Respektovat sám sebe a své potřeby

7. prosince 2009

"Těším se, že přijde jednou doba, kdy stejně jako dnes pacienta doporučuji třeba k ortopedovi, ho doporučím k homeopatovi, ájurvédskému lékaři," říká v rozhovoru MUDr. Jarmila Schauerová. Povídaly jsme si o hranicích klasické medicíny i její nezastupitelnosti, o respektu sám k sobě a o tom umět si říct o pomoc.

Jste, pokud vím, lékařka internistka, pracujete na plný úvazek v interní ambulanci. Zároveň jste však čerstvě dokončila studium v Institutu kraniosakrální biodynamiky. Jak jste se dostala k „alternativám“?

To už je dost dávno. Hned po listopadu 1989 k nám přijeli ruští biotronici a já jsem navštívila jejich asi dvoutýdenní kurz. Ucítila jsem tehdy něco, co jsem neviděla očima a nemohla nahmatat rukama. Nepřekvapilo mne to až tolik, spíš jsem byla ráda, že to fakt existuje. Studovala jsem i čínskou medicínu a nedávno jsem dokončila několikaletý kurz kraniosakrální biodynamiky. Také jsem studovala neurolingvistické programování (NLP) v Lažanech u Bhagata J. Zeilhofera. A v poslední době mě nejvíce nadchla ayurvéda.

Co je ájurvéda?

Já bych si tady dovolila citovat člověka, který mne velmi oslovil - Prashanti de Jager, na jehož semináři jsem byla: „Ayur je život a véda je věda či znalost. Ájurvéda je o kontinuitě vědomí, …vědomí je pocit jednoty, kde není čas ani prostor. Ájurvéda je věda, která osvětluje, jak v tomto časoprostoru dovedně, správně žít… Ájurvéda říká, že vše je ve vědomí, takže medicína je ve všem… ájurvéda je medicína, která spolu s jógou pomůže uzdravit z nemoci, ale k tomu ještě má schopnost dovést uzdraveného člověka k jeho nejvyššímu potenciálu.“

Kde se ájurvéda u nás dá studovat?

Já se chystám na studium v Sibřině nedaleko Prahy u Pavan Kanwar. Bude to prozatím jen roční přípravný kurz. Jinak je nejlépe asi jet do Indie. Jsou jistě i mnohé jiné kurzy u nás – ájurvédské masáže, astrologie…U nás prozatím ájurvédské lékařství mohou oficiálně provozovat jen lékaři.

Jak propojujete alternativy se svou prací lékařky - internistky?

Špatně... Je to trochu „schizofrenie“. V lékařské ordinaci musím dodržovat určité postupy – říká se jim postupy „lege artis“. Pokud bych to neudělala a někoho tím poškodila, byl by to obrovský malér. Někdy je to pro mne těžké – třeba napsat nějaký recept.

Chodí ke mne různí lidé. Někteří přicházejí se svými zdravotními problémy s postojem, že péče o jejich zdraví a jejich tělo je úkol pro mne. Prostě způsobem: „Já mám problém a ty mi doktore, pomoz!“ A v dnešní době ještě s dalším požadavkem - „...a udělej to rychle!“ Necítí tedy ještě vlastní zodpovědnost za své zdraví. Ale na druhé straně je tady již velká skupina lidí, kteří takhle neuvažují, a když ke mě přijdou, hned povědí, co už všechno pro sebe udělali a jak si to představují dál. Vlastně předloží jakýsi svůj vlastní léčebný plán.

A s takovými lidmi se velmi dobře spolupracuje, vždyť oni sebe, své tělo znají nejlépe! A u nich mohu naší medicínu s alternativami propojit v tom, že když se mě zeptají, zda jsou i jiné metody, jsem už schopná je na někoho odkázat, nebo jim nabídnu, co si myslím, že by bylo vhodné a oni si mohou vybrat. A pak spolupracujeme - vždy mne tento způsob spolupráce potěší.

Na přednášce jednoho indického učitele ájurvédy jsem slyšela, že v Indii existuje či existoval televizní pořad, kde se sejdou u jednoho stolu homeopat, ájurvédský lékař a lékař západní medicíny, přednese se jim problém a každý má možnost se k tomu vyjádřit, říci svůj názor, týkající se původu onemocnění, léčby… To mě velice nadchlo! A diskuse je vedena s plným respektem a vzájemnou úctou všech tří medicín.

Tohle si u nás neumím ani představit, rivalita mezi těmi směry je obrovská.

Ano, to máte pravdu - a je oboustranná...

Přece by ale mělo jít o to, aby se všechny směry spojily ve prospěch klienta, který potřebuje pomoc.

Moc bych si to přála a věřím, že k tomuto propojení už míříme. Dcera mé kamarádky studuje 1. ročník medicíny a ona už o tomto propojení mluví a o alternativy se velice zajímá, hledá i další cesty.

Také mám zkušenost i z vlastní rodiny, že mladí lidé jsou dnes velice otevření.

A právě tito mladí lidé jsou jako obrovské podhoubí, připravenost v jejich vědomí už je a mají možnosti, které my jsme neměli. Mohou studovat i jiné medicíny, zajímat se o ně, mohou vyjet do světa, prostě když mají zájem, cesty určitě najdou. A vzhledem k tomu, jakou rychlost vývoj nabírá, myslím, že mám šanci to ještě zažít, zúčastnit se. Jen nevím, zda se to dá skloubit v osobě jednoho člověka.

Ideální by bylo, aby klasicky vzdělaný lékař měl alespoň náhled do různých alternativních směrů.

To snad ale ani není nutné. Jde přece spíš o to, aby si zástupci různých směrů vycházeli vstříc. Aby třeba lékař dokázal říct: „V tuto chvíli vám už nemám co nabídnout, ale zkuste se zeptat tam a tam.“ A aby to nebral jako svoje selhání! A na druhé straně aby žádný léčitel neřekl: „K doktorovi v žádném případě nechoďte.“

Ano, jde o spolupráci a toleranci. Ideální by bylo, aby klasicky vzdělaný lékař měl alespoň náhled do různých alternativních směrů, takže by třeba sám odhadl, co by mohlo pomoci. A aby existovala nějaká centra, kde by různé alternativy koexistovaly spolu a klient by si mohl vybrat nebo by tam byl doporučen.

Těším se, že přijde jednou doba, kdy stejně jako dnes pacienta doporučuji třeba k ortopedovi, doporučím ho k homeopatovi, ájurvédskému lékaři apod. I mnozí lékaři dnes už cítí, že naše klasická medicína má svoje hranice, i když si myslím, že v některých akutních stavech je nezastupitelná.

Také si myslím, že v určitých případech bude vždycky nezastupitelná.

Je mnoho případů, kdy je dobře, že naše západní medicína je a že je taková, jaká je. Ale lidi dnes sužuje mnoho chorob, kde jsou možnosti naší medicíny hodně limitované, ať už jsou to třeba alergie, astma, zažívací potíže.

Co nabízíte v Domě osobního rozvoje MAITREA?

Nabízím ošetření kraniosakrální biodynamikou, případně neurolingvistické programování. Jinak i nadále pracuji na plný úvazek v interní ambulanci. Uvidím, jak to půjde skloubit. Už jsem se už naučila, že nemá cenu věci tlačit.

Jak se říká: „Netlač řeku, teče sama,“ viďte?

Ano. To je hezké. Řeka si své koryto najde, když ji necháme. Ale musím říct, že přínos, který studium například Institutu kraniosakrální biodynamiky dalo mě samotné, je tak veliký, že i kdybych už nikomu nedala sezení, stálo to za to. Člověku se otevřou dveře zase do nějaké jiné dimenze. A stejně nakonec přijdete na to, že děláte ty věci hlavně pro sebe. Když se člověk do něčeho pouští s primárním pocitem, úkolem, že přece musí těm ostatním pomoci, je v tom určitá křeč, prostě to není ono.

Co považujete v životě za mimořádně důležité?

Myslím, že nejdůležitější je respektovat sám sebe a své potřeby nebo svoji cestu, řekněme. Pak teprve mohu respektovat i druhého člověka a eventuálně pro něj něco udělat, tak aby to bylo v souladu s ním samotným. Problémem ale je chvíle, kdy jsem přetížená, nemocná, kdy nejsem v harmonii a své potřeby necítím, nemohu jim z jakéhokoli důvodu naslouchat a následně naplňovat. A to je ten okamžik jít za někým a požádat o pomoc.

Ale zásadně pokud člověk cítí, že mu něco jde výrazně takzvaně proti srsti, nechť to nedělá a to v jakékoli oblasti, může nastat doba, kdy se k tomu může vrátit, až bude příznivější konstelace.

Někteří lidé, zvláště ženy starších věkových kategorií, mají ale tendence obětovat se druhým za každou cenu. Co s tím?

Víte, snažím se držet jedné zásady - radím jedině tehdy, když se mě někdo konkrétně ptá, sama od sebe neradím, tak ani v tomto případě nechci odpovídat na otázku „co s tím?“ Jistě je to velmi individuální - v některých případech, kdybychom to takovému člověku vzali, zhroutil by se mu celý svět. Někdo se může obětovat celý život, dožije se požehnaného věku v docela dobré kondici a svým blízkým se svěří v blízkosti smrti, že jeho život měl smysl a že teď už může odejít.

A naopak může přijít žena ve středním věku, starající se již mnoho let o svou rodinu, s nesnesitelnými bolestmi zad nebo zažívacími obtížemi, lékař ji vyšetří a nepřijde na žádný problém těla. A postupně s dobrým vedením ta žena sama může přijít na to, že úplně za ta léta zapomněla na sebe, že třeba neseděla několik let na koni, přestože to byla v mládí její největší vášeň. A začne svůj režim měnit, začne jezdit na koni a záda ji přestanou bolet. Ale může to být něčí cesta – výrazná potřeba se obětovat, může k tomu mít své důvody. Ale já bych ráda byla na světě sama za sebe a naplnila svůj potenciál.

Autor článku: Helena Chvátalová

Komentáře

Zpět na předchozí stránku

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021

BRÁNY DOSPĚLOSTI

25. – 31.10.2021