Když máš naději, máš i energii

1. května 2011

Už od dětství Carolina Kaiser věděla, že chce pracovat s dětmi. Jenom nevěděla, co přesně by to mělo být. Jednou v herně uviděla osmiletého autistického chlapce. A v tu chvíli měla jasno... Příběh, který stál na začátku Carolinina workshopu věnovaného terapii pro práci s autistickými pacienty Son Rise Program, mi připomněl slova Jaroslava Duška: „Bojovník čeká, neví na co, ale když to přijde, tak to pozná.“

Jak ses dostala k práci s autistickými dětmi, už víme. Jak je to ale dlouho?

Letos deset let. Nejdřív jsem na dvacet hodin týdně po dobu dvou let chodila k dětem do herny a získávala zpětnou vazbu od jejich učitelů. Potom jsem studovala na učitelku rodičů, abych je naučila, jak se chovat ke svým autistickým dětem. Posledních šest let jsem každý týden pracovala s jednou, dvěma rodinami a k tomu jsem ještě cestovala a navštěvovala vzdálenější rodiny. Za tu dobu jsem poznala zhruba osm set dětí.

Řekla jsi, že jsi také učila rodiče. Často se mluví o učení dětí, proč je ale důležité učit rodiče?

To je dobrá otázka… Děti tráví s rodiči nejvíc času a ti jsou pro ně vzorem. Podle mě je důležité, aby byli rodiče v procesu učení se s dítětem zapojeni. Aby věděli, co mají dělat. A sama bych také u spousty dětí dávala přednost tomu, aby se nejdřív učily doma a pak teprve ve škole nebo jinde. Protože domácí prostředí znají a věří mu, lépe se jim v něm učí.

A když už nic jiného, tak je pro rodiče důležité, aby měli naději. A myslím, že to jde daleko lépe, když jsou u toho a sami vidí reakce svého dítěte. Protože potom mají důvod něco dělat, vidí v tom skutečný smysl.

Na semináři ukazuješ, jak se více přiblížit do světa autistického dítěte. Což ze strany rodičů předpokládá obrovské množství energie. Z tebe jenom srší, kde ji ale pořád brát v každodenním životě?

Nejdůležitější je věřit. Když máš naději, máš i tu energii. Do určité míry je pro nás těžké, že musíme věřit, že je to možné, ale pak se můžeme celý život o něco pokoušet. A to i přes to, že vlastně nevíme, jestli se někam dostaneme. Protože nám nikdo nikdy žádnou garanci nedá. Naděje a víra jsou opravdu hodně důležité.

A už jenom proto, že děti se nezmění přes noc, ale k tomu, aby obnovily svůj senzorický systém a naučily se sociální dovednosti, které „ztratily“, je potřeba hodně času. A k překonání téhle dlouhé doby je potřeba mít naději.

Trochu mě překvapilo zjištění, že při práci s autistickými dětmi terapeuti často narážejí na nepochopení nebo lépe nepřijetí ze strany rodičů. Jako by se s tím pořád nesmířili, ale tím se ke svému dítěti nemohou dostat.…

Když jsou pro nás nějaké věci těžké, vždycky máme možnost si vybrat, jak se k tomu postavíme. Buď se rozhodneme to odmítnout, aby to nebolelo, nebo se můžeme snažit pochopit, proč vlastně je to pro nás tak těžké to přijmout. Hlavní důvod, proč většina rodičů cítí, že mají ke svým dětem daleko, je podle mě v tom, že jim bylo řečeno, že v tomhle případě nemohou nic dělat. Takže se uzavřeli, potlačili své emoce a přestali o tom úplně mluvit.

Často je pro ně důležité, aby mohli, třeba jenom mezi čtyřma očima, nahlas říct to, co cítí. „Necítím se dobře“, „Nelíbí se mi, když se moje dítě chová takhle“, Nesnáším autismus“, „Nemám ráda nic, co s ním souvisí“, „Nenávidím ismy“ (opakující se činnosti, které autističtí pacienti provádějí, pozn.aut.). Často jde jenom o to je vyslechnout. Protože pro rodiče je nesmírně důležité být s někým, kdo je ochotný jim naslouchat a kdo má uvnitř sebe naději.

Nejenom ochotný naslouchat, ale asi i říct vhodnou větu ve vhodný čas...

Třeba lidem s rakovinou se dneska říká „Je spousta možností, co můžeme dělat! Zkusíme nasadit tuhle léčbu, můžeme vám dát tyhle léky, můžete změnit způsob stravování...“ Existuje v tom daleko víc naděje! Když jsem byla malá a někdo měl AIDS, znamenalo to tehdy pro něj jistou smrt. Dneska? „Je to v pohodě, můžeme pro to udělat hodně!“ Takže záleží na tom, co vám řeknou. A podle mě rodičům autistických dětí nikdo neřekne, že existuje možnost, že autismus je reverzibilní.

Lidský mozek se může změnit a může se dál vyvíjet! Vyvíjí se vlastně neustále.

V jakém smyslu?

Protože lidský mozek se může změnit a může se dál vyvíjet! Vyvíjí se vlastně neustále. Rodičům se ale dneska říká „Vaše dítě má autismus“ ve významu „Má autistický mozek“ namísto „Jeho mozek a nervový systém prostě funguje jinak. Ale existuje spousta možností, co s tím můžeme dělat!“ Kdyby se to rodičům řeklo tímto způsobem, přistoupí pak k tomu úplně jinak. „To je fajn. Řekněte nám, co pro to můžeme dělat, a my to uděláme!“ A nebudou to v sobě potlačovat.

Představ si, že máš jednoroční neautistické dítě, které ještě nechodí. A doktor ti řekne: „Je mi skutečně líto, ale tady se už nedá dělat. Není nic, co byste pro něj vy nebo my mohli udělat.“ Pak bys tomu pravděpodobně uvěřila a přestala se snažit a povzbuzovat ho k tomu. A pak by se mohlo stát, že by se to skutečně nikdy nenaučilo.

Jaký je tedy jiný způsob, o kterém mluvíš, jak k tomu přistupovat?

Že my sami nebudeme rozhodovat o tom, co dítě může a co nemůže, ještě před tím, než se o to pokusíme. Protože nikdy dopředu nevíme! Kdyby mi teď někdo řekl, že nikdy nebudu doktorka. Řekla bych mu... (pomrkává) „Ha, tak se koukej...!“ (směje se) Já sama jsem se rozhodla, že nebudu, ale mohla bych. Mám dost času. Můžu se o to pokusit.

Když ale lidem upřeme jejich talent, nikdy ho nenaplní. Proto je tak důležité přestat dopředu uvažovat o tom, co děti zvládnou a co nezvládnou. Protože já vím, že na to mají. Musíme přestat předstírat, že víme, co znamená autismus. Že to znamená, že nikdy nezvládnou tohle, tohle, tohle ... Ve skutečnosti vůbec ne. Autismus je jenom to, že lidský mozek pracuje jinak, v jistém smyslu není dovyvinutý, senzorický sytém je vyvinutý jinak a to je všechno. Neznamená to „Nikdy nebudeš dělat to nebo to“! Není to nic trvalého do konce života, je to současný stav mozku. A my se můžeme rozhodnout, co s tím uděláme.

Ve své praxi pracuješ s terapií Son Rise Program, která je úspěšně aplikována už víc než 30 let. Na jakých principech stojí?

Je jednou z metod, které jsou primárně zaměřené na dítě. A i když takových dnes existuje spousta, tato metoda se na něj zaměřuje pravděpodobně úplně nejvíc. A zároveň je vůbec jedinou metodou, pro kterou je důležité, jak se cítí rodiče. Takže ona jim nejenom dává rady a poskytuje techniku, co mají dělat, ale také jim pomáhá, aby se cítili lépe.

Jak se v samotné terapii projevuje toto zaměření na dítě a na rodiče?

Dítě, než ho začneš učit, musí být motivované. Motivace představuje klíč k učení! Důležitým principem je také potřeba rozvíjet sociální oblasti dítěte, ve které má potíže. Autismus totiž a priori neznamená nedostatek inteligence, jak si lidé často myslí.

To je podle mě to, proč se tato metoda stala úspěšnou: Protože byla první, která přišla na to, že rodiče chtějí naději.

Dalším principem, na kterém Son Rise Program stojí, je role rodičů a pochopení, že právě oni jsou pro dítě tím nejlepším vzorem. Proto ta snaha, aby se cítili dobře a stále věřili, že jiné možnosti existují. Aby měli naději a věřili, že s autismem jde něco dělat. Protože to vybudí k akci. A to je podle mě to, proč se tato metoda stala úspěšnou: protože byla první, která přišla na to, že rodiče chtějí naději.

Jak tě teď poslouchám, a i při tvém workshopu to bylo vidět, v Son Rise programu jde především o respekt k dítěti. Třeba už v tom, že my jako rodičové vstoupíme do světa dítěte, přijmeme jeho pravidla hry a nebudeme mu nutit ta naše...

Jsem ráda, že to vidíš (usmívá se). Ano, naprosto a je to skutečně potřeba a navíc je to zábava trávit s dětmi čas právě takhle! (přemýšlí) Ani si neuvědomujeme, jak jsou děti bystré! Hodně mých přátel teď má malé děti. Osmnáctiměsíční dcerka mého kamaráda, neautistická, si sama vymyslela takovou hru: chodí mi do kuchyně, vyndá plastovou krabičku, něco do ní dá a pak k ní hledá víčko. Nakonec to, celá nadšená, běží ukázat mému příteli, který hraje hru s ní, takže je také nadšený. A ona pak utíká zpátky do kuchyně a hledá další krabičku a další víčko, jenom aby ho znovu potěšila! Vymyslela si takovouhle hru a přitom ještě ani nemluví. (směje se)

Děti samy vědí, co je pro ně dobré. Když jsou nemocné, tak jdou prostě spát. Když mají hlad, tak se prostě nají. Když mají žízeň, tak se napijí. Myslím, že děti jsou ve skutečnosti velmi rozumné a moudré. A když je budeme už od začátku respektovat jako někoho, kdo ví, co je pro něj dobré a jak se o sebe postarat, tak se od nich můžeme daleko lépe naučit, jak se o ně postarat. Protože ony to vědí. A právě k tomu vede respekt k dítěti.

Son Rise Program pracuje s joiningem čili přidáním se k dítěti v tom, co právě dělá. Připomnělo mi to tzv. zrcadlení ve vztahu matky a novorozence. Tedy že to nejsou miminka, která opakují výrazy nebo zvuky po své matce, ale naopak že je to matka, která se zpožděním několika setin vteřiny opakuje, co dělá její dítě, zrcadlí ho.

(usměje se) Slyšela jsi o zrcadlových neuronech? Když velmi malé dítě vidí, že se dospělý usmívá, tak se usměje taky a učí se poznat, jak se při úsměvu cítí. Jejich mozek tedy odpovídá na úsměv a současně si podle toho vytváří spojení „Úsměv, to je příjemné. Líbí se mi, když se mamka směje.“ Takto malé děti ještě nevědí, proč se smějí, jenom vědí, že když se smějí, tak se cítí dobře. A začnou se pak smát pokaždé, když je jim dobře. Prostě se jenom smějí. A takovýmhle způsobem se jejich mozek vyvíjí.

Nemyslím si, že by zakladatelé Son Rise programu manželé Kaufmanovi začali s joiningem, že by se někde dozvěděli o zrcadlových neuronech a že by to dělali na vědeckém podkladě (směje se). Ale souhlasím s tím, že pomocí joiningu a nápodobou druhých se učíme. Ano, joining a zrcadlení si jsou vzájemně velmi podobné a přirozené procesy v životě.

Není ale právě nápodoba v autismu důležitým prostředkem učení?

Když je u dítěte diagnostikován autismus, lidé okamžitě začnou mít pocit, že v jeho mozku něco chybí, co už nikdy nedostane zpátky a co je třeba dohnat neustálým drilováním. Existuje spousta programů a metod založených na tomto neustálém opakování, jako by se tímto znovu a znovu a znovu a znovu a znovu nahradilo něco, co v jeho mozku pomyslně chybí. Pokud třeba neumíš udělat dobrý bramborový salát a budeme ho spolu dělat pořád dokola, znovu a znovu a znovu a znovu, tak se to časem naučíš. Což funguje, to je pravda, budeš umět udělat dobrý bramborový salát. Ale zároveň ho budeš mít pěkně plné zuby. (směje se)

Son Rise Program se na to tedy dívá jinak?

Předně si nemyslí, že v mozku autistického dítěte něco chybí, co by muselo být něčím kompenzováno, ale dívá se na něj tak, že se nějakým způsobem vyvinul netypicky. Takže místo toho nechat ho „poškozený“ a drilováním záplatovat prázdná místa se snaží, aby se znovu vyvinul pomocí společného hraní a ukázáním, jak to může být zábavné dělat spolu bramborový salát! Protože já mám ráda bramborový salát ... (směje se) Takže to můžeme dělat spolu! A pak ho spolu sníst! To je prostě skvělé!

Son Rise Program se snaží ukázat, jak zábavné to může být učit se nové věci a pak je zkoušet. A tím se mozek skutečně znovu vyvíjí namísto toho, že zůstane „poškozený“. Tato  metoda se ho snaží znovu vyvinout skrz interakci a vztahy, sociální spojení. A právě to tuhle metodu odlišuje od ostatních - že staví na vztazích a jejich budování.

Za spolupráci s překladem děkuji Janě Baptie.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021