Cesta k sobě aneb Zkuste obejmout svého vnitřního puberťáka

5. listopadu 2014

„Náš vnitřní teenager nám může pomoci si uvědomit, jakým způsobem reagovat na jeho potřeby. Protože podobně jako malé dítě má potřebu jistoty, bezpečí a lásky, ale vyžaduje, abychom na něj „mluvili“ jiným jazykem, abychom našli jinou formu,“ říká o jednom z našich vnitřních zdrojů Marie Madeira Nováková. A jaké jsou před námi největší výzvy současné transformační doby? Přečtěte si.

Kdo je Marie Madeira Nováková?

(usmívá se) Asi jako každý jiný člověk. Pracuji s lidmi, kteří hledají svou cestu, a snažím se jim pomoci ji najít. Jak vidím z praxe, všechny příběhy, které se mnou mí klienti nebo přátelé sdílejí, i když jsou různé, mají něco společného: upřímnost a odvahu.

Co mě těší je, že mezi mými klientkami přibývá žen starších ročníků, je jim přes šedesát, někdy i sedmdesát let! Pro mě to je zpráva, že se čím dál tím víc žen najednou začíná dívat do sebe a chtějí změnit to, co nefunguje. Přicházejí, protože chtějí zlepšit vztahy se svými snachami či zeti, chtějí se podívat na svůj vztah se svými dcerami. A u toho všeho je opravdu potřeba hodně odvahy...

Každou změnu doprovází svým způsobem i obava z ní, pochopitelně, protože někdy zasáhnou do života člověka velmi zásadně.

Bojíme se toho, o čem nemáme dostatek informací. Některé věci nebo techniky jsou ale nesdělitelné, dokud neuděláme vlastní zkušenost. (odmlčí se) Jedna věc mi přijde důležitá a pro naši současnost typická: S tím, jak se postupně měníme, si budeme muset daleko víc zvykat na to, že se budeme v rámci rodiny rozdělovat. Protože každý z nás jde svým tempem.

Na druhou stranu ale nikdo nemůže dopředu říct, že se s těmi, od kterých „odcházíme“, už nikdy znovu nepotkáme. Pokud ve fázi rozdělování společných cest zůstaneme svým srdcem, všechno ostatní se postupně vyladí. Je to jenom záležitost času. Pokud jsme k sobě v okamžiku rozdělení maximálně upřímní a víme, že tak to cítíme a nemůžeme jinak, může tato naše cesta a vnitřní síla druhé později inspirovat. I tam ale chvíli trvá, než se výsledek projeví, někdy i několik let. Všichni jsme propojeni, na rovině duše i rodiny. Proto je podle mě důležité naučit se vzájemnému respektu a dávat správnou formu podpory.

Pokud jsme k sobě v okamžiku rozdělení maximálně upřímní, může tato naše cesta a vnitřní síla druhé později inspirovat.

To je zajímavé, co říkáte: Naučit se způsob, jakým naše blízké podporovat. Předpokládáme, že to je samozřejmost a všichni to umíme, pravda je ale často jinde.

Respekt k cestě druhého je silné téma a v tuhle chvíli, řekla bych, důležité zvlášť pro ženy-matky. Mateřská láska je jedním z oblastí, které v současné době procházejí hlubokou proměnou. Ženy-matky musí ustát, že jejich dítě se rozhodne jít jinou cestou, než by šly ony samy. „Respektuji tě, je to tvoje volba a tvoje cesta, ale buď si opravdu jistý, jistá, že chceš, aby tě provázela právě tahle vibrace energie, pokud se pro ni teď rozhodneš. Nemusím s tím souhlasit, ale ty můj souhlas nepotřebuješ, jsi už dospělý, dospělá.“

A pokud je žena skutečně upřímná a má odvahu podívat se do sebe, uvidí a pojmenuje pravdu: „Nesouhlasím s tvou cestou často proto, že jí nerozumím, cítím se ohrožená a to, že sis ji vybral/a jdeš po ní, ve mně vyvolává pocity, že jsem všechno dělala špatně...“  Ale není možné „dělat něco špatně“; to je evoluce; každý v daném okamžiku dělá to nejlepší, co umí. (usměje se, pak se odmlčí) Často a hlavně nevědomě na druhé aplikujeme to, co bychom potřebovali a chtěli my sami. Úzce to souvisí s naším vnitřním dítětem.

Často a hlavně nevědomě na druhé aplikujeme to, co bychom potřebovali a chtěli my sami.

Jakože se skrze naše vlastní dítě dostaneme ke svému vnitřnímu dítěti? Není to naopak?

Naše vlastní děti jsou našimi učiteli a to, co se děje jim, často zrcadlí naše vnitřní programy a zkušenosti, které nemáme zpracované, a tudíž je v sobě máme zavřené v podobě toho, co prožívá naše vnitřní dítě. Takže pokud má náš potomek problémy ve škole, nerozumí si se spolužáky nebo je dokonce vystaven šikaně a my se rozhodujeme, že ho přehlásíme na jinou školu, nejprve bychom se měli my sami podívat na náš vlastní vztah ke škole. Na naše vzorce z dětství týkající se školy a šikany a na svoje vlastní projekce na učitelku našeho dítěte. Protože pak se může najednou stát, že se něco změní v energetickém poli třídy. Nebo naše vlastní dítě nám samo řekne, že už nechce v téhle škole být, že chce pryč.

Vnitřní dítě je skutečně jedním z našich pokladů, doslova „želízek v ohni“ tohoto transformačního období - může nám hodně pomoci. Co takový vnitřní teenager?

Jsem ráda, že ho zmiňujete. Protože je stejně důležitý, ale my na něj dost často zapomínáme. Jako dospívající jsme se v tomto období daleko intenzivněji než kdy jindy setkávali se svými polaritami: s ženskou a mužskou částí. U dívek je to ještě silnější o to, že svou první menstruací jsou jeden den dívkou a druhý už fyzicky zralou ženou. To je obrovský skok! V naší kultuře nám chybí nějaký „most“, který by tuto propast mezi „jsem dívka a dcera“ a „jsem dospělá a matka“ překlenul.

A náš vnitřní teenager? Ten nám může pomoci třeba tak, že si díky němu uvědomíme, jakým způsobem reagovat na jeho potřeby. Podobně jako malé dítě má potřebu jistoty, bezpečí a lásky, ale vyžaduje, abychom na něj „mluvili“ jiným jazykem. Abychom na tyto potřeby reagovali jinak, abychom našli jinou formu. Zkuste třeba jen tak obejmout puberťáka; bude couvat, i když uvnitř po tom touží stejně jako to malé dítě.

Zkuste jen tak obejmout puberťáka; bude couvat, i když uvnitř po tom touží stejně jako malé dítě.

Jak se tedy ke svému dospívajícímu potomkovi, potažmo svému vnitřnímu teenagerovi přiblížit?

To musí každý z nás procítit. Protože každý je individuální a navíc v různou chvíli potřebuje něco jiného. Například matka, která by chtěla se svou dcerou sdílet, jaké to pro ni bylo, když začala poprvé krvácet; po čem tehdy toužila a co naopak nechtěla. Její dcera ale třeba v danou chvíli tohle slyšet nechce. A ten, kdo to po matce „chce“, je její vlastní vnitřní dospívající dívka, která do té doby nedostala v jejím životě místo, aby se mohla projevit.

Až si znovu společnost zvykne na to, že existují nějaké „přechodové rituály“, tak i mladší dívky budou vědět, že jakmile přijde jejich první krvácení, určitou formou se to oslaví. Doma i s kamarádkami, protože ony to doma se svými rodiči také tak udělaly nebo teprve udělají. Teď se jim do toho zatím moc nechce. U dospívajících často stačí dát jim najevo, že tady pro ně jsme. A když budou potřebovat, mohou se na nás obrátit. Dát jim zkrátka prostor a svobodu v rozhodování.

Jaké techniky ke své práci používáte?

Vždycky takové, které v danou chvíli nejlépe vyhovují klientovi. Takže někomu víc vyhovuje šamanský přístup, síla zvuku bubnu a silová zvířata, někdo jiný lépe reaguje na vyjádření prostřednictvím kresby nebo malby. Někdo je tak moc „v hlavě“ a nedokáže se uvolnit, že mu pomáhá dotek, buď na rukou, nebo na nohou. Tím, jak se dotýkám určitých bodů na rukou, se postupně dějí změny také v mozku, uvolňuje se.

Na samém začátku rozhovoru jste zmínila určité změny, na které si „budeme muset zvyknout“. Čeká nás ještě něco jiného? Co je podle vás největší výzvou pro každého z nás v tuto dobu?

(dlouze přemýšlí) Teď to nedokážu uchopit... (zvedá se ze židle, bere do ruky šamanský buben a začíná na něj prsty jemně bubnovat. Pak ustane a začne mluvit) Budeme muset zvládnout obrovské množství strachů, které v nás ještě jsou. Strachů pustit se toho, co je pro nás takzvanou jistotou. Protože měnit se budou i tyto jistoty; co jí bylo, tak jí už najednou nebude.

Měnit se budou i naše jistoty; co jí bylo, tak jí už najednou nebude.

Budeme muset přijmout, že Matka Země je mnohem vyšší inteligence, než si vůbec dokážeme představit. To nás bude nutit přizpůsobovat se velkým změnám a přijmout mnohem větší odpovědnost za konkrétní způsoby svého chování. (odmlčí se a začne znovu tiše bubnovat) Další velkou výzvou bude přijmout to, kdo a kým jsme, a ne to, kým nejsme. Přijmout svou roli rodičů dětí, které jsou dětmi „nové doby“, a zvládnout tento přechod.

Co to znamená?

Najít správné výchovné metody a postupy, abychom tyto děti svou péčí ani přehnaně „neutiskovali“, ale ani je přehnaně nevyzdvihovali. Aby i ony zvládly tuto svou odlišnost od nás. A tyto nové postupy najdou rodiče především sami v sobě a speciálně ženy v kultivaci své mateřské lásky.

Čím dál víc lidí bude muset přijmout, že existují jemněhmotné energie, jemněhmotné reality a světy. Vaše děti, až vyrostou, se už dožijí toho, že rozum a intuice budou brány jako rovnocenní partneři v našem životě. A tou úplně nejdůležitější výzvou je naučit se svým srdcem naladit na vibrace míru. Tato kvalita je tady celou dobu k dispozici; chce to jenom trochu tréninku.

Náš tip:

Marie Madeira Nováková je průvodkyní na cestě, které dala velmi specifickou podobu: dvacet osm dní v sukni, dvacet osm dní v kšandách. Jestli Vás tato cesta zajímá a cítíte, že to je přesně ta zkušenost, kterou chcete poznat, podívejte se na Dvacetosmdní.cz.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021