualita. Mysleli jsme, že jsme pouze výslednicí našeho okolí. Podle mě se vztahy mezi lidmi změní teprve tehdy, až vymizí všechny vztahy založené na moci, nadvládě a touze bojovat vzájemně proti sobě. Vztahy založené na závislosti a vymezování, kdo je ve vztahu dominantní a kdo je oběť....

A podle toho jste také vždycky poznali, kde se šamani právě nacházejí; stačilo poslouchat, odkud se line hlasitý smích.

Naše současná společnost není založená na lásce. A ve středu kruhu není dítě. Lakotská tradice, se kterou pracuji, do středu medicínského kruhu klade to, čemu se říká „chinupa“. Chinupa doslova znamená „Strom dětského plamene života“ Tento dětský plamen života můžete objevit v očích starého člověka v podobě jiskřiček, podobných jako mají malé děti, a zaslechnete ho v jeho smíchu. Takový člověk se rád a upřímně směje a uvnitř sebe má pořád radost a nějaký ten vtip. Když jsem žila se šamany, můj učitel vypadal přesně takhle. A podle toho jste také vždycky poznali typické šamany a kde se právě nacházejí; stačilo poslouchat, odkud se line hlasitý smích. (směje se) Vždycky se hlasitě smáli... Dětský plamen tedy znamená schopnost najít si v každém okamžiku života důvod k radosti. Jsme děti boha, jsme jeho radostí A on je v každém z nás.

Ve svých počátcích jste své poslání také chápala jako vytváření mostu za účelem učinit poznání, kdo je naše skutečné já?

Zpočátku jsem tvořila most mezi původními obyvateli Ameriky a Evropany, mezi lidmi žijícími v přírodě a lidmi žijícími v civilizovaném světě... Postupně to narůstalo, až jsem se stala mostem mezi jihem a severem a také mezi lidmi, kteří ještě byli ve svém fyzickém těle, a těmi, kdo z něj už odešli. Podle mě plné pochopení toho, kdo jste vy, přijde až tehdy, když pochopím, kdo jsem doopravdy já sám.

Všichni ti, kdo uvažují v pojmech jako „závislost“, „moc“, „ovládání“ nebo „oběť“ ve skutečnosti nevidí druhé ani sami sebe, nevidí svou pravou podstatu. Nejsou s ostatními spojeni vědomím Jednoty a Lásky, ale projikují do nich své vlastní představy o nich; to jsou všechny věty typu „Jsi takový a makový...“ Ale to není nic jiného než jejich projekce jejích vlastního já! Takoví lidé naprosto ztratili povědomí o tom, kdo jsou.

Jak se k tomu tedy přiblížit a poznat?

 Prvním krokem je podle mě schopnost se na chvíli ztišit a pouze zrcadlit. Když za mnou někdo přijde s nějakým problémem, říkám mu: „Tak si na chvíli kousek odstup! To neznamená hned rozvod nebo že budeš opuštěný a sám... Ne, je to pouze to, že na chvíli zůstaneš v tichosti sám se sebou a budeš přemýšlet o tom, kdo skutečně jsi a co skutečně cítíš.“

Protože současně s tím pak také přichází klid srdce.

Jde o to vnést jasnost a klid do své mysli. Protože současně s tím pak také přichází klid srdce. Tím se člověk příjemně zklidní a daleko lépe bude vnímat pocity, které se objeví. Pak se podívá na svého partnera a uvidí, jestli ho miluje jako bratra, manžela, syna nebo jako otce.  A nakonec bude potřeba se „vrátit“ zpátky do této hry a vyhledat sílu a energii k tomu, aby jemu i lidem ve svém okolí začal říkat Pravdu svého srdce. Musí najít sílu a odvahu být sám sebou, být pravdivý.

A to je přesně to, co se myslí větou „Já jsem Pravda, Cesta a Život“; to je totiž definice toho, kdo jsem: Když říkám svou Pravdu, když ji žiji, je to moje Cesta a to je zase můj Život... Tohle celé je kruh, znovu to jsou čtyři směry medicínského kruhu a já jsem v jeho středu, jsem celistvá a nemusím mít strach, že mi z něj někdo něco vezme nebo do něj naopak něco přidá. Ne – protože já sama jsem takovým celistvým kruhem... Jsem světlo a ve světle nemůže existovat žádný stín.

(přemýšlí) Je mi smutno z lidí, kteří nejdou cestou Pravdy, protože takoví lidé jsou velmi osamoceni. Člověk, který nemůže říct Pravdu, také nemůže být s druhým člověkem. Proto to musí nejdřív hledat sám v sobě a pak teprve se může posunout ke druhému. Teprve potom vzniká komunikace.

A jsme opět u strachu. Co když lidé nejdou cestou Pravdy právě proto, že mají strach?

Ano, lidé často nejsou schopni projít kruhem a dotknout se sami sebe, protože mají strach z Pravdy, kterou slyší ve svém srdci. Je to podobné, jako když se bojí být sami sebou, protože se bojí, že to možná „bude příliš“ – „Možná to bude pro mou rodinu a ta se naštve. Nebo se naštve můj manžel nebo děti. Nebo to možná bude příliš pro to, co ode mě očekává společnost...“ Těmhle důvodům já nerozumím! „Že je toho příliš být sám sebou....“ Pro mě to není příliš, pro mě to je právě takhle perfektní! (od srdce se směje)

Protože se nic nestane! Když si věříš a uděláš tenhle krok a jsi sama sebou, zjistíš, že se ti vůbec nic nestane! Svět se nezboří, všechno půjde dál a i ostatní často řeknou jen „Hm, tak dobrá...“. Lidé se často bojí říct svou pravdu, protože se obávají, jakou katastrofu tím způsobí, ale když se nakonec od strachu dokáží osvobodit, projdou jím a svou pravdu řeknou, zjistí, že se vůbec nic nestane! (zdůrazní)

Daleko častěji se ale asi setkáváme s tím, že spolu s pravdou přichází i bolest. Je to vůbec možné bez ní?

Měli bychom se naučit víc věřit sami sobě a nacházet správná slova, abychom dokázali říct skutečně to, co máme ve svém srdci. Musíme najít milá a vlídná slova, která to vyjádří. Ano, někdy není lehké říct pravdu a my se bojíme, že tím zraníme druhého. Ale jde o to najít vhodná slova a používat je laskavě... (směje se)

Strach říkat svou pravdu nám jenom ukazuje, že jsme stále v pozici dítěte.

Strach říkat svou pravdu nám jenom ukazuje, že jsme stále v pozici dítěte, které se bojí, že bude potrestáno. Ale tady není nikdo, kdo by nás potrestal, není tu žádná autorita, rodič nebo učitel. A my už nejsme děti... Navíc tyhle všechny obavy patří do minulosti. Tímto svým chováním připomínáme lidi, kteří ze strachu z války zůstali ve sklepě zavření ještě čtyřicet let po jejím skončení... Lidi, válka skončila, můžete vyjít ven a radovat se s ostatními! (směje se)

U některých lidí se někdy tento strach z katastrofy dokonce obrátí do pocitu, že se jim uleví a budou od strachu „osvobozeni“ teprve tehdy, až se ta katastrofa stane. Žít s takovým náhledem na svět je ale nebezpečné; ne pro mě, ale pro ně. Protože až se jim skutečně nějaké neštěstí stane, já tam nebudu. Ale oni ano - protože to bude jejich neštěstí... My samy (zdůrazní) tvoříme svou realitu.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

Překroč svůj stín

13. – 14.6.2020

Otisky

10. – 12.4.2020