Nelistujte v kuchařce Života – vařte!

10. dubna 2013

Najít svou vlastní cestu není vždy úplně jednoduché. Nicméně je to možné. „Je to běh na dlouhou trať; jde o to najít způsob, jak propojit svůj vnitřní svět s tím okolním. A je potřeba o tom nejenom přemýšlet, ale skutečně to udělat! To je stejné jako s vařením: Když se chci naučit dobře vařit, tak musím vařit,“ říká zenový mistr Edward Brown.

Edward Espe Brown napsal několik „zenových kuchařek“, nejenom o vaření či pečení; nejznámější je potom videokuchařka How to cook your life. Ač kuchařky, často jsou metaforickým vyjádřením života a přístupu k němu; podobně jako k vaření i k životu je potřeba přistupovat vědomě a všímat si sebemenších detailů: Barvy, tvaru a vůně ingrediencí či toho, do jaké míry jsou „živé“ a do jaké „prázdné“, například celozrnná mouka versus bílá  apod.

Edwarde, napsal jste řadu zajímavých a netradičních kuchařek... Vaření bylo vždycky vaším koníčkem?

(přemýšlí) Svou první kuchařku (o pečení chleba, pozn.red.) jsem napsal v roce 1970 a v Americe se velmi brzy stala dost populární. Myslím si, že v té době musely být na knižním trhu i jiné kuchařky, jak se peče chleba, ale tahle byla nějakým způsobem ... jiná. A také byla přesně načasovaná....

Co se týká vaší otázky, v mládí jsem se o vaření příliš nezajímal, přišlo to, až když jsem odešel z domova na kolej a musel si začít vařit sám. A začalo mě to zajímat, dokonce víc než samotná škola, jejíž systém mě neuspokojoval: Co to má za smysl, když do vás pumpují informace jenom proto, abyste je později reprodukovali v testu a tim to celé končí? Tohle nás opravdu nemůže naučit, jak se učit.... Daleko víc nám to ukazuje buddhistická meditace; je to jako meditovat proto, abychom se naučili, jak meditovat. Vaření i meditace jsem objevil ve stejné době, bylo mi zhruba dvacet.

Vaření tedy jako jedna z cest probuzení... Ve světle toho tvrdíte: „Pravda je taková, že kuchařem jsi už dávno. Nikdo tě nemůže nic naučit.“ Proč tedy dnes existuje tolik duchovních učitelů?

(smích) Protože si lidé neuvědomují, jak velké duchovní schopnosti mají. Kdybych byl tak chytrý jako můj duchovní učitel nebo lektor vaření a věděl bych, jak všechno ve svém životě udělat lepší, už bych to dávno udělal. Není to tak, že bychom tyto schopnosti neměli; my je máme, ale nepoužíváme je! Zenový učitel Tenkei mi jednou řekl: „Dívej se svýma očima, čichej svým nosem, ochutnávej svým jazykem....“

Není to tak, že bychom tyto schopnosti neměli; my je máme, ale nepoužíváme!

(odmlčí se) Jakmile si utvoříme představu, jak by něco mělo být, většinou to tak vůbec není. Může to být úplně jinak, než jsme si představovali. A pak přichází zklamání... A my nevíme, co s tím. Když si s něčím nevíme rady, tak to znamená, že se snažíme věci tlačit tudy, kudy bychom rádi, aby vedly. Ale někdy to, že vedou jinudy, může být dokonce lepší!

Toto plutí bez tlačení skvěle umějí umělci... Cesta tvoření je pro ně cestou objevování, místo aby se něco snažili napasovat do předem vytvořených šablon. Jakékoliv šablony omezují... A co se týká duchovních učitelů, podle mě nám pomáhají plně využívat všechny naše schopnosti a vůbec je  v sobě objevit! Přirozeným důsledkem toho je potom naše plná manifestace sebe sama v tomto světě.

Edward Brown

Zmínil jste objevování. Spíše než o informace tedy jde o to se naučit, jak objevovat?

Ano, je to součást... V meditaci jde především o to objevit, jak nechat věci být takové, jaké jsou, než se je snažit měnit. Většinou když meditujeme, máme nějakou dopředu vytvořenou představu, cíl, záměr: „Medituji, abych zklidnil svou mysl. Abych dosáhl vnitřního klidu...“ A když se to potom nepodaří, přichází reakce „Nedokázal jsem to. Nezvládnul jsem svou mysl uklidnit...“ a „Meditace není pro mě, protože nedokážu zklidnit mysl“.

Přitom ale během ní získáváme obrovské množství zajímavých informací! Takže místo toho, abychom si říkali, že to nedokážeme, si můžeme říct: „Páni, místo toho, abych meditoval a zklidnil mysl, tak se objevuje takové množství myšlenek! To je dobré vědět!... Moje mysl není klidná. To je dobré vědět!“ (směje se)

A v ten okamžik si začneme víc všímat svého dechu nebo svého těla, začneme vnímat jeho stabilitu a pevnost. A z této naší vlastní fyzické stability se rázem stává základna pro pozorování myšlenek, ve kterých se už neztrácíme, ale máme možnost si jich všímat! Bez hodnocení; prostě objevujeme. A  třeba nás napadne řešení něčeho, s čím se potýkáme už dlouho, ale neúspěšně. A tohle je nejlepší způsob učení: Dělat něco jinak, novým způsobem  ne proto, že nám to někdo řekl nebo jsme si to přečetli, ale proto, že nás to napadlo a přišli jsme si na to sami.

Když si tedy uvědomíme tok myšlenek v naší hlavě místo zklidnění a přijmeme to, začneme mnohem lépe vnímat informace, které k nám v ten moment přicházejí. Přestáváme sami sebe tlačit někam, kde bychom chtěli být, ale nejsme, například v klidu mysli, a plně přijmeme to, co je. A přesně v ten okamžik jsme svobodní...

(...) To je nejlepší způsob učení: Dělat něco novým způsobem  ne proto, že nám to někdo řekl, ale proto, že jsme si na to přišli sami.

Svobodní ve smyslu své vlastní přirozenosti? Tedy autentičtí své skutečné podstatě?

Ano, probudit se. Což obzvláště v zenovém buddhismu znamená objevit svou vlastní cestu a být si jí vědom, místo abychom žili svůj život tak, jak se předpokládá. (zdůrazní) Jde o to spojit se zevnitř se svým srdcem a propojit s ním svou (zdůrazní) vůli, své (zdůrazní) záměry a vize a propojit celý svůj vnitřní svět s vnějším. Někdo tomu říká „zázrak“, buddhismus to nazývá realizací...

Přesto někdo nebo něco uvnitř nás samotných nás od toho zrazuje... „Ne, nedělej to, musíš zaopatřit rodinu, zaplatit účty...“

No, není to zrovna lehké, to je pravda... (směje se)

Ale možné to je!

To, o čem mluvím, je běh na dlouhou trať, je to způsob života. Jde o to najít svou vlastní cestu i při práci, která mě živí; najít způsob, jak propojit svůj vnitřní svět s tím okolním. A je potřeba o tom nejenom přemýšlet, ale skutečně to udělat! To je stejné jako s vařením: Když se chci naučit dobře vařit, tak musím vařit. Jedině tak poznám celý proces vaření, naučím se, čeho si všímat a co je důležité. A pak přijde okamžik, kdy zjistím, že všechny informace o ingrediencích nebo procesu vaření, kterými disponuji, nepocházejí z knih, ale ze mě samotného.

Jenže my pořád hledáme nějakou jistotu, jak to má být. A tak marně listujeme v kuchařce a neustále v ní cosi hledáme... Protože nechceme, aby nám druzí jídlo pohanili, nechceme se před nimi shodit za netradiční pokrm. Až se tedy nakonec rozhodneme, že raději nebudeme vařit vůbec, protože víme, že všem se stejně nikdy zavděčit nemůžeme. Nikdo nemůže! Co v takovém případe dělat? (odmlčí se) Podle mě prostě uvařit něco, co půjde plně z našeho srdce, co připravíme s velikou pečlivostí a čemu budeme věnovat maximální pozornost.... A pak se stane, že lidé sami přijdou a budou takové jídlo chválit. (odmlčí se) Nikdo nemůže kontrolovat život a reakce druhých. To je něco, co se potřebujeme naučit.

Co je tedy podle vás největší nebezpečí spirituality současnosti?

Jak jsem říkal na začátku, jedním z největších nebezpečí jsou dopředu utvářené představy, „jak by TO mělo vypadat“, ať už jde o meditaci, život nebo spirituální svět. Jakmile už má totiž člověk jednou vytvořenou nějakou představu něčeho, začne ji vnucovat ostatním: „Je velmi duchovní nejíst maso, víš? A ty ho jíš! No, tak to tedy nejsi dost duchovní..“ Tím ale vzniká iluze, že jeden je víc než druhý, a z toho plynoucí nesváry nebo války.

Jedním z největších nebezpečí jsou dopředu utvářené představy, „jak by TO mělo vypadat“, ať už jde o meditaci, život nebo spirituální svět.

A podobné omezující představy si vytváříme i sami na sebe, třeba jak má vypadat meditace nebo že bychom rozhodně neměli mít špatné pocity či myšlenky, chceme-li být duchovní. A tak sami sebe do něčeho nutíme a používáme spirituální praxi jako prostředek k vyvyšování sebe sama – nad sebe i nad ostatní. Je ale tohle všechno skutečná spiritualita? Je to stejné jako sešněrování pravidly, dogmaty a rituály: Lidé pak přesně dodržují to, co  a jak přesně se má dělat, ale úplně se vytratil obsah a smysl toho všeho.

Jistá forma ale musí být, aby nezavládl úplný chaos... Nebo ne?

Jednou za mnou přišla jedna žena a říká: „Můj muž praktikuje buddhismus řadu let a odmítá se mnou mluvit, protože si chce udržet čistou mysl.“ Je skutečně duchovní nemluvit s ostatními lidmi?... Ano, je dobré a důležité mít nějakou strukturu, nějaká pravidla. Ale to je asi tak všechno, co to je... (rozesměje se, pak se odmlčí) Můj zenový učitel Suzuki Roshi k tomu říkal: „Cílem je provádět formální praxi s neformálními pocity“. Neboli provádět formální praxi s tvárnou myslí spíš než s tvrdou a rigidní.

Nejde tedy o to, že bychom za žádnou cenu neměli vařit podle receptu, plně jej následovat, následovat formu. Jde o to nedělat to rigidně a neprovádět prázdné rituály, ale být otevřený ke všemu, co se během vaření objeví.

Náš tip

Zaujal Vás Edwardův přístup k životu? Rádi byste si ze svého života uvařili něco dobrého? Přijďte v pátek 24. května k nám do Maitrey a nahlédněte do kuchařky svého života za Edwardova doprovodu – kulinařit se bude na jeho semináři Probuzení do skutečnosti.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021