Jídlo v lednici není to samé jako „probuzení“

12. února 2014

„Všichni jsme součástí této hry. A to, že to vidíme, že si to uvědomujeme, je projevením lásky. Vědomí je totiž jenom jiné slovo pro lásku,“ říká Joan Tollifsonová, duchovní učitelka a autorka několika knih o životě v přítomnosti. Proč je „duchovní probuzení“ tak snadné, kde ve vědomí sídlí láska a jak je to vlastně s našimi lidskými závislostmi? Přečtěte si.

Joan, v jednom rozhovoru jste řekla, že „osvobodit se je náročné právě proto, protože to máme nadosah.“ To je tak trochu paradox.

(přemýšlí) V podstatě ano. Všechno, o čem mluvíme, se už odehrává, právě teď a tady. A to nevyžaduje, abychom za tím „někam šli“ nebo to „někde hledali“; vlastně to po nás nevyžaduje vůbec NIC. Jenom se prostě probudit do toho, co už tady je. V tom je ta jednoduchost...

Odpověď, proč je to náročné, když je to vlastně tak jednoduché, nám dá naše mysl. Protože ta doslova miluje o všem přemýšlet a pochopit mentálně, pomocí myšlenek. Jenže to tímto přístupem komplikuje.... a my jsme z toho potom zmatení.

Nebo máme představy o tom, jak bude takové osvobození vypadat, až nastane.

Ano! Ale to jsou zase naše myšlenky o prožitku... A my už třeba něco skutečně prožijeme, ale pak se tím necháme „lapit“ a ulpíváme na představě, že i další prožitek musí vypadat stejně. Ale mezi tím, co je teď, a mezi naším přemýšlením o tom, velmi snadno přehlédneme právě to, co JE, co se odehrává a manifestuje. A to je samotné vědomí, přítomnost, přirozená podstata.

To je jeden z paradoxů života: Na jedné straně nás naše mysl brzdí od plného prožívání skutečnosti, na straně druhé je plnohodnotnou součástí naší existence. Jak z ní udělat svého přítele a pomocníka, nikoliv nepřítele?

Nemyslím, že to můžeme „udělat“. Pokaždé, když se snažíme něco „udělat“, zařídit, aby se něco „stalo“, to znamená, že se snažíme věci „kontrolovat“. A podle mě to takhle nefunguje. (usmívá se) Myšlení je skvělý nástroj! A o to jde: je to velmi dobrý sluha, ale špatný pán.

Takže na vaši otázku bych odpověděla, že jde o to naučit se dívat a vidět (zdůrazní) všechno, co se děje. Vidět i to, že se ve mně objevují myšlenky. Vidět, že to jsou jenom (zdůrazní) myšlenky, nikoliv objektivní pravda o skutečnosti. Jsou to jenom podmíněné myšlenky.

Myšlení je skvělý nástroj! Je to dobrý sluha, ale špatný pán.

Z nich ale vytváříme představu a obraz sebe sama, ostatních i světa kolem sebe.

Jenomže tento vytvořený obraz nás samých je naprostou fikcí vytvořenou našimi myšlenkami a představami o sobě! Třeba taková myšlenka „Nejsem dost dobrá“. Když jí uvěřím, rozvine se do „příběhu“ o mně samotné. Uvěřím, že to je pravda. Velmi brzy se dostaví odpověď našeho těla, spustí se neurochemické reakce, které způsobí, že se nebudu cítit dobře, což je po takovém hodnocení sebe sama naprosto logické.

A přitom to celé je pouze otázka naší imaginace! Byla to naše myšlenka na samém počátku, kterou jsme vytvořili – a s ní celou svou realitu, kterou nám naše tělo zrcadlí!

Bude dobré zmínit i druhou stranu mince, a sice, že ne všechny myšlenky nám „škodí“.

Ano, jak jsem řekla: Myšlenky jsou skvělým nástrojem! A některé jsou opravdu „dobré“, kreativní, funkční a přinášející spoustu poznání do našeho života. Ale to je něco jiného než myšlenky způsobující utrpení.

Pouze pozorovat myšlenky se snadno řekne, ale my musíme svůj život ŽÍT, to znamená činit rozhodnutí, být aktivní... Řešení je možná v tom uvědomit si, že sice „mám“ myšlenky, ale já těmito myšlenkami nejsem!

(přemýšlí) Hmm... Ale toto „já“ je také myšlenka. Přímo klíčová myšlenka! A to je ten největší problém... (směje se) Na druhou stranu se tomu nevyhneme, protože nějak mezi sebou mluvit musíme. Slovo „já“ používáme v běžné komunikaci a je to tak správně. Jde jenom o to si uvědomit, kdo (zdůrazní) tím „já“ je, co se skrývá za slovem „já“.

Když se za něj podíváme blíž, neuvidíme sebemenší entitu, ke které by se naše „já“ mohlo vztahovat. I když vnímám, že tu je nějaká Joan, která právě teď sedí na židli a povídá si s Rinou, i když spolu s tím se objevuje spousta myšlenek, přesto jediná přímá zkušenost probíhající ve skutečnosti, právě teď, je bezprostřední zkušenost zvuku našich hlasů.

Každý člověk nejspíš, více či méně vědomě, touží po lásce, štěstí a radosti. Existuje řada cest, kterými k tomu dojít, některé jsou ale pouze zdánlivé, protože člověka vedou k závislostem. Závislí můžeme být na alkoholu, drogách, na sexu, na svobodě ale také na věčném hledání Zlatého grálu nebo osvícení...

Podle mě jsou závislosti skvělým důkazem naší lidskosti. Samozřejmě, že nemusíme začít pít alkohol, abychom mu propadli a stali se na něm závislí! A tím „dokázali“, že jsme lidé! Téměř každý z nás je závislý na svém myšlení nebo na jiném kompulsivním chování. A téměř každý alespoň částečně prožil některou ze zkušeností, které popisujete; jako svou touhu. Problém ale není samotný předmět závislosti, alkohol, cigareta nebo sex, ale naše očekávání, se kterým k tomu přistupujeme: Že to zaplní naši vnitřní prázdnotu.

Jako že chceme něčím zvenku zaplnit něco, co je uvnitř nás.

Přesně tak: Máme představu, že existuje něco „venku“, něco mimo nás a my to chceme získat. Jako když hledáme osvícení v duchovní literatuře; běžíme do své knihovny a začneme horečně listovat a hledat. A doufáme, že najdeme něco, co nasytí naši vnitřní prázdnotu. S podobným vnitřním nutkáním také saháme po skleničce s alkoholem nebo cigaretě.

Samozřejmě, když máme hlad a víme, že v lednici, tedy někde „vně“, je jídlo, dojdeme k ní a vezmeme si ho. (směje se) To je ale jiný případ. To, co hledáme, ať je to láska, štěstí, pocit naplnění nebo spokojenost, ale není nikde „venku“. Je přímo tady a je tady celou dobu.

Když máme hlad a víme, že v lednici je jídlo, dojdeme k ní a vezmeme si ho.

Vy sama jste byla závislá na alkoholu. Co vám tato zkušenost přinesla za poznání? Co bylo oním pověstným zlatým jadérkem skrytým ve skořápce této zkušenosti?

(dlouze přemýšlí) To je zajímavá otázka. Protože většinou se na takové zkušenosti pohlíží jako na něco „špatného“. Neříkám, že alkoholismus je správný, to ne. (směje se) Ale jen velmi zřídka dokážeme v tom „špatném“ vidět i to pozitivní, co může člověka „obohatit“. A ono to tak skutečně je, vždycky nám to „špatné“ nějak poslouží, přináší totiž určité poznání. Navíc je to součástí procesu!

A co mi tato zkušenost dala? Hodně vhledů do lidského utrpení a pochopení, jak se do něj člověk velmi snadno dostane... To mě následně dovedlo k obrovskému soucitu s lidmi, které společnost odsuzuje. Ano, oni třeba skutečně druhému ublížili nebo provedli něco, co není správné. Má vlastní zkušenost s alkoholem mě ale také dovedla k poznání, jakým způsobem lze ukončit něco velmi, velmi bolestného pro člověka.

Poznání utrpení jste si nejspíš na určité úrovni prožila už od malička, narodila jste se s jednou rukou...

Ano, chtělo by se říct, že to je strašné neštěstí. Ale je to pořád to samé: tato zkušenost mě přivedla k bezprostřednímu pochopení, jak se cítí ti, kdo se určitým způsobem ocitnou na okraji společnosti. Navíc jsem došla k poznání, že každý (zdůrazní) z nás má svým způsobem něco, s čím se musí vyrovnat. Ne vždycky je to tak očividné jako třeba moje chybějící ruka. Protože to je víc uvnitř.

Ne vždycky je to tak očividné jako třeba moje chybějící ruka.

Stejně to je ale opět naše myšlení, které rozděluje na „dobré“ a „špatné“. Takže to, co často odsoudíme jako chybu, selhání nebo jako něco strašného, je velmi často dar, který k nám prostřednictvím utrpení přichází.

Zdá se ale, že dokud budeme žít na Zemi jako lidé s mozkem rozděleným na dvě hemisféry, nemáme příliš na výběr, protože tím je svět duality přímo podmíněn.

(dlouze přemýšlí) Podle mě to je tím, že chápeme dualitu jako něco absolutního. Automaticky předjímáme, že jedna strana podmiňuje existenci strany druhé. Jako bychom neviděli jednotu, ve které je všechno vůči sobě relativní. Když například uvidím někoho, jak týrá psa, okamžitě začnu cítit bolest toho zvířete, soucit s ním, budu mu chtít pomoci a také budu nejspíš naštvaná na toho, kdo mu ubližuje. To je prvotní přirozená reakce.

Z reakce potom může vzejít akce: Pokud si v tom okamžiku podržím plné vědomí jednoty, nebudu daného člověka odsuzovat ani ho nenávidět, protože taková reakce by vycházela z dualistického vnímání reality. Podržím si vědomí toho, že jedná z nějakého důvodu, možná ze strachu. A pak se dostaví pochopení s jeho jednáním a poznání, že není ničím vinen.

Pokud si podržím plné vědomí jednoty, nebudu daného člověka odsuzovat ani ho nenávidět.

Díváme se tedy na jednu věc z různých úhlů pohledu a jsme si při tom vědomi, že to všechno jsme „my“.

Ano, protože ve skutečnosti to všechno jsem „Já“; já jsem třeba kdysi byla tím psem stejně jako tím, kdo mu právě ubližuje, všichni jsme kdysi dělali věci, které nejsou právě košér. A také jsme se všichni cítili naštvaně, frustrovaně, smutně nebo bezmocně. A zároveň jsem tím, kdo tohle všechno vidí. Všichni jsme součástí této hry. A to, že to vidíme, že si to uvědomujeme, je projevením lásky. Vědomí je totiž jenom jiné slovo pro lásku.

Náš tip:

Pro ty z vás, koho Joan a její pohled na věc oslovily: Podívejte se na její webové stránky JoanTollifson.com.

A ještě pár tipů na zajímavá videa: 
Zde rozhovor s Joan v pořadu Buddha at the Gas Pump, zde povídání Joan na téma neduality a zde rozhovor na Consious.TV.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021