Dost bylo hry na oběť!

11. dubna 2012

Rozhovor s Ottou Richterem, jedním z průkopníků, kteří přinášeli z USA do Evropy téma „osobního rozvoje“. Na základě svého dlouholetého studia pod vedení spirituálních učitelů v Severní a Jižní Americe vyvinul vlastní metodu známou jako HUMAN HOLOGRAPHICS®. Přečtěte si, proč je třeba přestat si hrát na oběť a jestli "vůbec máme šanci".

Jste jedním z průkopníků, kteří do Evropy přinášeli téma „osobního rozvoje“. Práce na sobě a růst na duchovní úrovni vyžaduje důvěru, odvahu, trpělivost a upřímnost sám k sobě. To nejsou úplně jednoduché požadavky; je to celkem výzva. Proč bychom to vůbec měli podstupovat, když to od nás vyžaduje tolik času a energie?

No, ono to vlastně zase TOLIK času a času nebere. Myslím, že by se dalo říct, že to je otázka priorit každého v jeho psychicko-emočním životě. Buď se rozhodnout žít světským způsobem, kdy pouze přežíváte tak, jako ostatní, nebo si vybrat výjimečný život, ve kterém vy sami vzkvétáte, daří se vám a užíváte si život naplno. Současně si ale myslím, že je potřeba, aby lidé měli možnost volby. A pokud nejste upřímní sami k sobě v tom, co vás baví, co vám přináší radost, potěšení a naplnění, nemůžete být upřímní ani k ostatním. To je okamžik, ve kterém začínáte lhát. Takže určitě stojí za to malá introspekce a být k sobě upřímní, abychom našli, co činí náš život důstojnějším a úctyhodným!

Často kolem sebe slýcháme, že jsou lidé vyčerpaní a téměř na nic se jim nedostává čas ani energie. Jakousi „první vlnou“, která se toto snažila vyřešit, se zdají být semináře věnované time managementu. Příliš to ale nepomohlo. „Druhou vlnou“ tak možná bude pokus to řešit nikoliv zvenčí vnějšími opatřeními, ale zevnitř sebe. Jak to vidíte vy?

Ano, žijeme v bláznivé době. Je na nás kladeno tolik očekávání, že je velmi těžké chtít je všechny naplnit. Nicméně my se o to neustále pokoušíme! Snažíme se naplnit očekávání, která na nás mají ostatní; ať jsou  z naší minulosti, přítomnosti nebo i budoucnosti. Ve skutečnosti ale není možné tohoto cíle dosáhnout. A tak není divu, že se dostaví syndrom vyhoření. Time management a jemu podobné semináře řešící tento problém jsou bezpochyby užitečné, ale dokud nepřestaneme „hrát hru na oběť“ a dokud nezačneme věnovat pozornost vlastním potřebám alespoň tolik, kolik jí věnujeme na potřeby přicházející zvenčí, nemáme v podstatě šanci.

Nebo máme, ale jen velmi malou. Jakmile se jednou naučíme tolik neplýtvat svým vlastním vnitřním zdrojem síly a nebýt od něj tolik rozptylováni, budeme moci lépe sledovat úroveň svých vnitřních zdrojů a vydávat ze sebe jen takové množství energie, které bude odpovídat dané situaci, a jen tehdy, bude-li to nutné.

Téma „jak neplýtvat svou energií“ je také částečně obsahem vašeho semináře, který se u nás bude v květnu konat. V pozvánce zmiňujete „energetické pole kolem nás“. Jak si to představit? Můžete to trochu přiblížit?

Energetické pole člověka není tak komplexní, jak by si jeden možná myslel. Můžete si ho představit tak, že je vejčitého tvaru a vůči svému okolí má nepevné hranice, takže je možné proniknout do jeho „slupky“. Toto, řekněme, vajíčko, obsahuje vaši osobní Životní sílu. Pokaždé, jakmile svou pozornost zaměříte na cokoliv vně tohoto vajíčka a ještě k tomu se v tom účastníte emocionálně, část této vaší Životní síly z vajíčka uniká a míří přímo na objekt vaší pozornosti.

Naše vnímání je podmíněné našimi projekcemi, tedy tím, jak si vybereme, že budeme na danou věc nebo člověka pohlížet.

Když tedy například máte z něčeho strach a na tomto strachu ulpíváte svou pozorností, to, čeho se obáváte, bude naopak posilováno vaší vlastní energií. A váš strach se ještě zintenzivní. Proto by bylo dobré dávat si pozor, jak kterou osobu vnímáte, protože tím z vás uniká vaše energie směrem k ní. V tomto smyslu tak svou energii dáváte určitým lidem nebo situacím jak na „stříbrném podnose“.

Mluvíte o tom neulpívat pozorností na ničem, co by nám odebíralo energii naší Životní síly, konkrétně jste zmínil strach. Někdy ale naopak slyšíme o tom „podívat se strachu do očí“, přijmout ho. A to mohu pouze tehdy, když se na něj podívám, když ho „vidím“, nepopírám ho. To znamená když mu dám část své energie...

Tohle je velmi dobrá otázka. Díky ní totiž můžeme vymezit rozdíl mezi tím, co nazývám „vyrobený strach“ a „autentický, pravý strach“. Amygdala je část mozku, která nám pomáhá rozpoznat „pravý“ strach a pak nás navádí k reakcím na něj: buď bojovat nebo ze situace utéct. To, co nás děsí, je ale podmíněné tím, jak to my sami vnímáme. Naše vnímání je podmíněné našimi projekcemi, tedy tím, jak si vybereme, že budeme na danou věc nebo člověka pohlížet. Když na něco, co není bezprostředně nebezpečné a ohrožující, pohlížím , jako by bylo, amygdala se aktivuje tím, že mě uvede do stavu strachu a úzkosti. To je to, čemu říkám „vyrobený strach“. To, že někdo cítí strach, je běžné a funguje to nevědomě. Takže ano, v tomto smyslu může být důležité „podívat se strachu do očí“, ale pouze do té míry, že tím přivedeme tuto nevědomou dispozici do svého vědomí. Jinak z toho naše obsese vyrobí ještě většího bubáka, ať jím je cokoliv.

Jaké metody tedy používáte ve svém semináři k tomu, abychom neztráceli svou energii?

Úplně první věc, kterou na svých seminářích s účastníky učím, je zaměřování pozornosti na dech a na pohyb fyzického těla. Tím v nás vzniká radost a potěšení a to představuje klíč k tomu, jak udržet svou vnitřní sílu v přítomném okamžiku. Za posledních pětadvacet let jsem k tomu vyvinul řadu jednoduchých cvičení a díky nim se to dá zvládnout velmi dobře a současně rychle.

Také se podíváme na to, jak a kdy každý sám, individuálně, ve svém životě „hraje hru na oběť“ v konkrétních situacích nebo s konkrétními lidmi, a tím ze sebe zbytečně odevzdává svou sílu, aniž by ji využil. Je jedno, jak dobří jsme v tom udržet svou energii na určité hladině; pokud se nenaučíme, jak se bránit jejímu úniku, brzy budeme znovu „vyšťavení“.

Na semináři také odhalíme základní dynamiku, utěsníme únik energie a nakonec se dostaneme k novému, posilujícímu prožívání sama sebe. Skrze vnitřní práci, uzemňující pohyb a posilování pozitivních emocí získáme hluboký prožitek vnitřní síly, která prostoupí podstatu našeho bytí. A samozřejmě také zažijeme spoustu smíchu a legrace.

Zmínil jste „hru na oběť“. Tato hra je velmi oblíbená právě pro jisté výhody, které z této role pro daného člověka vyplývají. Co se musí stát, aby se jich chtěl sám a dobrovolně vzdát?

„Hra na oběť“ je často reakce na „vyrobený strach“, jak jsem o něm už mluvil. A máte pravdu: existují určité výhody pro ego daného člověka, které sklízí, pokud se chová tak, jak se chová. Většinou to má co do činění buď s potvrzováním určitých konkrétních aspektů vlastní image nebo s úspěšným vyhýbáním se něčemu, z čeho má tento konkrétní aspekt strach a čeho se děsí.

Tato maska hlupáka, kterou si nasazoval, se mu postupně stala prostředkem k tomu, aby se cítil, že je druhými akceptovaný.

V každém případě, je-li obrázek ega sebe samého udržován, a to i přes to, že to není příliš hezký obrázek, může to asociovat pocity lásky. Jako příklad si představte velmi inteligentní briskně chápavé dítě, které vyrostlo se staršími sourozenci, kteří tak zářiví nebyli. A tento mladší sourozenec se možná musel naučit dělat ze sebe hloupějšího, aby se vyhnul neshodám nebo bitkám se svými staršími sourozenci. Tato maska hlupáka, kterou si nasazoval, se mu tak postupně stala prostředkem k tomu, aby se cítil, že je druhými akceptovaný, oblíbený či dokonce že jej milují.

Později se v životě takového člověka, pokud nebude respektovat svůj skutečný intelektuální potenciál, řekněme třeba ve své profesi, může stát, že může začít obviňovat svého nadřízeného nebo své spolupracovníky z toho, že se kvůli nim cítí méněcenný. Není obětí, ale on se jí cítí být, i když to, o co se ve skutečnosti snaží, je cítit lásku a být druhými akceptován. Jako cestu k tomu si ale vybral sabotáž vlastních mentálních schopností. To, že tento nevědomý vzorec přivede do vědomí a nahradí ho obrázkem sebe sama jako daleko silnější, je jediný způsob, o kterém vím, že tuto „hru na oběť“ dokáže zastavit.

Co byste rád, aby si účastníci vašeho semináře z něj s sebou odnesli?

Pro ty účastníky, kteří se chtějí workshopu zúčastnit, jsem připravil jednoduchý program, který po něm bude následovat. Skutečně upřímně si ale přeji, aby každý účastník odešel domů nejenom s tím, že naplno a intenzivně poznal novou a vyšší úroveň své vlastní osobní síly, ale aby byl také schopen tuto sílu začlenit do své každodenní reality. A to způsobem, který obohatí nejenom jeho samotného, ale také každého dalšího v jeho životě. My všichni jsme navzájem spojeni. Všichni jsme jedno. Ostatní můžeme skutečně a hodně podpořit až tehdy, bude-li se každý z nás o sebe dobře starat. Přispívejme tedy v tomto smyslu pro dobro všech zúčastněných - ve službě tomu Nejvyššímu. Tohle je pro mě podstata/esence duchovní cesty.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021