Jak neminout volání své duše

10. prosince 2014

„Svět si můžeme představit jako obrovský obraz, který je složen z jednotlivých dílů. A dokud my nenajdeme své pravé místo, do kterého přesně pasujeme, tak obraz nebude kompletní. Naše duše celý tento obraz zná a ví, kde se máme nacházet a co tam máme dělat,“ říká Alena Fraňková, průvodkyně hledajících na cestě ke svému „dílku“.

Co je to volání duše?

Naše současná civilizace je převážně orientovaná na tělo a na hmotné projevy existence, staráme se tedy většinou o to, jak a čím nasytit svá těla, a nějak jsme pozapomněli, že je potřeba také sytit a živit své duše, žít spokojeně, v míru a v souladu s přírodou a její moudrostí. Je potřeba si uvědomit, že tu máme nějaký úkol, že naše přítomnost tady má nějaký záměr v rámci celku.

Každodenní život a naše úkoly v rámci společnosti nás pohlcují natolik, že se úplně odpojíme sami od sebe, nejsme v kontaktu s  naším zamýšleným smyslem a nevíme, kdo jsme a proč žijeme.

Jak se volání duše v našem životě projevuje?

Člověk takto nějakou dobu žije, ale dříve či později v jeho životě nastane období, kdy cítí, že je něco špatně, i když nedokáže definovat co. Přicházejí zdravotní potíže, jsme unavení a všechno nám dává čím dál menší smysl. Postupně z toho vzniká naprostá nespokojenost a frustrace a přicházíme na to, že i kdybychom se rozkrájeli, stále to nebude ono. Tehdy poprvé se ozve hlas naší duše: „Jaký to má všechno smysl?“

V tomto bodě člověk většinou rezignuje a jen tak přežívá. Je to období, kdy onen pocit nespokojenosti ještě nepřekročil kritickou mez a člověk si myslí, že to ještě „není tak hrozné“, že to půjde nějak „zalátat“, přeskupit, že když změním účes nebo partnera nebo pojedu na dovolenou, tedy udělám menší „kosmetické změny“, tak se to vyřeší. Na nějakou dobu to může fungovat, ale pak přijde další volání, obvykle hlasitější.

Jak toto hlasitější volání vypadá?

Když je člověk natolik chycen ve své realitě, že jede dál v zajetých kolejích, přestože je to sebedestruktivní, potom to většinou končí syndromem totálního vyhoření nebo vážnou chorobou nebo dokonce úrazem, kdy nás život sám zastaví, abychom měli čas a prostor si rozvážit, jestli půjdeme takhle dál - nebo ne. Jsme náhle postaveni před nějakou závažnou věc a jsme nuceni naprosto přehodnotit dosavadní způsob života.

To je ta drsnější varianta. Někdy se ale celý tento proces může odehrávat i v mírnější podobě, totiž když člověk volání duše začne naslouchat dříve. Postupně se pak otevírá novým možnostem a náhle se v jeho životě samy začnou objevovat tzv. „volací“ věci: potká zajímavé lidi, dostane se mu do ruky zajímavá kniha, objeví zcela nový úhel pohledu na svůj život a už ho to pomalu vede jiným směrem.

Náhle se v jeho životě samy začnou objevovat „volací“ věci: potká zajímavé lidi, dostane se mu do ruky zajímavá kniha...

Jak se vyznat v chaosu svých pocitů a dojmů a uslyšet skutečně pravý hlas naší duše?

Na to asi univerzální recept není. Každý z nás ale na určité úrovni ví, protože si to mnohokrát vyzkoušel, že dát na první dojem je většinou správné. Takže když jednáme podle toho, intuitivně se nám daří se v tom chaosu orientovat. Jen to musíme dělat. Pocity a emoce jsou naší neoddělitelnou součástí: máme strach, bojíme se různých věcí, jednáme a reagujeme emotivně... Ale důležité je uvědomit si, že všechny naše pocity a emoce mají velikou výpovědní hodnotu a duše je používá jako nástroj k tomu, aby na nás hovořila, vedla nás a probudila.

Často právě ty nejintenzivnější emoce strachu a děsu jsou duší používány nejvíce, protože my potřebujeme, aby to s námi zatřáslo, jinak bychom se neprobudili. Dokud duše jen zlehka „klepe na dveře“, tak spousta lidí neposlouchá, protože ani neví, že vůbec poslouchat mají. Emoce a pocity nejsou něco, co bychom měli změnit a čeho bychom se měli zbavit, ale jsou to velice užiteční pomocníci, nástroje naší duše, naší celistvosti, která nás vede od strachu k radosti a moudrosti.

Emoce a pocity nejsou něco, co bychom měli změnit a čeho bychom se měli zbavit.

Celý proces začíná tím, že musíme prozkoumat, co všechno si s sebou neseme, jaké vzpomínky, křivdy, chyby a strachy, názory a postoje v sobě máme a co z toho nám slouží a co už ne. Čím dále budeme na své cestě, tím zřetelněji to budeme schopni odlišovat a budeme se cestou postupně nepodpůrných myšlenek a postojů zbavovat a vyhazovat. Tyto myšlenky a postoje jsou jako nános, jako bahno, které zakrývá světlo či záměr, které v sobě v nitru máme. Je potřeba udělat velkou očistu, velké čištění, velké zemětřesení, ve kterém z nás vše nepotřebné opadá.

Jak v sobě můžeme posilovat schopnost následovat volání naší duše?

Je potřeba v sobě kultivovat intuici. V okamžiku, kdy chceme učinit nějaké rozhodnutí, je dobré se zastavit a vnímat, jaký máme z dané situace pocit. Někdy si na tento pocit nepočkáme, vrháme se do dané věci po hlavě a tento pocit přehlídneme. Když se naučíme zastavovat se, naučíme se intuici vnímat, ladit se na ni a jedině toto, tato naše výbava, tento velice užitečný nástroj, nás může na naší cestě za voláním duše vést.

Na této cestě se můžeme pohybovat jenom intuitivně. Naše intuice je naším kompasem, který nám ukazuje správný směr. Mozek či naše mysl nám nemohou poradit nic, co by nám bylo k užitku. Právě naopak, většina toho, co nás z naší cesty odvedlo, je uloženo v naší mysli: všechny naše staré názory, vše, co nám kdo řekl o nás samých a my to přijali za své, vše, co jsme se kdy naučili, všechny možné informace, převzaté soudy a posuzování, naše vzdělání atd.

Mohla byste trochu více popsat tento „kompas“ a jak se jím řídit?

Můžeme si ho představit jako navigační systém, ve kterém jsou pouze dva základní směry, dva póly: „cítím se dobře“ a „cítím se špatně“. Když mám z něčeho špatný pocit, tak to pro mě není a může mi k tomu hlava nebo kdokoliv jiný říkat cokoliv. A naopak, mám-li z něčeho pocit dobrý, pak se tímto směrem vydám. Je tedy důležité svým pocitům věřit a také tomu, že těmito pocity k nám duše promlouvá. Že je to něco, co mi slouží, co slouží k mému růstu.

Je to jako navigační systém, ve kterém jsou pouze dva základní směry: „cítím se dobře“ a „cítím se špatně“.

Je potřeba pevná vůle nebo disciplína, aby byl člověk schopen volání duše následovat?

Ani ne tak pevná vůle nebo disciplína jako odvaha. Odvaha proto, že je to celé cesta do neznáma, cesta pryč, cesta někam úplně jinam. Ze své vlastní zkušenosti vím, že člověk na tuto cestu „skočí“ z místa, ve kterém se vše rozložilo a kde už nic nefunguje. Je důležité, aby do toho člověk šel i přes to, že neví, kam jde a co se bude dít. Teprve, až novou cestu půjde a prozkoumá vše, co potká, pochopí víc. 

Musí mít člověk na této cestě víru? Tzn. je potřeba a priori věřit a důvěřovat tomu, že je veden správným směrem?

Člověk se nemůže rozhodnout, že bude víru „mít“. Víra je něco, co vzniká, je to dar cesty. Jen v tomto procesu člověk vnitřní víru získá – víru v sebe a v to, že jde správným směrem. A tato víra je pak naprosto neochvějná. Člověk se naučí sledovat své pocity, naučí se jimi řídit a pak nepochybuje o tom, že jde správně. A i když ho to třeba zavede někam, kam původně jít nechtěl, uvědomuje si, že mu to nakonec nějakým způsobem bylo k užitku, že to vlastně potřeboval. Člověk tedy objeví hlubokou víru sám v sebe. A zjistí, že hledaný smysl je v něm samotném.

Člověk se nemůže rozhodnout, že bude víru „mít“. Víra je něco, co vzniká, je to dar cesty.

Proč nás vlastně naše duše volá?

Můžeme si představit svět jako obrovský obraz, který je složen z jednotlivých dílů – jako ohromná skládačka puzzle. A dokud my nenajdeme to svoje pravé místo, kam patříme, do kterého přesně pasujeme, tak ten obraz nebude nikdy kompletní. Naše duše celý tento obraz zná a ví, kde se máme nacházet a co tam máme dělat. Proto každý z nás potřebuje zjistit, jaká je jeho osobitá výbava, jaké jsou jeho nástroje. Potřebuje objevit a přijmout vše, co k němu patří, prozkoumat všechno, co umí, zjistit, jaké jsou jeho talenty, pochopit proč vypadá, jak vypadá, proč má zrovna takové charakterové vlastnosti, jaké má, potřebuje zjistit, kým je, a na co to všechno, čím disponuje, je dobré, jaký to má vše účel. Ukazatelem a průvodcem tohoto zkoumání je naše radost.

Prozkoumejme vše, co děláme rádi, co nás baví a těší. Právě tyto činnosti a okolnosti jsou tím, co je naší přirozenou výbavou. Radost je jako známka, razítko, potvrzení, znamení. Když toto všechno uděláme, zapadneme na své místo a nastane velká radost a blaženost, která se netýká jen nás, jedné jediné částečky, ale která se týká celého obrazu – je to radost z toho, že je tento obraz kompletní. Takže jeden každý z nás je důležitý a když zaujmeme to své určené místo, uděláme zároveň obrovskou práci pro celek.

Paní Aleno, jak vypadalo volání vaší duše?

Je to už pár let, kdy jsem stála na konci svého života, na hranici jeho smysluplnosti a říkala si: „To je všechno, to už to bude pořád jen takhle?“ Ta představa mě děsila, nedalo se to snést. Šla jsem na zahradu a volala do temné oblohy: „Bože, musí se něco stát!“  Pak jsem ležela v trávě a dlouho plakala nesnesitelnou bolestí. Postupně se přede mnou začala otevírat nová cesta, nová perspektiva, a s ní inspirativní přátelé a neobyčejné příležitosti, výzva k naprosté změně mého dosavadního života a já říkala všemu ano a otevírala náruč i srdce a šla. Bez ohlížení, protože tam vzadu byla beznaděj, bolest a strach.

Tenkrát jsem nevěděla, že jsem řekla ano své duši a následovala její výzvy a volání... Teď kráčím po své cestě s hlubokou důvěrou vedená svou duší a srdcem a vím a naplno vnímám, že cesta přede mnou, která se neustále rozvíjí, má správný směr pro mě. Směr, který je určován mým bytím, plynutím mého života. Vnímám soulad a hlubokou vděčnost a klid. Mou cestou je provázet další poutníky na cestě k radosti a také sounáležitosti s Planetou Zemí. Prošlapávat cestu, svítit na ni a sdílet společný vývoj, který nás všechny na této cestě provází, vede a mění.

Náš tip:

Pokud se cítíte osloveni, ať už příběhem Aleny Fraňkové nebo Vaší vlastní duší, přijďte do knihkupectví Hledající v Praze na Pohořelci. Jednou do měsíce se tu konají pravidelná otevřená setkání v kruhu Volání duše

Autor článku: Kateřina Narwová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021