Návrat k sobě aneb Nebuď přeplněnou sklenicí!

4. března 2015

„Do vrstev naší bytosti se zapisuje všechno, co jsme prožili, odkud pocházíme, naše minulost, náš porod a dětství, aspekty našeho spirituálního i fyzického života... Práce s lidmi mi ukazuje, jak moc nás tyto vrstvy dusí a tlačí, protože nejsou v harmonii s naším skutečným já. To je pod všemi vrstvami doslova pohřbené,“ říká léčitelka Tara Love Perryová. Cestu k „živé vodě“ nabídne na svém semináři Embody me.

Taro, v dubnu přijedeš do Čech a povedeš zde workshop Embody me. O čem bude?

Jak název napovídá, měl by účastníkům pomoci plně „vtělit“ sami sebe do svého těla. Zkušenosti z mé praxe (Tara se pohybuje v oblasti energetické práce; „načítá“ informace z energetického pole člověka. Sama sebe definuje doslova jako „tu, která čte lidskou duši“ - Soul Reader, pozn.red.) ukazují, že člověk se jako bytost skládá z několika různých energetických vrstev. A to nejenom z mentální, emocionální nebo fyzické, o kterých už víme a označujeme je jako svojě „těla“. Člověk je skutečně multidimenzionální bytost!

Při práci s lidmi se jasně ukazuje, že velmi často nejsme ve spojeni s Duchem (Spirit, taktéž část část duchovního rozměru člověka, pozn.red.). Protože ani nemůžeme – tím vším, čím jsme zaneseni a co všechno s sebou nosíme. Jako sklenice, která je přeplněná a do které se nevejde ani kapka.

Jak to myslíš?

Do jednotlivých vrstev naší bytosti se zapisuje všechno, co jsme prožili, odkud pocházíme, naše minulost, dost možná nejenom z tohoto života, náš porod a dětství, aspekty našeho spirituálního i fyzického života... Možná jsme měli těžký vztah se svým otcem nebo možná naše babička prožila těžké dětství... a my všechny tyhle vzpomínky neseme s sebou ve své genetické paměti. Dědíme a neseme s sebou nemoci, ať už na emoční nebo fyzické úrovni.

A my všechny tyhle vzpomínky s sebou neseme ve své genetické paměti. Dědíme nemoci, ať už na emoční nebo fyzické úrovni.

Práce s lidmi mi ukazuje, jak moc nás tyto vrstvy dusí a tlačí, protože nejsou v harmonii s naším skutečným já. To je pod všemi vrstvami doslova pohřbené. Je to, jako bychom měli příliš zanesený a přetížený operační systém: jakákoliv další práce nás stojí hodně energie a pracujeme s velkým úsilím a vytížením. Není divu, že řada z nás pak „nefunguje správně“....

Řada z nás ale na sobě už nějakou dobu pracuje a také toho už dost odkryla.

Ano, to děláme a to je vlastně také jediná cesta: Neustále odkrývat a loupat, jít hlouběji a hlouběji, neustále pročišťovat, aby ta spirituální esence nás samotných, ona část „nekonečna“ uvnitř nás se mohla s naším tělem v harmonii propojit – a být tak takříkajíc sama sebou.

Je podle tebe během odkrývání jednotlivých vrstev vždycky nutné vědět, odkud pocházejí, tedy znát zdroj, odkud naše potíže pocházejí - nebo stačí zůstat u faktu, že jsme je odkryli?

Ano i ne. Myslím, a moje zkušenost mi to potvrzuje, že to, co nám způsobuje největší stres, zmatek, disharmonii a trauma, je to, když se o něčem domníváme, že je pravdivé. To se nám také nejhůř pouští. Pokud se nám ale podaří na to nahlédnout z jiné perspektivy, pochopit to celé jinak, tak to také daleko lehčeji uvolníme. A zároveň tím uděláme místo, aby mohlo přijít něco nového. Takže vědomé pochopení na úrovni mysli je důležité.

Osobně si nemyslím, že by skutečné uzdravení nastalo tehdy, že nad tebou někdo zamává rukama nebo s tebou takříkajíc „něco udělá“, aniž by sis byla vědoma, toho se uvnitř tebe stalo nebo co je vlastně zdrojem tvých potíží; nevím, nemám takovou zkušenost. Co ale vím a vnímám dost jasně, je podpůrná síla skupiny během procesů, když jimi procházíme. Na individuální rovině si sice každý odžíváme a uvolňujeme svá vlastní témata a traumata, ale to, jak se při tom cítíme, máme téměř společné; je to hodně podobné. Nebo to, jak nás naše zranění ovlivňují, jaké potíže a nemoci přinášejí...

Osobně si nemyslím, že by skutečné uzdravení nastalo, když nad tebou někdo zamává rukama nebo s tebou takříkajíc „něco udělá“.

Je pravda, že skupinové terapie nebo semináře nesou daleko silnější energii uvolnění a následného uzdravování.

To je výhoda skupin. Každý do této společné energie přispívá a každý z ní také získává; být svědkem léčení druhé lidské bytosti je pro nás jako lidi velmi důležité, měli bychom při tom být a takového člověka cítíi! Jako když máme velký dům a chceme v něm udělat generální úklid; když to budeme chtít všechno zvládnout sami, uděláme toho hodně, to ano, ale může se stát, že nás to zavalí.

Léčení ve skupině nám nabízí velkou podporu ostatních - jejich přítomnost a světlo vědomí má neskutečnou sílu - a také možnost hluboké transformace. Pořád ale záleží na každém z nás, jak hluboko jsme ochotni nebo schopni v odkrývání jednotlivých vrstev a jejich léčení jít. Ale také to není tak, že bychom strávili celý víkend ve svých traumatech a šťouráním se  v nich, to ne.

Taro, mluvíš o energetických vrstvách našich bytostí a jejich léčení nebo o odkrytí našeho plného potenciálu... Jakým způsobem pracuješ, jaké metody používáš? Některé pracují ryze s naším tělem a jeho signály, jiné spíš s energetickým polem vědomí, například různé konstelační metody...

Děkuji za tvou otázku. (zavře oči a odmlčí se) Je to vlastně tak, jak jsi řekla. Možná bude znít divně, co teď řeknu, ale … Už dva roky je mým učitelem archanděl Michael, který mě dovedl k mým současným schopnostem, které teď během léčení s klienty využívám, a pomohl mi je rozvinout do techniky, kterou tedy používám. V zásadě jde o rozpoznání toho, co nějakým způsobem není v souladu s přirozeností klienta. Je to pocit, že „něco není správně“.

A tohle necítím jenom já, ale sám klient. On sám ví nejlíp, že se například cítí smutný, aniž by k tomu měl důvod. Může to být myšlenka, kterou nedokáže pustit a která ho třeba děsí. Může se to projevit na emocionální rovině, kdy se cítí depresivně a neví proč...., nebo také na fyzické, když se dlouhodobě potýká s bolestí v těle, která se mu opakovaně vrací. Nebo má pocit, že se mu nedaří dostatečně využívat svou mentální kapacitu... Sám klient zkrátka cítí, že „něco není správně.“

Když tedy sám klient cítí, že se něco děje, co s tím potom děláš ty?

Nejprve „přečtu“, co se vlastně děje. Pak to pozoruji, jsem toho svědkem podobně, jako jsem popisovala práci ve skupině, a pak spolu s klientem použijeme na samotné léčení odpuštění. Odpuštění je vůbec nejstarší nástroj léčení. Bohužel tím, jak toto slovo nejrůznější náboženství světa používaly a zneužívaly, se v průběhu historie jeho skutečný význam pokroutil. Dost možná k tomu také výrazně přispělo to, jak lidé sami sebe zbavili schopnosti léčit, snad z nějakého pocitu viny nebo „hříchu“, že by člověk takové schopnosti mohl mít... Proto teď toto slovo nepoužíváme v tom smyslu, v jakém má nejsilnější léčivou moc.

Odpuštění je vůbec nejstarší nástroj léčení. Skutečný význam tohoto slova ale bylo pokrouceno.

Tomu se na semináři také budeme věnovat. Podělím se s lidmi o svou vizi toho, co pro mě znamená odpuštění a jaké mám zkušenosti s jeho léčivým účinkem. Posledním krokem na cestě léčení je potom láska samotná; ke každé situaci v našem životě.

Abych to čtenářům ještě trochu přiblížila: Obrovskou rozmanitost a vrstevnatost člověka budeme poznávat na systému čaker. Díky nim začneme probouzet svou citlivost a vnímavost na energetické, mentální, emocionální i fyzické úrovni. My to všechno dávno máme a umíme, jenom jsme od toho odpojeni. A je nádherné pak sledovat, jak se k tomu na skupině znovu všichni vrací a zvyšují svoji citlivost a vědomí!

Ráda bych se ještě vrátila k tomu, jak jsi mluvila o vnitřním pocitu, že „něco není dobře“. Jak poznáme, zda k nám tenhle pocit přichází z naší mysli, nebo jako zpráva, řekněme, od naší duše?

Díky, za tuhle otázku jsem ti vděčná. Protože to je opravdu důležité! A je to také to první, co se během léčení učíme: rozpoznat, co je „pravda“ - a co je „menší pravda“ nebo dokonce „co není pravda vůbec“.

Když jsem začala léčit, zpočátku jsem nevěděla, jak si s tím poradit. I když jsem se „dívala“ a „četla“, nedokázala jsem říct, co je „pravda“ a co není. Zlom přišel v okamžiku, kdy jsem se na to podívala jinak: „Co je taková pravda, že je neotřesitelná a ani v nejmenším o ní nepochybuji“, jako když střelka na mém vnitřním kompasu ukazuje pevně jedním jediným směrem a já velmi jasně cítím „spojení“? A naopak „Co je takovou pravdou, která vyvolává pochybnosti a vyžaduje další vnitřní otázky a zpytování“? To je potom ta „menší pravda“.

Zpočátku jsem nevěděla, jak si s tím poradit. Zlom přišel v okamžiku, kdy jsem se na to celé podívala jinak.

A to, co mezi nimi rozpozná, je naše tělo, především náš dech – jinak dýcháme. Takže ještě než začneme cokoliv dělat, se na semináři učíme dechovou techniku. Vlastně to není ani tak technika jako spíš způsob, jak se bez dechu spojit s tím, co je „vyšší pravda“ a co je „menší pravda“.

Můžeš uvést nějaký příklad takzvané malé pravdy z našeho každodenního života?

To je všechno to, co se nám v životě skutečně stalo. A protože se to skutečně stalo, je to pravda – pro nás. (zdůrazní) Naše mysl to nějakým způsobem uchopila a uvažuje o tom. A vnímá to svým vlastním způsobem – ale jedna věc se dá vnímat tolika způsoby! Tohle všechno jsou naše malé pravdy. A i je bychom měli brát vážně a neměli bychom je ignorovat. Protože jakékoliv ignorování a vytěsňování jakékoliv části nás samých způsobuje problémy.

A jakmile tyto „menší pravdy“ uznáme a dáme jim v sobě své místo, najednou si všimneme, že také existuje něco mnohem vyššího, než jsou tyto malé pravdy. Něco, co s námi rezonuje na jiných úrovních. To je ten náš vnitřní kompas, který bychom se měli naučit znát úplně nejdřív ze všeho. Jak ho používat a jak mu rozumět. A to je otázka neustálého praktikování, sama to pořád dělám, už řadu let. (usměje se, pak se odmlčí) Ve skutečnosti to, co je pravda a co není, už dávno víme; máme tento navigační systém celou dobu v sobě! Akorát si teď všímáme, že ho vůbec máme, a učíme se s ním zacházet.

Taro, co je podle tebe největší „úkol“ lidstva, před kterým v tuhle chvíli stojí?

Nevím, jestli největší, protože těžko říct, co je víc; jestli soucit, vděk, empatie... Dobře tedy: největší úkol.... (zavře oči a odmlčí se) Nazvala bych to „návrat do nevinnosti“. Do věku „posvátného dítěte“, které je stále v nás, nikdy nikam nezmizelo ani neodešlo. Jen se k němu potřebujeme vrátit; protože v tomto věku přijímáme (zdůrazní) celý svět, který se před námi otevírá. Přijímáme, co se nám dostává. (odmlčí se) Také by to šlo nazvat náš „přirozený stav“, „počátek“... Nazvat to můžeme různě, ale kvalitu toho si musíme procítit každý z nás sám.

Největším úkolem bych nazvala „návrat do nevinnosti“.

Je v tom otevřenost, vstřícnost, láskyplnost, soucit, skromnost, vděčnost, blaženost, schopnost vzdát se vyšší moudrosti a schopnost přijímat všechno, co přichází... A zároveň ani jedno slovo z těch, co jsem použila, nevystihují dostatečně podstatu tohoto stavu našeho božství.

Náš tip:

Pokud byste rádi zažili Tařinu práci osobně, máte možnost letos na jaře na jejím kurzu vnitřního léčení Embody me: Udělejte si tedy o prodlouženém víkendu 9.-12. dubna výlet do jižních Čech do Centra Nesměň a prožijte posilující propojení sami se sebou a se svým neomezeným potenciálem.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021