„Pojď, najdeme jinou cestu“ aneb Nenásilná řeč s dětmi

4. února 2015

„Dospělí jdou dítěti vždycky příkladem. Takže když jedno dítě uhodí druhé, nesmíme to, které uhodilo, také „uhodit“ slovem, protože tím bychom jenom potvrzovali systém násilí. Musíme tedy nejdřív zastavit koloběh násilí a potom situaci vyřešit způsobem, který bude soucitný a zdvořilý,“ říká k modelové situaci lektorka a propagátorka nenásilné komunikace při práci s dětmi Marianne Göthlinová. Zajímá Vás, jak to dopadlo? A kde se dozvědět víc?

Marianne, zajímáte se o metodu nenásilné komunikace v kontaktu s dětmi - ve školách, ale i v domácím prostředí. Jak tato metoda pomáhá?

Úplně na začátku bych ráda řekla, že to nenazývám „metodou“, ale spíš souborem postupů, tedy jakýmsi pomocníkem a průvodcem, který nám pomáhá určit směr. Pomáhá nejrůznějšími způsoby, ale obecně zlepšuje vztah s dítětem a důvěru, posiluje soucit. Není to tedy jenom komunikace samotná.

Jak tedy vaše práce vypadá konkrétně?

Specializuji se na podporu učitelů, protože učit není jednoduché. A komunikace je zároveň naprosto tím základním v učebním procesu, o tom se často nemluví, ale je to tak. Objevila jsem to během své vlastní praxe jako učitelka. Nikdy jsme se neučili, jak skupinu dětí podpořit v procesu učení a v jejich růstu tak, aby tato podpora vycházela z péče a soucitu a nikoliv z autoritativního direktivního nařizování „Tohle udělej!“

Jde o to najít pro děti takový model jejich růstu a vývoje, který bude silný a mocný a zároveň dostatečně jemný a pečující. A on už existuje, akorát se nepoužívá tak často. Místo toho se stále volí cesta trestu. Ale není to potřeba, skutečně není! Člověk je od přírody zvídavý, rád se učí nové věci. A děti se samy chtějí (zdůrazní) učit - když je k tomu umíme pozvat.

Jak taková pozvánka vypadá?

Je to otázka motivace. Umět děti motivovat tak, aby se samy začaly o danou věc nebo úkol zajímat. Aby ho samy chtěly udělat, ať jde o psaní, čtení... cokoliv. Toho můžeme docílit také tím, že dětem jasně řekneme, proč to po nich chceme nebo proč je žádáme, aby to či ono udělaly. Dát jim důvod - místo abychom ji stroze nařídili „Prostě to udělej a hotovo!“ To není příliš motivující, co myslíte? (Stačí jedno malé „otočení“ a odpověď je nasnadě. Protože líbilo by se nám, dospělým, kdyby s námi druhý mluvil tímhle způsobem? pozn.red.)

Při jakékoliv činnosti, kterou po dětech chceme, jim tedy dávejme důvod, proč to po nich chceme. Třeba jednoduše: „Teď se naučíme něco nového, co ty na to? To bude takový dárek pro tebe a tvůj růst...“ Nebo jinak, ale prostě to zkoušet, zkoušet! Zároveň je tenhle okamžik také místem, kde začíná respekt. Díky tomu si dospělý získává u dětí a žáků respekt naprosto přirozeně a nenásilně. Nemusí si ho vynucovat.

Při jakékoliv činnosti, kterou po dětech chceme, jim tedy dávejme důvod, proč to po nich chceme.

Také je důležité vybudovat ve vztahu s dítětem takový systém, ve kterém dítě nebude jenom v roli toho, kdo neustále „přijímá“, ale také toho, „kdo dává“. Ono to opravdu není příliš zábavné žít a vyrůstat v prostředí, které od vás očekává, že budete jenom „přijímat“ to, co se vám říká... Vybudujme si tedy s dětmi takové prostředí, ve kterém se obohacujeme navzájem! Dospělí se skutečně mohu, a také by měli, o dětech spoustu naučit – když JE chtějí učit. (odmlčí se) Motivace a jeho přijetí jako jedinečné bytosti, od které se mohu hodně naučit, jsou, alespoň pro mě osobně, dva základní pilíře komunikačně zdravého vztahu s dítětem.

Téma komunikace je obecně velmi křehké, protože to, co nám druhý říká, čteme přes své vlastní interpretační „filtry“. Jak podle vás, odbornice na komunikaci s dětmi, „číst“ jejich reakce co nejpřesněji?

V každé komunikaci jsme odpovědní za to, co říkáme i jak si interpretujeme reakci druhého. V komunikaci s dětmi máme tuto zodpovědnost ale ještě o dost větší! Protože jsme zodpovědní za vztah jako takový, za to, jak dětem nasloucháme, jak komunikace skončí... Vůbec ona schopnost naslouchat je velmi důležitá, a proto ji v sobě musíme neustále rozvíjet.

Víte, v komunikaci s dítětem musíme být neustále jakoby zvídaví a nepřistupovat k ní ze své autoritativní pozice dospělého, který ví a zná všechno. Proto je možná pro řadu dospělých těžké naslouchat.

Jak se ale vyhnout neporozumění?

Prostě říct, jak jsem pochopila to, co mi ten druhý, ať už dospělý nebo dítě, říká. Ne „jak to je“ - ale „jak jsem to pochopila“. Je to otázka praxe, hluboké a dlouhodobé praxe: procvičovat svou schopnost skutečně otevřeného naslouchání a naopak nepřistupovat z pozice „všechno vím, všechno znám“. Tohle je podle mě skutečně základ; protože když všechno víte, tak nenasloucháte.

Tohle je podle mě skutečně základ; protože když všechno víte, tak nenasloucháte.

Každá osoba, ať dospělý nebo dítě, je originální. A vždycky s sebou přináší spoustu nového, co je hodné naší pozornosti a ocenění. Říkáme tomu „jedinečné kvality a talenty každého člověka“. A když nasloucháme, tak vlastně jenom tomuto „novému“ děláme prostor, aby se mohlo ukázat. Naslouchání je kvalita empatie, o které budu na kurzu také mluvit. A ještě jedna věc k tomu: Není možné druhému skutečně empaticky naslouchat, když je naše mysl ve stresu a přeplněná.

Což je ve školním prostředí asi dost často...

Proto tak podporuji učitele na jejich cestě! Protože oni velmi často nemají (zdůrazní) takové podmínky, aby mohli být pro každé dítě plně prezentní, naslouchat a udělat tento prostor, o kterém jsem mluvila. Ani to nepředpokládám. Ale podle mě je důležité o tom vědět a alespoň se o to snažit, když to možné je. I v životě to tak je: Ne vždycky jsou ideální podmínky. To, o co jde skutečně, je náš přístup: aby byl citlivý, přátelský a soucitný. Soucitný i sám k sobě, to je také potřeba zmínit.

Víte, učitel by si měl klást otázku, proč vlastně dělá to, co dělá – proč učí. Jakou k tomu má motivaci. Já vím, že jsem učila a tomuto tématu se věnuji proto, že mě tomu dovedlo něco uvnitř mě, něco, co, řekněme, „chtělo žít skrze mě tím, že budu působit ve škole“. (usměje se) Vždycky se snažím učitele podpořit v tom, aby byli spojeni sami se sebou. Aby v sobě uviděli a ocenili svoji hodnotu a svoje přednosti – a také svůj vlastní způsob, jak děti učit a jak je vést. Nechci, aby jenom slepě následovali můj způsob. Motivuji je ale k tomu, aby vždycky věděli, proč dělají to, co dělají.

Nechci, aby učitelé slepě následovali můj způsob. Motivuji je ale k tomu, aby vždycky věděli, proč dělají to, co dělají.

Co je podle vás největší výzva pro dospělé v jejich komunikaci s dětmi?

(bez zaváhání) Systém komunikace, který je založený na přikazech a požadavcích a na trestu a odměn místo na motivaci. Systém trestu a odměn navíc dává vzniknout soutěživosti a to pro učební proces také není dobré. Ze své každodenní praxe vidím, jak silně je v nás zakořeněn... Rozpoznávám ho i sama v sobě, je velmi automatický. Jak jsem už zmiňovala, učit se příkazy a plnit požadavky, které na nás má druhý, vůbec není zábavné. A děti chtějí mít z procesu učení radost, chtějí, aby je bavil! Když je dobře motivujeme, budou se učit samy.

Představme si modelovou situaci ve škole, kdy dítě uhodí svého spolužáka. Jak byste tedy postupovala?

Zaprvé, dospělí jdou dítěti vždycky příkladem. Takže když jedno dítě uhodí druhé, nesmíme to, které uhodilo, také „uhodit“ – v případě školy tedy slovem, protože tím bychom jenom potvrzovali systém násilí. Musíme tedy nejdřív zastavit koloběh násilí a potom situaci vyřešit způsobem, který bude soucitný a zdvořilý. K oběma stranám. Konkrétní způsob ale vždycky závisí na vztahu, který k danému dítěti mám, a na tom, s jakým záměrem k němu promlouvám.

Tedy v tomto konkrétním případě, když budu předpokládat, že to dítě znám, bych mu nejspíš řekla: „Bít druhé se nedělá, protože to bolí.... Ale jsem tady plně pro to tě vyslechnout, co se v tobě dělo, že jsi ho/ji uhodil. Copak se ti stalo, že jsi reagoval právě takhle?“ Takže zkráceně: Zastavit akci, která se děje, a přijmout (anglicky doslova „přivítat“, pozn.red.) danou osobu takovou, jaká je, tedy s tím, co právě udělala. Neakceptovat událost, to, co dítě udělalo, ale akceptovat dítě samotné.

Neakceptovat událost, to, co dítě udělalo, ale akceptovat dítě samotné.

A když mi potom dítě řekne, co ho k takovému chování vedlo, daleko víc mu porozumím. A podpořím ho! Nikdy bych mu neřekla: „Běž pryč za to, co jsi teď udělal!“ Naopak; takové dítě potřebuje naši podporu: „Pojď ke mně, podpořím tě a zkusíme najít jiný způsob. Není správné, co jsi udělal, ale respektuji tě a zkusíme na to jít jinak. Protože určitě existuje jiná cesta...“ A kdo jiný by ho měl podpořit když ne učitel? Pořád, v každé situaci bychom se měli snažit vidět, že každý z nás dělá vždycky jen to nejlepší, co umí, aby dal najevo své potřeby.

Marianne, jak jste se vlastně rozhodla, že se budete ve své praxi věnovat právě tomuto oboru a tématu nenásilné komunikace s dětmi?

(usměje se) To je zajímavé, že se na to ptáte, děkuji za tuhle otázku. Odpověď sahá do mého raného dětství, věděla jsem to už v šesti letech, ale vedla k tomu ještě dlouhá cesta. Mám velmi silnou vzpomínku, když mi bylo šest a začala jsem chodit do školy a tam jsem se setkala s tím, že dospělí zkrátka neříkají to, co si myslí! Absolutně jsem nemohla přijmout to, jakým způsobem mluvili! Bylo to pro mě hodně smutné a bolestivé zároveň.

V jejich řeči naprosto chyběla laskavost a radost z toho, že jsou pohromadě. Jejich řeč mi přišla .. naprosto prázdná. Nebyla tam žádná radost. A to mě hodně bolelo. Zaujala jsem tedy postoj, že se před tím musím ochránit. Také si pamatuji, jak mě bavilo se učit, vyloženě jsem milovala, když se jsem dozvídala něco nového...! Učení je zábava. Ale to, jak nás učí ve škole, žádná zábava není.... Nenásilnou komunikaci jsem objevila samozřejmě až mnohem později, ve své učitelské praxi. A je pro mě dodnes velmi inspirativním vodítkem k tomu, jak i do komunikace promítnout jednu ze základních potřeb člověka. A tou je vztah.

Náš tip:

Rádi byste se dozvěděli o nenásilné komunikaci s dětmi víc? Rádi byste Marianne položili otázky z vaší praxe? Můžete o víkendu 7. - 8. února na jejím workshopu Přátelská škola.

Autor článku: Rina Komorádová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021