Být divný po svém

1. července 2011

Server Peoplecomm založil – podle vlastních slov - „jako únik“ ze světa, v jakém do tehdy žil. Byl to svět práce, práce a zase práce. „Prostě jsem se uhnal,“ řekne jen tak jako mimochodem o důležitém životním okamžiku. Přečtěte si, jak vypnout svého autopilota, proč dávat větší svobodu svým zaměstnancům nebo co se můžeme naučit od dětí.

„Když to teď hodnotím zpětně, vidím, že kromě úniku to také bylo hledání, jaká je tady moje úloha. A během toho jsem zkoumal, proč lidé dělají to, co dělají, a jaký na to má vliv autorita, nadřízenost, podřízenost. Vychovaly mě úsporné babičky, válečná generace, takže jsem šetřílek. K tomu jsem od přírody tak nějak zaměřený na lidi, takže když se to spojí, tak mě prostě nenechá v klidu fakt, že osm lidí z deseti chodí do práce, která je nebaví! To je pro mě mrhání životem!“

Tak jste se dostal k tématu svobody v práci?

Ano, zajímalo mě, proč dělám to, co dělám a v rámci toho se mi postupem času otevřel svět svobodných firem. Firem, kde lidé sami rozhodují o tom, co budou dělat, kdy, s kým, za kolik, sami si vybírají šéfy a svoje a jejich platy.

Svoboda v práci se nesnaží odpovědět na otázku „peníze, nebo život“ čili „pracovat, nebo žít“, ale jak dělat to, co nás baví, a vydělat na tom peníze. Došlo mi, že lidé už nechtějí poslouchat, že je to blbé, ale chtějí slyšet řešení. A tím je právě ta svoboda.

A mají všichni možnost dělat to, co je baví a co je zároveň i uživí?

Aby práce člověka bavila, musí splňovat několik parametrů. Jedním z těch důležitých je, abych v ní viděl smysl. Aby když se mě třikrát, čtyřikrát, pětkrát zeptáte, proč tu práci dělám, abych dokázal odpovědět něco jiného, než že vyděláváme peníze pro akcionáře nebo abychom zvýšili růst. A kdyby to tak v dnešním světě bylo, tak spousta firem zkrachuje.

Co je například jedním z parametrů, o kterých mluvíte?

Že to děláme pro tuhle společnost, pro lidi, protože nás to baví a také že se na tom ohromně učíme. Ve spoustě byznysu, tak, jak je postavený dnes, ať už jde o banky, farmaceutický byznys nebo reklamní agentury, tohle chybí. Takové firmy vlastně jenom podporují konzum.

Ale třeba pro ty, kdo pracují právě v téhle branži, to jejich smysl je...

Snažím se vycházet z vědeckých výzkumů, ale hodně se také inspiruji u dětí, starých lidí a u zvířat. A z pozorování těch, kdo nejsou v systému, což jsou právě ty děti a staří lidé, jsem zjistil, že práce, která vás baví, stojí na třech pilířích.

Zaprvé, děti nedělají nic, v čem nejsou dobří. Intuitivně tíhnou k tomu, co jim jde. Zadruhé to je smysl, proč to dělají, zajímá je to, zkoumají to. A konečně zatřetí, oni sami rozhodují o tom, co, kdy a kde budou dělat. A v reklamní branži je tím smyslem třeba to, abyste pomohla výrobci pracích prášků prodat ho víc.

V dnešním světě, kde toho každý máme hodně, nemáme čas přemýšlet.

Takže jde o to se sám sebe ptát, proč dělám to, co dělám..

Když si začnete tuhle otázku pokládat, jednou dojdete do bodu, že si o tom vlastně povídat nechcete. Protože byste musela přemýšlet a to by bylo moc bolestivé a náročné, energeticky i časově. V dnešním světě, kde toho každý máme hodně, nemáme čas přemýšlet, „hlavně rychle, rychle, ať to odsejpá...“ Daleko příjemnější je náš autopilot, vnitřní robot s automatickými pohyby.

Zmínil jste systém, nejenom během našeho rozhovoru, ale i ve svém článku o cestě do Mexika. Zajímalo by mě, čím pro vás systém je. Osobně ho totiž vnímám jako něco, co nás na jednu stranu omezuje, čemu se ale na stranu druhou musíme do jisté míry přizpůsobit a bez čeho nejde žít...

Vnímám to stejně. Systém je pro mě synonymem kultury, a ta je pro mě určitou sadou očekávání, která usnadňují fungování mezi lidmi. Díky nim je jasné, jak se chová muž, jak se chová žena, jak nadřízený a jak podřízený. A bez systému v lidské společnosti jako v jakékoliv jiné společnosti, třeba kmenové nebo smečkové, nejde žít.

Současná kultura vznikla v období, kdy nedostatku bylo víc než dostatku, víc nebezpečí než bezpečí a přežití bylo důležitější než prožití. V období, kdy jsme se naučili organizovat naši společnost, kdy muž je víc než žena a rodič víc než dítě. Vzniklo tak spousta šablon na naše chování. Jenže v dnešní době je dostatku víc než nedostatku a bezpečí je víc než nebezpečí.

Už nepotřebujeme mít na všechno šablonu. Myslím si, že vy i já můžeme dělat výrazně víc toho, co bychom chtěli, stylem, jaký je nám vlastní, s lidmi, které máme rádi. Proto současný systém, jak je nastavený, podle mého názoru omezuje svobodu víc, než by bylo zdrávo.

Zajetá pravidla jsou už tedy přežitá?

Žijeme v jedné z těch epoch, ve kterých jsme se my, lidstvo, už několikrát ocitli, kdy to, co považujeme za normální, je už tak blbě, že je legální být nenormální. Chovat se jinak než většina. Vytvořit nějakou subkulturu. Mění se to, je to už jinak než před lety, ale pořád jsme ještě svázáni pravidly, která určují, jak bychom se měli a neměli chovat.

Ke změně je třeba, aby ti, kterých se to týká, měli o změnu vůbec zájem. Když to tak sledujete, přibývá takových lidí?

Pracuji především s firmami, kde je tradiční hierarchické rozdělení na management a podřízené. Manažeři, když s nimi mluvím, si uvědomují (zdůrazní), že jejich zaměstnanci tolik „netáhnou“, že je práce nebaví a že se těší na pátek. Existuje část osvícených manažerů, kteří si dovedou představit, že není potřeba zaměstnance držet zkrátka, ale dát jim prostor. Jenom nevědí, jak to udělat, aby nebylo nutné je tolik kontrolovat.

A u těch zaměstnanců?

Tam je to jasné, člověk intuitivně cítí, že nechce chodit do práce, která ho nebaví, jenom kvůli penězům, a pak si o víkendech dobíjet baterky. Prostor od pondělí do pátku škrtnete, vyděláváte peníze a o víkendu si pak snažíte koupit pocit, který byste normálně mohla mít od pondělí do pátku. Pak se jednou za rok nebo dvakrát, třikrát, když se poštěstí, těšíte na dovolenou a pak na penzi. V systému se nejvíc těšíme na penzi. A když pak hranici odchodu do důchodu posunou z pětašedesáti na sedmašedesát, lidi se z toho hroutí.

Systém, který nás obklopuje, je velmi silný a ovlivňuje naše chování. Jenže ono je velmi jednoduché jet dál v zajetých kolejích než přemýšlet a jít si svojí vlastní cestou...

No jasně! Ale tak jsme byli vychovaní, slýchávali jsme to už od mala. „Kdes to viděl?“, „Jsi normální? Podívej se, jsi jediná, kdo nemá rukavice...!“ Pořád nás to tlačilo do stejnosti, do stáda, což je zase jeden ze základních instinktů, zapadnout do stáda, být stejný. Je to zajímavý paradox, žijeme v době, kdy už není nutné být stejný a kdy můžeme dělat to, co skutečně hluboce cítíme, že je to správné, kdy se ale současně – paradoxně - pořád cítíme svázaní, „Co si o mně ostatní pomyslí... šmarjá... pardon...“

Obklopování se podobně smýšlejícími lidmi je asi také jeden z pilířů vašeho projektu cohousingu v Lysé nad Labem. Jako další důvody, „proč právě cohousing“, na svém blogu zmiňujete „šťastnější život, šťastnější děti, šťastnější stáří“. To by ale přeci chtěl asi každý. Proč na to dělat projekt? Připomíná mi to haló-akci „bio rohlíky“, které jsou úplně normálními rohlíky, protože je přeci normální použít normální mouku, a ne nějaké náhražky.

(směje se) Máte pravdu, spousta věcí je naruby. Proč nemluvíme o chemopotravinách, proč mluvíme o potravinách a biopotravinách, když to jsou chemopotraviny a normální potraviny... A ten cohousing: Když budu bydlet, jak bydlí typický český člověk, tak od pondělí do pátku jsem přes den někde v práci a večer prokličkuji autem do svého satelitu a vběhnu do svého bytu, aby mě nikdo neviděl, a tam se zavřu.

A vzhledem k tomu, že většina z nás dělá práci, která nás nebaví, a s lidmi, kteří nás štvou, tak chceme mít večer klid, nechceme žádné sousedy. Zavřeme se doma, dáme si skleničku vína, podíváme se na něco v televizi nebo skončíme u počítače. A o víkendu jsme z toho tak servaní, že nějací sousedi...? Většinová společnost žije zavřená ve svých bytech nebo domech, můj dům, můj hrad, moje nebo naše, důležité je, aby to bylo vlastní.

(...) večer prokličkuji autem do svého satelitu a vběhnu do svého bytu, aby mě nikdo neviděl, a tam se zavřu.

Proto tedy cohousing jako způsob bydlení, kde je důležité sdílení?

Ano, proto bydlet s někým a něco sdílet, společný prostor nebo něco jiného. Proč si třeba kupovat vlastní sekačku, aby každý v ulici měl svoji, když ji můžeme sdílet a půjčovat si ji? Chce to ale umět se dohodnout a stanovit si pravidla.

Co nějaké nevýhody? Jsou?

Za jedinou bych považoval, že někdy je opravdu těžké se dohodnout, protože se někdy navzájem štvete a je to na houby. Když se ale naučíte konflikty řešit, respektovat ostatní lidi a nesoudit je, tak je to pak skvělé. Projekt Zåhrada v Lysé nad Labem počítá se společnými klubovnami, polosoukromými dvorky, hřištěm, kavárnou, intranetovým systémem....

Na co intranetový systém tam, kde jde především o sdílení společných okamžiků naživo?

Mám pocit, že máme v sobě zabudovanou plachost zaťukat sousedovi na dveře „Jsi doma? Půjdeme na pivko?“. Síť typu Facebook „Jsi doma – nejsi“, „Jdeme - nejdeme“ ale dokáže interakci napomoci. Celá čtvrť v tomhle projektu je navíc navržena tak, aby se lidé záměrně potkávali. Aby se na chodníčku museli vyhýbat a minimálně se museli pozdravit a mohli navázat komunikaci. Zároveň má ale každý svoje soukromí.

Jako všechno má ale i bydlení „nablízko“ dvě strany. Je sice fajn sdílet sekačku nebo se podělit o pohlídání dětí, ale co když budu mít konfliktního souseda?

To je pravda, máte méně svobody. Ale já ji milerád vyměním na možnost si popovídat! Sáhodlouze neplánovat a hledat ve svém diáři, kdy půjdeme na pivo, nikam nedojíždět... Klidně bych tím konfliktem a nedorozuměním rád zaplatil, že tam nějaký soused bude.

NÁŠ TIP

Zaujalo Vás některé z témat, o kterých Tomáš Hajzler mluvil? Pak mrkněte sem - nakladatelství Peoplecomm vydalo několik zajímavých knih, které by Vás mohly inspirovat.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021