Maitrea magazín - inspirace srdcem

Neexistuje špatně, existuje jen zkušenost

Jitko, odkud přišel nápad odjet na Srí Lanku a nechat všechno za sebou?

Najednou se změnily podmínky, uvědomila jsem si, že mi nevyhovuje bydlení, mění se mi práce, vztah. Všechno se to na mě podívalo a já jsem uzřela Esenci toho, co jsem žila. A to mnou v té době, otřáslo do základů. Uvažovala jsem, jestli to vůbec zvládnu. Zeptala jsem se: „Co vlastně chci dělat? Cestovat? A co mi vlastně brání?“

Pár dní na to jsem koupila letenky, aby mi do toho náhodou něco nepřišlo a vyrazila jsem. Bez plánů, bez mapy, s vědomím, že půjdu tam, kam mě to zavede. Nicméně týden před odletem jsem dostala kontakt na přátele, kteří tam rozjížděli resort. Setkala jsem se tam nejdříve s nimi a teprve pak jela do džungle.

Dva měsíce jsem tam pracovala, spala v džungli. Je neuvěřitelně hlasitá. Je to neustávající křik a život a ty jsi jeho součástí. Nádhera! Po dalších 4 měsících jsem jela do Thajska a věnovala jsem se svojí knize.

Co pro tebe byla největší výzva?

Srí Lanka pro mě byla největším učitelem ohledně hranic. Hranice jsou od mala moje téma. Učila jsem se řvát jako lvice, abych si je ustála.

Co konkrétně máš na mysli? Dá se říci, že ti třeba překračovaly hranice muži?

Ano, bylo to hlavně ze strany mužů. Hodně stahovala pozornost má vizáž. Jsem blondýna, automaticky jsem byla brána jako bohatá. Na každém kroku se někdo ptal, kam jdu, odkud jsem, jestli jsem vdaná. Chtěla jsem být hlavně sama, ale pořád se to valilo ze všech stran. Nakonec jsem nosila sluchátka v uších a dělala, že neslyším. Případně jsem v jejich jazyce odpovídala, že jsem vdaná.

Ženy byly skromné a držely se zpátky, ale muži jako kdyby hranice vůbec nevnímali. Nehledě na to, že i hodně lhali. Pro ně to není lhaní jako pro nás. Tato cesta mne právě v tématu hranic hodně naučila, bylo to moje zrcadlo. Moje realita, nikoho jiného.

Životem mne provází krásná věta: „Vše, co tě venku irituje, máš v sobě, ale čeká to na uzdravení. Naopak, vše, co tě mimo tebe inspiruje, máš v sobě, ale čeká to na projevení se.“

Co kultura, to jedinečnost. Člověk asi musí někde být delší dobu, aby se naladil a pochopil.

To je důvod, proč chci cestovat na delší dobu, minimálně 2 měsíce, abych mohla rozpoznat smýšlení, něco se naučila. Často mě to navádí dostat se přímo do rodiny. Je potřeba být otevřená tomu, aby k tobě přišlo to, co má. Hodně jsem pracovala s tím, aby mi každý den přinesl svou jedinečnou esenci.

Fascinuje mě, že ses rozhodla jet sama do cizí země a bez příprav. Bez muže, co by se případně za tebe postavil. Nechci znít jako z Viktoriánské Anglie, ale tohle není zcela obvyklé nastavení pro křehkou blondýnku.

Mám to takhle v životě se vším. Téměř každý rok jezdívám na týden či dva sama do chaloupky v horách. Trochu pošetile jsem si poprvé při podobné akci nezjistila, co je v okolí, kde se vlastně má chaloupka nachází a hned první den jsem zabloudila. Jako kdyby se tato událost zkrátka měla pro mě uskutečnit.

Hledala jsem houby a našla jich spoustu. Přestože si se mnou obvykle hrají na schovávanou. Počítala jsem, přes kolik pramenů jsem přešla a stejně jsem zabloudila.

Zkoušela jsem nechat se vést, dokonce jsem zkusila i různé metody. Teprve, když se začalo smrákat a z vrcholů se blížila mlha, tak jsem si uvědomila svou situaci a zařvala jsem k nebesům: „Tak já to vzdávám!“

Nebudeš mi možná věřit, ale v tu chvíli jsem na té cestě stála. Potřebovala jsem to jen odevzdat a přestat lpět. Nejenom na tom, že jsem se ztratila. Bylo to symbolické. Jsem na své cestě směrem domů

Na podobné výlety jezdím skoro každý rok, nahlížím na svojí vizi, kde se nacházím ve svém životě a kam se ubírají mé další kroky. Dám si a té své cestě třeba týden bez jídla. Je to čas, kdy se konfrontuji s nepohodlím a zkoumám, co za tím vším je.  

Člověk se trochu může i schovávat za pole toho druhého.

Když jsi sama, přichází ti zrcadlo a víš moc dobře, co je tvoje. Všechno, co se ti děje, jsi ve skutečnosti ty. Samozřejmě pokud se díváš očima srdce a chceš být vůči tomu všemu otevřená.

Jaký byl pro tebe návrat do Čech?

Velký kontrast a velká vděčnost. Přirozeně jsem si zvedla svůj životní standart. Platím měsíčně nájem, na který jsem sama. Teď důvěřuji prostoru, že budou takové podmínky, abych to zvládla, ač zatím netuším jak.

Píšeš knihu. Byl to náhlý impulz nebo jsi něco plánovala dlouhodobě?

Impulz přišel ve chvíli, kdy jsem před 5 lety cestovala po Thajsku. Když je člověk šťastný, je hodně otevřený toku informací. Zapochyboval jsem, protože psát „neumím“. Nicméně jsem začala s pohádkami. Mám rozepsanou spoustu pohádek, ale přišla mi informace, napsat svůj vlastní životní příběh.

Zpočátku můj osobní příběh nebyl zcela lehký, ale formoval mě, díky tomu jsem to já. Chtěla jsem, aby moje kniha provázela mladé lidi tématy zneužívání, drog, smrti. Tím vším jsem si prošla. V knížce jsou náhledy, metody, jak s tím umět pracovat. Ta kniha skutečně žije. Neustále se vyvíjí spolu se mnou. Kdy vyjde je zatím otázka, ale moc mě naplňuje ji psát.

To, že vůbec píšu o sobě a o tématu zneužívání, je hodně osobní. Zvažovala jsem, jestli je dobré tohle vůbec pouštět ven.

Nicméně doba je velmi otevřená a procento zneužívaných dívek či chlapců je neuvěřitelně vysoké. Přeji si, aby se tyto informace dostaly do co největšího množství rukou a inspirovaly.

Před 30 lety jsem byla naivní holčička, literatura nebyla, bylo to zavřené téma. Věřím, že kniha osloví, je to mé velké přání. Svým způsobem je inspirací hlavně pro mě, pokud bude i pro druhé, budu jen šťastná.

Moc se mi líbí, jak teď záříš. Je vidět, jak ti to dělá dobře.

Děkuji! Máš pravdu, je to má srdcová záležitost. A k tomu se váže 10 víkendových seminářů v tomto roce. Provázím tématy jak komunikovat se sebou, se srdcem, jak si uvědomit svůj střed. Cílím na to, aby si člověk uvědomil, že on sám je tvůrčím principem a má své schopnosti plně po ruce. Tady a teď.

Jak jsi došla k umění doptat se, co říká srdce a co je hlava? Já sama mám někdy potíž hned to rozpoznat. A spousta lidí vůbec netuší, jak to chutná.

Základem je se zklidnit. Zklidnit svou hektickou mysl. Najít si čas pro sebe. Čím víc se spojujeme sami sebou, tím blíž jsme své vnitřní moudrosti. Odpověď na otázku dříve nebo později přijde, ale těžko ji zachytím v chaosu. Ve chvíli, kdy jsem už trochu uměla pracovat s tělem, jsem byla hodně zmítaná emocemi, které se projevily bolestí. Prodýchala jsem si třeba pocit viny, odešel, ale stále se vracel. Musela jsem k tomu přistoupit jinak. A vnitřní moudrost mě vedla, jak se sebou pracovat. Začala jsem se svým vnitřním pocitem mluvit. Sama sobě, a pocitu uvnitř svého prostoru, jsem začala dávat lásku, kterou jsme oba postrádali.

S touto technikou se můžeme blíže setkat na některém z tvých workshopů?

Ano, podobný přístup se prolíná téměř každým seminářem, a pokud u někoho podobný pocit vyvstane, pracuje se s ním. Ale s určitostí na semináři „Ve světě emocí“ již v březnu tohoto roku.
Na seminářích lidi vedu do vnitřního prostoru, kam si pozvou své pocity, nasytí své pocity láskou a pozorností a potom nám pocit ukáže často situaci, čeho se to v životě týká. Někdy to nejde hned a je třeba chvíli pracovat na posilování bezpečného prostoru.

Jako děti, zhruba do 9 let, používáme hlavně emoční úroveň, nikoliv složku našeho inteligentního já. Emočně prožíváme všechno velmi silně.

Sama jsem byla hodně emotivní, hodně vystrašená, nebyla jsem schopná komunikovat. Maximálně s jedním člověkem. Měla jsem nulové sebevědomí, proto jsem si v pubertě prošla drogami, alkoholem, krádežemi.  Tím vším jsem volala po pozornosti. Žila jsem velké nepřijetí sama sebe, abych si pěkně do hloubky uvědomila, že to nejsem já a takhle žít nechci. Je to taková hra, musíš se umět opravdu od srdce rozhodnout, že chceš změnit, co v danou chvíli prožíváš. Pokud se rozhodneš z úrovně své hlavy, tak odhodlání velmi rychle vyprchá, nebude tam síla a záměr srdce.

Zmínila jsi pocit viny, z čeho u tebe pramenil?

Moje vina se vázala právě k tématu zneužívání.

To je paradox, že dítě cítí vinu za něco, co není schopno ovlivnit.

Moje vina pramenila právě z toho, že jsem nebyla schopná tomu zabránit. Že jsem nebyla větší bojovník. Tím, čím jsem si pak procházela, jsem sama sobě hodně ubližovala. Jen jsem ukazovala, jak jsem nešťastná a toužím po pozornosti. Ale nakonec bylo nejdůležitější dát lásku sama sobě. V mé rodině nikdy nebyla láska předávaná, a pokud ano, tak opravdu málo.

Nevěděli jak, nebyla jim dávána. Narodíš se, pro své vlastní učení, do nejlepších podmínek, rezonuje to s tím, cos řešila v minulosti. A je na tobě, jak to pojmeš tentokrát. Nebýt těchto podmínek, nebyla bych tam, kde jsem. Za to cítím vděk.

V poslední době hodně brečím, vděčností. Neexistuje nic, co by bylo špatně. Existuje jenom zkušenost. Když ohodnotím, že jsem něco udělala špatně, je to jak kdybych znovu udělala zářez do starých vyjetých kolejí, které mě už nevyjadřují.

Chtěla bys sdělit nějaké poselství ohledně přijetí sama sebe?

Přítel mě inspiroval, že existují dva takové zákony lásky sama k sobě. Umět se pochválit a ocenit, i když to uděláš sebevíc nesmyslně. Určitě se můžeš ocenit za něco malého, a pokud nic nenajdeš, můžeš děkovat za zkušenost, díky které to příště zvládneš lépe. Pokud se pochválíš, nevyjíždíš staré koleje vlastního obviňování, ale naopak děláš nové otisky v postoji vůči sobě. Druhým pilířem je dávat sám sobě dostatek prostoru na to, co miluješ, co tě vyjadřuje a hlavně na své vnitřní zklidnění.

To mi připomnělo, Ivu Vostárkovou, která říkala, že se vyjadřujeme dřív, než se usadíme ve svém hlase. Nepočkáme si na sebe, jak nás pak někdo může brát vážně?

Přesně tak! Sama jsem měla o 2 oktávy vyšší hlas, neposlouchal se příjemně. Na seminářích si právě uvědomuji, jaké je, dát si dostatek času, pak hlas vyjde ze středu. Jakmile jsem ve své hlavě, mám vysoký hlas, jakmile si dovolím usadit se v sobě, můžu něco příjemně předat.

Vesmír jenom čeká, až se projevíme takoví, jací jsme. Ve své celistvosti a síle.

Uvědomuji si, že mě často děsí myšlenka, co si kdo bude myslet, když budu Já.

Jakmile budeš ve své síle, bude ti zcela jedno, kdo tě jak vidí a přestaneš mluvit sama o sobě. Dřív jsem hodně mluvila, ale časem jsem měla potřebu více lidem naslouchat. Čím víc se projevuji autenticky, tím víc mám radost. Ostatní čekají na tvou opravdovost!

 

Akce lektorky v Maitrei: https://seminare.maitrea.cz/jitka-eichner

 

 

 

 

Autor článku: Barbora Jirsová