Jak si přiznat konec vztahu?

22. května 2019

Rozhovor s Dagmar Kožinovou na téma rozchody by vydal na celý román. Když člověk poslouchá její zkušenosti ze života, často se v nich sám rozpozná a je více než pravděpodobné, že v následujících řádcích najdete kus svého příběhu i vy sami. Dagmar pravidelně pořádá Rozchodové rituály pro muže i ženy, kde lidem pomáhá najít na každém konci i nový pozitivní začátek. K tomuto nápadu mentorovat ji osudově nastartovalo právě její nejbolavější odloučení od manžela.

Dagmar, vzpomenete si na váš první rozchod?

Těch rozchodů bylo samozřejmě hodně, ale první takový velký rozchod byl s mým manželem, který zůstal v Americe, takže jsme se rozcházeli a rozváděli na dálku. Máme spolu dceru, o to víc to bylo bolestivé. Před tím samozřejmě proběhly takové ty mladé lásky, ale rozchod s manželem považuju za ten první veliký.

Mně se vybavuje můj první rozchod v osmnácti letech, který mi rozbil představy o lásce trvající navěky. Tehdy jsem vůbec netušila nic o vědomém loučení se…

Myslím, že rozchod nás zasáhne vždycky, ať jsme jakkoli vědomí. Můžeme si myslet, že jsme připravení se rozcházet, ale když ta situace nastane, vždycky naše srdce nese nějaké šrámy. Někdy se s tím dokážeme lépe vypořádat a projdeme rozchodovými fázemi rychleji, jindy nám to trvá, protože se bráníme. Setkávám se s mnoha klienty, kteří jsou mnohdy i deset, dvacet let po rozchodu a stále mají věci nedořešené.

Setkávám se s mnoha klienty, kteří jsou mnohdy i deset, dvacet let po rozchodu a stále mají věci nedořešené.

Jak je možné, že i tak dlouho?  

Samozřejmě se na to pro všechny nedá odpovědět jednoslovně, ale myslím si, že nás tento proces ukončování nikdo vlastně nenaučil. Není to nic, co by se předávalo na základních školách nebo někde jinde. Rozchody můžou být různé: v podobě úmrtí, rozvodu, stěhování, loučení s přáteli, ukončení pracovních vztahů. Například už v dětství se můžeme setkat s konci v podobě úmrtí v rodině. Rodiče přitom mnohokrát ani nepouští děti na pohřby a neučí je zpracovávat tento druh konce. Zažíváme ve svých životech konce pořád, ale nevíme, co s nimi. Když lidé začnou mluvit o bývalých partnerech, často se jim změní mimika, gesta, přijdou vulgární slova - a díky tomu je zřejmé, že ještě neodpustili, nezapomněli a jsou pořád plní hněvu. Někdy to vidíte i u starších lidí, kteří jsou od sebe třeba třicet let a stále opakují věty typu „Nikdy jsem si ho neměla vzít, zničil mi život!“. Tady jde krásně vidět, že k ukončení nedošlo a rozchodový proces pro sebe ještě neuzavřeli. 

Vy jste narazila na důležitou věc, že nás to nikdo neučí. Měli bychom téma rozchodů, ať už jakýchkoli, jako společnost více otevřít?

Vztahy končí a je to přirozené. Dnes už asi nikdo nebude v zaměstnání čtyřicet let jako dříve. Je pravda, že generace rodičů, prarodičů, prožívala konce ještě jinak.  Například smrt byla součástí rodiny, kdy se děti přicházely s umírajícími rozloučit a lidé odcházeli na onen svět většinou doma. Dneska to tak není a staří lidé odcházejí v nemocnici. Proto nemáme, kde se to naučit. Stejně jako jste zmínila váš rozchod v osmnácti letech. Pokud nevíme, jak se s tím vypořádat, může nás taková situace opravdu totálně hodit dolů. Měli bychom učit své děti, že život je cyklický a obsahuje i konce, doliny, nepříjemné věci, kterým se nevyhneme. To by podle mého názoru bylo zdravé a dobré.

Měli bychom učit své děti, že život je cyklický a obsahuje i konce, doliny, nepříjemné věci, kterým se nevyhneme. To by podle mého názoru bylo zdravé a dobré.

Jakým směrem se podle Vás v tomto ohledu doba vyvíjí?

Mám ráda pozitivní psychologii, tak věřím, že se vše posouvá dobrým směrem. Někteří tvrdí, že vztahy jsou plytké, rozcházíme se rychle, jiní oponují, že se rozcházíme tehdy, kdy už nám zkušenosti s daným životním partnerem stačily a někam nás posunuly. Tohoto jsem i já zastánce. Myslím, že dnes, když si lidé na svatbě slibují, že spolu zůstanou navěky, tak to prostě odpovídá úrovni vědomí, kterou mají v tu dobu.  A pokud na sobě společně nepracují, může být za pět, deset let úroveň vědomí každého úplně jiná. Kvůli tomu může dojít k velké nerovnováze ve vztahu a držet ho za každou cenu nemusí být to správné. 

Jakým způsobem poznáme, že už máme vztah pustit? Že už jsme si předali to, co jsme měli, a teď nastává chvíle pro každého vydat se vlastní cestou?

Dagmar Kožinová

Každý tu odpověď máme u sebe. Nedokážu dát návod, který by fungoval všem, ale vždycky pracuju s klientem tak, aby to sám rozpoznal a pochopil. Při konzultaci děláme různé vizualizace, u kterých klienty navádím, aby si představili život po boku toho člověka dalších několik let. Co se děje na tělesné rovině? Jednoduše v těle ucítíte prvky libosti nebo nelibosti. Dost často se člověk začne cítit ve stresu, zrychlí se mu dech, tep, cítí něco v břichu, není mu dobře - to je známka toho, že nám ten vztah už na jisté úrovni nevyhovuje. Pro mne byla ta poslední tečka zánět ledvin, který jsem dostala po navrácení se k partnerovi ve zmíněném patnáctiletém vztahu. Ztrácela jsem až vědomí, zůstala jsem ležet dva dny. Přemýšlela jsem nad tím a pochopila jsem. Tělo mi zahlásilo, že ta zpátečka do vztahu už pro mě není dobrá a nastal opravdu čas odejít.

Proč tedy dáváme zpátečku a vracíme se, když už stejně tušíme, že nás vztah nenaplňuje?

Říká se tomu fáze popírání, první fáze toho rozchodového procesu. U někoho trvá měsíc, půl roku, u někoho sedm, deset let. Mám kamaráda, který od nevěry své ženy ví, že s ní nechce zestárnout. Jenže nevěra se odehrála už před sedmi lety a on s ní pořád žije. Je zaseknutý v první fázi a není schopný posunout se dál. Ve fázi popírání už většinou něco tuší oba partneři, ale někdo má klapky na očích a nechce si to přiznat.

Vy, když jste mluvila o vašem patnáctiletém vztahu, vnímáte zpětně, že ten rozchod svým způsobem zrál? Nebo jste z toho vztahu teoreticky mohla odejít dřív, kdybyste věděla, co víte dnes…?

No, to je právě to! (směje se) Kdybych věděla, co vím dnes, určitě bych odešla dřív. Ale bohužel jsem ty lekce potřebovala dostávat tak dlouho, až jsem se naučila sebeúctě, možná sebedůvěře a spoustě dalším důležitým hodnotám. Poté jsem teprve byla schopná říct sbohem definitivně.

…bohužel jsem ty lekce potřebovala dostávat tak dlouho, až jsem se naučila sebeúctě, možná sebedůvěře a spoustě dalším důležitým hodnotám. Poté jsem teprve byla schopná říct sbohem definitivně.

Je to právě nesebedůvěra, co nás brzdí od učinění zásadního kroku?

Těch důvodů, proč se v první fázi neposuneme, je spousta. Naprosto klíčové je přesvědčení, že bychom něco měli!  Jako „měli bychom spolu zůstat kvůli dětem“ nebo „naši rodiče se rozvedli, tak my se proto nikdy nerozvedeme“. Vytváříme si vzorce a přesvědčení. Za druhé nás drží zpátky strachy například ze samoty, že už nikdy nezažijeme milování apod. I strach o materiální věci, který dost často mají ženy, hraje roli - jak to zvládnou finančně, jak to bude s bydlením, jak zabezpečí děti. Strachů je spousta a často strach rovná se nesebedůvěra a nedůvěra v to, že se život odvíjí tak, jak má.

Co přichází po fází popírání?

Nastává fáze spojená s emočním prožíváním – často vztek, naštvanost, obvinování druhých i nás samotných, pokud rozchod iniciujeme. Můžeme být sebesilnější, sebevíce připravení na rozchod, ale najednou se objeví pocity, že my jsme ti špatní a způsobili jsme někomu bolest. Pokud jsme na té druhé straně, může přijít obrovský vztek a nenávist se slovy „ty jsi mi něco slíbil, jak jsi mi to mohl udělat“. Emoce přeberou vládu, zužuje se nám vědomí a cítíme jenom obrovskou bolest, kvůli které se mnohdy chováme jako smyslů zbavení. Někdy mi klienti říkají „no jo, ten druhý to má v pohodě, on ten rozchod chtěl“. To vůbec nemusí být pravdou. Sama jsem po patnáctiletém vztahu iniciovala rozchod a musím říct, že to pro mě bylo hrozně těžké, nesla jsem vinu, že jsem dceři vzala tatínka.

Co je nejlepší udělat, aby nás emoce nezválcovaly? Popřít je nemůžeme, na druhou stranu dělat zlo také není řešení…

Doporučuju si dovolit emoce prožít, ale kultivovaně. Najdeme si třeba bezpečné místo, kde napětí uvolníme. Když jsem byla v rozvodové fázi, zavřela jsem se v domě a fakt jsem tam křičela jako tygr.  Bolest ze mě musela jít ven. Nezpracované emoce rovná se nemoce. Měla jsem klientku, která prošla rozchodem, do toho následně onemocněla rakovinou a vidíte, všechno do sebe zapadá! Říkala mi, že byla jak stroj, všechno neuvěřitelně zvládala a teď ji to po pěti letech doběhlo. Má deprese, pláče, je emočně rozladěná. Je dobré proto emoce pouštět průběžně a neudusávat je.

Lidé by měli pochopit, že jim nikdo nepatří. Nikdo druhý nás nemůže učinit šťastnými ani nešťastnými. Pokud máme primární nastavení, že jsme šťastní a spokojení, tak nás ani rozchod nezničí.

Když tu mluvíme o emocích a výbuších vzteku, nabízí se otázka, jak se tedy rozejít tou hezkou cestou?

Lidé by měli pochopit, že jim nikdo nepatří. Nikdo druhý nás nemůže učinit šťastnými ani nešťastnými. Pokud máme primární nastavení, že jsme šťastní a spokojení, tak nás ani rozchod nezničí.  Možná nás jen na chvilku srazí na kolena, ale pak se zase dokážeme zvednout. Je důležité, abychom věděli, že bolest je jen dočasná. Je nám hůř, ale zase bude dobře.

Stalo se vám, že jste po tom vašem dlouhodobém vztahu vystoupila ze společného soužití a znovu jste hledala sama sebe?

Klienti mají zodpovědnost za svou část vztahu.

Myslím si, že já jsem se částečně našla už před tím, než jsem se rozešla. To byl i důvod, proč jsem vztah rozpustila. Ale říkáte to správně, protože my většinou přicházíme do vztahů, které když nejsou zdravé, tak v nich sebe sami částečně ztrácíme. U mě byl proces takový, že jsem si nejdříve našla cestu k sobě, což bylo po porodu mé druhé dcery, kdy jsem se začala zabývat cykličností a věcmi kolem ženských otázek. Udělala jsem projekt pro ženy, které hledaly samy sebe.

Pojďme se posunout k další rozchodové fázi…

Nyní přichází fáze převzetí zodpovědnosti. Vždy učím klienty, kteří se cítí v roli oběti za to, že se s nimi partner rozchází, aby si uvědomili zodpovědnost i na své straně. V okamžiku, kdy přebíráme částečnou zodpovědnost – byli jsme u toho, ten vztah se rozpadl, skončil, možná jsme i my něco špatně komunikovali, přecházíme tím z role oběti do role, kdy si život zase můžeme sami vytvořit. Třeba opět začneme sportovat, přestěhujeme se do jiného města, změníme práci, najdeme si i daleko lepšího partnera. Když to nepochopíme, cyklíme se a může nám do života přijít velmi podobný partner.

Vždy učím klienty, kteří se cítí v roli oběti za to, že se s nimi partner rozchází, aby si uvědomili zodpovědnost i na své straně.

Tímto jsme prošli celý rozchodový proces?

Ano, od fáze popírání, po emoční fázi, fázi převzetí zodpovědnosti z oběti do tvůrceaž po přeformulování a obnovu. Na Rozchodovém rituálu učím klienty, aby si prošli až do konce a byli připravení na nové vztahy a začátky.

Přichází k vám na Rozchodové rituály i lidé, kteří chtějí odvahu k rozchodu nejdříve nabrat?

Občas se to stává. Někdy už jsou sami v rozchodovém procesu, jen to třeba ještě nedokázali komunikovat, protože mají strach. Jsou na úplném začátku a tím že přijdou, mají prostor pro sebe a můžou se zamyslet, sdílet svůj příběh, pobavit se s ostatními, zkusit i nějaké prožitkové cvičení. Mají v tom pak více jasno a získají potřebné sebevědomí.

Uvádíte, že je to prožitkový seminář. Co si pod tím máme představit - kapesníky s sebou?

Máme je tam! (směje se) Ano, většinou nás provází slzy a někdy se klienti bojí toho, že budou plakat. Jsou pak ale mile překvapení, protože jde o bezpečné prostředí a vždycky vnímám hranice jednotlivých lidí. Každý rituál je jiný, má daná pravidla, která držím, ale jinak se liší a vychází z dané skupiny. Vždy se sejdou lidé s podobnými tématy. Například jeden člověk se bojí sdílet své trápení a někdo jiný řekne podobný příběh za něj. To je obrovská výhoda skupiny. Možná šest let zpátky bych si nedovedla představit, že to může být tak silné, ale dnes vidím, že se tam jistá synergie krásně vytváří. 

Akce lektorky v MAITREI: https://seminare.maitrea.cz/dagmar-kozinova

 

Autor článku: Lenka Nechvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku