Jsem podezřelý ptáček

1. října 2010

S Jaroslavem Duškem jsme se setkali při premiéře filmu, který je o něm. Jmenuje se „Když kámen promluví“ a do světa jej v režii Viliama Poltikoviče vyslala společnost Maitrea. Učinili jsme spolu dohodu před čtyřmi dohodami. Tedy, srozumitelně řečeno, že se sejdeme k rozhovoru před snad nejslavnějším Jaroslavovým představením Čtyři dohody, které je v pražském divadle Lávka stále beznadějně vyprodané.

Jakou roli v našem životě hrají peníze?

Je to legrace. Když se začne hrát hra na peníze, tak je najednou potřebujete. Lidé začnou říkat, že musejí vydělat peníze. Stává se z toho automatismus, protože si lidé začnou myslet, že to tak je. Pak vám snadno unikne, že to celé je jen hra – dokonce zapouzdřená uvnitř sebe sama, vystavěná mimo skutečný průtok energií. Proto musí neustále vykazovat problémy a zápasit s nimi: je to totiž uměle vytvořené herní pole, které neustále vyžírá sebe sama. Říkám tomu „celoplanetární letadlo“.

Podle té podvodné pyramidové hry?

Ano. Hra, kde pro své zbohatnutí potřebujete další osly, kteří se připojí. Část jejich vkladu připadne vám; čím víc lidí seženete, tím víc peněz máte. Ti, kdo tuto hru nastartují, to mají dobré. Zbohatnou. Jenže jednoho dne už není, kdo by se připojil. Celá hra se pak zbortí.

Už jsme v této fázi?

Myslím si, že ano. V době internetu se informace šíří velmi rychle. Bude tak čím dál těžší přesvědčit někde na planetě člověka, aby pracoval za jeden dolar na hodinu, když dotyčný zjistí, že jeho výrobek prodáváte za stovky dolarů. Vidíte to na tom, jak se výroba přesouvá do zemí, kde lidé ještě pracují velmi levně. Ovšem ze zemí, kde se dříve pracovalo také velmi levně. Ta hranice se stále posouvá. Připadá mi, že už brzy nebude kam přesouvat.

Něco jako trám, který se prolomí svou vlastní vahou?

Přesně. Číňané tomu říkají „převaha velkého“. Připadá mi, že ekonomicky zaměřená část naší bytosti už napnula sebe sama na maximum. Když čtu, kolik lidí dluží peníze, kolik exekutorů zabavuje majetky… Zdá se mi, že se ten systém už bortí. Ta doba iluzivních výhod a bezstarostného půjčování už skončila. Však si jen představte státní dluhy: v některých zemích sotva zvládají splácet jen úroky! Nemusíte dlouho přemýšlet na to, abyste zjistil, že tohle přece nemůže dlouho pokračovat. Můžete sice donekonečna tisknout peníze, ale podstata je zřejmě již vyčerpána.

Takže souzníte s tzv. „fyzickými ekonomy“?

Jistě, líbí se mi například Andreas Clauss. Vysvětlují, že když je v oběhu sto dolarů a vy je rozpůjčujete lidem na pětiprocentní úrok, je jasné, že v oběhu prostě sto pět dolarů není. Někdo z těch lidí vám tedy peníze nevrátí. Někdo evidentně musí zkrachovat. Aby někdo vydělal, jiný musí prodělat. Najednou začnete chápat, proč je inflace a proč se peníze znehodnocují. Není možné, aby ty peníze prostě přibyly.

Dají se vytisknout.

A tím znehodnotit. Sice jich přibude, ale jejich hodnota se nezvýší. Mnoho lidí v mém okolí dobře ví, že odvozovat pocit štěstí od vlastnictví předmětů je absurdní.

Dneska je to legrační: obchodník nikam nechodí, postaví obrovský supermarket a jedete tam vy.

Jak se vlastně díváte na princip obchodu?

Původně obchodník obcházel své zákazníky. Odtud také pramení slovo „obchod“. Přišel k vám domů a nabídl výrobek, který většinou i sám vyrobil. Dneska je to legrační: obchodník nikam nechodí, postaví obrovský supermarket a jedete tam vy. Obchodníkem se tak vlastně stáváte vy. A vlastně tam ani téměř nejde dojít pěšky, musíte autem. Z obchodu se tak stává objezd. Je to celé obráceně. Mimochodem, nějací ekonomové zkoumali, o kolik je zboží na trhu předražené oproti prokazatelným výrobním nákladům. Jakkoli diskutabilní ten výzkum byl, došel k závěru, že průměrně je zboží předraženo 47krát.

Jenže reklama v médiích nám donekonečna opakuje, že šťastni můžeme být pouze tehdy, když budeme vlastnit dostatečné množství věcí.

Ale velká část lidí už to nebere vážně. Možná před patnácti, deseti lety tomu ještě někdo věřil. Velká část lidí, alespoň v mém okolí, je vyléčená z představy, že by se pocit štěstí odvozoval od dosaženého majetku.

Velká část lidí, nebo velká část lidí ve Vašem okolí?

V mém okolí. Nemůžu mluvit o lidech, které neznám. Mnoho lidí v mém okolí dobře ví, že odvozovat pocit štěstí od vlastnictví předmětů je absurdní.

Vaše představení „Čtyři dohody“ je neustálo dopředu vyprodáno. Jak velkou roli v tom hraje téma samotné a jak velkou fakt, že to hrajete Vy?

Vůbec nevím. Takové otázky si nekladu. Čtyři dohody jsme začali hrát prostě proto, že se nám líbila ta kniha, ten názor a přístup. Měli jsme pocit, že je budeme hrát zhruba rok a že bude chodit okolo stovky diváků. Že bude poloprázdno, protože půjde o příliš speciální představení pro fajnšmekry a podivíny, kteří mají chuť zabývat se těmito zdánlivě nepraktickými věcmi.

Tak to jste tedy neodhadli…

Ne. Hrajeme Čtyři dohody už šestým rokem. Odezva, kterou vnímáme, nás hodně překvapila. Po prvních dvou, třech letech jsem si myslel, že bude potřeba vyvinout nové představení – že diváci už budou chtít chodit na něco nového. Vytvořili jsme proto představení Svět Toltéků. Ukázalo se ale, že lidé prostě chtějí vidět Čtyři dohody – Svět Toltéků má menší návštěvnost. Z toho vyplývá, že téma hraje velkou roli.

Čím to?

Možná tím, že Čtyři dohody jsou přehledné, srozumitelné a neobsahují žádnou ideologii. Dotýkají se všech generací. Nejsou vázány na žádné náboženství. Neplete se tam žádná víra, uctívání, zbožňování. Nemusíte nikam chodit, praktikovat nějaké formální rituály… Je to individuální přístup k životu, ke štěstí. Mnoho knih popisuje toto téma a Čtyři dohody se zřejmě dotýkají srdcí lidí. Týkají se totiž přímo každého člověka bez ohledu na věk. Rozumí jim děti i důchodci, intelektuálové i prostí lidé. Mimochodem – někteří terapeuti na představení posílají skupiny svých klientů.

Mluvil jste o podivínech. Jste podivín?

Určitě. Z pohledu molochu musím být podezřelý ptáček. Stačí, když řeknu, že se nemažu krémem proti slunci, nemusím jíst třikrát denně a mám doma kompostovací záchod. Nebo že vzduch i voda jsou živé bytosti. Země je živá a Slunce je inteligentní tvor. Že mluvím s kameny. Část lidí bude vědět, že to tak je, pro jinou část lidí budu hochem zralým na ústavní péči.

V pohádkách ale kameny mluví.

To mě právě baví. Děti poslouchají pohádky, v nichž mluví nejen kameny, ale i stromy a zvířata. Všichni spolu mluví a spolupracují. Pak najednou nastane chvíle, kdy se dětem řekne, že to všechno byla blbost. Že to neplatí. Já si vždycky kladu otázku, proč jim to tedy čteme?

Jasně, protože tyto příběhy mají své nezastupitelné místo. Rodiče, kteří si řeknou – to je jen taková pohádka – to stejně svým dětem čtou. Pamatují si totiž, že pro ně samotné tyto příběhy měly smysl. Pak přijde něco, co je pro mne záhadou: totiž že přijde okamžik, kdy si rodiče řeknou, že je to nesmysl. Že necítí ten rozpor: „To je pro děti, to jsou jen takové pohádky.“ Přitom v nich jsou ty nejpodstatnější informace.

Jenomže proměnlivý proud Života je schématem neuchopitelný. Proto Toltéci říkají, že mezi sněním a realitou není vlastně rozdíl.

Děti tak ještě vědí, že kameny, oblaka, slunce a stromy mluví. Tato znalost je pak zastřena našimi takzvanými vědomostmi. Onou vědou, která se snaží vypreparovat z nekonečného tajemství nějaký obecně platný popis. Jenomže proměnlivý proud Života je schématem neuchopitelný. Proto Toltéci říkají, že mezi sněním a realitou není vlastně rozdíl.

Na první pohled to vypadá divně, jenomže já si hodně povídám s lidmi. I s neznámými – ve vlaku, v restauraci, při letmých setkáních. A ukazuje se, že překvapivé množství lidí chápe, že tento svět, jak jej prožíváme, je určitá forma snění. Něčeho, co nevědomě vytváříme a myslíme si, že to existuje objektivně. A rozumějí i tomu, že my jsme ti snivci, kteří jej vytvářejí. A že je v našich silách rámec našeho snění změnit. Jsem velice zvědav, zda to dokážeme. Zda tu možnost dokážeme připustit. Připustit tak, jako když připouštíte samce k samici. Pak je šance, že se zrodí něco nového.

To začíná být trochu složité.

Vezměte si tuhle lžičku (bere do ruky kávovou lžičku): to, jak ji vidím a držím teď v ruce, jak s ní cinkám o šálek, je způsob, kterým se můj mozek a mé smysly naučily tu situaci vytvářet.

Kdybych byl nevidomý nebo neslyšící, vytvářel bych jiný způsob této situace. Nebo kdybych se naučil vidět elektromagnetické vlnění, viděl bych tu přehuštěný prostor. Já ho ale nevidím, nevidím ho tím způsobem, jakým jsem se naučil vidět „věci“, takže bezprostředně mám pocit, že tu žádné není. Jakkoli samozřejmě hlavou vím, že tu je. Prostě běžným zrakem ho nevidím a tudíž jej nevytvářím na rozdíl od téhle lžičky. Tím pádem pro mé běžné smysly tu „není“.

I když ho patrně nějaká část mého těla vnímá a registruje, jenomže abych s tím mohl  pracovat, musel bych se naučit zaměřovat pozornost na určité projevy v těle, které běžně nepovažuji za podstatné. Musel bych změnit rámec a způsob svého naučeného snění.

Jenže ten okamžik, kdy člověk začne být schopen akceptovat, že to je opravdu jenom snění...

(skáče do řeči) Ne „jenom“! To slovo „jenom“ vždycky škrtám. Je to prostě snění. Ani jenom, ani nejenom. Je to princip snění, bez jakéhokoli hodnocení.

Přijmout tuhle myšlenku člověka často konfrontuje se strachem, ne? Mnozí lidé mají rádi pocit, že mají život pod kontrolou.

Jenže když se podíváme, jaké mají pak potíže, jak jsou nemocní, ustaraní, plní obav a strachu, jak jsou zmatení a ztracení, tak zjistíme, že to ve skutečnosti rádi nemají. Zjistíme, že úsilí mít život tak zvaně pod kontrolou je v důsledku sebezničující aktivita. Tudíž začneme zkoumat, kdo vlastně lidem vnucuje představu, že to mají rádi.

Toltéci tomuto našeptavači říkají parazit nebo dvojenec, některé tradice přímo „mrtvý“. Nemá vlastní život, musí se tedy přiživovat na něčem živém. Říkají, že si nás pěstuje – stejně jako my si pěstujeme domácí zvířata, abychom je později snědli. A na ně jsme samozřejmě hodní. Nenadáváme jim, naopak: to jsou naše slepičky, naši králíčci, naše prasátko….A pak je jednoho dne klepnem a sežerem. Náš parazit je na nás taky hodný, jen jednou za čas potřebuje, abychom jej nakrmili. Jeho potravou je strach a vše, co je z něj odvozeno: hněv, žárlivost, pomstychtivost, malomyslnost a tak dále. Proto nám potřebuje vnutit, že máme rádi něco, co ve skutečnosti prospívá jemu, nikoli nám.

Můžeme si to vůbec někdy uvědomit?

Ve stavu bdělosti, kdy můžeme nahlížet své snění a jeho dosah, jsme si toho plně vědomi. Víme, že to tak je. Vidíme ten nekonečný svobodný prostor. Zdá se ale, že stav takové bdělosti není úplně průběžný, není běžně dostupný. Je zakrýván stavem, kdy jsme zachváceni emocemi či spoutáni nepravým já, kterému říkáváme ego.

Autor článku: Petr Sedláček

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021