Léčivé pohyby ve službách Životu

25. srpna 2011

Silné, naplněné, pohnuté, hojivé, dlouho doznívající, uzdravující – sedm statečných slov dostatečně smělých na to, aby popsala atmosféru semináře Berta Hellingera a jeho manželky Sofie, který byl věnovaný léčení. Jestli existuje nějaká nezpochybnitelná pravda, tak je to ta o událostech, které BYLY, a o přítomném okamžiku, který právě JE. I toto uvědomění bylo součástí léčení...

„Co předchází uzdravení?“ ptá se nás Bert Hellinger a vzápětí odpovídá: „Nemoc. A každá nemoc představuje osobu, která byla vyloučena z rodinného systému. Takže když se chcete zbavit nemoci, chcete se vlastně podruhé zbavit této osoby... Řešením je říci ANO – naší nemoci i té osobě.“ A tak jsme celý předposlední srpnový víkend říkali svá ANO.

Zažít to prapůvodní

Princip léčebné metody rodinných konstelací netřeba popisovat stejně jako zákon podobnosti a rezonance, který platí v celém vesmíru: Podobné si přitahuje podobné. Nějakým způsobem si je tedy podobný každý z nás z dvě stě přítomných, kteří jsme se tento víkend sešli; abychom zažili a prožili, dotkli se a léčili. Nebo to je jinak?

„Nepřišla jsem s žádným konkrétním záměrem, chtěla jsem vidět mistra. Představuji si to, že to je stejné, jako kdyby v tantře přijel Osho,“směje se Gabriela Římská. „Chci vidět a zažít něco prapůvodního  a božského, něco hodně skutečného a pravdivého.“ Podobně jsou na tom i další účastníci: „Proč chodit ke kováříčkům, když tady můžeme vidět kováře?“ říká Miloš Sysel a Kateřina Srncová dodává: „Četla jsem od něj dost knížek a zajímalo mě, jak působí a jaký je to člověk. Chtěla jsem poznat, jakou energii vyzařuje. A také až budu číst zase další knížky, abych z toho měla nějaký konkrétní pocit.“

A co se týká pocitů, ty měl pan Miloš jasné: „Chybí mi tu trochu kritičnosti. Všichni s panem Hellingerem ve všem souhlasí, všichni jsou svolní a vstřícní... Ať řekne, co řekne, všichni to bez připomínek vezmou. Je tady hodně lidí, kteří sami konstelace staví, takže je jasné, že s ním souzní. Není tu ale žádný kritický hlas, který by třeba řekl „Takhle to není“ nebo „Já to vidím jinak“. Nikdo s Bertem Hellingerem nepolemizuje. Ano, je určitá persona a nejde o to se s ním hádat, nicméně říct svůj názor, že to vidím jinak, tu postrádám. A jinak tu je dost husto, mělo by se vyvětrat,“ směje se nakonec. „Ještě nikdy jsem neviděla, aby takové množství lidí bylo tak dojatých jako tady...,“ říká zase Barbora Bujnochová a mě to přivádí k základní myšlence, co se to tu vlastně v tuto chvíli děje a čeho jsme svědky:

Být dojatý totiž znamená souznít. Být otevřený. Vzít do sebe. Pojmout za své a za část sebe sama. Být jedním společným. Velikost síly, která z takového propojení vzniká, je obrovská a jako taková má schopnost pronikat do samotné podstaty potíží, do zranění uložených skutečně velmi hluboko v nás. „Díky včerejší konstelaci a tématu starostí a starostlivosti jsem dostala odpovědi na spoustu otázek, které si kladu při výchově svých dvou synů, hlavně co se týká jejich zdraví,“ říká paní Barbora. A je při tom dojatá.

Prosím, přijď

Zajímavá je na celém semináři práce Berta Hellingera se všemi účastníky, nejenom s těmi, jejichž konstelace se staví. Léčení tedy zažíváme všichni, kdo umožníme, aby se dělo. „Teď všichni zavřete oči a soustřeďte se na svou nemoc nebo na potíže.... Postavte tuto nemoc před sebe a vnímejte ji,“ instruuje nás Bert Hellinger. „A teď v duchu řekněte„Prosím, přijď.“ Měla by přijít osoba, kterou tato nemoc zastupuje.“

Nevím jak ostatním, ale ke mně nejdřív nepřišel nikdo; od samého počátku jsem ale naprosto přesně cítila, že to bude muž. Zachytila  jsem svou mysl, jak doslova skenuje všechny důležité muže v mém životě, ale ani jeden z nich to nebyl. V zoufalství, že uplyne vymezený čas a já promarním šanci na léčení, jsem uvnitř začala křičet: „Tak přijď! Přijď už! Žádám tě, prosím, přijď!“ Nic a nikdo. Plně jsem se tedy všemu odevzdala.

"Postavte tuto nemoc před sebe a vnímejte ji... A teď v duchu řekněte„Prosím, přijď..."

A tehdy přišel někdo, koho bych v životě nečekala; poznala jsem, že je to on, protože se mi okamžitě vykutálely slzy, jakmile jsem ho před sebou uviděla: dědeček. Nevím proč právě on, nechápu souvislosti, ale vysvětlení pocházející z hlavy nebývají přeci vždycky a za každou cenu správná... „A teď ji vezměte do svého srdce – takovou, jaká je...,“ slyším hlas Berta Hellingera a na mysli mi vytane, co o konstelacích řekl před pár hodinami: „Řešení nepřichází z konstelace, ta jenom „něco“ vynáší na světlo. Řešení přichází z nás samotných.“

Ve službě Životu

Postupně, a nejenom za pomoci příkladů z praxe, kterými nás Bert Hellinger čile zásobuje, přechází léčení zranění z roviny jednotlivce do roviny vyšší, a to jak té obecnější (to v případě léčení zraněného ženství v historii), tak té velmi konkrétní (to v případě léčení zranění národů během druhé světové války). A byla to právě tato „národová“ konstelace, která nás – troufám si tvrdit – spojila plně a v samé podstatě našeho bytí; v podstatě, ve které jsme všichni tím samým, protože v ní není Čechů, Slováků, Němců nebo Rusů - je jenom jedno: člověk. „Jsme na cestě ke štěstí. A podaří se nám to jenom tehdy, když za sebou něco necháme: přílišné starosti o minulosti,“ sděluje nám Bert Hellinger jedno z tajemství uzdravení.

Ve světě žen a mužů ale „žádná rovnoprávnost neexistuje,“ rozbíjí náš dosavadní koncept o rovnosti pohlaví. „Ženy totiž pro to, co dělají pro život, jsou větší. A současná doba to už naznačuje stále víc: že vedení ve službě života je víc a víc přebíráno ženami. Důležité ale je, aby se tak dělo s láskou. A muži v tomto procesu ženy podporují, cítí se být ve službách Životu a nechávají se takto ženami vést. A tento pohyb je léčivý...,“ zakončuje.

 

NEJDŘÍVE PŘIJMOUT SVOU MATKU

Rozhovor s Bertem Hellingerem

Řekl jste, že nemoc zastupuje osobu, která byla vyčleněna. V současné době existuje spousta mladých lidí, kteří nemohou mít děti. S čím je to podle vás spojeno?

Občas na tohle téma stavím konstelaci, do které postavím muže, naproti němu jeho ženu a pak dítě, které si pár přeje a které by mohlo přijít. A pak se díváme, co se děje. Můžeme vidět, že dítě má strach přijmout tyhle rodiče, a proto nechce přijít. Nemá to nic společného s tělem, protože se stalo něco, co v dítěti vyvolává strach. Například žena se v minulosti už nějakého dítěte v sobě zbavila, a proto má teď tohle dítě strach přijmout tuto ženu za svou matku. Takže před tím musí žena něco v sobě udělat, například tomuto zřeknutému dítěti dát místo ve svém srdci.

Další pozorování z praxe je takové, že žena zavrhla svou matku. Proto se sama nemůže stát matkou. Pak je tedy třeba něco mezi těmito dvěma ženami napravit. Žena se pak otočí na svou matku, která stojí za ní, a původní pár, muž a žena, se zase spojí dohromady. A tehdy k nim dítě samo přijde.

Často zmiňujete, jak důležitá je role matky. A co otec, kde ten je?

Základní vztah každého člověka důležitý pro přežití je skutečně vztah k matce. Devět měsíců v jejím lůně, tato jednota – to nemůže žádný muž zvládnout, to prostě nejde. A také hned po porodu se dítě přikládá matce na hruď. Matka a dítě, to je ta primární jednota. Dítě je také samozřejmě z poloviny jeho otec a jeho role spočívá v podpoře matky. A matka pak musí také otci dovolit (zdůrazní), aby tuto roli převzal. Moje žena Sofie kdysi řekla: Porodem už žena vše podstatné udělala. A pak přichází ke slovu otec. Trochu jsem to zkrátil, ale tak, jak jen to bylo možné.

Porodem už žena vše podstatné udělala. A pak přichází ke slovu otec.

Jakmile bude dítě v rámci rodiny tímto způsobem předáno otci, může ho on uvést do světa. Takže vztah ke světu pochází ze vtahu dítěte k otci. Pokud ho ale matka pevně svírá, bude toto dítě posléze v životě neschopné. To, jak je dítě schopné samostatného žít, záleží na jeho otci, resp. na jeho vztahu s ním. A pak může žít v dobrém vztahu s oběma rodiči.

A má-li problémy s tím mít děti muž, ne žena, je to také otázka jeho vztahu k jeho matce?

Občas ano, ale ne vždy. Pozorování v praxi je takové, že vztah mezi mužem a ženou se podaří, když jdou oba k sobě. V postavené konstelaci ale můžeme občas vidět, že se k sobě nemohou přiblížit ani jeden z nich. Každý z nich čeká, až k němu přijde ten druhý. A to znamená, že se v dětství toho, kdo vyčkává, stalo něco zásadního. Nejčastěji to bývá trauma z oddělení mezi ním a jeho matkou. Toto trauma z oddělení může být způsobeno například tím, že dítě přijde na svět císařským řezem. A v tom případě se tohle dítě nepřibližuje ke své matce. A když se ona pokusí o pohyb směrem ke svému dítěti, ono se stáhne zpátky. Tedy velmi obecně řečeno.

A tohle všechno má samozřejmě velký vliv na samotný pár, který má problém mít děti. Řešením je to, že ten, kdo čeká, až ten druhý k němu přijde, se nejdřív přiblíží ke své vlastní matce a naváže s ní vztah. Což je obrovská výzva, kterou si přeje spousta lidí. A v rodinných konstelacích můžeme vidět, že se to skutečně podaří.

 

NÁŠ TIP

Z víkendového semináře s Bertem Hellingerem natočil režisér a dokumentarista Viliam Poltikovič exkluzivní videozáznam. Součástí sady DVD jsou i dva rozhovory s Bertem Hellingerem poskytnuté přímo pro MAITREU.

A ještě jeden knižní typ: Bert Hellinger zmínil základní dvě osoby, jejichž prostřednictvím utváříme různé druhy vztahů: vztah sami k sobě (prostřednictvím naší matky) a vztah ke světu a ostatním lidem v něm (prostřednictvím našeho otce). Gabrielle Roth ve své knize Mapy k extázi ještě jmenuje naše já, společnost a vesmír jako další tři „průvodce“ na cestě k naší osobní moudrosti. Tuto knihu osobně velmi doporučuji k přečtení – přináší totiž řadu odpovědí na řadu otázek, které zatím třeba nejsou vyřčené nebo plně zvědomělé.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021