Avaloka, zvláštní planeta sama o sobě

1. listopadu 2011

Dvacátého října jsme na svět přivítali Avaloku, školu tradičních umění v pražských Stodůlkách. Přivítání bylo oficiální, protože prakticky už dýchala nějakou dobu. Nahlédněte s námi a přečtěte si rozhovor s Kódem, duchovním otcem projektu. Povídali jsme si pár dní před otevřením.

A není to rozhovor tradiční; daleko víc připomíná okamžik, kdy vstupujeme do řeky, do toho neustále tekoucího proudu bez začátku a bez konce; do proudu, kterého se svým krokem najednou stáváme součástí – jako nová buňka jeho těla. Jsme součástí proudu právě v ten konkrétní, jedinečný a neopakovatelný okamžik, a když do něj vstoupíme kdykoliv jindy, už nikdy to nebude stejné, protože „panta rhei“.

Co můžeme, je si tento okamžik plně uvědomit a pojmout ho do sebe, nechat prostoupit a jednoduše se jím stát. Tak i tento rozhovor s Kódem představuje takové malé zastavení a prostoupení vším, co v daném okamžiku přicházelo. Jedním ze specifik setkání s Kódem je i to, že můžete otevřít jakékoliv téma a vždycky byste mohli povídat řadu hodin. A nejde ani tak o promyšlenost odpovědí jako spíš o jejich šíři a hloubku. Náš rozhovor začal netradičně: výběrem hrníčku pro Pai Mu Tan. Sáhla jsem po tom ze světlé keramiky – a vida, kousek ho je uštípnutý. „Zrno soli...,“ poznamenal jednoduše Kódó. A tím jsme vlastně začali.

„To, co vnímáme, že je správně, a co vnímáme jako vadu, odpovídá tomu, co jsme v danou dobu schopni vnímat. Když vidíme jenom povrchně, dostaneme povrchní vadu, protože jinou bychom stejně neviděli. Když jsme schopni vidět vnitřní vady, můžeme říct, že jsme měli štěstí. Protože to znamená, že jsme schopni vnímat vnitřek věcí. Ale kaz jako takový vidíme vždycky. A je pro nás štěstí, že je nám ukázán....“ujímá se přípravy prvního nálevu Kódó. „Protože pak se stane, že si o některých věcech myslíme, že jsou dokonalé... A už jenom předpoklad toho, že existuje něco, co je dokonalé a je to věc, je ... (přemýšlí) legrační předpoklad (usmívá se). Když potom dorazíme na cestě o kus dál, zjistíme, že tam je nějaká vnitřní vada. A jsme z toho rozmrzelí, místo abychom jásali nad tím, že nám bylo umožněno vidět hlouběji.“

Řešením je tedy neočekávat dokonalost? Být vděčný za všechno, co přichází? Být vděčný za každé zrno soli...?

(přemýšlí) Poučení pro mě je takové, že když dostanu věc, na které nejsem schopen vidět kaz, tak si říkám, copak to asi bude...

Jak ale s takovým přístupem nespadnout do životního postoje, že každý krásný okamžik štěstí bude následně vykoupen něčím ne příliš příjemným?

To je úžasné, že to říkáte, protože tím jsme se dostali k tomu, o čem hovoří Osmidílná stezka. Že to je jako správné nazírání a správné rozhodování. Správné nazírání je okamžik, který nám říká: Díváš se na věc a připadá ti dokonalá. Kdybys byl opravdu moudrý, věděl bys, že se v té dokonalosti může objevit protiváha, která má potenciál tě zklamat. Přijímej tedy tuto věc tak, jak je, a nepřijímej ji nekriticky. Protože když ji budeš přijímat nekriticky s nekritickým očekáváním, tak se stane, že budeš zklamán, že to přinese utrpení. A věci, které už přicházejí se zrnem soli (podívá se na hrneček ze světlé keramiky),  už žádné utrpení nezpůsobují, protože už je všechno vyjeveno. Jsou to věci, které nám říkají Buď se mnou v klidu...

Nemohu si pomoci, ale pořád mě zajímá stejná otázka...

Pravda bude pro vás skličující... Možná...

... jak to víte?

Říkám možná, nechávám si otevřenou možnost, že budete jásat. (směje se a pak přemýšlí) V tomhle okamžiku svého života občas stojím u okna a pozoruji čermáčky v bezu naproti. A při tom mě zaplavuje vlna štěstí a vědomí, že sleduji něco krásného. Dívám se na to a vím, že ten, kdo se cítí šťastný a komu to přináší štěstí, je mé individuální já. Protože bytost, která má parametr, se kterým odejde, a zanechá toto individuální já za sebou, je tímto štěstím a vědomím prodchnuta, ale neprožívá to jako štěstí. To, že něco můžeme cítit jako štěstí nebo jako bolest, můžeme cítit právě díky našemu individuálnímu já.

A zrno soli je v tomhle případě to, že se na to dívám a vím, že už teď jsem mrtev.

A zrno soli je v tomhle případě to, že se na to dívám a vím, že už teď jsem mrtev. Že můj čas pokročil tak daleko, že i jako lidská bytost žiji jen v prodlouženém čase a že za velmi krátký okamžik se mé individuální já už nebude radovat nejenom z pohledu na plující oblaka a létající ptáky, ale ani z vědomí sebe sama. A tohle je to zásadní zrno soli, které s sebou jako lidské bytosti nadané intelektem a individuálním já neseme. Ale tohle je docela dobré zrno soli, ne? Tohle vědět...

A teď k samotné Avaloce. Samotné slovo pochází ze sanskrtu a mimo jiné označuje toho, kdo prostřednictvím pozorování získává poznání. Proč tento prostor, tato škola tradičních umění nese právě jméno Avaloka?

(přemýšlí) Avaloka je základ, jak to třeba vidíme ve jméně Avalókitéšvara označující bohyni milosrdenství a soucitný princip vůbec. A Avaloka jako taková je znak pro fakt pozorování, pohlížení a někdy také naslouchání zvukům tohoto světa. Soucit může člověk rozvinout asi opravdu jenom tehdy, když má možnost dost dlouho pozorovat a uvědomovat si širší souvislosti. A toto pozorování v sobě obsahuje nejenom učení se, ale je v něm vyjádřen i určitý klid.

Pozorování vně i uvnitř...Učení se i klid zároveň.

Jaký je podle vás rozdíl mezi učením se a pozorováním? Vždyť pozorování a následně nápodoba jako jeden z prvních kontaktů člověka s tímto hmotným světem patří mezi základní principy učení se...

 Princip učení se je princip příliš účelově zaměřený, je to proces, a tedy neklid, v učení se je potřeba dosáhnout nějakého stavu a později samotný proces učení nebo jeho předmět opustit. Co zůstává, je stopa, třeba v případě nějakého tělesného cvičení  to, do čeho se dovednost přetaví.

Pozorování je naproti tomu stupeň, který má v sobě nezaujaté srdce. Pokud se nám podaří  získat odstup, abychom mohli pozorovat Vesmír, Zemi, rostliny, bytosti, existenci, i to, co se děje s námi, v našich srdcích, s našimi těly, tak zároveň dokážeme přijímat, když nastane nutnost vstoupit do děje a ukout nějaký článek řetězce příčin a následků. Vstoupit do něj v harmonii s tím, co pozorujeme.

Jak toto všechno souvisí s Avalokou jako školou tradičních umění?

Víc než jako škola a klášter vznikala jako příbytek pro božstvo, pro princip, který je doma všude a který nemusí být jenom v zemích, kde je tradičně uctívána Kuan Yin (zen buddhistický bodhisattva milosrdenství a soucitu, pozn. red.) . Takže Avaloka je příbytek pro božstvo soucitu, které pozoruje, a tím soucit vytváří. Kódó dostal své jméno od Kosena Nishiyamy, celé zní Jikan Kódó a znamená „Kultivací cesty dosáhne velkého soucitu“ nebo také „rozvine velkou lásku“. A znak „kan“ ve jméně je znakem toho pozorování a soucitu.

Naučí se žáci v Avaloce tím, co se zde vyučuje, tomuto pozorování?

Pro mě stojí Avaloka na třech pilířích, kterými jsou kaligrafie, techniky s mečem a zen. Myslím si, že se lidé prostřednictvím těchto umění mohou dostat do stavu, kdy se naučí porozumět principům, na jejichž základě funguje Vesmír a všechno ostatní promítajíce se to do celého spektra činností, od velkých dějů a jevů až k těm nejmenším.

Mohou se zde naučit a potom i uskutečnit uklidnění mysli, schopnost přijímat to, co přichází, dozvědí se spoustu věcí o sobě i o jiných ... (přemýšlí) a tím se přiblíží ke stavu, kdy mohou začít pozorovat a přijímat bez toho, že by jim přidělovali extrémní emotivní zabarvení typu ,Tohle mě bolí, Tohle je špatné, Tohle mě ničí, Tohle je skvělé, Tohle bude navždycky zdrojem neutuchající radosti a nikdy nekončícího štěstí...´ A jestliže tohle přijmou, tak se potom budou dívat na věci, které přicházejí, se srdcem a otevřeně. A díky této otevřenosti nebudou k věcem přistupovat nekriticky, a když věci a podmínky později změní, tak nebudou cítit dopady změn jako drtivé a ničivé, ale budou schopni je přijmout.

Mohou se zde naučit a potom i uskutečnit uklidnění mysli, schopnost přijímat to, co přichází, a tím se přiblíží ke stavu, kdy mohou začít pozorovat.

Když takto začneme nahlížet na svět, zjistíme, že Existence, která nás obklopuje, nás miluje, protože nás dohromady přivádí s jevy, věcmi nebo bytostmi, které nám přinášejí poučení, radost, někdy smutek, ale rozhodně všechny rozměry, které naše srdce potřebuje. A tím pochopíme, že dostáváme všechno, co potřebujeme a o co si říkáme, a následně se z toho můžeme poučit a také se naučit, jak si o něco říkat. Ale doufám, že v takovém stavu  už funguje dostatek moudrosti, abychom věděli, o co všechno si říkat, po čem toužit... Jestli vůbec toužit... (přemýšlí) Tak to je Avaloka.

Vy toužíte?

Touha mých posledních několika let a měsíců a týdnů měla zvláštní podobu. Byl to obraz mých posledních chvil v tomhle životě a já cítil, že si přeji sedět na svahu, vidět pod sebou vodní hladinu a cítit trochu teplý a trochu chladný vítr, který se bude dotýkat mé tváře a mého těla. Budu sedět a už nebudu muset řešit žádný z úkolů, které si člověk dává nebo do kterých padá jako do pastí svých přání. Už mě nebude nic zaměstnávat, budu jenom vnímat jednu jedinou věc, doteky větru. (přemýšlí) Jednou jsem si vzal zafu (meditační podložka, pozn.red.) a šel jsem si sednout na střechu Avaloky.

A najednou jsem si všimnul, že střecha je šikmá, že sedím na svahu, že jezírko pode mnou už je naplněné, že vodní hladina je blízko, a cítil jsem napůl teplý a napůl chladivý vítr... A úplně jsem se v tom okamžiku rozpustil, protože jsem zjistil, že jsem dostal to, o co jsem si řekl. A protože to v mé mysli bylo spojené s úplným ukončením tohoto mého individuálního života, tak jsem pochopil, že za to mám poděkovat jako za tu poslední věc, které se mi dostává, a dál už nemám řešit vůbec nic. Žádné individuální já, žádné potřeby ani věci. A zůstávám tady jenom ze setrvačnosti a dělám věci, které dělám, a mám pocit, že žiju v prodlouženém čase. A všechno, co přichází, pozoruji...

A neříkáte si v takovou chvíli Kde je to zrnko soli...?

Ha, zrnko soli! (nadechne se) Možná se připravuji na bolesti, které přijdou a jsou asi nevyhnutelné, a snažím se vzdálit od toho, co možná bude následovat, abych to už nevnímal určitým úhlem pohledu individuálního já. (usměje se)

Čím teď žije Avaloka?

(přemýšlí) Avaloka v téhle době dělá své první kroky... Kódó se ve své šílenosti (směje se) snažil vzít Avaloku jako kompletní princip a protlačit ho malou úzkou štěrbinou ve Vesmíru s celou šíří všeho, co by Avaloka měla být (směje se). Vesmír ale velmi lehce Kóda přimáčkl ke zdi Avaloky... A když Kódó zjistil, že pokud bude dál tlačit, bude se zvětšovat i tlak Vesmíru a že to nepůjde ustát, tak se vrátil zpátky a začal uvolňovat sevření a začal dělat věci postupně a tou štěrbinou, branou je propouštět postupně, jednu po druhé...

Vesmír ale velmi lehce Kóda přimáčkl ke zdi Avaloky...

Kódó je rozhodnutý dát Avaloce všechny své síly, ale ty jí může dát teprve tehdy, až bude nějaké mít. A tak je musí obnovit a nabrat (usmívá se),  protože Avaloku už nějakým způsobem vykreslil a společně s jiným poutníkem v čase ji nechal přijít do tohoto světa, do materiálního tvaru. A teď ji musí pomalu učit mluvit, chodit a cítit vibrace, aby je zase ona mohla dávat dál. Můžeme říct, že teď dochází k další důležité fázi, vkládání šému... (přemýšlí) Není to neohrabané. Avaloka je velmi půvabná bytost, která díky určitým ochranným prvkům a principům nepřijímá nic, co by v ní nemělo být. Když sem vkročí něco, co sem nepatří, tak se všechny svastiky roztočí takový vír, že to vyplivnou daleko za hranice tohoto pozemku... (usměje se)

Jak se to projevuje?

Dostává se mi zpětných vazeb od různých lidí a jsou to věty typu „Nějak se mi nepovedlo, tady u vás to karate začít...“ nebo „Tak jsem zjistila, že ta bikram-jóga je pěkná hloupost...“ (směje se) A já si říkám, že takové reakce jsou moc dobře, protože to ukazuje, že Avaloka ví, co nemá vpustit. A ví to velmi dobře. A samozřejmě to je také proto, že je to částečně v Kódóvě vědomí, že ví, co nebo koho sem vpustit nebo nevpustit... Proto je Avaloka planetou sama o sobě.

Avaloka, planeta sama o sobě v pražských Stodůlkách

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021