Nebojme se démona anebo Prokrastinace není nadávka

3. prosince 2014

„V tom se skrývá jeden ze zdrojů prokrastinace: Svou pozornost a energii, kterou máme k dispozici, rozptýlíme do mnoha směrů, protože se o mnoho směrů zajímáme – a zjišťujeme, že tohle nás baví, tamto nás baví... Tím nás ale všechny tyto věci doslova vysávají,“ říká o „démonu současnosti“ koučka Helena Kurzweilová. Poznáváte některé ze svých denních návyků? A co s nimi?

Paní Heleno, pracujete jako koučka osobního rozvoje a jedním z témat, která se svými klienty řešíte, je prokrastinace. Co to je?

Řekla bych, že to je démon dnešní doby. Nejspíš existoval vždycky, proto ho považuji za naprosto přirozený jev. Zpravidla se ale o prokrastinaci mluví, když opakovaně odkládáme nějaké činnosti. Ať už je necháváme úplně na poslední chvíli nebo je neuděláme nikdy. Je to takové chronické odkládání.

Podle vás to tedy není pouze fenomén současné, informačně přesycené doby, ale daleko starší.

Ano, řekla bych, že v dnešní době se jenom začíná znovu projevovat. Lidé se dnes mohou cítit pod velkým tlakem informací, které se na ně zvenčí valí a které jsou dostupné odkudkoliv a v bezedném množství. Proto je dobré naučit se vybírat si ty, které skutečně potřebujeme, a těmi se zabývat.

A v tom se skrývá jeden ze zdrojů prokrastinace: Svou pozornost a energii, kterou máme k dispozici, rozptýlíme do mnoha směrů. Zjišťujeme, že tohle nás baví, tamto nás baví... Tím nás ale všechny tyto věci doslova vysávají.

Svou pozornost a energii rozptýlíme do mnoha směrů - protože se o mnoho směrů zajímáme.

Jaký má prokrastinace v našem životě důsledek?

Konkrétně v tomto popsaném případě vidíme, že se absolutně nehýbeme z místa - žádným směrem. Že neděláme žádný progres – v žádné oblasti. Je to, jako bychom z jednoho místa neustále skákali do všech možných směrů, teď doleva, potom doprava, zpátky, nahoru, a to jenom proto, že se o všechny tyto směry zajímáme... Ve výsledku se ale z původního místa nehneme ani o píď.

Když si nezvolíme směr, kterým chceme jít za tím, co nás skutečně přitahuje, co je naše správné místo, takzvaný důlek pro tu naši kuličku, můžeme takto těkat dlouho. Zezačátku nás to bude bavit, ale dříve či později přijde moment, kdy nás to začne vyčerpávat. A z toho, že nevidíme žádný reálný posun, začneme být frustrovaní.

Také by se na to ale dalo pohlédnout jako na fázi života, ve které člověk hledá sám sebe, a zkouší, co je „to jeho“. Je ale důležité, aby tímto hledáním nestrávil celý život.

Myslím, že jste to pojmenovala úplně přesně; je to fáze života. Podle mě máme v životě dva důležité okamžiky. Tím prvním je uvědomit si, kdo jsem, čili pochopit, co jsou mé silné stránky a kvality. Když je budu rozvíjet, bude mi dobře, protože do toho nebudu muset investovat příliš mnoho energie. A naopak se mi jí bude hodně vracet. To známe asi všichni, když děláme něco, co nás baví. V ten okamžik nejenom ztrácíme pojem o čase, ale také se cítíme „nabití“, plní energie.

Když naopak budu svou energii a čas investovat do něčeho, co mi nejde, když se budu tlačit někam, kde vidím, že jsou druzí úspěšní, ale mně to úplně nejde, bude mě to stát velké úsilí. Budu do toho muset hodně investovat. A otázka je, jestli se mi vynaložené úsilí vrátí.

Budu do toho muset hodně investovat. A otázka je, jestli se mi vynaložené úsilí vrátí.

A tím druhým okamžikem nebo otázkou?

Kam jdu, kam mířím. A když vím, kdo jsem, jaké jsou mé silné stránky, a zároveň vím, kam mířím, pak už jde jen o to najít způsob, jak se dostat do svého cíle. Jako když zadáváme do navigace přesné místo, kam chceme dojet. A když si tohle umíme vymezit, zároveň se nám snižuje počet příčin hrozící prokrastinace. (usměje se) Nezmizí tím všechny, ale už se jich tím hodně eliminuje.

Jaké jsou další příčiny toho, že neustále něco odkládáme „na potom“, „na někdy jindy, až budou vhodnější podmínky“?

I když se to nezdá, tak na těch nejhlubších úrovních za tím velmi často stojí náš vlastní strach. A ten je velmi mocnou bariérou na naší cestě vpřed, i kterou jsme si vytvořili my sami - prostřednictvím svých vlastních přesvědčení.

Jak to myslíte?

Kam jsme si tato přesvědčení, která nás brzdí, položili, tam jsou. Utvořili jsme si z nich v sobě zeď (kreslí prsty na stůl pomyslný kruh) a pohybujeme se pouze v prostoru uvnitř. A kdykoliv se k této zdi tedy našim vnitřním bariérám přiblížíme, náš nervový systém reaguje obavami, „co je za ní“. To je ten strach, který nás takhle jednoduše neustále drží v „bezpečném“ prostoru obklopeném zdí. A my z něj leckdy nevykročíme.

Čeho se tyto strachy konkrétně týkají?

Velmi často jsou spojené s druhými lidmi: Co si o mně druzí pomyslí, když udělám to a to, například když odejdu z této dobře placené práce a začnu žít někde na samotě nebo když odmítnu studium na této prestižní škole. Nezřídka sami sebe také podhodnocujeme a neustále se s druhými srovnáváme. Pak máme strach cokoliv udělat, aby nás druzí za to neodsoudili. Zastavit nás také může perfekcionismus, za kterým se, opět, skrývá strach: strach udělat chybu. Aby nepřišel trest.

(zamyslí se) Své vnitřní bariéry si vystavíme i tak jednoduchou věcí, jako jsou slova. Tím, jak danou situaci nebo vjem pojmenujeme, ji vlastně sami pro sebe definujeme. A dost často si tím zavíráme možnosti změny nebo růstu. Vzpomínám si na jednoho svého klienta, který byl naprosto frustrovaný z práce, ve které byl. „Musím tady pracovat, prostě musím. Mám hypotéku a doma ženu na mateřské se dvěma dětmi...“  Zkusila jsem ho požádat, aby ono „musím“ změnil na „chci“. Protože to bylo daleko pravdivější...

... což ovšem nijak neubírá na faktu, že tohle říct nebylo v jeho situaci hluboké frustrace asi úplně jednoduché. Podařilo se?

Po delší době nakonec ano. (usměje se) To byste nevěřila, jak se celá atmosféra najednou změnila, bylo to úplně hmatatelné! Ale to nejpodstatnější na tom bylo, že si uvědomil a také pojmenoval, proč (zdůrazní) v té práci chce vlastně zůstat. Kvůli svému strachu, že tolik peněz jinde nedostane. A s tím už se pracuje úplně jinak, protože jdeme k samotnému kořeni.

Když už zjistíme, že nás tento „démon současnosti“, jak jste prokrastinaci označila, posedl, co s ním?

Určitě je důležité podívat se na ty dvě základní otázky: kdo jsme a kam směřujeme. Hodně také pomáhá podívat se na průběh našeho všedního dne, abychom si uvědomili, kde nám naše energie uniká. (zamyslí se) S tou energií je to vlastně dost zajímavé: Buď můžeme zcela bezcílně těkat z jedné činnosti na druhou a za nějakou dobu se budeme cítit dost vyčerpaně a frustrovaně, že vlastně neděláme žádné kroky vpřed...

... nebo můžeme být takříkajíc na své vlně, vědět, co nám v životě jde a co je naším cílem, čímž budeme zvládat dělat spoustu věcí najednou... ale naprosto zapomeneme na to, že je také potřeba odpočívat. A tak dříve či později budeme také vyčerpaní a - co je horší - to, co nás bavilo, nás bavit přestane. Jenom proto, že jsme si během celého procesu nedokázali najít chvíli na odpočinek. Nemusí být dlouhá, stačí čtvrt hodinka a skutečně nic nedělat, třeba jenom pozorovat mraky nebo vodní hladinu. Člověk by se divil, jak málo stačí a jak velký efekt to bude mít!

To, co nás bavilo, nás bavit přestane. Jenom proto, že jsme si nedokázali najít chvíli na odpočinek.

Musím říct, že to „nicnedělání“, to skutečné, bez myšlenek na to, co mám udělat, až zase „začnu dělat“, není úplně snadné. Vlastně se ho musíme učit...

Je to tak. Prokrastinovat se dá i odpočinek. (usmívá se) Harmonie v životě je nejenom potřebná, ale dokonce nutná. A i když v životě dělám něco, co mě ohromně baví, stejně tak potřebuji někdy vypnout. A dokonce ne někdy, ale v ideálním případě denně! (směje se) Dovolit tělu, aby si odpočinulo a dočerpalo energii.

Jako s tím pravdivým pojmenováním: Všechno nás vede k odpovědnosti za svá rozhodnutí.  Když zjistím, že mi práce nebo dokonce každodenní život protéká mezi prsty a nejsem schopná se hnout z místa, protože mám strach vykročit, jsem to jenom já sama, kdo je odpovědný za svou emoci strachu, který mě brzdí. A jsem to zase jenom já sama, kdo to může změnit. Když si tohle uvědomím, najednou vidím, že mám moc nad svým životem!

Náš tip:

Strach, tréma, obavy, nervozita. Je Vám něco z toho ve Vašem životě povědomé? Jestli Vás zajímá, jak svému strachu porozumět, přijďte k nám 22. března na interaktivní workshop Heleny Kurzweilové a prožijte si „Jak mít pro strach uděláno“.

A jestli Vás přitahuje téma slov a jejich síly v procesu tvoření, v úterý 20. ledna máte možnost  se slovům podívat „na kobylku“ na semináři "Tajemství skrytá v našich slovech".

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021