Maitrea magazín - inspirace srdcem

BRÝLE? – děkuji, s radostí odkládám...

Jako malá jsem špatně viděla. Tehdy mi oční lékař řekl, že mám jíst mrkev. Po nějaké době, když už jsem nerozeznala na ulici vlastní mámu, mi zjistil jiný lékař krátkozrakost čtyři dioptrie. Jaké máte zkušenosti s léčením zraku vy?

U mě to bylo přesně naopak. Přišla jsem k oční lékařce a hned mi předepsala brýle s tím, že je musím nosit od rána do večera. Já jsem ale bez nich viděla! Pořád mi přidávali dioptrie. V osmé třídě jsem je přestala přes prázdniny nosit. Po prázdninách mi změřili zlepšení zraku o tři dioptrie. Takže jsem brýle přestala nosit úplně. Po půl roce jsem se dozvěděla, že mám úplně zdravé oči a brýle nosit nemusím.

Po čtyřicítce se mi začaly kazit oči na čtení. Pár let jsem brýle nosila. Přijala jsem to jako fakt, že už mi je tolik let. Pak jsem se ale začala víc pohybovat v osobním rozvoji. Říkala jsem si: “Když jde spravit spousta jiných věcí, tak by to mělo fungovat i na oči!” Pátrala jsem a dostala jsem se k americkému očnímu lékaři, doktoru Batesovi, který žil před 120 lety. Jeho metodologie, kterou jsem začala používat, je postavená především na fyzické úrovni. Hlavně na vědomí toho, že přetěžujeme oční svaly. Oko je vystavěné fyziologicky na jiné činnosti, než děláme dneska.  A jeho měření doložilo vliv psychiky na vidění. Také to, že se nám vidění mění v průběhu dne. Postupně jsem si tohle všechno složila dohromady, vyzkoušela sama na sobě - až následně z toho byl první seminář.

 

Teď se mi práce docela rozjela. Kromě dospělých jsem se začala věnovat i dětem.  Užívám si kroužek s dětmi. Hezky si blbneme a přitom mimochodem hrajeme hry na zlepšení zraku.

To byste klidně mohla nabízet do škol a školek?

Ta idea je dostat to do těchto zařízení jako kroužek, aktivitu, kdy si děti po celém dnu uvolní oči. Se zrakem dětí se dá pracovat už od narození.

Napadá mě, že když vám tehdy doktor nedal brýle, nebylo to špatně. Zároveň však je dobré ukázat dětem, jak své oči používat jinak – tak, aby je nepřetěžovaly.

Zaregistrovala jsem děrované plastové brýle. To je taky pomůcka ke zlepšení zraku?

Ano, je. Určitě je lepší nosit krátkodobě tyto než ty dioptrické. Ale nejsou určené na dlouhodobé používání. Princip spočívá v tom, že perforace, pohled skrze ty dírky, pomůže oku zaostřit. Na seminářích vysvětluju všechny tyto principy, aby každý pochopil, proč a jak to funguje a proč děláme určité cviky.

Já už mám tolik dioptrií, že nevím, jestli bych nespadla bez brýlí do jámy!

I u těch vyšších dioptrií je efekt vidět. S těmito brýlemi se přečte o dva – tři řádky víc na čtecí tabuli.

Když přemýšlím o tom, proč tak špatně vidím, napadají mě myšlenky: “Co nechci vidět?” apod. Nevím to. Krátkozrakost se navíc v naší rodině přenáší přes ženy.

Hlavně se přenášejí zvyky a naučené vzorce chování. Takové to: “Nechci něco vidět; mám strach z budoucnosti; nelíbí se mi, co mám teď”… záleží na konkrétní vadě a jsou to první věci, které většinu lidí napadnou jako první. Všechny tyto psychosomatické znaky ale vedou většinou ještě hlouběji.

Pracujeme hodně s pocity. Naučila jsem se techniku funkčního principu – v podstatě jenom pozorujeme pocity a emoce, které se objevují. Nejzákladnější princip zní: “Žádný pocit ve mně nemá zůstávat.” Má se ukázat, ale má zároveň také odejít. Nemám si ho tam schovávat.  Je to blokování energie. Pokud si ho tam schovávám z nějaké minulé zkušenosti, tak cokoliv, co mi to aktivuje, mě vrací do těchto špatných pocitů. Většinou tento pocit utlumuju, tvářím se, že tam není nebo s ním bojuju, protože ho nechci. Ale v okamžiku, kdy přijmu fakt, že tam je, může odejít.

Žádný pocit ve mně nemá zůstávat. Má se ukázat, ale má zároveň také odejít.

Když si nasadím brýle, přijímám jakoby status quo a daná emoce se nemůže posunout dál, je to tak?

Ano, dávám brýle mezi sebe a reálný svět. Spíš, než se od života, který tady probíhá, oddělovat, je lepší ho začít vnímat, zkoumat a prožívat. Nedávno jsem si psala s Martinem Bohušem, lektorem seminářů o přítomném okamžiku, že mi přijde, že moje semináře o očích jsou vlastně hodně o přítomném okamžiku, stejně jako ty jeho. (směje se)

Co je tedy základním pravidlem pro lepší zrak?

Na to, abych dobře viděla, musím mít uvolněné oči. Když se podíváte někam do dálky bez toho, že se snažíte vidět něco konkrétního, jen tak přehlížíte prostor kolem sebe a zavnímáte si, jaké máte pocity v očích, tak to je přesně stav, kdy jsou oční svaly ve svém přirozeném stavu, tedy tak, jak byly vytvořeny. V okamžiku, když potřebujeme zaostřit na něco konkrétního, ať už na blízku nebo na dálku, musíme oční svaly zapojit. Dříve to zapojení přicházelo jen občas. Dneska je to však naopak.

Jsou dvě cesty, jak z toho ven. Jedna cesta je, že se přestěhujeme do pralesa. To ale asi není moc obecné řešení, že?

A druhá, že je začneme uvolňovat. Ideální je nesnažit se zaostřovat, protože to hned automaticky mhouříme a vytváříme si napětí.  Když očím necháme volný průběh, ony si doostří samy. Chvíli to však může trvat. My jsme obecně hodně netrpěliví. Chceme výsledky hned. Nasadíme brýle a vidíme okamžitě. Ta základní esence toho, co lidi učím, je přestat se snažit. (usmívá se)

Esence toho, co lidi učím, je přestat se snažit.

Být v souladu s tím, co se děje, přijímat, co přichází. Život se neskutečně zjednoduší a dostane se do něj lehkost bytí, o které mluví Martin Bohuš. (směje se)

A jak to probíhá v praxi, když máte klienta a řeknete mu: “Teď vše pusťte a nechte život plynout?”

Není to o nicnedělání, ale o tom, že začne vnímat a dělat věci, které přicházejí. Když se člověk zklidní a přestane tzv. tlačit, tak najednou většinou ví, co je potřeba udělat právě teď. Nedělá pak zbytečnosti, které si tam nasadí, protože “musí”.

Do života mi tedy přijde jen to, co do něj přirozeně patří.

Přesně tak. A taky vím, že to není jednoduché. Prošla jsem si tím. Teď už se dokážu pozastavit nad tím, když mi něco nejde: “Aha, a co vlastně dělám? Proč na to tlačím? A proč mě to vytáčí?”

Ano, vnitřní dialogy jsou moc fajn. (smějeme se)

Ono to není o tom, že bychom neměli prožívat emoce! Je to úplně v pořádku. Nejhorší je si říct: “Ježiš, přišla mi emoce! Honem, co s ní? Dát ji pryč!” naopak – klidně si ji užijte. Přijměte ji a ona za chvilku zmizí sama.

Když se řekne: prožívat emoce, tak většina lidí si představí, jak někdo vybuchuje. Ale to už je ten papiňák ve chvíli, kdy to v sobě tlačím a s poslední kapkou to bouchne. Já však nemusím prožívat emoce navenek tak, že by to bylo vidět. To zásadní je, že potřebují proběhnout uvnitř – tam se to vše děje, tam se odehrává celý náš život. (usmívá se)

Protože pravda je, že mám v sobě nějaký pocit. Přijetím vlastně říkám „ano, i ty jsi součástí“. Jsem to taky já, tak proč bych tomu zakazovala bytí. (směje se)

Je to jenom forma, která se mění. Stejně jako myšlenka. Pocity nás dokáží zastavit v minulosti, ale my jsme při tom už někde jinde. Vezměte si věty typu: “Tohle ti do smrti nezapomenu!” Tomu dotyčnému je už dávno jedno, co se stalo, ale my si dlouhé roky v sobě držíme pocit ukřivdění, který ale ve finále škodí jenom nám.

A vidíme skutečně to, co vidíme?

Vidění není ani tolik o očích, protože přes oči se nám jenom předává nějaká informace o tom, co je venku v tzv. realitě.

To, co přijde za informaci, vyhodnocuje až mozek na základě toho, co jsme se za celý život naučili. Prožitek vidění jsou vlastně jenom barvy a tvary. Významy tomu přiřazuje až naše zkušenost. To, co vidíme, jsou jenom data, která se zprocesují jenom na základě toho, co máme uložené uvnitř. A ne každý mi na kurzu popíše, že vidí to stejné jako jeho soused.

Prožitek vidění jsou vlastně jenom barvy a tvary. Významy tomu přiřazuje až naše zkušenost.

Takže vidíme, co vidět chceme?

Přesně tak. Vidíme to, co odpovídá našemu vnitřnímu nastavení.

Máte nějaký jednoduchý příklad, kdy vaše rada/cvičení zafungovalo?

Ano, jednou jsem v rámci charitativní akce, kde měly děti plnit různé úkoly,  připevnila na ceduli básničku, kde se řádek po řádku zmenšovala písmena. Přišla jedna pubertální slečna, dočetla do půlky a pak prohlásila, že už to nepřečte. Poradila jsem ji, ať se podívá do dálky na stromy a za chvíli zase zpátky na text. Jenom z ní vypadlo: “Ty vole! Já to všechno přečtu! “ (smějeme se) Tak jednoduché to kolikrát je.

Je třeba teď v létě nějaký speciální režim, jak se starat o zrak?

Má zkušenost je, že nejsou sluneční brýle potřeba. Už je roky nenosím.

Náš tělesný systém je poměrně hodně inteligentní. Zornička je od toho, aby regulovala množství světla, které jde do očí. A umí to perfektně. Když je slunečno, stáhne se, aby neprocházelo velké množství světla a s tím i UV záření. Když nasadím černé sluneční brýle, tak pro zorničku je to signál: Venku je tma, musím se roztáhnout. Co je největší průšvih, jsou laciné sluneční brýle bez UV filtru, protože v tu chvíli záření jde skrze oko naplno.
Když sluneční brýle máme delší dobu, nosíme je pravidelně, tak naše zorničky ztrácejí schopnost rychle reagovat na změnu. Když pak brýle sundáme, je toho světla na nás moc. Světloplachost je jen důsledek této naší “péče” o zrak.

Má to však i další souvislosti. V našem těle probíhá spousta procesů, které potřebují sluníčko a spouští se ve chvíli, kdy systém dostane informaci, že je venku slunce – a tato informace jde právě skrze práci zorničky. Ta hlásí, jestli je venku hodně světla, nebo málo. V okamžiku, když mám sluneční brýle, tak tělo neví a neumí to správně vyhodnotit. Například když je sluníčka hodně, spustí tělo ochranný proces, aby se nám nespálila kůže. Což se slunečními brýlemi opět neudělá.

Co doporučuje místo slunečních brýlí, abychom nemhouřili oči přímo do slunce?

Noste víc kšiltovky nebo klobouky se širokou krempou. To nám pomůže mít před očima jemný stín a nemusíme mžourat.

A jaký byl váš nejlepší dosavadní výsledek se cvičením a konzultacemi?

Měla jsem paní, co na jednom oku měla čtrnáct dioptrií, na druhém deset a tři dioptrie astigmatismus. Dva měsíce po našich dvou inividuálních konzultacích a  psychických odblocích byla na měření u očního, kde se zjistilo, že ze čtrnácti dioptrií jí to kleslo na deset a z deseti na sedm. Astigmatismus zmizel prakticky úplně. Už při poslední konzultaci ale byla překvapená, že rozeznává balkóny v domě naproti, což před tím bez brýlí nedokázala.

Když si v sobě něco držím, tak bráním proudění energie. To je celé.

Asi bude rozdíl, co se v nás odehrává, když trpíme na krátkozrakost nebo na dalekozrakost.  Pro mě je důležité si říkat, že nejsem porouchaná, i když špatně vidím.

Naopak, nemyslím si, že je člověk porouchaný, ale že má něco v systému navíc. Ty pocity, které si tam držíme, jsou navíc. Náš systém by měl být jako prázdná trubka, kterou to všechno jen prochází. Je to stejné, jako když si dáte kafe. Vypijete ho, něco ve vás udělá, a pak ho zase vyloučíte ven, protože je ve vás navíc. S pocity by to mělo být stejné. Prostě vyprazdňovat!

Kontakt: https://www.centrumzdravehovideni.cz

 

Autor článku: Barbora Pečová