Odhalte skryté procesy, než vás zastihnou nepřipravené!

5. února 2014

„Primární proces je od sekundárního oddělen hranicí, která je tvořena našimi mnohdy bolestnými zkušenostmi a podvědomými přesvědčeními o sobě samých.“ Co je to primární a co sekundární proces, jak je rozpoznat ve svém životě a jak se nám promítají do našeho běžného života, si přečtete v rozhovoru s psychoterapeutem Ivanem Verným.

Co je charakteristické pro procesově orientovaný přístup, kterému se věnujete?

Při procesově orientované práci (POP) nás zajímá struktura procesu. Věříme, že když lidé dokáží žít naplno své procesy, tak jsou celiství a díky tomu spokojení, šťastní a naplnění. V POPce rozlišujeme primární proces, tedy to, s čím se ztotožňujeme (já jsem.., já chci…, já dělám…, já mám…), a sekundární proces, tedy to, co se nám děje.

Jak to myslíte, co se nám děje?

Sekundární procesy jsou spojené s našimi potlačenými, marginalizovanými či nepřiznanými záměry a s naším posláním či životním úkolem. Můžeme je zachytit pomocí určitých signálů, často například ve formě nějaké nálady nebo v mimovolných pohybech těla. My se snažíme tyto sekundární procesy zvědomit a integrovat.

Primární proces je od sekundárního oddělen hranicí, která je tvořena našimi mnohdy bolestnými zkušenostmi a podvědomými přesvědčeními o sobě samých, například proč nejsem dost dobrým terapeutem či umělcem, proč nebudu mít úspěch apod.

Snažíme se tyto sekundární procesy zvědomit a integrovat.

Můžete to popsat názorně?

Když například přijde do terapie pár, zajímá nás šest základních procesů: primární proces ženy („Jsem úspěšná právnička.“), primární proces muže („Já jsem inženýr, založil jsem fungující firmu“) a primární proces vztahu (tj. všechno, co identifikujeme jako „my“ – např. máme děti, byt, zahradu…). A potom obdobně sekundární proces ženy („Klienti dlouho neplatí.“), muže („Nevím proč nejsem spokojený se svou prací.“) a vztahu (např. „Milujeme se jen dvakrát za rok. Máme se hodně rádi, ale každý týden se alespoň třikrát pohádáme a nejraději bychom se rozešli; nevíme, proč nejsme šťastní…“)

Naším cílem je integrovat sekundární proces do primárního. Primární proces je naše „já“, s nímž se identifikujeme a které je ohraničené naším přesvědčením, kým jsme. Tohle „já“ je ovšem neustále ohrožované něčím jiným. Když se například identifikuji se svým pohodlím, je všechno, co mi působí nepohodlí, sekundární proces. Při terapii se pak soustředíme na to, jakou roli hraje nepohodlí v mém životě a kam mě to posouvá.

Povězte mi ještě nějaký příklad ze života.

Všimnul jsem si, že mě v poslední době občas zachvátí bolest ve spodní části zad. Uvědomil jsem si, že to souvisí s mojí přirozenou divokostí, která je nyní spíše na okraji. Na primární úrovni jsem už zkrocený, ale na pozadí se divokost ještě hlásí. Mou úlohou je žít více to, co se mi děje, aby se to stalo primárnějším a nepřepadalo mě to.

Na primární úrovni jsem už zkrocený, ale na pozadí se divokost ještě hlásí.

Znamená to, že pak hledáte, jak tuto divokost adekvátně vyjádřit? Nebo hledáte příčinu?

Příčina nás v POPce nezajímá. Když máte rýmu, nezajímá nás, jestli je virového původu, bakteriálního, nebo jestli to je senná rýma. Zajímá nás projev, symptom, tedy to, jak víte, že máte rýmu - například máte ucpaný nos, cítíte se malátný...
Pak se zeptám: Kdybyste se té rýmě poddal, jak by změnila váš život? Nebo, kdybyste vy byl rýmou, co by to znamenalo pro vás, pro vaši ženu, pro vaši práci? Jak byste ovlivnil jako rýma sám sebe či druhé lidi?

Postup je tedy takový, že se věci, které přicházejí jakoby z vnějšku, berou záměrně více za své…

Ano. Když se někomu například „děje rakovina“, mohlo by být jeho úkolem zjistit, jak se  rakovina projevuje, a stát se více jí samotnou. Zajímá nás, jak se projevuje to, co se nám děje. Nejen v těle, ale i ve světě a ve vztazích.

Zajímá nás, jak se projevuje to, co se nám děje. Nejen v těle, ale i ve světě a ve vztazích.

Snažíme se tedy uvědomit si a pojmenovat, co se děje, jaký je sekundární proces a jak jej vyjádřit…

… ano a potom hledáme výraz v rozličných životních kontextech. Tomu říkáme integrace. Pracujeme v různých modalitách vnímání či komunikace: Zacházíme s obrazy, hlasem, pohybovým vyjádřením, cítěním („zamiluji se“ nebo „jsem naštvaný“) i s tím, co se děje kolem nás ve světě - finanční krize, mistrovství světa v hokeji...

Co je pro procesově orientovanou práci ještě charakteristické?

Základním principem, který v POPce používáme, je uvědomění. To není naše specifikum, používají to i jiné psychoterapeutické směry. Uvědomit si prostě, co se děje.
Když děláme procesově orientovanou meditaci, říkáme: Buď si vědom toho, co právě vnímáš a kde to vnímáš, tzn. v které modalitě. Jaké vnitřní či vnější obrazy teď vidíš, co slyšíš uvnitř či venku, co cítíš v těle, jaký pohyb vnímáš uvnitř a vně, co vnímáš ve vztahu, co se děje ve světě? To nazýváme „vnitřní prací“.

A pak jedno specifikum v terapeutickém vztahu mezi klientem a terapeutem. V klasické terapii se pracuje hodně s přenosem a protipřenosem, pro POPku je specifické, že používá ještě tzv. „vysnění“. Snění probíhá kontinuálně, napříč časoprostorem. Pokud něco ze svého snění klient nežije dostatečně či potlačuje, tak mě to může jako terapeuta „vysnívat“, například se pak mohu ke klientovi chovat jako ta šelma, o které snil a před kterou utíkal, aniž bych to dělal úmyslně.

Klient to tedy ve vás jako psychoterapeutovi nějakým způsobem vyvolá?

Ano. V POPce klademe velký důraz na vlastní proces terapeuta. Sleduji, co se se mnou děje, aniž bych věděl, jestli je to „vysněné“ či nikoli. V okamžiku, když jsem s klientem takříkajíc ve vztahové vaně, plavu v jeho emoční vodě. Vycházím z toho, že to, co se se mnou děje během našeho setkání, je součástí klientova procesu a nejen můj individuální proces.

Když jsem s klientem takříkajíc ve vztahové vaně, plavu v jeho emoční vodě.

Podle čeho se v terapeutickém procesu orientujete a jak jej usměrňujete?

Vnímám klientovy hranice mezi primárními a sekundárními procesy, to nemusí být jen jeho limity. Pomáhám mu tyto hranice si zvědomit. Snažím se, aby se přes ně mohl alespoň podívat nebo do sekundárního procesu přímo vstoupit.

Když má například někdo strach z vody, tak zjišťuji, co tam je, zkoumáme všechny možné představy, myšlenky, pocity… Zjišťujeme třeba na úrovni imaginace, jaké by to bylo či mohlo být. Zároveň doprovázím klienta do prožitku, zkoumáme, co tam je pozitivního i negativního, a hledáme způsob, jak to integrovat do života.

Například mohu klást otázky: Co pro tebe znamená hluboká voda v každodenním životě? Co je správné na tom neponořit se do vody? Co potřebuješ, aby ses do ní odvážil? A snažíme se, aby ta integrace proběhla v různých modalitách – na úrovni vnímání, pocitů, myšlenek a pohybu.

S jakou modalitou při integraci začínáte?

S tou, ke které má klient nejblíže, ve které se cítí nejjistější. Potom postupujeme k dalším a končíme s tou, která je pro něj nejméně známá nebo nejobtížnější. No a pak zkoušíme, jak to funguje v realitě každodenního života.

Jak zacházíte s touto hranicí?

Přes hranici je třeba přecházet citlivě, neudělat příliš velký krok. Nebudu například na začátku společné práce vyzývat klienta, aby mi řekl všechno o své sexualitě, protože by to bylo příliš intimní. Mohu se ho ve vhodné chvíli třeba zeptat: Na co bych se tě mohl v daném kontextu zeptat, aby to bylo trochu přes hranici, ale ne příliš?

Na co bych se tě mohl v daném kontextu zeptat, aby to bylo trochu přes hranici, ale ne příliš?

Jak poznáte, že už je to příliš přes klientovu hranici?

Podle jeho reakce, vnímám zpětnou vazbu.

Jak? Máte vytvořený nějaký vnitřní barometr na základě své zkušenosti?

Ano, vnitřní barometr mám, ale stále mě zajímá, jak se chová můj klient. Když klient sebou cukne, začervená se, zamrká, jde do transu apod., je to pro mě signál, že musím brzdit. Zpětná vazba je už v tom, zda klient přijde znovu do terapie. Pokud přijde, znamená to, že jsem asi odvedl dobrou práci.

Jakými tématy se v současnosti nejvíc zabýváte?

Stále rád dělám mužské skupiny, tzv. mužince, zabývám se vztahy… Teď v únoru budu mít v Praze seminář s názvem Touhy, závislosti a změněné stavy vědomí.

Teď  v únoru budu mít v Praze seminář s názvem Touhy, závislosti a změněné stavy vědomí.

O jakých změněných stavech vědomí to bude?

O každodenních změněných stavech vědomí, které mění způsob, jak vnímáme svět a jak se chováme. O náladách, konfliktech, touhách. A abychom dosáhli toho, po čem toužíme, používáme různé prostředky, kterými měníme své stavy vědomí. Transpersonální psycholog Charles Tart říká, že trávíme devadesát procent našeho života v transových stavech.

Změněné stavy vědomí nezažíváme jen po psychedelických či jiných látkách nebo při nákupu, World of Warcraft nebo u sportu, ale třeba při mytí nádobí či sledování televize. Jde o to, jak si tyto stavy zvědomit a využít je tvořivě, aby nás obohatily a, například v podobě závislostí, nám neublížily.

Ivan Verný
Psychiatr a psychoterapeut, původem ze Slovenska, věnuje se zejména procesově orientované práci. V roce 1969 odešel s rodiči do Švýcarska. Se svou ženou a dvěma dcerami žije nedaleko Curychu, kde provozuje soukromou psychoterapeutickou praxi. Učí komunikaci, procesově orientovanou psychologii a systemické konstelace, vede sebezkušenostní semináře a v současné době také (spolu se St. Studentovou a A.Karia) první výcvik v procesově orientované psychoterapii v Čechách.

Náš tip:
Zaujala-li Vás práce Ivana Verného, možná se půjdete podívat na jeho seminář o snění a způsoby realizace snů sebe či svých klientů, který se koná v Praze 13.-15. února.

Více informací o práci Insitutu procesově orientované práce najdete na stránkách Processwork.cz.

Autor článku: Jan Honzík

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021