Neraď, když nejsi žádán

16. prosince 2015

Stalo se vám, že jste chtěli s druhým o svém trápení „jenom mluvit“, ale on vám začal radit - a vás to naštvalo? Je pro vás pobuřující myšlenka, že chtít pomáhat může být vlastně potřeba našeho ega? A skutečně jsme zapomněli na svou lidskou schopnost soucitu? Povídání s Karen Kissel-Wegelovou, autorkou knihy Co skutečně pomáhá, je v mnoha pohledech inspirativní.

V čem je právě tato kniha o pomoci druhým úspěšnější než jiné? Především pro jednoduchost a srozumitelnost navrhovaných metod, které jsou navíc skutečně funkční a které dokáže Karen Kissel-Wegelová podat odlehčeným tónem a s četnými příklady z praxe. Během čtení mi ale vrtala hlavou základní otázka: Není náhodou schopnost soucítit s druhými a skutečně jim naslouchat ryze lidská schopnost?

Proč se ji tedy znovu učit? Zapomněli jsme na ni?

Já vám nevím. (smích, pak se zamyslí) Ve skutečnosti soucítit s druhými a jednat soucitně je docela náročné.... Řekla bych, že hodně lidí si udržuje odstup, nejsou v kontaktu. Zčásti vlivem rozptýlení a rychlostí současného života, zčásti, a to je daleko vážnější, vlivem toho, že zavřeli svá srdce. Anebo, což je nejrozšířenější, že si řekli „Tihle lidé nejsou ,naši´, jsou jiní.. Tohle není naše rodina, takže si nezaslouží soucit“. Že zkrátka rozdělují na „já“ a „ne-já“, „my“ a „ne-my“.

Utrpení jednoho člověka vede druhé k tomu, že mu chtějí pomoci. To je samozřejmě lidské. Praxe ale také ukazuje, že ten, kdo se naprosto oddá službě druhým, dost často sám potřebuje pomoci...

… před tím, než sám začne pomáhat?

Ano.

Ano, často to tak bývá, ale neřekla bych, že tomu tak je vždycky. Vlastně není lehké se v tom vyznat. Někdy skutečně lidé pomáhají z ryzího soucitu. Jindy ale chtějí lidé pomáhat tak moc proto, protože chtějí mít ze sebe dobrý pocit, protože jim to dává pocit, že jsou důležití a potřební, nebo protože mají strach, že je ten druhý opustí. A takoví lidé skutečně potřebují nejprve pracovat sami na sobě. Aby svým jednáním nevytvářeli to, čemu se říká vztahy spoluzávislosti.

Jindy chtějí lidé pomáhat tak moc proto, protože jim to dává pocit, že jsou důležití a potřební, nebo protože mají strach, že je ten druhý opustí.

Praxe mi ukázala, že někdy touha pomoci druhým a jako terapeut s nimi pracovat se rodí skutečně z ryzího lidského soucitu. A potom si takový člověk může říct: „Dobře, tak já tedy budu nejdřív pracovat na svých vlastních tématech, abych mohl být druhým skutečně podporou.“ Úplně nejčastěji se ale v nás míchají obě motivace najednou; jak ryzí soucit, tak to, čemu buddhismus říká ego. (směje se) Přesto ale můžeme pomoci, ať je naše motivace jakákoliv. Někdy i takzvané správné jednání může nadělat víc škody než užitku... Děláme zkrátka to nejlepší, co můžeme.

To je asi nejlepší recept. Přesto když prožíváme těžké chvíle a druzí nás utěšují nebo zkouší najít řešení naší situace, může nás to paradoxně popudit nebo se naopak uzavřeme. Proč?

Vadí nám, když nám druhý dává radu, aniž bychom ho o to požádali. Protože máme pocit, že nás skutečně neposlouchá; jinak by přeci slyšel, co ve skutečnosti chceme. A to je jenom to, aby nám někdo naslouchal. Někdy i jenom tohle stačí a už je to hodně... My jenom chceme s druhým sdílet všechno, co je uvnitř nás. Chceme mu jenom říct, co se s námi děje... A místo toho se nám dostává rady.

A pak se také může stát, že si můžeme rady druhých vzít tak, jako že si o nás myslí, že jsme neschopní a hloupí a že si s danou situací nedokážeme poradit. Pak taková dobře míněná rada spíš urazí. (zamyslí se) Podle mě v drtivé většině lidé, když dávají druhým rady, ani vlastně danou situaci dostatečně neznají. Tak či tak je asi dobré se nejdřív druhého zeptat, jestli o radu vůbec stojí.

Vadí nám, když nám druhý dává radu, aniž bychom ho o to požádali. Protože máme pocit, že nás skutečně neposlouchá; jinak by přeci slyšel, co ve skutečnosti chceme. 

Podle mě to je otázka vhodného načasování: je čas s druhými jenom sdílet a chtít, aby tam pro nás jenom byli... a pak přichází čas na rady a hledání řešení. A umět si to říct.

Přesně tak. Podle mě je správné říct druhému „Teď ti chci jenom říct, co se děje, a nechci od tebe žádnou radu.“ Protože během toho dost často dokážeme sami najít odpověď a řešení. Ale když půjdeme ještě hlouběji, můžeme se dostat k tomu, že odmítání rady... je také reakce našeho ega. (směje se) Protože to jde (zdůrazní) ocenit, že nám chce někdo pomoci a poradit, aniž by nás to vytočilo.

Proč je pro nás tak těžké ustát něčí trápení, strach a nejistotu?

Protože to cítíme a bolí nás to! A také naše egoistická část chce mít pocit, že se staráme a že chceme druhému pomoci. Protože je skutečně nepohodlné cítit se bezmocně. Je těžké zůstat plně v přítomnosti s bolestí druhého, protože ji cítíme. A samozřejmě protože tím cítíme i svou vlastní bolest.

Proto dáváme rady a tím odháníme od sebe náš vlastní pocit bolesti. Utíkáme před ním, chceme se ho zbavit.

Ano, chceme se zbavit bolesti - i toho pocitu, že nedokážeme druhému v jeho trápení pomoci. Prvním krokem je skutečně naslouchat, to už je minimálně polovina úspěchu, ať v osobním kontaktu nebo profesionálním, terapeutickém. Jenom naslouchat dané situaci. A toto naslouchání není jenom tomu, co se říká. Ale také mezi řádky, pozorování, co vidím a cítím, co se děje - nejenom u druhých, ale také sám v sobě.

Zmínila jste utíkání před bolestí. Na to existuje technika zvaná Dotkni se a jdi (popsaná v závěru článku, pozn.red.), která umožňuje efektivně pracovat s emocemi. Velmi často emoce buď potlačujeme, nebo je projevujeme naprosto bezprostředně, až bezduše. Díky technice Dotkni se a jdi můžeme emoce procítit, tedy je nepotlačit, a zároveň se v nich neztratit. Pokud jsme alespoň trochu praktikovali meditaci všímavosti (mindfullness) a nejsme zahlceni emocemi nebo bolestí, tedy jsme schopni zůstat plně v přítomnosti, můžeme tuto techniku použít, a to dokonce pravidelně.

Pokud nejsme zahlceni?

Ano, protože pokud jsme, je lepší si dát pauzu. Normálně říct „Teď potřebuju chvíli přestávku...“ A pak se vrátit, kde jsme přestali. Jestliže jsme zahlceni emocemi a jsme naprosto zmatení a ztracení..., pak nám v tu chvíli stejně asi nic nepomůže. (smích)

eshop.maitrea.cz/co-skutecne-pomaha

To je také dobré vědět. (smích) Pravda ale je, že technika Dotkni se a jdi funguje. Použila jsem ji v okamžicích, kdy známé „nech to být, pusť to“ nepřinášela skutečné uvolnění a puštění.

Ano, mně to „nech to být“ také nefungovalo ... (usmívá se) Dotkni se a jdi funguje, protože si dovolíme prožít, dotknout se, abychom potom mohli pustit. Tato technika je velmi jednoduchá a také velmi užitečná. Dovoluje nám totiž procítit vlastní zkušenost. Jestliže jsme ochotní se dotknout, prožít, procítit – pak ono „odejití“, puštění nastane automaticky.

ano, přesně tohle byl ten rozdíl!

A toto „odejití“ nastává i přesto, že absolutně nevíme, co přijde potom! Může to být lepší  - ale i horší. Když vydechneme, můžeme pocítit ještě víc bolesti než dosud... nebo v sobě můžeme najít a prožít daleko víc volného prostoru a klidu... Může se stát cokoliv. A my to nevíme. Nikdy nevíme.

Vaše kniha Co skutečně pomáhá přináší spoustu inspirace do každodenního života i terapeutické práce. Když si vzpomenu na své pokusy aplikovat metodu nenásilné komunikace, mnohdy jsme si spíš s lidmi nerozuměli. Najednou jsem dělala nebo říkala něco, co bylo pro ně „jiné“ - a tedy „divné“. A podle toho přicházely adekvátní reakce.  Jak se vyhnout podobnému komunikačnímu míjení tady?

Podle mě zásadní rozdíl mezi kontemplativní psychoterapií a přístupem, jakým je např. nenásilná komunikace, je v tom, že v kontemplativní psychoterapii neexistuje žádný scénář. Nenásilná komunikace předkládá velmi specifický návod, jak co říkat, jaká volit slova (tradičně používá čtyři základní kroky v daném pořadí, pozn.red.), zatímco přístup kontemplativní psychoterapie se s daným člověkem setkává právě tam, kde se daný člověk nachází. A snaží se při tom používat jemu vlastní jazyk, jak jen to je možné; místo toho, aby se ho snažil posunout jinam nebo dokonce změnit do podoby, v jaké jsme právě my.

Myslím si, že je možné přistupovat k druhému způsobem, o jakém celou dobu mluvíme, aniž by to věděl! Být plně v přítomnosti a uplatňovat princip všímavosti, která je koneckonců v současné době velmi populární. (usmívá se) Takže dost možná o ní ten druhý člověk už slyšel. Buddhismus jde ale dál za ni, používá praxe soucitu, věnuje se poznání, jak v nás vzniká utrpení.

To nejdůležitější, co kontemplativní psychoterapie nabízí, je vztah. Ať už sám se sebou, se svým blízkým nebo s klientem, v rovině terapeutické. Když jsme ve skutečném vztahu, nepředpokládáme a nevytváříme domněnky, co se s druhým asi tak děje, ale plně to víme, vidíme – a cítíme.

 

Metoda Dotkni se a jdi (ukázka z knihy Co skutečně pomáhá, red.upr.)

„Často reagujeme tak, že místo abychom s vlastním prožitkem navázali kontakt, pouze zaregistrujeme, co si myslíme nebo co cítíme, a spěcháme, abychom už byli pryč. Nebo se v tomto choulostivém a nepříjemném pocitu ztratíme a začneme vzpomínat, kdy jsme udělali něco podobného. Můžeme si začít spílat, jak hloupí a neschopní jsme. Tohle jsme opravdu mohli zvládnout! Ponoříme se tak hluboko do svých pocitů, že zapomeneme, kde jsme a co vlastně děláme.

(…) A tak vechvíli, kdy se vynoří nějaký pocit nebo myšlenka či vjem, se ho dotkneme – plně ho procítíme. V krátkém okamžiku jsme schopni dotknout se ho zcela naplno. Místo abychom po hladině klouzali pryč, dotkneme se. A pak poté, co se prožitku plně dotkneme, ho necháme odejít. Dotkneme se ho, a pak jdeme ven se svým dechem. Vydechneme. Jít je jistým druhem uvolnění; uvolňujeme sevření sebe samých.“

Více najdete v knize Co skutečně pomáhá

O její autorce Karen Kissel-Wegelové a metodě kontemplativní psychoterapie se dozvíte na jejích osobních stránkách ZDE.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021