Zvuk je Bůh aneb Proč si zajít do zvukových lázní?

8. března 2017

Sešli jsme se s Danem Čadou v prostorách zvukových lázních v Praze na Pankráci, které vede spolu se svou ženou Janou. Ojedinělý muzikoterapeutický přístup jsem si mohla prožít sama na sobě. Byl to nádherný relaxační koncert pro mé tělo i duši. A poprvé jsem si vyzkoušela, jaké to je ležet na rezonančním lehátku.

Je hudba to, co léčí i tebe?

Rozhodně. Každý den! Hrajeme a zpíváme lidem v Dajáně, ale i sami sobě, protože víme a vidíme, že to funguje. A navíc nás to baví. Vrcholný hudební prožitek pro mě byl při pobytu ve tmě, kam jsem si vzal pár tibetských mís, didgeridoo a nějakou meditační hudbu. Bylo to naprosto famózní. Takové napojení jsem nikdy předtím nezažil. Byl jsem naprosto blažený. Měl jsem totiž nekonečně mnoho času a tak mísy zpívaly jak nikdy před tím, didgeridoo znělo jako nejlepší symfonický orchestr a úplně na konec pobytu jsem si pustil cédéčko Pink Floyd! (smích) To byla jízda! A taky jsem si tam hodně zpíval. Opravdu jsem si to celé neskonale užil a hudba toho byla důležitou součástí. Bylo to silné, hluboké a nekonečné. Pocit dokonalé jednoty.

Mně se nedávno stalo, že mě zpěv vysílil, až se mi motala hlava a krvácela jsem mimo cyklus. Co bys mi doporučil zpívat?

Asi to na Tebe bylo příliš silné. Ze seminářů máme zkušenosti, že u citlivějších žen se občas spustí menstruace předčasně. Zvuk začne v těle uvolňovat dlouhodobé napětí a rozjedou se samočistící procesy. V procesu zcitlivování a zjemňování je potřeba postupovat pozvolna. Nic se nesmí přehánět.  Ze začátku sneseš „cokoliv“, ale čím víc se tvoje vnímání zjemňuje, tím musíš být opatrnější. Druzí ti můžou něco doporučit jako prima zkušenost, ale u tebe to nemusí fungovat jako u nich. Každý reagujeme trochu jinak. Zpíváš mantry? Ty jsou rozhodně léčivé.

Ano, ale když zpívám ve skupině, je to úplně jiné, než když zpívám sama za sebe.

No jasně, funguje tam ta skupinová energie. Ta to všechno zesílí. Jednak Tě vede a ty se můžeš přidat do toho proudu a zároveň se v ní můžeš i trochu schovat a jen si ten zpěv užívat a nechat se nést, když se ti zrovna zpívat nechce. Můžeš využívat síly té skupiny kolem. Můžeš se projevit tak, jak zrovna cítíš. Mnoho lidí se v tom cítí bezpečněji, než když zpívají sami. Odvykli jsme si totiž zpívat, nevěříme si a stydíme se za svůj hlas.

Když se tomu otevřeš, vždy tě to někam posune.

Co s tělem mantra udělá?

Mantra je v podstatě jako hudební nástroj. To, že hlas máme v naší výbavě, zadarmo, kdykoliv a kdekoliv, je prostě jedinečné. Zpěvem rozvibrováváme naše tělo a tím ho harmonizujeme. Lidský hlas obsahuje spoustu alikvótních tónů, což jsou přirozeně laděné intervaly, jejichž souzvuk je prokazatelně léčivý. Tyto alikvóty slyšíme i při hře na didgeridoo, koncovky, tibetské mísy a další nástroje. A stejně tak je léčivé šumění lesa, zvuk vody v potoce, zpěv ptáků… Když se člověk učí profesionálně zpívat, tak se tyto přirozené alikvóty potlačují, aby byly zpívané tóny čisté. Většinou se zpívá s doprovodem, který zaplňuje tu plochu kolem hlasu. V orchestru je to podobně: jednotlivé nástroje mají svůj čistý zvuk a souzvuk těch čistých zvuků tvoří zvuk orchestru. Kdežto u zmiňovaných „přirozeně laděných“ nástrojů hraje každý sám jako celý orchestr.

Mantry toho nesou v sobě ještě víc. V textu obsahují pozitivní záměr. Jsou jednoduché a neustále se opakují, takže fungují jako výborný vypínač mozku. Přestaneš přemýšlet a pozornost přirozeně a nenásilně sklouzne z hlavy do srdce. Tím se v těle i v mysli uvolní napětí a jenom jsi. A jestli to jsou indické mantry nebo indiánské písně, je vlastně jedno. Je to jen otázka kultury.

A máme i my v české kultuře něco podobné mantrám? Zpěvy v kostele?

Foto 1: Dan Čada u rezonančního lehátka

Nevím, odkud pochází gregoriánský chorál, ale tam podobnost v souzvuku a harmonii vidím. Zpívají se tu lidové písničky, tak jako všude. Zajímavé je, že jejich obsah nebývá vždycky moc veselý.

Vybavuju si romské balady z kurzů Idy Kelarové. Člověk neví, o čem to je, ale cítí, o čem to je.

Indové používají výraz Nādabrahma (zvuk je bůh) a v tom to je.

A můžeme navázat, že óm je vibrací vesmíru.

Ano, tento zvuk obsahuje všechno. Křesťané zase říkají: „Na počátku bylo slovo“. A to je taky zvuk. Všechno je vibrace.

Však také óm (aum) a ámen nemají k sobě daleko.

Všechno je jedno. (směje se)

Pořádáte v Dajáně i Óm chanting?

Teď zrovna ne. Dříve jsme tam Óm chanting měli a provozovali jsme hodně dalších aktivit, ale pak jsme zjistili, že se taky musíme trochu věnovat sami sobě, rodině a svému životu. Je to moc příjemné žít zvukem a hudbou, ale když jsi v tom pořád, potřebuješ oddych. Ticho je taky léčivé. (směje se)

A pustíš si pak doma ještě rádio?

Rádio si pustím jen výjimečně v autě, televizi už vůbec ne. Cítíme, že jsme někde jinde a lidi, kteří k nám do Dajány chodí, jsou naladění podobně jako my. Tohle souznění nás těší. Akorát když pak vlezeme do metra nebo do obchoďáku, býváme trošku překvapení. Asi žijeme v jiném vesmíru. (usmívá se) A tak hledáme, jak tyto dva světy propojit.

Foto 2: Jana Čadová

Máte prý zaječí úmysly?

Ano, chystáme se ven z Prahy, nicméně Dajána v Praze poběží dál, jen s tím rozdílem, že bude víc prostoru pro ostatní lektory. Pro nás je teď hodně důležité nabízet naši práci v prostoru, který bude blíž přírodě. Tím, co děláme, se naše vnímání zjemňuje a čistí a jsme čím dál citlivější na prostředí kolem sebe. Po deseti letech v Praze už musíme někam do lesa, na čerstvý vzduch.

Takže se zaměříte víc na pobyty?

Ano, kromě zvukových terapií a relaxací chceme dělat více seminářů a workshopů, aby se lidi naučili s muzikoterapeutickými nástroji sami pracovat a přitom si mohli užít nejen harmonického zvuku, ale i harmonického místa, ve kterém se všechny akce budou odehrávat. Nicméně v Praze chceme zvukové lázně zachovat, protože po těch letech, co je provozujeme, vidíme, že to má smysl a lidi to zajímá čím dál víc.

Vím, že organizujete často i přednášky Pjéra la Š´éze.

Jo, toho máme rádi. Stejně jako Jardu Duška nebo Ondru Smeykala. To jsou lidi, se kterými souzníme. S Pjérem jsme se potkali už dávno a protože jsme si rozuměli a jeho názory a vyprávění nás bavilo čím dál víc, rozhodli jsme se to zprostředkovat i dalším lidem. Začali jsme dělat přednášky v Dajáně, ale ta nám byla brzy malá a tak jsme se přesunuli do velkého proskleného sálu v sousední kancelářské budově. Paradoxem je, že první přednáška v novém prostoru se jmenovala „Lidská bytost a mechanický systém“ a symbolicky pojednávala o lidech a jejich srdcích, zavřených v prosklených kancelářích, řízených penězi, výkonem a egem. Nádherná souhra okolností. Pjérovo vyprávění podkreslovaly blikající neony reklam za okny. Dokonalá doba paradoxů, kdy je možné opravdu všechno. A další přednáška byla na téma „Změna paradigmatu“... (směje se)

A tak pozvolna měníme paradigma a sami sebe a ladíme svoje okolí tím, co děláme, jak myslíme a jak se k sobě chováme. A jsme zase zpátky u zvuku a jeho obrovské síly. Zvukem se dá opravdu měnit svět! Třeba co dokáže úplně jednoduchý zvuk bubnů… V jednoduchosti je síla a krása zároveň. Tam najdeš bez jakýchkoliv návodů všechno podstatné. Nebo se podívej třeba na tenhle deštný sloup. Otočíš ho a začne pršet. Tady, v místnosti, bez vody. Suchý déšť. Zázračný nástroj. (otáčí sloupem)

V jednoduchosti, bez jakýchkoliv návodů, najdeš to podstatné.

To je nádherný zvuk! Zní to opravdu jako voda. Co tam je?

Tisíce vyladěných bambusových jehliček, přes které se přesýpá několik kil různých semínek. Je to český vynález, ale na princip přišli už dávno Indiáni. Nejdříve používali vyschlé tykve, ve kterých chrastila suchá semínka. Potom bambusové tyče, které měly přepážky, a semínka jimi propadávala postupně. Takovýto deštný sloup zní několik minut a vytváří dokonalou harmonii, připomínající zvuk deště nebo vodopádu.

Popiš mi ještě tento nástroj? (viz foto 3)

Foto 3: Sférická píšťala

Tento nástroj je inspirovaný peruánskou šamanskou píšťalou. Jedná se o sférickou píšťalu, která má čtyři komory. Ta peruánská měla jenom dvě. Funguje na principu souzvuků blízko naladěných tónů. Rozdíl mezi zvuky jednotlivých komor tvoří jen pár Hertzů. Naše „evropské“ ucho je zvyklé rozlišovat jednotlivé tóny a půltóny (C, Cis, D, Dis…), ale například indická hudba má i čtvrttóny, což už nám může přijít jako rozladěné. Při foukání do sférické píšťaly vzniká tzv. interference, tedy pocitově pulzace zvuku. Funguje to jako skvělý rozpouštěč myšlení. Náš mozek totiž tyhle souzvuky nezná a tak si s tím nedokáže poradit. Chvíli se snaží, ale pak to vzdá a vypne se. A my máme vyhráno! Učíme se nemyslet.

A jak k tobě muzikoterapie přišla?

Postupně. Hlavním impulsem byl Vlasta Marek, což byl takový první propagátor a průkopník muzikoterapie u nás. Prvně tady přivezl Henryho Marshalla a myslím i Devu Premal. Aktivně hrál, přednášel, učil, vydával časopisy Mana a Baraka a je autorem mnoha knih, například Hudba jinak nebo Tajné dějiny hudby. Šli jsme kdysi na jeden jeho seminář, který nás s Janou velmi oslovil. A protože jsme byli odmalička muzikantsky založení, tak se to hezky propojilo. Oba jsme masírovali a chtěli jsme mít svoje centrum, které bude jiné, s osobním přístupem, a aby zároveň fungovalo i jako místo setkávání a sdílení. A tak vznikla Dajána. A od Vlasty Marka jsme dostali i tip na tohle rezonanční lehátko (viz foto).

V čem spočívá princip rezonančního lehátka?

Říká se mu také monochord. (Viz foto 1) Je to výjimečný nástroj. Vymyslel ho už Pythagoras před dvěma a půl tisíci lety. Samozřejmě vypadal tehdy trošku jinak. Na našem monochordu je 49 strun. (přehrává zvuk)

Zní to jako cimbál! (smích)

Cimbál, ale v jednom tónu v několika oktávách. Působí to vlastně podobně jako ta mantra. Vytváří to monotónní, harmonický zvuk, který člověka rychle uvolňuje. Mozek se přeladí z myslící úrovně beta do hluboké relaxace v hladině alfa a tam probíhá vlastní harmonizace. Rozezníváním strun se jejich vibrace přenáší přes dřevěnou rezonanční desku lehátka do celého těla klienta, který na něm leží.

My jsme z většiny voda, která je vodivá, takže to musí působit do hloubky…

Ano, je to velmi jemná masáž i vnitřních orgánů a harmonizace vody v nás. Povolí se napětí v kloubech, v páteři, ve svalech…  Lehátko působí opravdu v několika úrovních. Lidi si při tom krásně odpočinou a zklidní se. Někdy se dostanou až do rozšířeného stavu vědomí.

Samotný proces hraní je meditace.

A pomáhá zvuková lázeň zmírnit i zdravotní problémy?

Ano, máme hodně takových zkušeností. Často odezní dlouhodobé bolesti a dochází k takovému „homeopatickému“ doléčování starých ran, které ještě nebyly úplně zacelené. Léčení přichází i po psychické stránce, kdy se rozpouštějí různé psychické bloky a problémy. V celkovém uvolnění mnohdy přicházejí odpovědi na něco, co už dlouho urputně hledáš a hlavou nemůžeš vymyslet. Jen si lehneš a ono to přijde. Lehátko je multifunkční. (usmívá se) Ale dokáží to samozřejmě i tibetské mísy, gong či didgeridoo. Pomocí didgeridoo se dají krásně masírovat záda a léčit bolesti páteře.

A co říkáš na metodu fonoforézy, kdy se harmonizuje jen určitá čakra či meridián?

Při fonoforéze se používají „ladičky“, které jsou vyladěné na konkrétní frekvence a určitě to má svůj smysl. My ale preferujeme působení komplexní, kdy se harmonizuje celý organismus. Příčina nemoci je většinou jinde než její projev a tak je lepší nezaměřovat se jen na jedno místo, ale vzít v potaz celé tělo. Frekvenční léčba je celostní.

V našich zvukových lázních máme výhodu v tom, že používáme více nástrojů a každý působí v jiném rozpětí, v jiné frekvenci. Začínáme třeba rezonančním lehátkem, pokračujeme tibetskými mísami, gongem, bubny… Tělo si tak užije celé spektrum zvukových vibrací a harmonizuje se na všech úrovních.

Když ti přijde klient, máš pevně stanovené, jaké nástroje používáš, nebo je to více intuitivní?

Hrajeme intuitivně, ale máme různé osvědčené postupy, které používáme, protože nejde střídat jakékoli nástroje úplně nahodile. Vznikaly by nepříjemné zvukové skoky a nárazy, které by klienta rušily a vytrhávaly z jeho naladění. Musí to být takové zvukové vlnění a přechody mezi nástroji musí být harmonické a přirozené. Třeba monochord je pro lidi asi nejpřístupnějším nástrojem, je hodně jemný. Od něj se dá postupovat různými směry a pracovat s různými nástroji. Jejich výběr je už na praxi a citu muzikoterapeuta. Jako průvodci terapií však musíme být dobře uzemnění, ale zároveň otevření tomu, co přichází...

Kontakt: http://www.dajanapraha.cz/

 

 

Autor článku: Barbora Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku