„Drž mě pevně“ aneb Věda a láska ruku v ruce

16. července 2014

Když se řekne „pouto mezi partnery“, jaké pocity to ve Vás vyvolá? Paniku a touhu uprchnout, protože „kde je pouto, tam je nesvoboda“? Nebo naopak pocit spočinutí a bezpečného prostoru, ze kterého mohu zapustit kořeny a plně rozvinout svůj potenciál? Nevšední pohled na partnerské pouto přináší Sue Johnsonová, psychoterapeutka a autorka knihy Hold Me Tight (Drž mě pevně, v češtině zatím nevyšla).

Pouto, připoutání, připoutanost. Nic z toho neodpovídá východnímu pohledu na konečné osvobození člověka, ke kterému směřuje řada duchovních směrů. Přesto je pouto součástí našeho života v lidském těle. A my se díky tomu setkáváme s jedním z paradoxů života.

Nejjasněji uvidíme pouto v obraze matky a na ní závislého novorozeněte. Málo se už ví, že podobné pouto s podobnými principy funguje také mezi dospělými lidmi – mezi partnery. Je zdravé? Máme ho vůbec chtít měnit? Co nám nabízí? A jak jdou dohromady věda a láska? Mluvila jsem se Sue Johnsonovou, psychoterapeutkou a autorkou knihy Hold Me Tight (Drž mě pevně).

Na vašem způsobu práce je zajímavé, že v sobě propojuje vědu s něčím tak „nevědeckým“ a vědou nezachytitelným, jako je láska.

Není tomu tak docela. Metoda EFT (Emotionally Focused Therapy), kterou se svým týmem praktikuji a rozvíjím posledních dvacet let (Sue se kromě terapeutické práci s klienty věnuje také vědeckému výzkumu, pozn.red.), je plně vědeckým přístupem, který nám pomáhá porozumět tomu,  na jakých principech funguje zdravý partnerský vztah a co je to romantická láska mezi dospělými.

Spoustu let se o lásce mluvilo jako o zázraku nebo jako o zvláštní směsi sentimentu a sexu. Na Západě je právě sexuální rozměr lásky velmi silně rozvinutý. Z výzkumů ale vyšla najevo velmi zajímavá souvislost mezi kvalitou partnerského vztahu a aspektem lásky, o kterém se mezi partnery příliš nemluví. A tím je jejich vzájemné pouto.

To je trochu paradox, protože řada směrů podporujících člověka v jeho osobním růstu nabádá naopak, aby se své připoutanosti k věcem i ostatním lidem vzdal...

Ale člověk nemůže přežít sám! Člověk je „savec, který vytváří sociální pouta a také je potřebuje". A právě v tom se skrývá síla člověka coby živočišného druhu: ve schopnosti pospolu konat, postavit se za jednotlivé členy „smečky“, přizpůsobit se, ale také spolu čelit nebezpečí.

Člověk je „savec vytvářející sociální pouta a mající potřebu těchto pout“.

Existuje řada, dnes už známých, výzkumů prováděných mezi matkami a jejich novorozenými dětmi, které potvrzují, jak silné pouto mezi oběma je a jak do psychosociálního vývoje dítěte významně zasahuje, pokud se jeho matka vzdálí a nereaguje na jeho potřeby blízkosti. Zmiňuji to jenom proto, že později řada výzkumníků vzala tyto studie a jejich optikou se podívala na vztah mezi dvěma dospělými partnery. Závěry, které se ukázaly, byly přelomové.

Chcete tím snad říct, že mezi partnery funguje podobné pouto jako mezi matkou a dítětem?

Ano, přesně tohle chci říct. (usmívá se) Podobnosti jsou velmi dobře čitelné právě díky těmto studiím: Partneři, kteří prožívají krizi vztahu a nejsou šťastní, často mají pocity ohrožení a životě, dokonce se vyjadřují v obrazech „života a smrti“. Jeden můj klient takový stav popisoval doslova jako bod nula, smrt: „Když mě opustila, cítil jsem se jako v bodě nula, uprostřed ničeho...“

A dává to smysl: Náš mozek je už tisíce let naprogramovaný tak, že bez lásky nemůžeme přežít. Potřeba lásky je v nás tak velmi hluboce zakódovaná: Od narození víme, že když budeme volat, ale nikdo nepřijde, zemřeme. Toto silné emoční spojení najdeme u každého novorozence a jeho matky - a jeho otisk také později v partnerském vztahu.

Tohle je poněkud kontroverzní pohled na vztah dvou dospělých lidí. Proč je podle vás bonding snadno akceptovatelný mezi matkou a dítětem, ale mezi partnery už nikoliv?

Protože jsme uvěřili tomu, co nám říkali psychologové, a sice že někdy mezi dvanáctým, třináctým rokem najednou změníme svou podstatu a staneme se takzvaně „nezávislými“ na druhých. Jak chcete tuto potřebu, tak hluboce zakódovanou v našem mozku, najednou zničehonic jen tak odstřihnout názorem, že blízkost druhého člověka je projevem slabosti a „dětinskosti“?

Jak chcete tuto potřebu, hluboce zakódovanou v našem mozku, najednou zničehonic jen tak odstřihnout?

Současné výzkumy ukazují, že se potřebujeme (zdůrazní) emočně spojovat s člověkem, který je pro nás velmi důležitý. Lidé, kteří žijí v partnerském vztahu založeném na zdravém vzájemném poutu, se daleko lépe vyrovnávají s každodenním stresem. A naopak: Samota je rizikovým faktorem pro všechny duševní problémy a poruchy, jako jsou deprese, úzkosti nebo neschopnost vyrovnat se s nepříznivými okamžiky, které život také přináší.

Už jsme mluvily o podobnostech mezi pouty u matky s dítětem a mezi partnery. Jaké jsou naopak rozdíly?

Dospělý člověk od svého druha nevyžaduje neustálou fyzickou blízkost tak, jak ji vyžadují potřeby malého dítěte. Dokáže se s ním totiž spojit ve svém srdci a prostřednictvím myšlenek. Ráda používám příkladu Dalajlámy coby vysoce duchovní bytosti. Sedm hodin denně tráví meditacemi, a když se ho zeptáte, co dělá, když je mu skutečně těžko nebo se cítí nejistý, neslyšíte od něj „Jdu se pohroužit do meditace“, ale jednoduché „Cítím lásku své matky“. Možná to neříká přímo těmito slovy, podstatné ale je, že se v tu chvíli vciťuje (zdůrazní) do své vzpomínky na okamžik, kdy pociťoval lásku od své matky, její plnou pozornost a bezpečí.

Další rozdíl se týká projevu lásky; u dospělých to je prostřednictvím naší sexuality. Bohužel v současné době se sexualita plně oddělila od emočního života, a to i přes to, že na nejhlubších úrovních našeho bytí je sex propojený s vytvářením vazby mezi partnery. Při orgasmu je totiž naše tělo zaplaveno „poutajícím“ hormonem oxytocinem (tento hormon vyplavuje tělo rodící ženy a slouží k posílení vazby mezi ní a jejím dítětem, pozn.red.). Samozřejmě ale platí, že se dospělí mohou milovat pouze z důvodu uvolnění sexuálního napětí nebo touhy po sexu. Pouto mezi dospělými je  tedy jiné než mezi matkou a dítětem, přesto ale emoční pole vazeb zůstává stejné.

Jak ale poznáme, že je toto pouto mezi dospělými zdravé a kdy překračuje určité hranice?

Pokud je mezi partnery dobré, zdravé pouto, oba se ve vztahu cítí bezpečně. V takovém prostoru můžeme zkoumat sami sebe, okolní svět ale i náš vztah jako takový a můžeme ho rozvíjet. Můžeme svobodně vyjádřit své emoce a to, kým jsme. Jakékoliv vychýlení přináší boj – partneři svůj vztah nerozvíjejí, ale bojují spolu. Spoustu energie jim také bere téměř neustálá obrana, protože se ve vztahu necítí bezpečně.

(odmlčí se) Tohle je dobrá otázka, protože řada lidí nemá ponětí o tom, jak vypadá dobrý, zdravý vztah. Často vidíme chybu na druhém, ale neuvědomujeme si, že to vlastně vypovídá o nás samých. Takže místo abychom řekli „Moc mi chybíš a přeji si, abys se mnou mluvil,“ napadneme druhého „Nikdy se mnou nemluvíš!“ Čímž mu vlastně říkáme, že je „špatný“ nebo že něco „dělá špatně“. Kritizujeme ho. A náš lidský mozek prožije tuto kritiku v podobě bolesti: Lidský mozek totiž vyhodnocuje odmítnutí a opuštění milovanou osobou na úplně stejném místě, kde vyhodnocuje fyzickou bolest. Fyzická bolest a sociální vyčlenění představují – pro náš mozek – ohrožení našeho života. Proto je pochopitelné, když kritizovaný partner reaguje, jako by byl napaden: útěkem, v přeneseném slova smyslu, nebo útokem.

Pojmenovat to, co cítím a co potřebuji, ale předpokládá, že rozumím sama sobě. Že dokážu rozkódovat, že za hněvem se skrývá „Chybíš mi, chci ti být blízko a jsem zoufalá, že se mnou nemluvíš...“ Což není lehké, nikdo nás to neučil. Je to metoda pokus-omyl...

To je právě ono! Musíme se naučit rozumět svým potřebám a také si vůbec dovolit je mít. Spousta lidí nikdy neměla vzor, jak vypadá zdravý láskyplný vztah, takže nevědí, jak na toto sdělení od svého partnera reagovat, co v tu chvíli dělat! Řešení je ale jednoduché: Nemusí dělat nic! Jen se vcítit do svého partnera a otevřít se: „Nechci, aby ses cítila osamělá. Ano, jsem uzavřený do sebe, protože jsem se cítil zraněný...Ale chci být s tebou, blízko tebe...“

Jak funguje láska??

Partneři musí pochopit, že oba (zdůrazní) se cítí sami a zranitelní, že nikdo není vinen a že toto celé je pouze „tanec“, který se děje i v ostatních partnerských vztazích. Když si to uvědomí, samovolně v tomto tanci zpomalí a mohou změnit jeho rytmus: Tančit tanec vzájemného porozumění a pochopení, že oba dva mají své potřeby a že touží po blízkosti toho druhého.

Když si to uvědomí, mohou změnit rytmus tance a začít tančit tanec vzájemného porozumění, že oba dva mají své potřeby a touží po blízkosti toho druhého.

Sue, na začátku jste řekla, že metoda EFT se zajímá tím, co je to láska. Co to tedy podle vás je? Kdy to, co je mezi partnery přítomné, je skutečně láska a kdy to je něco jiného,?

Láska je pro přežití našeho druhu stejně tak nutná jako kyslík. Ve vztahu dvou lidí to je kvalita, která nám přináší pocit bezpečí, že jsme pro někoho důležití, že někoho zajímá, jak se nám daří, že někdo uslyší naše „volání“ a odpoví. V přeneseném slova smyslu. (usmívá se) O lásce mluvíme tehdy, pokud jsou ve vztahu, ať už jde o jakýkoliv, naplněny naše základní potřeby jistoty a bezpečí coby potřeby nutné k přežití našeho lidského druhu. Jakmile se cítíme bezpečně a ve zdravém spojení s tím druhým, můžeme růst a sílit.

Láska je něco, co je možné se naučit a alespoň zčásti jí porozumět. (odmlčí se) Není možné se v ní udržet pořád, každou vteřinu, ale když pochopíme, jaký tanec s ní právě tančíme a co se nám snaží říct, už se nám nebude hroutit svět jenom tím, když od ní budeme zrovna „odpojeni“. Láska nás učí velké důvěře – v to, že se naše spojení s ní vždycky obnoví.

Náš tip

„Vojáci jsou prototypem síly, schopnosti a naprosté nezávislosti. Když se jich ale zeptáte, co jim v boji dodává odvahu, tak říkají: „Nejdu tam sám. Jdu se svými kamarády, jdou za mnou a vedle mě...“ To je projev pouta mezi lidmi. Člověk je prostě a jednoduše savec, kteří se rodí s potřebou vytvářet psychosociální pouta, s potřebou péče,“říká o poutu mezi partnery a lidmi obecně Sue Johnsonová, autorka knihy Hold Me Tight.

Kdyby Vás zajímalo víc o tomto tématu, podívejte se na DrSueJohnson.com , kde naleznete další tipy ke čtení a také video se Sue.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

Q1 + Q2

1. – 11.4.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

26.10. – 1.11.2020