Maitrea magazín - inspirace srdcem

Bosé boty? Život pěkně od podlahy!

Jaké to bylo najít si ve vašem případě doslova nohy na zemi?

Július: My to bereme skutečně z gruntu. Chodíme bosi – dnes už mám za sebou deset kilometrů po lese. Rádi se držíme při zemi. Vycházíme z toho, že základem všeho je bosá chůze. V civilizovaném světě však nohy trpí, když na ně dáme „dlahy“. Jednak se tím sevřou klouby a chodidlo nemůže pracovat tak, jak je koncipované od přírody, a jednak se odizoluje od Matky Země.

Beáta: Když jsme poprvé poznali reflexní terapii, byli jsme hned nadšení. Naším učitelem a mistrem byl Jiří Janča. Tehdy nám ukazoval na ruce, jak si mačkáním hlavního kloubu na ukazováčku můžeme léčit páteř. Z toho jsme byli nadšení, bylo to tehdy tady nové.

Július: Nadšení na začátku bylo skutečně velké. Přirovnávám to k době, když se objevily u nás první kalkulačky. Pamatuju si, že jsem maturoval z jednoho výpočtu úhlu. Pak přišel někdo s kalkulačkou a bylo to raz dva. Takže když jsme se dozvěděli, že stačí stlačit něco na chodidlech a že tím můžu ovlivnit orgán nebo nastane léčebná změna někde jinde na těle, bylo to dost podobné. (směje se)

Beáta: My jsme se vlastně vůbec zvláštně našli. Já byla na přijímačkách na antropologii, manžel chtěl studovat psychologii. Ani jeho, ani mě nevzali. Naštěstí. (smích) Toužili jsme se dostat do Prahy a letos už je to třicet let, co tu žijeme. Možná, že kdybychom tehdy nepřijeli do Prahy, nepotkali bychom svého mistra a mohlo to být všechno jinak.

A baví vás to ještě po tolika letech?

Beáta: Na téhle práci je úžasné, že každý den potkáváte lidi a každý člověk je originál a s každým řešíte něco jiného. Takže nuda to rozhodně není.

Július: A zpětná vazba nám také říká, že jsme na dobré cestě. Čas od času se objeví „silnější“ případ. Přišel ke mně pán, kterému je devadesát let. Před dvěma lety mu začaly závratě. Několikrát spadl a rozbil si hlavu. Za ty dva roky absolvoval různá vyšetření. Příčina se však nezjistila. Po absolvování cca pěti sezení mu tyto symptomy ustoupily a začal zase normálně fungovat a věnuje se své zahrádce. To pak člověk opravdu v praxi vidí, že tahle práce má smysl.
Pokud se zhorší náhle stav starého člověka, jedna skutečnost je, že jednou člověk umřít musí. Ale u tohoto pána bylo cítit, že má touhu žít.

Na prvním místě je vždy psychika.

Některé příčiny nezjistí žádné zobrazovací přístroje ani rozbory krve. Přes reflexní terapii jsme v tomto případě zjistili, že příčinou je celkové citové napětí. Před deseti lety si prošel traumatem, udělal velkou majetkovou chybu, která mu narušila vztahy. Tenhle zdroj citového napětí mu zablokoval krk, který měl za následek motání hlavy. 

Beáta: V těchto případech se často zablokuje dvanácterník a tím pádem se oslabí žlučníkový meridián. Někdy se stává, že pak lidi i náhle přestanou chodit.
Pomáháme lidem v tom, aby se snažili vyjádřit emoce. To, co cítí. Ani nemusí říkat, co je přesně trápí. Stačí, aby se dostali do dané situace, kdy se něco událo, co je emočně rozjitřilo, a tu aby tehdejší emoci v přítomném okamžiku proměnili na lásku.  A tím se jim uleví. Už když člověk danou emoci vyjádří, jako kdyby najednou byla vedle něj, už mu neubližuje.

Když člověk danou emoci vyjádří, jako kdyby najednou byla vedle něj, už mu neubližuje.

Takže je dobře, že se to uchopí přes fyzické tělo a přes první dotyk se dostáváte hlouběji a hlouběji…

Július: Oproti psychologům máme výhodu, že jsme ve fyzickém kontaktu s lidmi. Chodidla jsou velmi intimní část těla. Lidi se díky tomu dokáží uvolnit a povolit blokády.

Beáta: Dějí se pak silné a hezké zážitky. Měla jsem teď na terapii paní s vážnými zdravotními problémy. Příčina byla v pravé ledvině. Zeptala jsem se jí: „Zkuste se zamyslet nad mužem ve vašem okolí.“ Hned věděla. „Co cítíte?“, pokračovala jsem. Byla to lítost. „Zkuste ji přeměnit na lásku“, navrhovala jsem jí. Ale nešlo jí to. Když toho člověka držíte za nohy, hladíte mu chodidla, a on tam sedí s tou svou velkou bolestí, přicházejí neskutečně silné emoce. Nakonec to dokázala a hodně se jí ulevilo. A co je zvláštní - pak jsem zmáčkla reflexní plošku pravé ledviny a ona už nereagovala, už jí ta ploška nebolela.

Július: Rozvíjeli jsme diagnostické možnosti reflexní terapie. Dysfunkčnost nemusí být rovnou ve formě orgánové poruchy. Stačí usazení citového napětí a už na to reagují reflexní plošky.

Jak si můžu představit citové napětí v těle?

Július: Citové napětí by se dalo přirovnat k napnutí svalu. Chvilku ho máte napnutý, ale pak jej uvolníte. Kdežto u citového napětí je to, jako když napnete sval a už ho nepovolíte, mnohdy i léta. Svalové struktury postupně degenerují, protože v nich vázne látková výměna. Stane se to pak rušivým zdrojem pro celou strukturu těla.
A protože to funguje na principu dominového efektu, za několik měsíců po takovémto citovém zablokování se může stát, že se najednou nemůže člověk ohnout, naroste mu hrb, nebo má jedno rameno níž, jedno výš…  Tohle dokážeme všechno sledovat a také zrekonstruovat, pokud už se nejedná o deformaci kostí apod.  

A když už máte tak dlouhou praxi, stále ještě monitorujete všechny plošky, nebo už víte, kam přesně sáhnout?

Beáta: I přes naši letitou praxi vždy prohmatáváme všechny plošky. Když přijde někdo s lupénkou, za tím je oslabený žlučník, tak se na něj zaměříme, ale stejně procházíme všechny plošky, které máme v diagnostickém formuláři.

To je kolik plošek?

Beáta: Kolem padesáti. Tímto prohmatáním se otevře diagnostické okno klienta. Přesně to odhalí jeho slabá místa.

Július: Musíme se držet v takové umělé nevědomosti, abychom neudělali chybu a něco nepodcenili.

Beáta: Takto se nám třeba objevil reagující dvanácterník u jiného pána s vertigem (pocitem porušené rovnováhy). Když totiž lékaři nenajdou vřed na dvanácterníku, nepoznají, že se tam něco děje. Chodila k nám spousta lidí, kterým lékaři nic neobjevili a přitom na tom byli zdravotně špatně (zažívací potíže, nadýmání, průjmy, bolesti zad…) Většinou nám u nich vyšel v diagnostice dvanácterník. A když jsme zkoumali dál životosprávu, často tito lidé pili kávu s mlékem. A když ji přestali pít, ulevilo se jim.

Ano, taky už piju kávu jen bez mléka a je to na mém těle znát.

Beáta: Dnes už se pije káva jako voda. Lidi to mají jako obyčejný nápoj.

Július: Stres se pozná podle mělkého dýchání na solaru a jako první to odnáší právě dvanácterník. Těch informací bylo tolik, že jsme o tom napsali knížku Reflexní terapie a nečekaná odhalení.

Beáta: Když jsme napsali a poslali naši třetí knihu do tisku – Reflexní terapie jako životní styl – došlo nám, že jsme tam zapomněli napsat ještě o sedacím nervu. Tak musíme napsat asi další knihu! (smích)

Byla jsem nedávno na plese a na druhý den jsem si musela hodinu masírovat nohy až po kolena, jak bolely. Jaký máte názor na boty? Které a jak nosit?

Beáta: Máme osobní zážitek. Před dvěma lety jsme byli v létě na svatbě v Košicích. A začali jsme řešit, co si obujeme. Vymysleli jsme, že si vezmeme žabky. U mě, u ženy, černé žabky k šatům tolik nerušily.  Ale muž měl oblek a k němu žabky. Neteři se předem omluvil. Ona nás zná, tak jí to nevadilo. Ale pro ostatní byl za exota. (smích) Teď jsme si pořídili barefoot boty, protože za týden jdeme zase na svatbu. My už prostě nemůžeme nosit klasické boty. V těch už nevydržíme. Proč člověk musí trpět? Kvůli etiketě? Jak se pak máme umět uvolnit, aby nám bylo dobře? Jsme pak ve všem stažení v životě.

A co lidem doporučujte kromě barefoot bot?

Beáta: Když nechtějí chodit bosky, tak jsou ideální právě žabky s rovnou podrážkou.

To mě překvapuje. U syna nám doporučovali pevnou patu u sandálů a speciální ortopedické vložky s mediálním klínem, aby mu nepadla klenba.

Július: To vůbec není třeba! Chodil po špičkách?

Ano. Pořád chodí po špičkách.

Beáta: Ale to je dobře. Takhle ho nechte.

Na dětských ortopediích mě jako mámu ale pořádně straší, že takto a ne jinak.

Július: Je důležité, aby se chodidlo mělo možnost rozvíjet, což se děje do šesti, sedmi let. A když ho sevřete během jeho vývoje, tak zakrní. Chodidlo je vyjádřením stavu v těle. Jak je sevřené chodidlo, tak se nám sevře i něco v těle. Většinou se jedná o oblast ramenních pásů. Pak se nedivme, že má tolik dětí dnes skoliózy.

Chodidlo je vyjádřením stavu v těle.

U skoliózy je to ještě tak, že se sice projevuje na páteři, ale jedná se o poruchu látkové výměny. Buď jsou slabá játra, která nedokáží dostatečně aktivovat vápník, hořčík, vitamín E, B-komplex a jód, nebo druhá příčina je v tenkém střevu. Když dítě vyrůstá na bílé mouce, mléčných výrobcích a sladkostech, vypěstuje si ve střevě střevní plíseň (kandidu) a ta požere všechny výživné látky a do těla se nemá co vstřebat. Případně může vzniknout kombinace obojího. Když chybí jód, šlachy se dostanou do napětí a začne probíhat deformace páteře. Tohle zjistil už náš mistr, pan Janča.

Současné řešení, kdy se dětem dávají korzety, je tedy hodně mimo. Jednak navlečou dětem korzet, který jim naměřili před půl rokem, jednak z dětí vytváříme bonsaje…

Naštěstí syn doma pořád lítá naboso. Jen mi vadí to, že máme studenou podlahu.

Július: To stuzení není podstatné, když je chodidlo svobodné. Když je bosé nebo v ponožce, tak mohou šlachy a svaly pracovat a touhle prací si vytvářejí vnitřní teplo. Takže pokud nejsou mínus tři stupně, tak běhám po lese bos a zima od noh mi není.

Beáta: My celý rok nenosíme ponožky.

Július: Ten vnitřní pocit stuzení právě vzniká tou vnitřní ztuhlostí svalů a chodidlo je pak náchylnější k nachlazení.

Pohybovat se je to nejdůležitější na zemi. Byl nám dán zázrak chůze.

Říkáte, že je dobře, že syn našlapuje na špičku. Není právě chození v klasických botách o tom, že klademe důraz na nášlap na patu?

Július: Skutečně, v klasických botách jsou lidí zvyklí dopadat na patu, jenže ta je v této botě odpružená. Ale bez odpružení se odrážejí otřesy do celého skeletu. Právě přeorientování se na bosou botu s tenkou podrážkou může být pro mnohé náročné.

Beáta: Ano, ze začátku v tom někteří chodí jako kachny, nejde jim rychle přepsat starý vzorec pohybu.

Július: Při bosé chůzi nedopadáme na paty, tudíž máme tendenci vertikalizovat páteř a naklonit se lehce dopředu, abychom dopadali na přední části chodidel. To je ta pružina, která slouží k dynamickému pohybu. To přeladění na jiný typ obuvi může trvat i půl roku.

Beáta: Když vám ortoped předepíše vložky, tak se vám samozřejmě uleví, ale je to proto, že se podpoří defekty v chodidle. Z dlouhodobého hlediska se ale stav zhoršuje. Zažili jsme už klientku, mladou holku, která takto kvůli bolestem nemohla chodit. Ortopedické vložky vůbec nedoporučujeme!

Július: Když podepřete klenbu, nemůže pružně pracovat a „zvadne“. V místě klenby máme zrovna reflexní zóny orgánů jako je žaludek, slinivka, dvanácterník, tlusté střevo… V tom momentě zvadne celý zažívací trakt.
Je dobré si uvědomit, že jsou chodidla nositelé zátěže. Je potřeba jim být vděční, že tu zátěž na sebe vzala. Vděční a vědomí.

Kontakt: http://www.patakyovi.cz/

 

 

Autor článku: Barbora Pečová