Jak se vypráví písnička

19. října 2011

„Kurzy nejsou pro ty, kteří neumějí zpívat, ale pro ty, kteří si myslí, že neumějí zpívat. A to je rozdíl,“ říká Dana Houdková, na fotografii s portrétem své babičky. Během našeho setkání jsme sdílely spoustu informací - informace ve smyslu všeho, co nás posouvá dopředu. „To je jako s homeopatiky, jimiž se do těla také dodávají informace. Vždyť co s člověkem nejvíc zamává? Právě informace!“

Jak takové „zamávání“ vypadá?

Vzniknou v nás nejrůznější bloky a ty v našem těle přebývají a různě se stěhují. A jsou to právě tyhle bloky, kterými si sami vytváříme hranice a omezujeme svůj vlastní prostor, ve kterém se máme pohybovat. Ve všem: ve zpívání, v partnerském vztahu, v životě obecně...

K blokům se ještě dostaneme. Teď by mě zajímalo, kdy jsme vlastně sami sebou. Během dne totiž, den za dnem po celý život hrajeme různé role, více či méně vědomě ...

Sami sebou jsme tehdy, když v žádné takové roli nejsme! Když si uvědomíme, že jsme kosti, maso a vědomí a že jsme tady a teď – v tomhle přítomném okamžiku! Role jsou totiž jenom otiskem něčeho, co nám bylo dáno zvenku. Jsem žena, Češka, dcera, matka... Ale jsem stejnou dcerou svého otce jako své matky? Nejsem.Takže je to jenom role. A když to řeknu tady a teď a hodně drsně, tak nemám žádné děti. (ve skutečnosti má tři , pozn.red.) Protože tady teď nejsou. Jsem jenom tohle (dotýká se svého těla) ... tohle všechno. A když si to uvědomíme, mnohem lépe se dostaneme dovnitř, sami k sobě a přesně k těm hranicím a možnostem, které v sobě máme. A teprve tehdy s nimi můžeme začít něco dělat.

Dá se říct, že jsme sami sebou, když zpíváme? Tedy že tehdy nemusíme hrát žádnou roli?

Takhle zobecnit se to nedá. Protože když už se tedy připravím, že budu zpívat, že budu v pohodě a že budu sama sebou, tak už je hodně těžké splnit tohle všechno najednou. A to mě může snadno dostat do stresu. Takže jsme sami sebou, když se nám to povede. A jestli při tom zpívám, myji nádobí nebo přednáším na univerzitě,  je jedno. Nejdůležitější ale je dostat se sám k sobě.

Zmínila jste hranice. Vy o svých kurzech mluvíte jako o kurzech zpívání ne pro ty, kteří neumějí zpívat, ale pro ty, kteří si myslí, že neumějí zpívat. Jak se stane, že si položíme hranice a myslíme si, že neumíme zpívat?

Jako ty role, o kterých jsme mluvily a které přijímáme zvenku, tak i tyhle hranice si nedáváme sami, ale přicházejí k nám zvenku. Přímo ukázkové  na to byly učitelky hudební výchovy na základních školách, které neměly tolik trpělivosti a ... (přemýšlí) empatie, aby mohly provést žáka cestou poznávání vlastního hlasu. Hlavně na to ale neměly čas – při třiceti dětech ve třídě to prostě není možné... A tak se snadno stalo, že dítě postavily do situace, kdy mělo zpívat „za trest“, ideálně ještě před celou třídou.

Ano, on to myslí dobře, ale už vzniká blok, jakési zadření a šup – a takový člověk už jen tak nezazpívá.

Stejný efekt ale mají i dobře míněné poznámky našich velmi blízkých lidí. To jsou ony věty „Víš, když zpíváš tady přede mnou, je to dobré, ale kdybys měl zpívat před ostatními, by to bylo trapné. Protože ti to moc nejde... A říkám ti to jako přítel!“ Ano, on to myslí dobře, ale už vzniká blok, jakési zadření a šup – a takový člověk už jen tak nezazpívá.

Co se dá s takovým zadřením dělat?

Můžeme se učit od malých dětí, ti jsou nám skutečně velkými učiteli! Vydávají si zvuky bez ohledu na cokoliv a kohokoliv a hlavně bez očekávání. Očekáváním si stanovujeme hranice a vymezujeme prostor, který ale nikdy nenaplníme na sto procent. Takže pokaždé, když očekáváme, je pak ve výsledku vždycky nějaké, byť malé procento zklamání. Nejlepší je proto nic neočekávat a přijmout to, co je.

Malým dětem je úplně jedno, že jsme zavedli nějaké stupnice, křížky a béčka, houslové nebo basové klíče... Že písničky vznikají podle určitých pravidel, „aby byly harmonické a příjemné na poslech, aby se do hudby dala našroubovat slova“ ... Na přijetí těchto pravidel ale samozřejmě není nic špatného.  Je to stejné, jako když žijeme v České republice – také akceptujeme  její zákony, ať se nám líbí nebo ne. Nemá tedy cenu rozčilovat se nad tím, že existují nějaké tóny. Jde jenom o to zkusit si je osahat, otevřít je a pracovat s nimi jinak než běžným způsobem.

Z vás energie přímo srší, hlavně, když mluvíte o zpěvu. Co pro vás osobně zpěv znamená?

Nejdřív jsem chtěla říct, že všechno. Ale to zdaleka není pravda. Je pro mě naplněním a nejjednodušším zprostředkováním emocí. Když je mi smutno, zazpívám si smutnou písničku, když je mi veselo, zazpívám si veselou písničku ... Když se nudím – to ale nedělám moc často, na nudu nemám čas ... což  mě dost mrzí ... (směje se) -, vezmu si kytaru, zahraji si a zazpívám. Zpěv je pro mě prostě neodmyslitelná součást života. A naštěstí ho můžu vždycky všude vzít  sebou. (směje se)

Pamatujete si, kdy k vám přišla první myšlenka uspořádat tyto kurzy?

Nebyla to tak úplně moje myšlenka. Moje kamarádka tehdy založila vzdělávací agenturu, kde učili klienty kreslit pravou mozkovou hemisférou. A protože věděla, že jsem pracovala s malými dětmi a mentálně postiženými a snažila se je a také sebe provázet za pomoci hudby, oslovila mě, jestli bych pro tuto agenturu připravila kurz zpívání. Nejdřív jsem si říkala, že to je pěkně bláznivé, ale myšlenka ve mně postupně naklíčila, a tak jsem ten kurz skutečně sestavila. A v podstatě ho těch pět, šest let, kolik od té doby uplynulo, dělám stejně. Jak se ale samozřejmě díky svým žákům posunuji já, tak se posunuje i samotný kurz, ale to, co jsem chtěla, aby kurz splňoval, ten jeho cíl, je pořád stejný.

Jaký?

Probudit v lidech jejich vlastní hlas, aby ho přijali. Aby pojmenovali a přijali svoje hranice a úplně maximálně je využili ke své spokojenosti.

Jak se to dělá, přijmout?

Těžko, velmi těžko. (směje se) Musíte překročit sama sebe. A úplně nejlepší je zapomenout na všechny svoje představy o tom, jak to mám dělat. I když zapomenout také není úplně nejlepší. To si potom všechny ty plechovky alias naše bloky ve svém vnitřním sklepě poctivě schraňujeme a děláme, že tam nejsou, a pak jim projde doba trvanlivosti a ony si tam hezky kvasí .... až jednou bouchnou. V lepším případě máme ohozený sklep, v horším případě, když toho bouchne víc najednou, nám spadne celý dům.

Co tedy s takovými plechovkami?

Otevřít je ... Zpočátku to dost zapáchá (směje se), a nechceme s nimi mít nic společného. Pak ale zjistíme, že to je něco, co už bylo, co se už stalo. Prohlédneme si, jak to vypadá, proč jsme to tam zavřeli.A pak už budeme vědět, že plechovka je otevřená, a tedy že nevybouchne. A pak ji přijmeme, stala se vědomou součástí našeho života. To je stejné, jako říká Bhagat na rodinných konstelacích: Trauma nemůže zmizet, trauma se musí přijmout jako součást života. Takže i tu plechovku nemůžeme vylít, ale přijmout ji s láskou, včetně všeho, co nás naučila. A to špatné, co z ní zavání, to  jsme si udělali jenom my sami, protože jsme nevěděli, co jiného s tím dělat.

A to se potom přijímá úplně jinak, plechovka, která vlastně i trochu voní...

Jakmile ale přijdeme na to, jak plechovku, respektive její obsah přijmout, což je to vůbec nejtěžší, tak nám potom její zápach už tolik nevadí, a zároveň už budeme vědět, že to jde ji otevřít a přijmout. To je hodně důležité! Protože nám to říká, že když už takovou plechovku máme, tak si s ní umíme poradit. A pak, když zase budeme mít někde zaděláno na další plechovku, můžeme ji včas otevřít, nenechat dojít do posledního stádia. A to se potom přijímá úplně jinak, plechovka, která vlastně i trochu voní... (směje se)

Nenechat to dojít do posledního stádia... To zní jako dokud není pozdě – a je někdy pozdě?

Vlastně není. Protože i když to bouchne, je to cesta, která nás má něco naučit. To je nádhera, co?

Je. Vlastně nemůžeme nic udělat špatně, protože všechno má svůj význam. A záleží jenom na nás, jak se k tomu postavíme, jestli se poučíme nebo si budeme dál vyrábět svoje plechovky. Jednou z nich je tedy i hodnocení, které nám kdy kdo řekl, třeba k našemu zpěvu, a my si to v sobě zavřeme s rozhodnutím, že „zpívat už nikdy“...?

Ano.

Ptám se, protože zpívání je naprosto stejný hlasový a zvukový projev jako mluvení, jako tady teď mluvíme my dvě. Proč má ale každý jiná měřítka? Proč se zpěv posuzuje a odsuzuje – „Prosím tě, ty radši nezpívej...“ -, ale většinou se neříká „Prosím tě, neumíš mluvit, tak radši ani nemluv...“?

Protože mluvíme odmalička. Mluva je dorozumívací nástroj, bez kterého se neumíme obejít, proto jsme se všichni naučili mluvit. Bylo to třeba. Ale zpívat zase tak nutné není, ve své podstatě se bez toho dá žít. A proto jsme, když nám to někdo znepříjemnil, zpívat přestali. Ale důležité je, že úplně stejně, jako jsme se naučili mluvit a psát, tak se naučíme zpívat. Stejně jako je psaní nejdřív záležitostí techniky a teprve potom se utváří náš vlastní osobitý rukopis, tak i zpívání je třeba se nejdřív naučit technicky. Hlasová technika tvoří padesát procent, druhých padesát procent je duše.

Vaše kurzy zpívání pro nezpěvány jsou jednorázové?

Ano, kurzy jsou jednorázové, víkendové. Kdo chce pokračovat ve zpívání dál, může chodit do sboru, který se schází jednou týdně, a komu je bližší individuální výuka, může ke mně chodit individuálně. Ve sboru nás je padesát a schází se v něm lidé z celé České republiky. Po někom, kdo je ze severní Moravy, mohu těžko chtít, aby jezdil každé úterý na sbor. Proto do textu každé písničky, kterou zpíváme, čárkami vyznačím její melodii, kde hlas stoupá a kde klesá. Zároveň také nazpívám každý hlas zvlášť a všechno umístím na webové stránky sboru, volně k dispozici ke stažení pro zpěváky našeho sboru. Tak mohou cvičit sami doma.

A později, v pokročilejší fázi je nabádám, aby drželi ten svůj hlas, a já jim do toho zpívám druhý hlas, aby přijali harmonii vícehlasé písničky. A dost mě pobavilo, když mi jedna sboristka na individuální hodně řekla: „Já tě neposlouchám, když mi zpíváš ten druhý hlas. Já si totiž pustím tu Houdkovou v hlavě...“ (směje se) Tak to mě ohromě baví, jak si každý najde právě ten svůj přístup!

Každé takové setkání je učení se jeden od druhého...

A to mě na tom baví! Učím se od svých žáků nesmírně moc, hlavně ve vztahu k nim samotným. Učí mě, co všechno a přesně potřebují a co jim tedy mám dát. Vždycky ale říkám, že nejdůležitější je startovní pozice každého z nás.

Tedy s jakým vybavením každý z nás vybíhá ze svého depa?

Ano. Někdo má startovní pozici plusovou, to jsou ti, kdo už mají svůj hlas trochu osahaný, už s ním někdy nějak pracovali a teď se chtějí dozvědět, jak dál. Někdo má startovací pozici nulovou, což jsou ti, kdo moc nezpívali a nezpívají, ale ty tóny tam jsou a chtějí jenom „otevřít“. A pak jsou ti, kdo mají mínusovou startovací pozici způsobenou některými z bloků, o kterých jsme mluvily na začátku. Těchto lidí je většina, a nesmírně důležité je, že nejdřív musejí tuto svou mínusovou pozici přijmout. Ale pak to jde docela rychle. Když totiž přijdete na to, jak otevřít jeden tón, potom otevřete další a ještě další, a najednou zjistíte, že si můžete zazpívat Tenkrát na Západě. (zanotuje melodii)

Precizně zvládnutá technika ale ještě neznamená, že jsme nechali projevit naši podstatu...

Technika je jedna věc, a jaký dáme písničce vlastní projev, emoční náboj je věcí druhou. Pro mě je tím nejdůležitějším umět dát do písničky sám sebe. Existují přístupy a metody, které se snaží hlasy jednotně zaškatulkovat. A přitom nejnádhernější je si vlastní hlas osahat, nebát se ho použít a dát do zpěvu svůj vlastní projev! A vlastně začít písničku vyprávět...

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021