Zpěv, který vás rozzáří

2. října 2019

Zpěv je v podání jeho učitelky, hlasové terapeutky a – v neposlední řadě – zpěvačky Markéty Dvořákové nástrojem sebepoznání a harmonizace těla, mysli i duše. Přistupuje k němu jako k nástroji, s jehož pomocí se člověk dostává do svého srdce. A to je podle ní možné se naučit stejně, jako se učíme třeba řídit auto. Markéta klade důraz na prožitek a vlastní zkušenost. Ze zpěvu se pod jejím vedením stává radostná práce, která mění nejenom hlasový projev, ale celý život.

Kdy jsi začala zpívat?

Jako malé dítě. Zpívá každé dítě. Zpěv je komunikace. A hlas je naše základní, přirozená vibrace, která se zpěvem přirozeně otevírá. Proto je nám při zpěvu tak dobře. Já jen měla to štěstí, že mě nikdo neokřikoval a netlumil. A tak jsem nikdy nepřestala. Vybavuju si, že když mi bylo okolo deseti, dokázala jsem se celý den houpat na zahradě a zpívat si. Dělala jsem to prostě proto, že mi tak bylo hezky. Až mnohem později mi došlo, že jsem na té houpačce byla vlastně ve stavu meditace.
Už tehdy jsem věděla, že budu zpěvačka. A moji rodiče mi dali prostor - nechali mě zpívat. Neomezovali mě. Nikdy jim za to nepřestanu být vděčná, protože díky tomu jsem nikdy neztratila kontakt se svojí duší. Nikdo mě, bohudíky, nesvazoval.

K čemu vlastně může být člověku zpívání dobré?

Otevírá ho. Zpěv propojí člověka s vlastním nitrem. Dostane se ke svému vnitřnímu já i k Božství, které má v sobě každý z nás. Zvukové vibrace prostupují celým tělem, sytí každou jeho buňku a ladí ji na vyšší vibrační frekvence. A to je léčivé. V praxi to zaznamenám jednoduše jako příjemný až naplňující pocit.
Když zpívám, předávám posluchačům Božské světlo. Když učím, vedu lidi k tomu, aby to světlo dokázali objevit sami v sobě. Postupujeme krok za krokem. Na rovině fyzické je třeba tělo uzemnit a vyplnit hlubokým dechem. Poznáváme svůj vnitřní prostor, vyplňujeme ho vibracemi, pozornost přesouváme z mysli do svého srdce. Měníme tak své prožívání přítomnosti na prociťování, mysl se ztiší. A postupně se vibracemi i prociťováním krásna otevíráme. Zpěv je cesta k osvobození od strachů a jiných negativních vzorců.

Nejde o to zpívat dobře, jde o to cítit se přitom dobře.
Co když zpívat neumím?

Každý je nástroj, každý zvučí. Kdysi byl zpěv přirozenou součástí života, lidé si zpívali třeba na poli při hrabání sena. A nijak zvlášť se přitom neřešilo, kdo to umí a kdo ne. Zpěv jim pomáhal, přinášel radost, uvolňoval smutky. Nehodnotilo se, kdo jak zpívá. Nejde o to zpívat perfektně čistě nebo jakkoliv stylizovaně. Je důležité cítit se při tom dobře. Probouzet tím v sobě radost a lásku. Ale abychom se cítili při zpívání dobře, je nutné poznat možnosti svého těla jako nástroje a dokázat je naplno využít.
Profesionální zpěvák se samozřejmě neobejde bez talentu. Zpívat ale může každý. A každý může svou schopnost zpívat rozvíjet. A krásné na tom je, že tím pak rozvíjím celou svou bytost.

Jak souvisí to, jak člověk zpívá, s tím, jaký je?

Řekla bych, že to, jak člověk zpívá, docela přesně odpovídá tomu, jaký je. Je-li agresivní, zpívá agresivně, když je stažený, staženě, když uvolněný, uvolněně. Není v tom žádná ezoterika. A dá se s tím v celku jednoduše pracovat.

V srdci strach ani stres nejsou...

       
Můžeš nějak přiblížit podobu té práce?

Učím pěvecké techniky, které každého dovedou k tomu, aby člověk využil co nejlépe svůj vlastní potenciál, aby se naučil pracovat s rezonančními prostory svého těla. Když se mi třeba při zpěvu stahuje krk, nebudu se cítit dobře. Příčinou je obvykle vysoký dech a hrtan vytažený nahoru. Řešením je jeho prohloubení, tedy to, že začnu dýchat do břicha. A celý sloupec dechu tělo otevírá a uvolňuje.
Dech je vodičem energie. Když se soustředím na to, jak prostupuje celým mým tělem, svede mě to z hlavy do těla. A to je důležité, protože mě to uvolní. Oprostím se od hlavy, která je často velkým zdrojem napětí. Mysl je zahlcena vnějšími dramaty, je plná stresu a strachů. To se může projevit i tak, že se nám špatně dýchá, máme vysoký, povrchní dech nebo jej nemůžeme popadnout. Tím, že se v takové situaci soustředím na hluboké, pomalé dýchání, kterým naplňuji celé své tělo, ukotvím se a pozornost svedu z negativní mysli do svého středu – do srdce. A v srdci strach ani stres nejsou. Jenom mír, láska a boží jiskra.

Kdy ses ty sama naposledy bála?

Sem tam se zabojím. Nemůžu říct, že bych už strach neměla. Jsou chvíle, kdy mě zaplaví. Bývají to takové ty obyčejné strachy, třeba o syna … jestli zvládne přejít křižovatku. Ale naučila jsem se je odevzdávat Bohu. A hlavně tomu strachu zatnu tipec hned v počátku, aby nevyrostl do obřích rozměrů. Odevzdávám, věřím, jsem optimistická.

Jsme-li v srdci, je nám jasné, že vše má své řešení - a všechna dramata pominou.
Ještě zpátky k hlavě … ona dokáže vymyslet i spoustu zajímavých věcí, asi bychom ji neměli úplně zatracovat …

To určitě ne. Mysl má sice obecně sklon nechat se zahlcovat negativitou vnějšího světa a nechávat se strhávat jeho dramaty, ale umí i pozitivní, krásné myšlenky. Mysl je nástroj a je třeba ho umět používat. Problém je, že když zůstáváme jenom v hlavě, drama vnějšího světa nás strhne, staneme se jeho součástí a lítáme emočně nahoru a dolů. Chybí nám rovnováha a nejsme ukotvení sami v sobě. Nemáme nadhled.

Předpokládejme, že se mi to podaří – a ocitnu se v těle, respektive v srdci. Co pak bude dělat hlava?

Když se mi podaří ukotvit se ve svém středu, mysl se zklidní a já se stávám pozorovatelem. Mysl ztratí vedoucí postavení. Přestává velet a stává se nástrojem prospěšné sebekontroly a sebeanalýzy – a šéf jsem já. Pokud k ní přistupuju ze srdce, tedy z místa klidu, je mi jasné, že všechna dramata, která ji dokážou vyděsit, jednou pominou, že vše má své řešení. Možná to takhle zní jako nějaké „batikované řeči“, ale není to neuchopitelné. V okamžiku, kdy mám tuto zkušenost, vím, že je to konkrétní stav. A dostat se do něj lze jen trpělivou prací. Ale ten výsledek stojí zato.            

A když mi to nejde? Třeba proto, že ztrácím víru v to, že toho výsledku můžu skutečně dosáhnout?

Je třeba se o něco opřít, mít své zdroje. Moje situace se může zdát trochu specifická - jsem oddaná Satgurua Paramahamsy Vishwanandy. Mám tedy konkrétní duchovní vedení. Ale každý z nás má něco, o co se může opřít. Jsou to věci, které milujeme, které nás dokážou uvolnit ze sevření pocitů, jako jsou strach, závist nebo vztek. Věci, díky kterým se dostáváme do vyšších emočních frekvencí. Pro někoho je to právě zpěv, hudba, tanec, pro jiného třeba procházka v lese nebo práce na zahradě.

A co se v takových situacích děje s tím negativním? Vždycky když dojde na tuhle otázku, mám trochu strach, že se negativita prostě přelakuje na růžovo …

Naplňovat se pozitivitou je v pořádku. Jde o to nevytvářet v sobě rozpory. Nehrát si na to, že se mám skvěle, když jsem například plná smutku. Je třeba si vědomě prožít svůj smutek, ale neráchat se v něm a nemnožit ho. Naopak ho postupně nechat odejít a to prázdno vyplnit lepšími pocity. Je třeba si uvědomit, že z pozice smutku opravdu jen těžko můžeme obratem „skočit“ do nadšení. To prostě nejde. Musíte postupovat nahoru po emoční stupnici krok za krokem.
Přelakovávat nepříjemné pocity není cesta. Když člověk prochází očistným procesem, je to zpočátku jako když vše v sobě „rozkvedlá“ a ty usazené nánosy v sobě pořádně rozvíří. Je nutné překonat prvotní strach z duševní i fyzické bolesti a tyto nánosy v sobě postupně čistit. Své slabosti musíme nejprve poznat a přijmout, teprve pak mohou skrze nás odejít. Není to bezbolestná, jednoduchá cesta. Ale když zůstávám ukotvená ve svém srdci, zůstávám vědomá, chápu, že když bolest přijmu, poznám jí a pochopím, tak ji následně mohu odevzdat. Už ji nezabalím zpátky do svého nitra. Pošlu ji pryč. Být v srdci znamená být v místě neutrality, mít nadhled. Vědět, že se vždy všechno nějak vyřeší. V srdci mě neukotví žádné kouzlo, ale cílená práce s funkčními technikami.

Vnímat a uvědomovat si, jak se cítím teď...

       
Jak bys tu práci popsala člověku, který s ní nemá zkušenost?

Je to cesta neustálé sebeanalýzy a sebekontroly. Je třeba naučit se sledovat své reakce, své emoce. Ale především musím vnímat a uvědomovat si, jak se cítím teď. Kdybych řešila, jak jsem se cítila včera a jak se asi budu cítit zítra, zahltí mě to. Proto je důležité soustředit pozornost na přítomný okamžik. A pokud se začínám plnit negací, musím co nejdříve vědomě otočit směr k pozitivitě. A k tomu nám pomohou právě konkrétní techniky, jako jsou práce s dechem, proznívání těla, naplňování mysli vyššími vibracemi a tak dále. A to se učí stejně, jako angličtina nebo řízení auta.
Ale je nutné být trpěliví. Špatné vzorce chování, které jste si budovali po celý život, není možné změnit lusknutím prstů a bez vašeho úsilí.

Má tahle cesta nějaká rizika?

Když se začne člověku dařit, začne se i poznávat a mnohé lépe zvládat a cesta duchovního růstu se začíná víc a víc otevírat. Někdy se mohou otevřít i nejrůznější duchovní schopnosti. A pak hrozí největší nebezpečí v podobě duchovní pýchy: člověk se kolikrát začne cítit výjimečný, protože má třeba jasnovidné schopnosti, nebo vidí auru, … Lidi mu mohou začít tleskat a jeho ego se bude radovat – a tak se člověk snadno může lapit do vlastní pasti a může spadnout pořádně hluboko.
Tím, co vás ochrání je pokora, vděčnost a bytí v srdci. Je třeba nezapomínat, že schopnosti, které nám byly dány, nám dal Bůh – a ne proto, aby ostatní viděli, jak jsme úžasní, ale proto, aby skrze nás mohlo být vykonáno to, co je třeba. 

Když najdeme zdroj svého vnitřního světla, můžeme jej zářit - a ta záře nás bude chránit.
A není nebezpečný i samotný cíl té cesty – tedy otevřené srdce?

Je. Otevřené srdce je přístupné všem vibracím, pozitivním, ale i negativním. Pokud je člověk duchovně vyzrálý, zvládá to logicky jinak, než když je na začátku. Každý začátek je těžký. Než se naučíme chránit, než postupně zesílíme, mnohokrát nás negativita vnějšího světa semele. Ale je třeba se oklepat a jít dál. Pracovat na sobě. A nebát se. Já měla například v životě období, kdy jsem vůbec nemohla zpívat na veřejnosti, protože jsem byla okamžitě vysátá. Ale naučila jsem se to sledovat a chránit se.

Jak?

Dům se staví od základů ke krovům. A u člověka je tím základem to, že se otevře sám sobě. Teprve až se bude dostatečně znát, může se otevírat světu. Jinak ho vnější svět sežere. Tím, že se poznáváme, vnitřně sílíme a získáváme přirozenou ochranu. A když najdeme zdroj svého vnitřního světla a prosvítíme se jím, budeme jej zářit i navenek. Do té záře se pak můžeme zabalit a ona nás bude chránit.

A co když mi to nedaří? Co když tu sílu prostě nemám?

Když už tíhu svého života nemohu unést, prosím Boha o pomoc. Takže proste. A hlavně mu pak nezapomeňte dovolit, aby vám pomohl. Jsou situace, jejichž řešení nemáme šanci vymyslet. Hlava nám prostě nepomůže. Je třeba být v srdci a vědět, že On je na příjmu a chce nám pomoci. Problém je, že člověka často pohlcuje touha vymyslet si vlastní řešení a pak nevnímá vedení, které mu nabízí Bůh.

Markétin Satguru - Paramahamsa Šrí Svámí Vishwananda.

       

Ty máš to vedení velmi jasné, máš Satgurua. Bylo pro tebe rozhodnutí stát se oddanou těžké?

Vůbec. Je za tím trochu delší příběh, ale pokusím se ho zkrátit. Když mi bylo okolo pětadvaceti, vzpomněla jsem si na několik svých minulých životů. Přišlo to úplně přirozeně. Například jsem byla unavená a chtěla usnout, ale místo toho jsem se dostala do nějakého stavu změněného vědomí – a v něm se mi začaly vybavovat vzpomínky. Bylo to dost podobné, jako když si vybavujete zážitky třeba z tábora, na kterém jste byli, když vám bylo sedm.
A mimo jiné jsem si vzpomněla na okamžik, když jsem v jednom ze svých posledních vtělení umírala. Těšila jsem se domů. A přivítal mě můj duchovní Mistr, bytost, která pro mě byla vším. Vtělená láska. „Neboj se,“ řekl mi tenkrát: „Teď ještě jedno krátké převtělení – a pak už budu pořád s tebou.“ Pak jsem byla malou židovskou holčičkou, která umřela v plynové komoře – a hned potom jsem se už narodila ve svém současném těle.
A asi o 15 let později, roce 2014, mě přátelé pozvali na daršan Svámiho Vishwanandy, kterého jsem do té doby neznala. Sedla jsem si do obrovského sálu plného lidí a když vešel, okamžitě jsem ho poznala a začala plakat. Byl to můj Mistr, ten, který mě vítal, když jsem tenkrát umírala. „Konečně jsi přišla,“ řekl mi na tom daršanu. A já věděla, že mě vede už po mnoho životů a že to, jestli se v tomto životě stanu jeho oddanou, není otázka volby. Byla to pro mě jediná možná cesta.

Znamená to, že jsi hinduistka?

Guruji se narodil na Mauriciu a tak jeho učení vychází z hinduismu. Je třeba si ale uvědomit, že hinduismus není náboženství v pravém slova smyslu, jedná se spíše o takzvanou dharmu – způsob bytí. K tomu sice patří různé rituály, sárí a vonné tyčinky, ale zrovna tohle já chápu spíš jako vnější věci. Neříkám, že je pálení vonných tyčinek špatně, někoho právě tyhle součásti rituálů dokážou dovést do srdce. Ale já to nepotřebuju. Vím, že vše, co děláte s láskou, vás vede k sobě, k vaší duši a k Bohu.

Oddaní Svámího Vishwanandy pracují se zpěvem sanskrtských manter. Je to podle tebe účinnější než zpěv obecně?

Říká se, že sanskrt je jazykem Bohů. Každá slabika je naplněna božskou vibrací. Každá slabika má svůj význam. Proto jsou mantry velice silné. Ale důležitý je vnitřní prožitek, zpívání s upřímností, radostí a láskou. Bhakti Marga (organizace soustředěná okolo Svámího Vishwanandy, pozn. red.) například doporučuje mantru Om Namo Narajanaja. Ta nás vede k dosažení nejvyššího Božství. A moje kamarádka, která není oddaná, má zase svou krásnou osobní mantru. „Jsem láska.“ Když potřebuje, odejde se psem na procházku do polí a zpívá si ji tam. A funguje jí to výborně. Čistí si tím mysl, naplňuje ji pozitivitou a převibrovává se do vyšších frekvencí.

 

 

Markéta Dvořáková

Sólový zpěv studovala po absolvování Pedagogické fakulty UK v Praze na Konzervatoři v Teplicích.
V letech 2015-2019 vystupovala jako Madame Giry v muzikálu A.L. Webera „Fantom opery“ v divadle GoJa Music Hall v Praze. V současné době se dále vzdělává v umění italského belcanta.
Hlas vnímá jako nejpřirozenější vibraci těla. Tato vibrace podle ní dokáže nenásilně, měkce uvolňovat a otevírat fyzické tělo a prostupovat do dalších jemnohmotných těl. Skrze zpěv pomáhat druhým ukotvit se v jejich přirozenosti a nalézt soulad těla, mysli a duše.

Zazpívat si s ní můžete přijít do Maitrey. Poprvé už 3. října. Tady najdete všechny termíny jejích seminářů.

 

 

 

 

 

Autor článku: Petra Dombrovská

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

JARNÍ OČISTA ŽENY

21. – 22.3.2020

CHAOS A KLID (2 osoby)

14. – 16.2.2020

ZBOŘIT SRDEČNÍ HRADBY

26. – 29.3.2020