Maitrea magazín - inspirace srdcem

Jaké to je být na práně?

Lenko, kde je to tvoje místo v životě, kde se cítíš jako doma? Jaké téma?

Probouzení vědomí, vzestup vědomí, rozeznívání strun, ….spojení se zemí. Doteky světla. Reiki vyučovaná japonským způsobem a v daleko větší míře prána a práce s ní, která to zahrnuje všechno zároveň. Jakoby část naší duše byla někde hodně daleko nebo spala a tohle jsou zvonky, které jí dokáží probudit, přivolat zpět a rozeznít. Přesto jsou témata, která nás provokují a která v nás probouzejí úžas. Do určité míry provokující anebo probouzející úžas, je to i pránická výživa. Moje setkání s pránou bylo velmi zvláštní.
Když jsem se poprvé s tímto termínem setkala, byla jsem si jistá, že to je podvod. S informací o přednášce o práně, kterou tu tehdy měl Henri Monfort, jsem se takto setkala dvakrát, dvakrát mi to nic neřeklo. Potřetí – o několik měsíců později – jsem najednou věděla, že to je právě pro mne právě teď – že přesně na to nějakou dobu čekám. Najednou to bylo, jako když praskne mýdlová bublina – iluze – která mi do té doby bránila to vidět. Přišel ten správný okamžik.

A jak jsi začala s přechodem na pránu?

Zjevně byl ten okamžik tak silný, že se mi okamžitě změnily, den ze dne, stravovací návyky. Zmenšilo se množství stravy. Jeden den jsem byla závislá na lehké kole, druhý den jsem se na ní nemohla ani podívat a nerozuměla jsem tomu, jak jsem jí někdy mohla pít. Jeden den jsem jedla maso, druhý to nešlo.  Byla jsem ale hodně pracovně vytížená a neměla jsem možnost jet někam na přechod. Stáhla jsem si tedy alespoň přepisy přednášek Henriho z internetu. Tam jsem si mj. přečetla, že v průběhu procesu může člověk prožít také „tři dny ve tmě“, a je třeba chystat se rok dva prostřednictvím půstů.
Najela na režim, kdy se podle Henriho začíná hladovkou a probíhá očistný proces. Řešila jsem, jestli mám přestat i pít, ale vnímala jsem, že toto není moje cesta a vody jsem naopak pila hodně, z posvátných pramenů, především ze Svatováclavské studánky pod Budčí, poblíž domova.

Měla jsem jasno v tom, že nejde o změnu životosprávy, ale o hlubokou změnu a duchovní cestu a tak jsem s tím i zacházela.

Tři dny jsem držela hladovku. Překvapilo mě, že nemám pocit hladu a cítím dost energie. Třetí den jsem šla do lesa na svoje posvátné místo, meditovala jsem, požádala jsem o pomoc. Zalilo mě zvláštní, třpytivé světlo, vnímala jsem to jako velký, nebývalý příliv energie, a to přes všechny dosavadní zkušenosti. Vnímala jsem to opravdu jako kvantovou změnu.

Moje cesta je důkazem toho, že člověk nepotřebuje žádný seminář, workshop, knihu, přednášku – nepotřebujeme vůbec nic. Máme to v sobě. Ale stejně tak nám může cokoli z toho pomoci, nastartovat, inspirovat nebo posunout.

A to se tedy stalo hned po těch třech dnech půstu?

Ano, já jsem se přepnula hned. Byly za ty čtyři roky ale i chvíle, kdy jsem se musela vracet. Dobrá zpráva je, že udržet ji je možné i ve velmi náročném pracovním prostředí, a že pokud se hodně sníží naše osobní vibrace, jsou techniky a metody, jak s nimi pracovat a na vyšší úroveň se vrátit. Jsem přesvědčená, že se mi dostalo obrovské pomoci nebes i země, i že mi pomohla předchozí zkušenost asi 20 let práce s energií, zejména techniky pro práci na sobě, které se používají v Reiki, vyučované původním japonským způsobem. Když jsem si četla přednášky Henriho a jedinou knihu Jasmuheen, kterou se mi tehdy později podařilo sehnat, zjistila jsem, že používají podobné techniky. Meditace od Jasmuheen mi připadaly ale velmi komplikované. Když jsem to vyzkoušela, rozhodla jsem se pro vlastní cestu, která mi vyhovovala daleko víc.  Za dobu práce s energií jsem se naučila, že síla je v jednoduchosti.

TIP: ŽIJEME Z ENERGIE, JSME ENERGIE (DVD, r. V. Poltikovič)

Možná je důležité také říct, že být na práně neznamená nikdy v životě si už nic nevzít. Neznamená to, že nemůžete něco sníst ze společenských důvodů anebo i sobě pro radost, pokud to tak cítíte.  Být na práně neznamená, že člověk nemůže nic sníst. Znamená to, že jíst nemusíte - a proto ani, přinejmenším většinou, nechcete. Jasmuheen říká, že od té doby, co je na práně, tak už to nezkoumá jako dřív a občas si dá něco dobrého. Henri říká, že pokud neléčí, tak ani nepije, nejen nejí. Nepotřebuje to. Cesty jsou individuální

O co tedy v brethariánství jde?

O vzestup vědomí. O svobodu. Je to hodně cesta o svobodě, ne o potlačování, že si něco odpírám, dogmatismu nebo pýše. O probuzení, vnitřním osvobození, přijetí, vděčnosti, úctě a lásce. Být na určité vibrační úrovni, ve spojení se Zdrojem a neztrácet spojení se Zemí. To je nesmírně důležité na každé duchovní cestě. Někdy se stává, že člověk na své duchovní cestě, místo aby nacházel vnitřní skutečnost a zbavoval se iluzí, tak si jednu iluzi zaměňuje za druhou. Tohle mohou být pasti na duchovní cestě – ať s pránou, nebo bez prány.

Přijímání prány je cesta skrze srdce. Neztrácíme stabilitu, když se noříme hluboko dovnitř a obracíme se nahoru, spojujeme se Zdrojem, zvyšujeme úroveň vibrací a tím i vědomí. Ke ztrátě stability dochází, když utíkáme – necháváme se unést – opájet. Toto je cesta pravdy a přítomného okamžiku.

Mě naopak přijde, že se díky jídlu uzemňuju; že to funguje nejlíp a nejrychleji.

To není uzemnění, ale utlumení. Kdysi jsem totéž slyšela i od přátel – kuřáků, že když si dají cigaretu, uzemní se. Existují samozřejmě potraviny, které nás dokáží rychle srovnat, když nám něco chybí, ale uzemnění je především záležitost vědomí a energie. Pokud má někdo problém s uzemněním, soustředíme se na čakry chodidel a na první čakru. Jsou různá cvičení, která pomáhají uzemnit.

Jak pracuješ s lidmi na kurzu prány?

Nabízím dvoudenní workshopy. Jeden je spíš přípravný, na dalším pracujeme především s aktivací potenciálu, energetickým systémem apod. Pracujeme tu dva dny hlavně s osobní energií. Ptáš se asi ale na přechod na pránickou výživu. To je osmidenní intenzivní práce. Každý den třikrát denně společně čerpáme pránu, pracujeme v přírodě, zabýváme se porozuměním energii i vlastní motivaci, překážkám a cílům, techniky práce s energií, zvyšování vědomí, zabýváme se tím, co nám pomůže a pokud nastanou po přechodu těžké chvíle, co nám pomůže k práně se zase vrátit. Aktivujeme své vnitřní zdroje.

To co je dobré právě pro mne a právě teď, je individuální. Pokud se pro přechod na pránu bez pomoci rozhodne člověk, který nemá jasné vnitřní vedení, může to skončit i smrtí. Skupina může hodně podpořit. Vnější vedení pomoci najít to vnitřní. Předat zkušenosti, posílit.

A jak ti prána obohatila život z hlediska každodenního „provozu“? V čem pociťuješ změnu?

Vyčistila jsem se, odešla řada zdravotních potíží i hodně starého data a celkově se zlepšil můj zdravotní stav. Srovnala se mi a navýšila se moje osobní energie. Henri Monfort říká, že jsou tři znaky, že člověk přešel na pránu: 1) po určité době se zastaví pokles váhy; 2) máš víc energie a 3) cítíš menší potřebu spánku. To mohu potvrdit -  měla jsem i dny nebo několik dnů, kdy jsem nemusela spát vůbec, s energií se dějí úžasné věci, zvyšuje se citlivost, otevírají smysly. Podle mne je však ještě jeden znak: svoboda.

Co popisuješ, mi však přijde mimo náš cyklický režim, který si tady žijeme?

Souvisí to s dobou a s námi osobně. Jednou jsem měla vizi člověka uprostřed prostoru. Zespoda ze země a ze stran byl na tomto místě – ani ne na zemi ani na nebesích – držen něčím jakoby různými chlopněmi. Kdysi jsme velmi hluboko uvízli v hmotě. Nyní jako kdybychom procházeli vědomým osvobozováním se z hmoty. Víc toho víme, vidíme, začínáme se rozpomínat... Díky tomu, jak se proměňuje doba a postupuje čas, a jak se proměňujeme a probouzíme my sami, se chlopně uvolňují. Pokud s nimi bojujeme – snažíme se z hmoty odtrhnout násilím – chlopně nás drží o to víc pevně, sevření zesílí. Uvolňujeme porozuměním, vděčností, úctou, přijetím.

A nevzdalujeme se tímto od těla?

Jde o cestu skrze srdce a vlastní tělo, ne útěk nebo potlačení. Být na práně je opakem anorexie, odmítání, ale osvobození se na základě hlubokého přijetí. Není to o tom, že si člověk něco odepírá, ale o nahrazení něčeho méně lákavého za něco lepšího. Odmítání nebo potlačení může vydržet jen nějakou dobu. Zemi jsme dlouho potřebovali, živila nás. Ještě nyní tomu tak je. Sama jsem při přechodu a po něm zažívala často obrovské vlny nesmírné vděčnosti, právě za tuto dobu, obživu v ní, záchranu. Teď nastává ten okamžik, kdy už to přestáváme potřebovat, kdy z toho začínáme vystupovat

A co říkáš na názory, že člověk na práně je duchovně vyspělejší?

Člověka si můžeme představit jako čárový kód. Máme různé slabé a silné stránky, v něčem vynikáme, něco jiného vyvíjíme. Individuální je to i v čase i v našich životech, podle dispozic a voleb. Každý jsme unikát. Je to jako bychom řekli: „Ten člověk vidí auru, ten je ale pokročilý.“ Přitom jde jen o součást cesty. Má to svůj důvod a vnitřní smysl. To, co je skutečně důležité, je na žádné takové schopnosti neulpět. Přineslo by to uzavření, stagnaci. V osobním životě to může být – pro mě byla – kvantová změna. Ale posuzování, poměřování, pýcha, je vždycky jen past. Pokrok se projevuje právě tím, že nechceme soutěžit, vynikat, ovládat prostor – chceme se podporovat, rozumět si, sedět v kruhu, růst společně.

Jak přijalo tvé rozhodnutí být na práně tvoje okolí?

Řekla jsem to jen několika nejbližším lidem. S maminkou to neřeším, když jsem u ní, něco málo sním, mluvím o dietě. (smích) Takže kamufláž. Vždy bychom měli být pravdiví, ale tím co a jak řekneme, můžeme vytvořit klid – anebo zbytečně někoho znejistit nebo vyděsit. Vždy bychom měli být sami sebou, ale nemusí to být spojeno s konfliktem. Dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlala hovořit o tom veřejně. Reakce jsou nejrůznější a nemusí to lidi samozřejmě myslet zle. Mají strach, možnost stravovat se takto ohrožuje naše přesvědčení a zdánlivé jistoty, je to nepředstavitelné - nebo reagují jako já sama začátku: „To je nějaká blbost. To nemůže fungovat.“ (smích). Pravdou je, že je to velmi osvobozující.

Kontakt ZDE

Autor článku: Bára Pečová