Kamera je pro mě třetím okem

18. května 2016

„Když se člověk stane učitelem, tím se sám nejlépe učí. Předávání zkušeností dá člověku pocit určité role ve společnosti, duchovní uspokojení, blaženost, radost. Když člověk vykonává činnost nadšeně, tak výsledky se dostaví. O tom není pochyb. Na druhou stranu, ty výsledky samotné se mohou stát zdrojem utrpení. Cíl jógy, véd, je odpoutat se od karmických činností a zaměstnávat se v činnostech, které nevytvářejí reakce, ale duchovní výsledky. Když my pomáháme druhým duším, tak jim pomáháme i na duchovní úrovni, tím nám dá bůh blaženost v srdci,“ vypráví o svém životě ovlivněném pobytem v Indii a v ašrámě v Londýně fotograf, režisér a ájurvédský kuchař Param P. Tomanec.

Co vás přitahuje na tom, když fotíte a točíte lidi kolem sebe? Co je tím impulsem?

Začalo to možná před dvaceti lety, kdy jsem si začal všímat, jak je indická kultura a jóga reprezentovaná v moderním umění.  A porovnával jsem to s mými zkušenostmi z pobytu z Indie. Například Steve McCurry nebo Henri Cartier-Bresson se většinou dívali na Indii jako na subjekt, převládala u nich zvědavost. Ale chyběl mi tam pohled vnitřního účastníka, hlavně u McCurryho. Jedna fotografka, která zasáhla hlouběji, je Marilyn Silverstone, která pracovala pro agenturu Magnum. Dostala zakázku v Indii a Bhútánu. Nakonec se z ní stala buddhistická mniška, starala se o školu a už se nikdy na Západ nevrátila.

Modlitba a koncentrace mi pomáhá k tomu, jak naslouchat vnitřním potřebám.

Žil jsem v tradičním hinduistickém chrámu Bhaktivedanta Manor kousek od Londýna, který byl darován Georgem Harrisonem. V tomto chrámu se denně uctívá ve velkém stylu bůh Krišna a jeho avatar, princ Ráma. A říkal jsem si, jak já bych mohl pomoct a komunikovat skrze fotografii? Interpretoval jsem siji jako „instantní malbu“. Postupem času jsem si vypracoval určitý styl práce s lidmi. Vždy se snažím do fotografického procesu  vědomě netlačit svou představu, jak by to mělo být. Snažím se  moment zachytit v přírodním, krásném světle, s dávkou poezie, idealismu, věčnosti. Bresson říkal, že kvalitní fotograf vidí ten instantní moment jako záblesk věčnosti. Dočasné se prolíná s věčností.

Taneční energie (Dance Energy), Indie. Foto: P. Tomanec

Když jste mluvil o pozorování světa kolem, co to naopak dalo vám? Uviděl jste díky pozorování světa venku i něco uvnitř sebe?

Vzpomněl jsem se, že jako mladý kluk jsem fotil. Táta měl temnou komůrku v koupelně a odmalička jsem byl zvědavý. „Neotvírej ty dveře!“ na mě houkal. (smích) Tahle zvědavost se později manifestovala v chrámu a mé lnutí k obrazu spíše než k textu, k hudbě více než k textu, k modlitbě, která se zpívá, než odříká.

Film RASA YATRA

Vnímám se jako člověk, který je vlastně nevidomý, neslyšící. Jak vnímám svět, je skrze vnímavost druhých lidí; skrze vnímavost přírody a skrze duchovní mistry. Takže kamera/fotoaparát je pro mě takové třetí oko. Když studuju nějaký subjekt, vyčkávám, nechám se nejdříve unést atmosférou, světlem, formou. A snažím se navázat přátelské vztahy s lidmi kolem a kameru mám stranou. Až když ucítím vnitřní potřebu něco zachytit, aniž bych tomu třeba intelektuálně porozuměl, tak ji použiji. Když potom vyvolávám fotky v temné komoře, tak světlo odhalí podstatu všech forem. Funguje to i v digitálním světě. Člověk vidí to lepší Já ve své práci. Ruka by obraz nestihla tak rychle namalovat, jako když se umí  intuitivně zmáčknout spoušť.

A v čem mi to pomáhá? Pomáhá mi to v tom, že si vyladím svoje estetické cítění. Fotografoval jsem i místa, která jsou znečištěná, třeba mořské útesy, kde se shromažďuje odpad. I tohle se snažím zachytit v kráse. Například různé charitativní organizace se snaží ukázat nepořádek ve špatném světle.  Ale násilí plodí další násilí. Takže negativní kampaně zase vytvoří jen negativní náladu. Firmy toho využijí a v podstatě to přenesou na ekonomický rozvoj, kolik poskytli pracovních příležitostí apod. Od Godfrey Reggia, režiséra nonverbálních filmů (jako je trilogie Koyaanisqatsi, Powaqqatsi a Naqoyqatsi – pozn. red.) jsem se naučil, že těmi anti-kampaněmi nemůžeme dělat soudce, protože jsme v tom všichni  podobně zapletení.

Jsme jedno. 

Ano. Jsme součástí toho problému. Ale také jsme součástí řešení. Takže Godfreyho postup byl ukazovat na tyto věci v krásném světle. A co to v nás vyvolá, když se na to takto podíváme? „Jak je možné, že i já se dopouštím takovýchto následků?“ A začneme spíš vnitřně analyzovat. Tím, že jsou ty snímky beze slov, dokáží vyvolat silný emocionální stav, který může vést k transformaci vědomí nebo životního postoje či zvyku. Zvyk je kotva.

BALI KRISHNA Murlidhara mudra. Foto: P. Tomanec

A jak nemít výčitky, že zamořuji svět?

Člověk si tam musí dát limit: Ok, co musím k přežití udělat? Ve filozofii se používá výraz smyslový požitek. Cíl meditace je si odříct smyslové požitky, které nepotřebujeme, ale na které jsme si zvykli. Smysly se dají přirovnat k ohni. Cíl je zbavit se návyku používat tělesné smysly. S tím se hodně spojuje ekonomika  - na uspokojování smyslů.
Proto jsem odešel do chrámu a jenom jsem uklízel, měl jsem dva sety oblečení, které jsem pořád střídal. Pak jsem si více všímal, jak energie sattva (dobrota), radžas (vášeň), tamas (nevědomost), pracují za nás. Podle Bhagavadgíty nejsme vůbec ti aktivní, jen když se zapojíme do hmotných energií a myslíme si, že jednáme a díky nám jsou tyto výsledky. A to je právě ta iluze, v sanskritském jazyku je to májá. To nás vede k egocentrickému pohledu na svět. Já jsem Čech, muž, mám rád tohle… 

Jak jste vlastně začínal na vaší duchovní cestě?

Duchovní cestu jsem začal s théráváda buddhismem (nejstarší forma buddhismu – pozn. red.) na Šrí Lance v šestnácti letech. Byl jsem frustrovaný z materiálního způsobu života. Zjistil jsem, že  nevede ke spokojenosti a štěstí. Postupně jsem se v devatenácti letech dostal k bhakti józe. V dnešní době vidím to, že místo toho, aby se různá náboženství předháněli v tom „my jsme lepší než tihle“, tak jsme v globální společnosti došli do stavu, kdy náboženství musí spolupracovat a musí se rozhodnout, co je nejlepší v naších učení a z čeho se můžeme učit od ostatních z Koránu, z Tibetské knihy mrtvých, z Bhagavadgíty, Bible…

Když jste zmínil ájurvédu, zajímají mě vaše praktické zkušenosti, které s ní máte?

Nedávno jsem četl z Čaraka Samhity (védský spis – pozn. red.), která se zaměřuje jen na ájurvédu a jsou v ní popsané suroviny na všech úrovních (sattva, radžas, tamas), co se dá použít v kuchyni, i maso, které je pokrmem na úrovni tamasu (nevědomosti). Samozřejmě, že existují obecné zásady ájurvédy. Já ji vnímám tak, že si člověk vytvoří i svůj vlastní funkční systém na základě obecného základu. Člověk neustále experimentuje s tělem a  učí se komunikovat s myslí, vědomím, s okolním světem. Takže vytvořit si harmonický jídelníček může být velmi intuitivní a může se měnit podle ročních období, podle nálad, věku, něco zůstává konstantní. Velkou váhu má přijímání jídla a místo, kde se pokrm připravuje. Osobně mám rád, když se nemluví u jídla. Nebo preferuji „lehkou“ diskuzi.

Když člověk 10 let jí nesmysly a, tak je dobré jej nejprve dostat na neutrální úroveň, místo toho než uspokojovat jeho zvyky ve jménu ájurvédy.

Když máte citlivý přístup, není v ajurvédě špatná cesta.

Trávíme i myšlenky a vše, co se při íjmu potravy děje.

Ano.

A jak přizpůsobit ájurvédickou stravu v českém prostředí, kde máme lokální suroviny?

Jackfruit s al dente brokolicí a kousky červené papriky na olivovém oleji, kořeněné asafoetidou, oreganem, černým pepřem, solí a čerstvým zázvorem.

Něco podobného jsme řešili v Oxfordu v Centru pro hinduistická studia. Museli jsme upravovat jídla ze surovin, které byly pro všechny.Vytvořili jsme náš funkční systém. Věděl jsem, které suroviny mým kolegům vadí, tak ty jsme vynechávali. Někteří byli navíc vegani, takže to vše jsem kombinoval. Jednu variantu jsem vařil bez másla, jinou s máslem. Mojí oblíbenou pochoutkou, kterou jsem rád vařil, byla jahodová malpura s trochou šafránu, zalitá jogurtem. Vypadá to jako koblížek, smaží se na ghí (přepuštěné máslo – pozn. red.) Mám rád „jackfruit“. To je velký plod s trny, uvnitř lepkavý. Když je nezralý, tak je to zelenina, když uzraje, je ovoce. Připravuje se s banány, papájou i brokolicí…

Společně jsme se i učili vařit. Učil jsem  kolegy, že vaření je způsob meditace, již  vlastně od nákupu surovin. Poukazoval jsem i na čas vaření a velikost jednotlivých surovin aby se udržela správná konzistence. Když si medituju o tom, jak bude vypadat jídlo, které chci připravit, rozjímám o jeho chuti, nejenom o tom, jak bude vypadat.

Zdroje: http://www.paramtomanec.com/, www.ochs.org.uk

Autor článku: Bára Pečová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021