Maitrea magazín - inspirace srdcem

Kdy se muž stává mužem

Jako terapeut pracujete s dětmi a dospívající téměř pětadvacet let. Jaké největší poznání vám tato práce přinesla?

(přemýšlí) Asi to nebude právě radostná zpráva, ale jde o to, že dospívajícím, přinejmenším těm žijícím na Západě, se nedaří zrovna nejlépe. Což je dost smutné zjištění... Zároveň to je ale výzva, už od prvního okamžiku! Několik let nazpět, v době, kdy jsem začínal, nebylo tak běžné pracovat s dospívajícími... Mám rád výzvy (usmívá se).

Podobně vznikla i má kniha (Co z chlapců dělá muže,viz níže, pozn.red.): Skutečná motivace k jejímu napsání nebyla ani tak popsat problémy, s jakými se děti a dospívající potýkají, ale CO je jejich zdrojem, co stojí v jejich pozadí, z čeho vznikají. Často jsem se totiž v poradně setkával se svobodnými matkami, které za mnou vodily své syny. A já si říkal: Proboha, kde jsou jejich tátové?! Tak jsem začal pracovat spíše s muži než se samotnými chlapci.

 Jste zastáncem teorie, že existuje přímá spojitost mezi delikventním chováním dětí a chybějícími iniciačními rituály. Je to ten zdroj, o kterém  mluvíte, že jste hledal?

Ano. Vidíme to v existujících kmenových společnostech, ať už v Africe, Střední či Jižní Americe, v Polynésii, Austrálii nebo na Sibiři. Tito lidé žiji v komunitách a kmenových společenství tisíce a tisíce let. Když jsem se svou prací začínal a zajímal se o tyto komunity, ptal jsem se: „Kde jsou Rady dospívajících nebo poradny pro mládež, jaké známe z naší společnosti?“ ... Žádné neměli! Protože je nepotřebovali.

(odmlčí se) Stojí za tím jednoduchá myšlenka: Když přestaneme provádět iniciační rituály pro dospívající a mladé, začnou se „iniciovat“ sami. To platí především pro chlapce. Protože pud podstoupit nějaký přechodový rituál je nám bytostná a je v nás velmi hluboce zakořeněná. Pokud se ale tomuto pudu nedá prostor, aby se mohl bezpečně projevit, jsme svědky toho, čemu se v naší kultuře říká vysoce rizikové chování mládeže: záměrné vyhledávání nebezpečí, alkoholismus, používání návykových látek, předčasný sexuální život... Jediné, o čem to vypovídá, je chybějící přechodový rituál, kterým by dospívající vstoupili do světa dospělých a převzali za sebe a své chování plnou zodpovědnost.

Když přestaneme provádět iniciační rituály pro dospívající a mladé, začnou se „iniciovat“ sami.

Je pravda, že získání občanského průkazu nebo dosažení určitého konkrétního věku, od kterého jsme oficiálně „dospělí“, má k původnímu přechodovému rituálu hodně daleko...

Věci, které popisujete, jsou pozůstatky iniciačních rituálů, které z vás ale ženu nebo muže skutečně neudělají. Díky nim nedospějete... Proto to současná mládež zkouší po svém, proto zkouší, kam až může zajít: Proto skáčou do výtahových šachet a vozí se na stropě výtahu nebo na střeše vlaků... Tento pud je v každém mladém člověku, ale současná západní společnost jim neposkytuje žádnou možnost, jak jej „vyžít“ a přetavit do přechodu do dalšího životního období.

Zmínil jste společnost: Vidíme, že přechodové rituály jsou důležitou zprávou  pro obě „strany“ - jak pro samotného člověka, kterého se to týká, tak pro společnost či komunitu, ve které žije...

Přesně! To jsou totiž dva základní aspekty přechodových rituálů; jedním z nich je už zmiňované rizikové chování. To bychom ale měli správně dekódovat jako výzvu. Výzvu pro chlapce nebo dívku projít danou situací, která vyžaduje vlastnosti dospělého muže nebo dospělé ženy. A vyžaduje je okamžitě; něco jako když mladý chlapec musí zabít draka. Požadavek na to dospět a stát se v té chvíli „mužem“ nesnese žádné lelkování. Klasická psychologie pro tento iniciační okamžik používá označení „vývojový posun“.

Druhým aspektem je to, že komunita nebo společnost tento posun přijme. Že souhlasí s tím, co chlapec nebo dívka udělali, čímž se stali dospělými. Ale to je právě v současné monstrózní západní civilizaci, která tomuto procesu ne úplně rozumí, dost těžké.

Jak ale tuto přetrženou nit tradice znovunavázat, když současnou společnost tvoří právě „muži“ a „ženy“, kteří sami těmito procesy neprošli, ale současně vychovávají další generaci?

Velmi dobrý postřeh... Pro tento jev používám metaforu fotokopie: Stačí si vzpomenout na školní výuku, kde jsme dostali dvacetkrát okopírovaný papír se slovíčky – téměř se nedala přečíst... Každá další generace se od původních iniciačních procesů a skutečně „dospělých mužů a žen“ vzdaluje čím dál tím víc.

Co se s tím ale dá dělat, je coby komunita říct ANO procesu takovému, jaký má být. Což je, jak jsem řekl, v mnohamiliónových městech skutečně náročné. Řešení ale existuje a tím jsou malé skupinky podobně naladěných lidí, takzvané mikrokomunity: Dvacet, třicet rodin žijících blízko sebe, které se sdružují, pořádají víkendové workshopy a vzájemně si vypomáhají. Není to nemožné, existuje řada společností, které nám ukazují, že tento zvyk dobře funguje. Takovým příkladem nám mohou být třeba židovské komunity.

Řešení ale existuje a tím jsou malé skupinky podobně naladěných lidí, takzvané mikrokomunity.

Co tedy současným mužům chybí nejvíce?

 (přemýšlí) Jak jsem říkal na začátku, když jsem před víc než dvaceti lety začal pracovat s dospívajícími, dostal jsem se od chlapců k jejich otcům a došel k zajímavému závěru: Drtivá většina současných mužů vůbec neví, jestli jsou muži nebo ne! A ani já jsem ve svých třiceti letech nemohl o sobě jasně říct, jestli jsem dospělý muž, nebo ne. Protože mi nikdo neřekl, že bych jím byl...! Pro muže to vůbec není radostné zjištění uvnitř sebe nevědět, zda jste muž, nebo ne... Neuchopit svou vlastní mužskost zdravým způsobem. A nemám na mysli její potvrzování skrze sílu uplatňovanou na ženách nebo dětech, jak vídáme v případech domácího násilí nebo u kriminálního chování.

To je největší problém: Muži nevědí, zda jsou muži. Jsou dospělí – ale to je něco jiného než být mužem! Tohle jsme už také zmiňovali: být dospělý legálně, podle právního systému a být mužem nebo ženou hluboko ve své vlastní duši je něco úplně jiného... A tomu také odpovídá stav naší současné společnosti: Postupně jsme tedy vytvořili společnost dospělých, ale ne společnost žen a mužů.

Můžete zmínit nějaké rituály, které ve své práci s chlapci a muži používáte a doporučujete je, ať už samotným chlapcům nebo jejich rodičům či pedagogům?

(přemýšlí) Na tuhle otázku nelze odpovědět krátce nebo v několika větách... Když se podíváte po světě, do komunit, ve kterých se přechodové rituály stále provádějí, zjistíte, že všude existuje určitá posloupnost kroků a rituálů, které je zapotřebí vykonat. Co se ale týká věku dospívání, ve všech se vyskytuje nějaká zkouška „divokosti“, například noc strávená o samotě, a zkouška odvahy v podobě výzvy, jako je lezení po skále nebo sjíždění divoké řeky.

Jak jsme ale říkali, po každém takovém zážitku je potřeba, aby společenství lidí a ostatních dospívajících, třeba spolužáků ve třídě, tento krok uznalo (zdůrazní) jako významný krok v životě daného mladého člověka.

Ale tomu, co zmiňujete, se budu podrobněji věnovat v Praze na přednáškách a víkendovém workshopu. Tam na to tohle všechno bude více prostoru. Jeden den mám v plánu udělat čistě prožitkový pro otce, aby věděli, jak se chovat ke svým synům, aby mezi nimi byl zdravý vztah. O víkendovém workshopu se potom budeme věnovat podrobněji konkrétním rituálům, například uspořádáme posvátný oheň, budeme si vyprávět příběhy, pracovat s imaginací, řekneme si, jak formulovat modlitby... Muži zde dostanou spoustu praktických nástrojů a tipů pro další práci.

Víte, v Americe se na tyto přístupy pohlíží jako na velmi, velmi alternativní (poněkud trpce). Což je dost smutné... A to je také důvod, proč se do České republiky těším! Protože tady je cítit opravdový zájem, jak s dětmi pracovat, a na rozdíl od nás chování dospívajících tak nedramatizujete. Takže tu je velká šance dělat věci jinak, a vyhnout se tak tomu, co se děje v Americe...

Tady je cítit opravdový zájem, jak s dětmi pracovat, a na rozdíl od nás chování dospívajících tak nedramatizujete.

Takže abych se vrátil k vaší otázce: Není to tak jednoduché, že by stačilo říct „Pracuj s imaginací“ nebo „Vyprávěj příběhy“... A navíc: Jedna jediná správná cesta nebo řešení neexistuje. Každý ke svému cíli kráčí svou vlastní cestou, kterou musí objevit. Takže fígl v mojí návštěvě u vás spočívá také v tom, že sice přednesu, co vím, ale pak si všichni spolu sedneme a řekneme si: „Dobře, tak tohle je tedy ten proces, který je třeba obnovit. Ale JAK? A ještě ke všemu jak tady, v České republice? V tomto konkrétním městě nebo sousedství pro tyto konkrétní děti a dospívající...?“

Bylo by jednoduché vymyslet pár rituálů pro dospívající; to by šlo během několika minut. Těžší je ale vymyslet je tak, aby se pak společnost na ně podívala a řekla si: „Jo, to je ono! A tady je máme: mladý muž a mladá žena!“ Ale odpověď na tuto otázku musí najít společnost či daná komunita sama, tu vám já dát nemohu...

Náš tip:

Zaujala Vás Bretova práce a rádi byste se o ní dozvěděli víc? Podívejte se na české webové stránky Breta Stephensona, kde také najdete bližší informace o jeho chystané návštěvě v Čechách – už za pár dní! Přijďte třeba 19. května do pražského kina Světozor na přednášku spojenou s panelovou diskusí nebo poslední květnový víkend do Centra Lorien na Berounsku, kde se s Vámi Bret podělí o praktické tipy, jak s dospívajícími pracovat.

A možná jste už také zaregistrovali, že Bretova kniha o přechodových rituálech pro chlapce byla přeložena do češtiny. Vyšla ve vydavatelství Dharmagaia pod názvem Co dělá z chlapců muže. Duchovní přechodové rituály ve věku nevšímavosti.

Autor článku: Rina Komorádová