Maitrea magazín - inspirace srdcem

Přirozené ženství

Tamaro, kdo jsi a co všechno obsahuje být kněžkou?

Jako nejdůležitější vnímám, že jsem v první řadě žena. To, že jsem kněžka, je úžasná nadstavba. Něco, co mi pomáhá žít ještě vědomější život. Neskutečně mě baví objevovat, co přináší dar, být v ženském těle. To je ten důvod, proč mě tolik baví pracovat se ženami a vést moonlodge. Nejsem příliš ezo ani příliš podnikatelka. Žiju obyčejně.  Žiju svou kreativitu, baví mě objevovat krásu všeho, s čím se setkávám. Nejsem super mega produktivní ani žena v domácnosti. Můj dar spočívá v tom, že se umím naladit na rytmy, které přicházejí s Lunou, se Zemí, vnitřní rytmy a umím je respektovat. V běžném životě mě tento princip velmi podporuje, pomáhá mi to a navádí tam, kam potřebuji. Vše se přirozeně přeskupuje tak, jak je potřeba. Jsem ve správnou chvíli na správném místě. Dělám přesně to, pro co jsem přišla na tenhle Svět.

Jakou aktuální synchronicitu jsi v poslední době zažila?

Končím v práci, se kterou nesouzním. Ptala jsem se sama sebe, jaký byl důvod toho, že jsem si tuhle zkušenost pozvala do života. S novoluním přišla spousta podnětů, abych šla tam, kam mě to už delší dobu volá. Není to o tom, někomu se zavděčit, nebo vydělat. Musím si stát za svou pravdou a tím, co chci žít. I přes to, že s tím možná pár lidí nebude spokojeno. S novým lunárním měsícem přichází veliký klid, vím, co s sebou nese i na vesmírné, planetární úrovni. Baví mě, že všechno do sebe zapadá, teď je ten čas, kdy můžu více vstoupit do své pravdy. S větší odvahou žít to svoje. Není to nikomu natruc, nebo abych ublížila. Nejtěžší je pro mě překročit hranici, kdy je moje rozhodnutí pro někoho nekomfortní.

 Vnímám, že jako ženy zažíváme to největší dobrodružství v sobě. Kdy třeba musíme překonat ne komfort z toho, že někdo nebude spokojen s naším rozhodnutím. 

Program hodná holka, co se chce zavděčit okolí?

Přesně tak. V mnoha aspektech svého života cítím, že jsem to překonala a vůbec nechápu, jak je možné, že se stále něco najde. Evidentně je pořád na čem pracovat. Některé věci se znovu objeví, nebo se ukazuje nová hloubka, nová vrstva situací a řešení. Je to krásné. Muži jdou za dobrodružstvím na fyzické úrovni, aby získali svůj vnitřní dar sebedůvěry. Za sebe vnímám, že jako ženy zažíváme to největší dobrodružství v sobě. Kdy třeba musíme překonat ne komfort z toho, že někdo nebude spokojen s naším rozhodnutím. Moje odpovědnost je postarat  se v první řadě se o sebe, nikoliv udělat své okolí šťastné. To je dobrodružství. Láskyplné přijetí. Cítím se úžasně, když to zvládám.

Našla jsi směr a následuješ ho?

Cítím v tom velký potenciál. To, co mě drželo zpátky byla moje nedůvěra. Ale čím dál víc, ze všech stran, teď přichází potvrzení, že cesta je volná. Budu muset skočit do neznáma a stále ještě vnímám určitou nejistotu. Zároveň vím, že jsem celý život stavěla tu hromádku sena, na kterou teď dopadnu. Třeba to jen není malá hromádka, ale mám tam už postavený celý svět, do kterého můžu vstoupit a přijmout dary, které to bude přinášet. Tento rok hodně přeje lidem, kteří na něčem usilovně a delší dobu pracovali. Učili se, investovali úsilí. Věřím, že je to pozvánka i pro mě. I od partnera vnímám, že pokud s ním chci být, musím se uvolnit do role, kde nejsem chlap.

Jako chlap tedy rozhodně nepůsobíš. Naopak, jsi asi nejvíc ženská žena v mém okolí.

Vyrůstala jsem v rodině, kde od mých osmi let nežil otec. Moje maminka musela vychovat dvě děti v dost náročné finanční a sociální situaci. Byla jsem vedena k pozici ženy, která zvládne všechno, protože nemá na vybranou a má děti. Do dneška se neobléká do šatů. Kdyby se uvolnila do role ženy, najednou by musela přijmout všechny emoce, které tak dlouho potlačovala. Kdyby přestala být „zaťatá pěst“, musela by se podívat na všechnu tu bolest, která se s věkem nahromadila. Vím, že v dané chvíli je to spíše pud sebezáchovy. Věřím, že my ženy, můžeme začít u sebe. Naše maminky a babičky nemohly, ale my to můžeme změnit pro sebe a své děti.

Moje výchova byla duální, na jednu stranu: “ostatní to nezvládnou, ale ty musíš“. Od patnácti jsem pracovala, maminka nás nezvládala uživit, chodila jsem do školy, a v noci do práce. Nabourala jsem si zdraví, rok jsem nemohla pracovat. Přemýšlela jsem nad tím, jak úžasná je to zkušenost, získat důvěru v sebe a v to, že opravdu zvládnu cokoliv. Více žen to zná, zvládnou zachránit sebe a ještě rodiče, kamaráday a další lidi okolo.

Starat se o svět je naše hluboká podstata.

Druhá součást výchovy byla skrze babičku, která byla jediná, kdo na mě měl čas. Pořád něco vyšívala, pletla, skvěle vařila.  Uměla krásně vyprávět. Poskytovala mi útulný domov. Byla to žena s dlouhými šedými vlasy v drdůlku. Opravdová babička. V životě jsem jí neviděla v kalhotách a ani si nedokážu představit. Vedla mě k objevování vnitřní ženy. Moudré ženy v sobě. Mojí maminku trochu štvalo., že jsem taková princezna.

Nesváří se v tobě někdy tyhle dva principy?

Do teď mám nastavení, kdy cítím, že by bylo lepší si vzít kalhoty. Úplně jinak v nich funguju. Ale tahle potřeba je teď tak jednou za měsíc. Vyvážilo se to do prožitku, kde vím, že vše zvládnu, je to skvělé. Mám důvěru sama v sebe. Ta důvěra je v těle. 

Zároveň mě neskutečně baví jít do ženské role, kdy si vezmu rukavičky. Možná vypadám starobyle, ale líbí se mi, že se nemusím dotýkat madla v tramvaji. Dovolím si pomalovat tělo hennou. I když se cítím hodně vyčerpaná, z nějakého důvodu se nesnáším, namaluju si na stehna nádherné květinové motivy a cítím, jak jsem krásná a jak je to skvělé. Učím si dopřát si odpočinek, dopřát si krásnou večeři. Uvědomuji si, že tím nedělám dobře jen sobě, ale každý, kdo se se mnou pak potká, vidí, jak jsem rozzářená a inspiruje ho to. Je to mnohem víc než, kdybych řekla: „Hele, dej si zákusek, udělá ti to dobře.“ Je to spíš o požitku. Ne rychle se nacpat, letět někam, něco řešit.

Čím víc jsem žena, dopřávám si potěšení. Koupím si šaty, budu dnes déle spát. Můj partner je se mnou pak mnohem více spokojený, protože jsem klidná.

To dává smysl. Klidná a spokojená žena uprostřed rodiny je doslova léčivá.

Hodně to vnímám i skrze hennu. Když jsem klidná, vzory přichází samy, protože moje vědomí je čistší. Ve chvíli, kdy se dotknu člověka, přesně vím, co tam patří, nic není zamlžené únavou. Pro mě je to jako lakmusový papírek. S partnerem hodně maluji, i sama jsem se začala mnohem víc malovat, je na tom vidět, jak moc se dokážu naladit, nebo mě to naopak vůbec nepouští.

S hennou nemám trpělivost. V nějaké chvíli mi vždycky rupnou nervy a nejde mi to. Nikdy jsem to ale nenechala plynout v naladění, vždy jsem měla představu, jak by to mělo vypadat.

Já mám opačný přístup, nechávám to přicházet.  Jsem v klidu a připravena nechat to prostupovat, skrze sebe můžu pozvat toho člověka, aby se na sebe nacítil. I ženy, které přijdou z tramvaje a mají jen půl hodiny. Poprosím je, aby si zavřely oči, vnitřním zrakem se podívaly na dlaň, nebo část těla, kam ten vzor patří. A ony prostě vědí. I v tom obrovském ruchu to jde. Není to o tom, že musím vykreslit nějaký vzoreček, ale vnímám jako vzor samotného člověka. Nic nemusím vymýšlet. Teen správně vyladěný vzor už tam je a já ho jen zviditelním.

Ty jsi vlastně profesionální malířka.

Ano, vedu malbu a kresbu. Hodně teď dělám skoro až abstraktní obrazy, kde pracuju s dynamikou a barvou. Na workshopech vedu účastníky za tím, co jim dělá dobře. Lidé tam jdou s otevřeným srdcem, chtějí se něco naučit nebo se někam posunout a v tu chvíli jsou čistí. Je v tom určitá dětská nevinnost.

Každý má jiné pojetí krásy a příjemna. Pokud je tam něco, co se mi líbí, stavím na tom, od toho se odrazím. Jenom tohle jednoduché vodítko stačí pro vytvoření krásného líbivého obrazu.

Co naše představy o tom, jak by něco mělo vypadat?

Ty jsou nevyhnutelné, každá máme nějakou představu o tom, jak co má vypadat. Jak máme vypadat my,  jak působit a mluvit. Ale co mě osobně pomáhá, je nechat se vést tím, co vzniká samo. Mám záměr a začnu pracovat. Třeba dnes chci, aby mě obraz povzbudil. Mám před sebou hromadu barev, vyberu si tři nebo čtyři barvy, vzory, zvuky. Cítím, že dnes se mi líbí konkrétní barva. Je to třeba opravdu pouze dnes. Do představy bychom spíš měli dávat ten pocit, který si přejeme zažívat.

Jak se díváš na ženu v rámci partnerství?

Napsala jsem si bod po bodu, jakého si přeji partnera. Když mi přišel do života, byl jako z mých snů. Když jsem si sepisoval seznam, smála jsem se tomu, jaká je to kravina. To přeci nemůže fungovat! Ale já přece vnitřně vím, co mi dělá dobře, co mě potěší a rozzáří. Když cítím, že to pro mě bude dobré, někde to existuje. To, že s tím nejsem ještě v přímém kontaktu, neznamená, že to není.

Máme tendenci říkat si, to by bylo skvělé, ale to přeci není reálné. Věřím, že když už na to pomyslím, tak to někde v nekonečném oceánu možností, ve kterém žijeme, je.

Jak moc jsi byla ve svém seznamu konkrétní?

Naprosto. Včetně smyslu pro humor, aby byl vyšší než já, abychom mohli sdílet zájmy. Těch bodů bylo asi kolem stovky. Byl to nejkonkrétnější seznam, který jsem kdy vytvořila. S kamarádkami jsme se o tom bavily na kafi. Samozřejmě přišly rady, životní zkušenosti a důvody, proč to či ono nejde. Vše se tak dynamicky mění, že to, co platilo před třemi lety, dnes už nefunguje. Pokud cítíme touhu po něčem, je velká pravděpodobnost, že to do svého života přivoláme. Přichází to mnohem rychleji než dřív. Kamarádce jsem říkala, že když existuji já, taková jaká jsem, tak proč by tu nemohl být někdo, kdo je mi blízký. Je neuvěřitelné, že on je přesně takový, jak jsem si ho vysníla a říkám si: „ Ano, takhle to má být.“

My, jako ženy, tíhneme k vyšším sférám a muži jsou zaměřeni spíš na tělesno. Je krásné, že nás dostávají do rovnováhy. Partner je zemitý a měl dojem, že mě má stáhnout, abych někde nelítala. Dospěli jsme k tomu, že se můžeme vzájemně podpořit. Je úžasné, jak se doplňujeme, on je hodně v mužské energii a vědomě s tím pracuje a já jsem spíš taková motýlí žena. Já jdu víc za svým ženstvím a důvěřuju tomu. Potkává se to přesně tam, kde má.

Není to o tom, že já s ním mám pěstovat brambory nebo že on bude x hodin meditovat. Podržíme se tam, kam každý z nás patří a kde jsme ve své síle.

Ať už dělám cokoliv, nechávám se vést pocitem, který z toho chci mít. Chci se cítit v bezpečí, chci se cítit milovaná. Chci se cítit útulně. Když si spolu uděláme čas, pustíme si gramofonovou desku a slunce svítí, to je pro mě útulno. Je to maličkost, ale je tak vzácná. Okamžiky, které nás s věkem budou hřátna srdci. Důležitý je pocit, který chceme zažívat, nemusí to mít konkrétní podobu. Konkrétní podoba je zavádějící. 

Ale co vlastně chci jako žena ve svém životě cítit? Navíc jako žena jsem pod vlivem emoční turbulence v rámci cyklu.

Na ženských kruzích se ptám na začátku, jak se každa učastnice cítí. Kolikrát slyším, že  neví, ladí se na všechny ostatní, ale jak se samy cítí, nevnímají: nevím, co cítím, už vůbec nevím, co chci; nevím, kde jsem a nevím, kam jdu.

Je ideální čas se zastavit a zamyslet se, jak se cítím, co tedy vlastně chci v tomhle bodě ve svém životě a kam chci směřovat. Je skvělé plynout s cykly. Po měsíci to ještě nepoznáte, ale po roce či po dvou to hodně usnadní život. Když se na ně vědomě naladíme, můžeme žít ve stavu flow: užívaje krásy temných i světlých období.

Akce lektorky v Maitrei: https://seminare.maitrea.cz/tamara-sofia-shmidt

 

Autor článku: Barbora Jirsová