Když jde duše do fitness

19. listopadu 2014

Všechno se to událo velmi rychle; najednou byl pátek večer a já seděla na semináři Gabriely von Witzleben o tom, jaké struktury utvářejí naši duši. Ale to nejzajímavější teprve přišlo; jako v tom příběhu o malém lvíčkovi, který vyrůstal mezi ovcemi, tvářil se jako ovce, bečel jako ovce a nejspíš i pojídal trávu jako ovce... dokud mu nebyla vyjevena pravda o tom, kým skutečně je.

Tuším, že v příběhu se tak stalo pomocí vodní hladiny. Stejně dobře může toto zrcadlo nastavit i kouč nebo psychoterapeut. „Sám toho totiž člověk není schopen, stejně jako si neostříhá vlasy vzadu na hlavě,“ směje se Gabriela.

Gabrielo, co podle tebe tedy určuje náš život ze všeho nejvíc?

Schopnost porozumět tomu, že jsme každý jiný, jestli se ptáš na tohle. K tomu nám hodně pomůže, když pochopíme, že existují určité vnitřní zákonitosti, které nás utvářejí. Mluvíme o takzvaných centrech „břicha, srdce a hlavy“, která mají svůj obraz také v tradiční psychologii. Když pochopíme jejich dynamiku, daleké lépe pochopíme člověka samotného a také důvody, proč reaguje tak, jak reaguje.

Toto porozumění, o kterém mluvím, není jenom kognitivní, ale zahrnuje v sobě i další roviny, emocionální a tělesnou (reakce našeho těla, pozn.red.) Ve své praxi pracuji s předpokladem, že pokud dá člověk těmto třem centrům, břichu, srdci a hlavě, správné pravomoci, může tím jenom získat!

Můžeš tato tři centra, důležité pilíře naše života, přiblížit?

Každý tato centra zná, pro nikoho z nás nejsou ničím novým. Běžně se k nim vztahujeme a to se také odráží v našem jazyce, o kterém centru právě mluvíme. To nové na tomto takzvaném triadickém principu je, že máme k dispozici určité postupy, které můžeme jednotlivým centrům naprosto cíleně přiřadit.

V praxi to vypadá například tak, když se v nějakém rozhodovacím procesu přímo vztáhneme ke svému břišnímu centru, někdy také říkáme ke svému tělu jako celku, získáme obrovské množství informací, než kdybychom se rozhodovali čistě jenom na kognitivní úrovni.

Toto břišní centrum přesně odpovídá našemu takzvanému „druhému mozku“.

V dnešní době se tyto pocity často popisují jako intuice, lidé také někdy doslova říkají „Moje břicho mi říká, že si mám koupit nové auto.“ Tím ale mezi řádky říkají, že nevědí, odkud, z jaké úrovně své bytosti se rozhodli. To je pouze tvrzení: „Moje intuice mi řekla, že...“ Které je naprosto správné! O co se ale v triadickém principu snažíme, je porozumět, co tyto naše intuitivní pocity znamenají a jak je můžeme následovat.

Snažíme se porozumět, co naše intuitivní pocity znamenají a jak je můžeme následovat.

Musí člověk všechno ve svém životě „pochopit“? Někdy prostě VÍME, že se například s tímhle člověkem necítíme dobře. A to nám stačí, abychom se nezdržovali v jeho blízkosti.

Když ale všechna tato tři centra spojíš, budeš vědět, proč (zdůrazní) se s ním necítíš dobře. A tím to nezůstane jenom na rovině fyzického odmítnutí. A naopak: Představ si situaci, že se rozhoduješ o něčem, o čem by měla mít největší pravomoc tvoje hlava. Například přestěhovat se do většího bytu. Kdybychom se zeptali čistě jenom své intuice, svého břišního centra, dostaneme odpověď: „Zítra se stěhuji a hotovo.“ Ale i když má svým způsobem pravdu, neví nic o tom, jestli na to mám dostatek peněz. Tohle je také mimochodem nejčastější problém břišního centra...

Hlava naproti tomu nemá žádné podněty. Vymyslí toho spoustu nového nebo stále dokola opakuje to samé, ale neumí skutečně jednat. A pro naše srdce je zase důležité, aby v novém bytě byla příjemná atmosféra a my se tam cítili dobře. Když tedy do rozhodování, které by normálně bylo čistě na kognitivní úrovni, v hlavě, vztáhneme i další dvě centra, získáme daleko víc informací.

Existuje nějaká hierarchie mezi centry?

Směr, jakým se v nás energie pohybuje, je stejný: břicho, pak srdce a nakonec hlava. Tomu se říká triadický princip: brát v potaz všechna tři centra a postupovat právě tímto směrem. Někdy totiž bývá z nějakého důvodu narušen, převrácen, například se pohybujeme pouze mezi centrem břicha a hlavy a úplně obcházíme své srdeční centrum.

(…) Například se pohybujeme pouze mezi centrem břicha a hlavy a úplně obcházíme své srdeční centrum.

Směr je tedy stejný, ale poměr, v jakém je to které centrum plně kompetentní v rozhodovacím procesu, záleží na situaci. Například když se chceš přestěhovat. Ve vztahových otázkách zase bude mít větší důležitost srdeční centrum. Triadický princip nám pomáhá se zorientovat; představ si, že se máš o něčem zásadním ve tvém životě rozhodnout. Něco ti k tomu říká tvoje břicho, něco si o tom myslí tvoje hlava a nějak to cítí tvoje srdce. A všechny jejich názory se liší nebo jsou dokonce ve vzájemném konfliktu. (usměje se) Co teď? Řešení nabízí právě to, když budeme následovat přirozený sled břicho-srdce-hlava.

Začínáme vždycky v našem břišním centru? Tedy v centru našich pudů a instinktů, podnětů a následné akce.

Snažím se tam vždycky začínat, ale někdy je člověk tak moc v hlavě, že své břišní centrum vůbec necítí. Nebo někdy zase chce jako první promluvit srdce... V takových případech samozřejmě nejdřív začnu pracovat s hlavou či srdcem („pracovat s daným centrem“ znamená klást mu otázky, jak se cítí a co v sobě cítí, pozn.red.). Potom ale vždycky postupuji stále stejným směrem, po hlavě tedy následuje břicho a pak srdce a pak znovu hlava a tak stále dokola. Když začnu srdcem, následuje hlava a pak až břicho.

(odmlčí se) Tento směr není zcela bez důvodu, v našem těle tímto směrem probíhá bloudivý nerv (nervus vagus; párový smíšený nerv - komunikační kanál mezi mozkem a řadou klíčových orgánů v dutině břišní a v hrudníku, pozn.red.) Tento směr tedy představuje naprosto přirozený tok našeho nervového systému. Když postupujeme právě takhle, od svého břišního centra přes srdeční až do hlavového, zcela přirozeně dosahujeme rovnováhy mezi zklidněním našeho organismu a jeho nabuzením. Pracujeme tedy s rovnováhou mezi parasympatickými a sympatickými nervy našeho vegetativního nervového systému. Cílem není relaxace, ale rovnováha (zdůrazní).

Cílem není relaxace, ale rovnováha.

To nejspíš vysvětluje, že i když na mě celkově tento přístup působí hodně „metodicky“, hodně „hlavově“, je to právě tělo, které nám během práce s touto metodou dává jasné odpovědi...

(směje se) Ano a sama sis to vyzkoušela, viď? I když jsi vůbec nic nevěděla o tom, jaké je tvoje energetické centrum a jakým způsobem se v něm prezentuje životní energie, tvoje tělo to jasně ukázalo tím, jak reagovalo. Nedělala jsem nic jiného než se ptala tvého těla. (usmívá se)

Existují nějaká poznávací znamení toho, jestli je člověk svou povahou spíše „břišní typ“ nebo například „srdeční“?

Neexistují žádná jednoznačná, protože velmi často se v životě „posuneme“ do jiného centra než do toho, ve kterém jsme takříkajíc doma. My si myslíme (zdůrazní), že to je to naše domovské centrum, a protože se tak chováme, myslí si to i ostatní. Jenže v centru, které je nám vlastní, se nachází naše vnitřní síla a náš největší potenciál, který bychom mohli využít daleko plněji. A v důsledku toho se ve svém životě cítili jistější.

Dokážu si představit, že změníme toto své domácí centrum jako reakci na nějaký šok nebo trauma. Tedy že to je naše jakási ochranná strategie.

Ano, velmi často se takto uchylujeme právě do hlavy. „Když se takto odřízneme, budeme v bezpečí...“ (s nadsázkou) Tyto změny ale nemusejí být vždycky šokové nebo traumatické. Změnit svoje způsoby fungování ve světě můžeme také jednoduše proto, abychom se přizpůsobili okolním podmínkám, abychom se lépe adaptovali na život. Jako když jdeš po ulici s deštníkem, protože prší a fouká vítr; také ho budeš různě natáčet, zcela logicky, protože nechceš zmoknout.

Proč se chtít zbavit deštníku, když nám přináší naprosto jasné výhody?

Proč se ale schovávat pod deštníkem, když můžeme jít do světa plně impregnováni? (usmívá se) Změna samotná není vůbec jednoduchá, to je pravda. Ale ve výsledku tím naopak získáš daleko víc.

Proč se ale schovávat pod deštníkem, když můžeme jít do světa plně impregnováni?

Jako když jsi řadu let zvyklá psát na klávesnici jenom dvěma prsty a jsi v tom opravdu dobrá - a pak se začneš přeučovat na psaní všemi deseti. Zpočátku to je děsné, vím, o čem mluvím, (směje se) vůbec mi to nešlo! Hodně jsem se při tom zlobila. Ale dneska jsem za to ráda a ještě z toho profituju. Nebo když ses učila plavat a měla jsi nafukovací křidélka – která ti jednoho dne sundali. První okamžiky byly těžké, nakonec jsi teď za to ale ráda, ne? (usmívá se) Je to takové „fitness naší duše“, psychická posilovna.

Odpovídá to tomu, když s klientem zjišťuješ jeho správné energetické centrum? Tedy když hledáš místo, ve kterém bude růst a nikoliv stagnovat?

Přesně tak. A právě v tomto procesu používám souslednost center: břicha, pak srdce a až nakonec hlavy. Jak se v nich klient cítí, zda posílen nebo naopak ztracen nebo dokonce oslaben. Jako když vyrazíš s mapou na výlet: Abys věděla, kam chceš jít, musíš ze všeho nejdřív znát výchozí bod. Místo, odkud vycházíš, kde jsi. Když ho neznáš a někam jdeš, pak se velmi jednoduše stane, že to, to, co je kolem tebe, neodpovídá tomu, co říká mapa, že by tam mělo být. Myslíš si, že někde jsi, ale vlastně tam vůbec nejsi! (směje se)

Proto je dobré a také důležité, jak vidíme, vědět, kde (zdůrazní) je naše „doma“. Přináší nám to víc vnitřního klidu vůči sobě samým i vůči ostatním lidem, na osobní i profesní úrovni. Kdybych já sama o sobě nevěděla, kde jsem „doma“, asi stěží bych mohla vykonávat svou terapeutickou praxi.

Náš tip:

Poznat své energetické centrum, tedy místo, kde jsme energeticky „doma“ a kde se skrývá náš veškerý tvořivý potenciál, je skutečně přelomovým okamžikem života. Zvlášť pokud do té doby za toto místo považujeme centrum úplně jiné. Jako bychom přestali plavat proti proudu, přestali se prát s vlnami, které jdou proti nám, uvolnili se … a najednou si všimli, že je tu jiný proud, který nás dokáže nést.

Chcete-li takový proud v sobě odhalit a zajímá-li Vás způsob práce Gabriely von Witzleben, přijďte na její další seminář v Praze, tentokrát v květnu 2015. Informace najdete na jejích stránkách Von-Witzleben-coaching.de. Nebo se můžete obrátit přímo na organizátora akce Radima Resse.

 

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021